Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

A proč si nevěříš?

23. listopadu 2010 v 21:42 | Neriah |  Útržky života
Jak vám to mám, sakra, říct, když v tom sama nemám jasno?

Abyste rozuměli - v pátek jsem měla hádku s rodiči na téma škola a moje známky… Nakonec mi byla vyčtena i trojka z matiky. A já pořád přemýšlím, proč se ve škole vůbec snažit? Je to k ničemu. Učím se pro sebe, ale to rodiče nechápou. Dozvěděla jsem se, že dopadnu jako brácha se základním vzděláním a skončím téměř na ulici… Díky za podporu. Díky za to, že mi věříte stejně tak, jako si věřím já.
A proč si nevěřím… To je dlouhá historie, ale o tu jste se, páni rodičové, nikdy nezajímali. Jen samé: co škola, co známky… Ale něco ve stylu: jak se ti tam líbí, jsi spokojená, máš tam kamarády…? Nikdy jsem nic takového neslyšela…
Vždycky jsem se vyznačovala tím, že jsem se zastávala rodičů, když si někdo stěžoval, že ho nechtějí pustit tam a tam… Ale teď to nedokážu. Příliš to… Bolí? Možná…Momentálně se do jejich myšlení nedokážu vcítit. Chápu, že mají strach, abych nedopadla jako brácha. Ale to je jinej případ. Hulí marihuanu, chlastá a radši nechci vědět, co dál. Vyhodili ho kvůli sedmdesáti neomluveným hodinám. Já do školy chodím. Ale proč mi vyčítají trojky? Dobrá, němčinu- to ještě chápu, když z ní mám za čtyři. A taky informatiku a chemii, z nichž mám za pět, i když s tou chemií mám problémy odjakživa a to ví. Ale trojka z matiky je pro mě úspěch.
Seženou mi na chemii doučování, tak jsem zvědavá. Chtějí mi pomoct, to oceňuju.
Ale to, jak mě podceňujou, mě mrzí. Nestojím o chválu, ale jen třeba o něco jako:
"Já vím, že je to těžké, ale zkus trochu zabrat."
A ne na mě hned vyjet, že jsem ubohá a že k tomu ani neumím nic říct, když mě navíc ani nenechali, abych se vyjádřila…
Potřebuju si od všeho odpočinout. Jsem na všechny protivná, aniž bych chtěla. A nejhorší je, že si to moc dobře uvědomuju. Raději se všem vyhýbám a uzavírám se do sebe. Všechno mě mrzí a nic mě nebaví.
Dnes jsem se zase neučila, musím ale zabrat!
Mrzelo mě, když na mě kamarádka na obědě nečekala, i když já na ní čekám jako idiot klidně i deset minut. Jí je zatěžko počkat, než dopiju hrnek čaje a jde pryč…
Už se nenechám omezovat! Radši budu sama, než abych se tu bavila s někým, kdo o mou přítomnost stojí jen tehdy, když něco potřebuje. Samota mě ničí!
Stejně vím, že až kamarádka zase přijde, ať s ní jdu ven, půjdu a to i přesto, co jsem teď napsala. Nemám ráda tuhle svojí slabost. Jsem pak příliš zranitelná… Potřebuju se dostat z toho stereotypu. Chtěla bych zase zpívat ve sboru. Musím se podívat, jestli by mě někam nevzali. Je na čase, abych překonala strach z cizích lidí a někam se zařadila. Protože vím, že tady nezapadnu nikdy. Všichni říkají, jak jsem fajn, ale vždy jsem ta třetí.
A víte co, já si půjdu přečíst nějakou pěknou knížku a třeba to ráno uvidím líp. Třeba budu mít sílu sebrat se a jít dál, jako ostatně vždy. A třeba se svým životem konečně něco udělám! Protože když o tom budu jen mluvit, nepomůže mi to!
 


Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 23. listopadu 2010 v 22:14 | Reagovat

A jéjda! No co naděláš? Rodiče si člověk nevybere. Ale vážně. Je mi 42 let a myslím, že ve svém věku a při své sečtělosti poznám, kdy čtu text inteligentního autora. Na tomhle blogu tomu tak je. Známky jsou blbá věc. Jsou tu od toho, aby chytrým snižovaly sebevědomí a blbé nutily k aktivitě, neboť i ta se cení, že? Jenže ty tu školu potřebuješ. Říkám ti to z toho důvodu, že já jí nedodělal. Z jedný střední mě vyhodili, ze druhý jsem odešel sám dřív, než mě vyhodit stihli. Stejně bych asi pracoval i po maturitě jako telefonista. Tenkrát člověk o mnoho víc šancí neměl. Ale s odstupem ti řeknu, že mě už pár krát v životě mrzelo, že tu školu nemám. Kdybych byl já tvým otcem, asi bych ti taky nadával, ale netrval bych za každou cenu na tom, abys patřila k nejlepším. Na to se tě totiž nikdy nikdo ptát nebude. Je důležitý školu prostě dokončit, nic víc. Fuj, to je dlouhej koment, co? To je tím, že mě nenapadají žádný vlastní články. Promiň!!!

