Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Nikdo tě nemá rád

11. října 2010 v 20:25 | Neriah
Vím, vím.
Slíbila jsem, že přijdu příště s něčím míň depresivním. Ale tuto knihu jsem právě dočetla a je pro mě jednodužší sepsat její děj, když ji mám v živé paměti. A jsem líná článek zveřejnit jindy. :-)
A teď jdu psát kapitolu k některé z povídek, ještě ale nevím, ke které... A má depresivní nálada se asi na kapitole podepíše, no nevím. Takže počítejte s tím, že v kapitole ať už od jakékoliv povídky, se zachovám jako zlý, zlý autor.
A teď ke knize: vždycky mi trvá dlouho, než něco o knize sepíšu, teď mi to šlo nějak samo, ani jsem se při psaní moc nepozastavovala, což se stává málokdy... No a já teď doufám, že jsem toho neprozradila příliš mnoho, kdyby si to náhodou chtěl někdo přečíst.
A musela jsem změnit název rubriky a vůbec mě netěší, že nový název není originální. To jsem celá já.
Raději vás teď přestanu zahlcovat svými bezvýznamnými kecy.
P.S.: Nečetla jsem to po sobě, takže se omlouvám za případné chyby. 

Autor: Judy Westwaterová
Název: Nikdo tě nemá rád
Nakladatelství: Alpress
Zoufalý boj dítěte o přežití
Judy se narodila roku 1945 v městečku Timperley, vzdáleném jedenáct kilometrů od jihozápadního Manchesteru. Ve dvou letech ji rodiče nechali se staršími sestrami 7 týdnů samotnou doma. Sedmiletá sestra tedy musela převzít domácnost. Až sousedka se začala zajímat o to, co se děje, a ohlásila to. Otec se vrátil, dům však pronajal lidem bez přístřeší, kteří se o děti na oplátku starali. Po čase se vrátila matka, byla však těhotná se svým přítelem. Otec souhlasil s tím, že ji nechá u sebe bydlet, ale jen pod podmínkou, že dá dítě k adopci. Nejprve s tím souhlasila, poté se však ukázalo, že dítě pryč dát nechce. Otec se rozlítil, v záchvatu vzteku se popral s matčiným přítelem, popadl Judy a unesl ji. Pro Judy tím začalo učiněné peklo. Otcova přítelkyně Judy nenáviděla a každý den ji vystrčila na dvůr, kde musela trávit celý den bez jídla a vody. Po čase byla tříletá Judy tak zoufalá, že začala vybírat jídlo z odpadkových košů, aby se najedla. Také se začala osmělovat a vycházela ven ze dvora, aby obhlédla okolní svět. Jednou zabloudila do sirotčince, kde ji nachytala jedna z pracujících jeptišek.
Ta ji odvedla k Fredě, která ji zmlátila tak, že ji z toho zůstaly následky na celý život - na jedno ucho ohluchla. Po několika dnech byla Judy v tak vážném zdravotním stavu, že musela být převezena do nemocnice. Po návratu byla umístěna do sirotčince. Judy tam byla zoufalá, nevěděla, jak si hrát s ostatními a většinu času trávila o samotě, což jeptišky považovaly za drzost. Po několika letech byla navrácea otci a týrání pokračovalo. Judy musela každý den plnit spoustu úkolů a když udělala sebemenší chybičku, byla bita. Nesměla se s nikým kamarádit a musela všem tvrdit, že je Freda její matka. Její otec byl členem spiritistického sdružení a často klamal nemocné lidi, když tvrdil, že umí léčit a tím z nich tahal peníze. Když si našla kamarádku z chudé rodiny, otec ji málem zabil, jak byl rozzuřený.
Ozvala se matka, že chce Judy vidět, jejich setkání ale byla plná napětí. Otec potom Judy donutil napsat dopis, že se s matkou nechce vídat.
Po několika letech otec oklamal další rodinu, když tvrdil, že je naučí léčit. Všichni začali plánovat odjezd do Jihoafrické republiky. Freda s otcem všem ale navykládali, že se stěhují do Austrálie, aby je matka nemohla najít.
Ve škole si tam nenašla žádné přátele, všichni ji zavrhovali, protože neměla oblečení, které bylo předepsáno.
Rozhodla se utéci k cirkusu, kde ji otec po šesti týdnech našel a málem by ji zabil, kdyby nezasáhla Freda a nepomohla jí dostat se z jeho dosahu.
Otec se přestěhoval k přítelkyni a přestal platit nájem. Freda udělala totéž. Judy se ocitla na ulici, kde si musela obstarávat potravu krádežemi a vybíráním odpadkových košů. Byla nalezena až po devíti měsících ztrádání.
Freda se nastěhovala zpět k otci a vzali si Judy k sobě, ta dostudovala a rozhodla se v sedmnácti letech vrátit k matce do Anglie, ta ji však nepřijala tak, jak si Judy představovala. Nakonec se osamostatnila a našla si práci.
Často jsem se divila, jak mohla Judy týrání přežít, její zranění byla často velmi rozsáhlá. Obdivuji její sílu žít, i přes příkoří, kterých se jí dostalo. Vždy, když byla na úplném dně, dokázala se zvednout a jít dál - to mnoho lidí nedokáže.
 


Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 12. října 2010 v 17:44 | Reagovat

Vážně nechápu, že můžeš tak depresivní knížky číst. :-) Já radši zůstanu u osvědčeným romantických knížek s dobrým koncem... :-)

2 Aria Aria | Web | 13. října 2010 v 16:27 | Reagovat

Depresivni i na me :-) Zajimalo by,me, jestli ty knihy kupujes nebo si je ctes online, nebo stahujes na internetu? A pokud stahujes, tak kde?

3 Neriah Neriah | Web | 13. října 2010 v 18:43 | Reagovat

[2]::
Stahuju ze stránek:
www.kdd.cz
www.integraceos.cz
Ale vyžaduje to registraci a navíc je to pro zrakově postižené.
MOžná by se nějaké knihy našly na ulož to, ale těžko říct, tak jsem nikdy knihy nehledala.
A jinak si knihy půjčuju z knihovny.

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 14. října 2010 v 21:46 | Reagovat

Tuto knížku dobře znám. Sama jsem ji skenovala. Je to opravdu moc zajímavá knížka, ačkoliv je opravdu moc a moc smutná. Přečetla jsem ji ale velice rychle, protože byla opravdu pěkně napsaná. Popsala jsi ten děj moc hezky. Jak vidím, líbí se nám podobné knihy. Taky tyto příběhy podle skutečné události miluju.

5 punerank punerank | E-mail | Web | 16. října 2010 v 23:18 | Reagovat

Jooo, to mám přesně ráda - čtení jedním dechem, i když kapku drsnější. Předvídatelný slaďárny nečtu nebo brzo přestanu. Knížku si stáhnu a přečtu - díky za tip!!! Připomělo mi to knihu Dítě zvané To, nemám hned v hlavě autora - David...... taky to je z Kdd.

6 Verča Verča | E-mail | 17. října 2010 v 18:37 | Reagovat

To vypadá dost zajímavě. Další obdivuhodnej človíček s neochvějnou vůli žít, navzdory všem ohavnostem, co si prožila. Díky za tip. Já teď čtu knížku Musela jsem zabíjet s podnázvem Místo panenky mi dali pušku. Myslím, že už ten název mluví za vše. Jsem teprve na začátku, tak jsem zvědavá, jak to na mě nakonec celý zapůsobí.

7 Neriah Neriah | 19. října 2010 v 21:35 | Reagovat

[6]:: Já taky děkuju za tip, to jsem ještě nečetla. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.