Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Proč nemám ráda pohřby

11. října 2010 v 14:50 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Někde v komentářích jsem tu psala
, že nemám ráda pohřby, tak teď napíšu proč...
Určitě v tom hraje roli to, že na veřejnosti nerada brečím, své emoce jsem zvyklá pečlivě skrývat. Když kolem mě ale všichni brečí, neudržím se a začnu taky.
To ale není ten hlavní důvod, s tímhle se ještě dokážu vypořádat.

Vadí mi ta sešlost celé rodiny. Nemám nic proti tomu, když je zase po dlouhé době vidím. Ale když si na člověka vzpomenou, až když zemře, to mi nejde na rozum.
Navíc pochybuji, že všichni opravdu upřímně truchlí, na pohřeb jdou jen tak, aby se o nich neřeklo, že tam nebyli.
Vždy přijedou příbuzní ze Slovenska, dokonce jednou přijela i teta z Ameriky. Během roku se nezastaví a když někdo zemře, najednou nás všichni znají.
A když je po pohřbu, jde se žrát a chlastat a žrát. Omlouvám se, že to takhle píšu, ale je to tak. Najednou je všude plno veselí a mně je z toho mnohdy až špatně.
Neříkám, že já nějak truchlím. Většinou si pobrečím a pak už jsem v pohodě. Ale ty oslavy vypadají jako oslavy narozenin.
Nechci všem křivdit. Najdou se i tací, co hned po pohřbu jedou domů, nebo neoslavují a připadají si tam dost blbě jako já. A třeba to s tou oslavou nemyslí špatně. Třeba si jen chtějí popovídat, když už se tak dlouho neviděli. Ale já tohle prostě pochopit nedokážu.
Napadá mě ještě něco. Rodina by při takové události měla držet pohromadě. To však mnoho lidí u nás v rodině nezná, protože jen co zemřela babička, vrhli se na její majetek a pak ještě obvinili taťku, že si prý skoro všechno vzal a nic jim nenechal. Přitom myslím, že je velký rozdíl něco si vzít a vyklízet byt, který se musí odevzdat družstvu. Taťka většinu věcí odvezl do sběru, protože tam nebylo skoro nic použitelného. A oni nás ještě takhle sprostě obviní. Tady jde vidět, jací lidi dokážou být jen kvůli majetku.
Myslím ale, že nemá cenu se nad tím moc rozhořčovat, svou rodinu, nebo alespoň tuhle část, prostě nezměním.
Takže se mějte rádi a nežeňte se za majetkem právě zeslulého příbuzného, mnohdy to dokáže ublížit...
  
A příště snad už méně depresivně.
 


Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 17. října 2010 v 18:29 | Reagovat

Nechci někoho urazit, ani nechci být hnusná na lidi, ať už je znám nebo ne, ale po přečtení tohoto článku se mi myslí rozezněla krátká, avšak výstižná věta. Někteří lidi jsou fakt svině! Vím, že to zní hnusně, ale bohužel je to tak. Samozřejmě to nemůžu říct o někom, kdo po pohřbu jde na oslavu, aby se tam setkal s těmi, které už tak dlouho neviděl, ale bytostně nesnáším ty, kteří na pohřeb jdou jenom kvůli tý hostině potom, nebo proto, aby je někdo nepomluvil, že tam ten daný člověk nebyl. Vzpomínám si, že mě jako malou holčičku hrozně udivilo, když se sousedi vráceli z pohřbu a já se tenkrát poprvé doslechla o tom, že se po pohřbech pořádají hostiny. Můj dětský mozek prostě nedokázal pochopit, jak někdo může po něčí smrti slavit. Teď už vím, že ty hostiny neznamenají nějaké veselé oslavy, ale přesto pořád nechápu, jak se tam někdo může bavit. Nemusí každý prolévat potoky slz, jen aby se neřeklo, konec konců truchlit by všichni měli upřímně, ale zdrženlivější by někteří rozhodně mohli být. To s tím majetkem je fakt hnusný! Mě se zase stalo, že babičce onemocněl bratr. Jeho manželka se o něho prý vůbec nestarala, i když on si pořád stěžoval na bolest. Syn doktor mu řekl, že to má z depresí a poslal ho k neurološce, která do něho napíchala nějaký injekce, po kterých mu bylo ještě hůř. Nakonec se sice dostal do nemocnice, ale bylo už pozdě a on zemřel. Nebyla jsem u toho osobně, takže nemůžu na sto procent vědět, jestli je to všechno pravda (u nás lidi dost rádi přeháněj), ale pokud ano, stydím se za ně! Nechápu jak se vlastní rodina může tak hnusně zachovat k nemocnýmu člověku. Je to odporný!

2 Neriah Neriah | 19. října 2010 v 21:32 | Reagovat

Verčo, děkuju za tvůj vyčerpávající komentář. :-)
Taky mi nejde na rozum, že se takhle může zachovat vlastní rodina, vůbec si nedovedu představit, že bych se v takové situaci nacházela.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 24. října 2010 v 21:20 | Reagovat

Neriah, úplně mi mluvíš z duše. Mám s pohřbama podobný zkušenosti. Ale dávno nekoukám na věci obecně. Pro mě je pohřeb způsob, jak se rozloučit a jak doopravdy pochopit, že je vážně konec a určitý človíček se už neprobudí. Vím však, že pohřbů navštívím minimum.
Na těch oslavách obecně se lidi ke konci pomlouvaj a servou, takže se vymluvím nebo včas klidím pryč.

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 31. října 2010 v 9:14 | Reagovat

Máš naprostou pravdu. Vystihla jsi to opravdu dobře. Pak že neumíš vyjadřovat myšlenky. Jsi šikovná a myslím, že na svůj věk uvažuješ hodně dobře. Jen piš dál a rozhodně je fajn, že se zabýváš těmito tématy. Je to potřeba.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.