2 Neriah Neriah | Web | 23. listopadu 2010 v 22:42 | Reagovat

[1]:: Já tu školu dodělat chci, jen mi vadí ten nátlak a přístup rodičů. Neučím se pro ně, ale pro sebe, a když mi trojky stačí, tak s tím nic nenadělají. Ještě si neuvědomili, že už dávno nejsem ta pylná holčička, co se tak nadšeně učila číst, psát a počítat. Taky občas píšu delší komentáře, než jsou moje vlastní články, to nic. :-)

3 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 24. listopadu 2010 v 17:26 | Reagovat

Tak to ti tedy nezávidím. Já mám na své rodiče obrovské štěstí, můžu s nimi probrat co chci a kdy chci. Držím ti palce, abys to zvládla.
Kdybych mohla, hrozně ráda bych ti nějak pomohla. Jestli ti ale můžu poradit, neuzavírej se do sebe. Není to tak dávno, co jsem to taky dělala. A není to nic dobrého, nic to nepřináší. Mě z toho tenkrát vytáhly povídky. Doufám, že taky najdeš něco, nebo někoho, kdo tě z toho vytáhne, protože je to to nejhorší. Zůstat sám se sebou samým...

4 Kate Witsnova Kate Witsnova | Web | 24. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat

Fandíš Harrymu Potterovi?Chcež žít jako on?Tak se přihlaš do nového moderního světa Bradavic.Buť učitel, duch či student.
Nic neni nemožný.Otevřeno 24hod. deně a 365 dní v roce.

Těším se na tebe

5 Vít Kilián Vít Kilián | E-mail | Web | 24. listopadu 2010 v 19:12 | Reagovat

Ahoj máš gooooooooooooooood blog :-D pplsky okomentuj mi můj blog :-D kdyžtak to smaž :-D

6 Verča Verča | E-mail | 25. listopadu 2010 v 16:37 | Reagovat

Popisuješ přesně moje pocity.Já se taky snažím a nejen že si nikdo neuvědomuje, že to jsou moje známky, moje škola (na kterou jsem mimochodem šla, aniž by mi někdo dovolil aspoň se mrknout k vám do Prahy) a že jen na mě záleží, jak a kdy se budu učit. A není to vůbec o známkách. Minulej rok jsem měla na vízo dvě dvojky. Já, integrovaná v tom cvokhauzu měla dvě dvojky. To byl pro mě fakticky úspěch. A stejně poslouchám, jak se neučím, proč pořád někam o víkendech chodím a td. Netvrdím, že mě to občas nezamrzí, ale učím se na to dívat jinak. Každý člověk je dokonalý v tom smyslu, že zvládne všechno, co si bude přát. Musí v to však věřit a nesmí dovolit lidem, kteří sajou z ostatních energii tím, že jim řídí život, aby to dál dělali. Nejjednodušší způsob, jak si od nich nenechat ubližovat, je to ignorovat, i když to z počátku bude hodně těžké. Uvědom si, že nejsi žádná ubohá chudinka, jen prostě do tý školy nepatříš. Já na gympl taky nepatřím. S většinou lidí si nemám co říct a nikdy mít nebudu. Je to prostě tak a já to přijímám. Vždyť čas ubíhá hrozně rychle a než se naděješ, za chvilku budeš z tý školy venku, budeš dělat co tě baví a budeš obklopená lidmi, kteří tě mají rádi. Jen tomu musíš věřit. Jo a mimochodem, já osobně bych o tvou přítomnost stála. Už několikkrát jsem si řekla, jak hezký to bylo na Krásensku a jak by bylo fain, kdybych takový lidi měla ve třídě. Člověk by si užil srandu a nenudil by se.
P.SDoufám, že se co nejdřív dostanu k odpovědi na tvůj mailík. Teď vůbec nestíhám. Ach ta má lenost a nechávání si věcí na poslední chvíli.:-D

7 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. listopadu 2010 v 17:20 | Reagovat

[6]: Teda holky!!!, já to tady čtu a fakt žasnu! Ve velmi dobrém smyslu toho slova ŽASNU! Na svoje mládí totiž velice pěkně formulujete myšlenky, jste poměrně dost emocionálně vyzrálé a příjdete mi tím pádem starší. Vás není třeba kritizovat, protože s touhle schopností myslet a formulovat se v životě neztratíte se školou, nebo bez ní. Na druhou stranu to znamená, že váš život bude těžší, protože vám všechno bude docházet a pochopíte složitost světa a mezilidských vztahů. Když vaši schopnost vyjadřování porovnám se zdravými děvčaty, která potkávám co by prodavačky v Donaldech a KFC, musím konstatovat, že jste na tom mnohem líp! Nelamte si s kritikou a nepochopením rodičů hlavu! To stejně není pro váš život zas tak určující. Oni to špatně nemyslí, což vy ostatně víte. Taky jsem v mládí moc nevycházel se svojí mámou. Nic a nikdy jsem jí nesvěřoval, což je u kluka jistě lehčí, než u vás. S odstupem vám ale můžu říct, že i ta "blbá" máma mi v životě tak pomohla a tak mile mě překvapila, že jsem nechápal. Ať vás rodiče kritizujou nebo nechápou jakkoli, jsou to obvykle ti jediní lidé, kteří v každém případě budou v životě na vaší straně.

