Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Vzpomínám...

11. října 2010 v 13:30 | Neriah |  Útržky života
Minutka ticha...

Věnováno strýčkovi, s kterým jsem se dnes nemohla jet rozloučit...
Právě začíná pohřeb... A já na něm nejsem...

Malá holčička se drží každou rukou jednoho muže. Oba vypadají úplně stejně, na první pohled nejdou rozpoznat. Ale velice blízcí těchto mužů je rozpoznají. Ať už podle chybějícího prstu jednoho z nich, drobných odlišností v chování nebo jemných a téměř nepostřehnutelných odstínů jejich hlasu.
A ta malá holčička se zaměřuje právě na jejich hlas, na jejich smích... Podle toho je dokáže vždy perfektně rozlišit.
Teď už je z holčičky velká slečna, alespoň to se od ní očekává. A vzpomíná... Vzpomíná na dětská léta, kdy ji něco jako smrt nedokázalo rozrušit, vždyť nic takového se v jejím okolí nevyskytovalo. Až pak umřel děda... A tak se malá holčička v necelých osmi letech ocitla na prvním pohřbu a to jen proto, že ji rodiče neměli ke komu dát. Vůbec neplakala. Nedokázala pochopit, proč kolem ní všichni pláčou. Ona se vybrečela doma o samotě. Pořádně ale nepochopila, že když někdo zemře, už se nikdy nevrátí... Proto přišla za maminkou a naivním dětským hláskem řekla, že klidně dá pryč rádio, které dostala, aby se děda vrátil...
Když však zemřel strýc (jeden z dvojčat), plakala i na pohřbu a nebyla k utišení. To bylo o dva roky později koncem září. Kdo to ale nesl nejhůř, byl jeho bratr... A letos vzdal boj s nemocí, aby se se svým dvojčetem opět setkal... Několik týdnů před smrtí už jen opakoval: Vašek mě volá, tak mě nechte jít... A teď, 7. října, zemřel...
A já doufám, že jste oba šťastní, zasloužíte si to.
Nebudu na vás vzpomínat jako na muže zmožené nemocí, ale na muže, kteří se mnou grilovali makrelu a smáli se mým dětským vtipům...Takhle si vás chci v paměti uchovat navždy...Jako veselé a vždy ochotné pomoci. Takoví jste byli a v mé paměti takový zůstanete, navždy!
 


Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 11. října 2010 v 16:44 | Reagovat

Upřímnou soustrast, Neriah. Myslím, že dokážu pochopit, jak špatně se cítíš...

2 Verča Verča | E-mail | 17. října 2010 v 18:12 | Reagovat

Taky přeju upřímnou soustrast. Je dobře, že to vnímáš takhle - že si své příbuzné pamatuješ jako lidi, se kterýma sis užila spoustu legrace a ne jako ubožáky zmožené nemocí. Jejich duše jsou nepochybně rádi za tvé myšlení, za to, že se jejich odchodem tolik netrápíš, protože, i když je něčí smrt nepopsatelně smutná, naši milovaní jsou tu od toho, aby nám přinášeli radost a ne abychom si při vzpomínání na život s nimi vybavovali smutek, žal, nemoc a další tragické věci. Mě sice naštěstí ještě nikdo z nejbližší rodiny nezemřel, ale až se něco takovýho jednou stane, doufám, že na jejich smrt budu pohlížet stejně jako ty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.