8 Verča Verča | E-mail | 27. listopadu 2010 v 11:00 | Reagovat

[7]:Páni! Takhle přinosný koment jsem nečekala.:-) Víš, moje máma je dost cholerická - neumí řešit věci normálně. Místo aby si se mnou v klidu promluvila, začne na mě řvát a myslí si, že mě může ovládat jak autíčko na dálkový ovládání. Myslí si, že mě přeprogramuje k obrazu svému. Tvrdí, že to dělá proto, aby ze mě něco bylo, ale já nejsem televize, kdy stačí jen vzít ovladač, zmáčknout tlačítko a už tu máme program, který se nám líbí. Jsem člověk a zařídím si život tak jak chci. Nenechám se jí ovlivňovat tak, že si její vztek budu brát k srdci a tím pádem ho na sebe přenášet. Prostě ji nebudu řešit, ale zároveň tu pro ni vždycky budu, budu čekat na to, kdy bude mít dobrou náladu a té si budu užívat naplno. Jo, rodiče mi určo ještě hodně pomůžou, ale i kdyby ne, jsou to moji rodiče a já je mám ráda a nedovolím vzteku, aby tuhle lásku zazdíval.

9 punerank punerank | E-mail | Web | 27. listopadu 2010 v 11:22 | Reagovat

Verčo, smekám, úžasný názory. a i když to vidím stejně, ještě v pětatřiceti s tím semtam mám problém. ale to se stává. Moc tobě i Neriah fandím, at se probijete "na svobodu" a ještě ve vás něco zbyde:) fakt radost to číst!

10 Neriah Neriah | 27. listopadu 2010 v 13:00 | Reagovat

[6]: Spíš by měli být rodiče rádi, že nevysedáváš jen u počítače a taky někam jdeš. Já tohle nechápu - na jednu stranu mi vyčítají, že doma nic nedělám, a na druhou mě nikam nechtějí pustit.  Jojo, gympl je jeden velký omyl, ale když už jsem si ho vybrala, dostuduju. Už se těším, až ho budu mít za sebouuuu! Dvě dvojky je velkej úspěch, to nikdy nedám. Mně jen tak něco nerozhodí, z keců některých osob si nic nedělám, ale od rodičů to zamrzelo. Každopádně to ustojím, jako vždycky zatím všechno. A kdoví, třeba budu jednou stejná, i když to zní děsivě. Škoda, že bydlíš tak daleko. A na odpověď se moc těším.
[7]: Má to nevýhodu, skoro vůbec si nerozumím se svými vrstevníky. Když srovnám, s čím si dělám starosti já a s čím oni... Ale už jsem se s tím smířila. Rodiče v poslední době začali až moc vzpomínat, tuhle jsem se dozvěděla, že prý mě vidí jako tu desetiletou holčičku... Ehm, to se pak nedivím, když se ke mně takhle chovají. Starostlivost chápu, ale když se ke mně chovají jako k nesvéprávné osobě, tak se to nedá vydržet. A nejhorší je, že i přes mnohá vysvětlení nic nepochopili. Vždy jsem se snažila dělat rodičům radost, když brácha tak zklamal. Myslím však, že je na čase, abych se jejich vůli vzepřela a začala si svůj život alespoň trochu řídit sama.
[8]: Moje mamka je hodně flegmatická, ale taťka, když se rozzuří, tak to stojí vážně za to. Když na mě někdo křičí, nic to se mnou nedělá. Ale když křičí na druhou osobu, hodně tím trpím. Vzpomínám si, že když taťka křičel na bráchu, já se krčila v koutě a trpěla jsem za něj. Jinak mně to osobně přijde směšné, když si se mnou člověk promluví vklidu, má to větší účinek, než nějaký hulákání, kterým se občas bavím.
Třeba to tvoje mamka dělá proto, aby ses naučila bránit. :-D Šílenej nápad! Tvá poslední slova mě zahřála u srdce. Když si vzpomenu, jak moji vrstevníci o svých rodičích mluví (tak hrubě a bez lásky), je mi z nich špatně. Dobrá, taky si občas zanadávám, ale ne tak přehnaným způsobem.
[9]: Nemám v povaze vzdát se tak rychle, takže věřím tomu, že ta doba jednou nastane. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.