Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Zničující přátelství

6. listopadu 2010 v 17:48 | Neriah |  Povídky
Po jisté události na povrch vypluly některé vzpomínky, které bych nejraději pohřbila někam hluboko, ale když už vypluly, tak se s nimi navždy vypořádám. To období mi připomělo mé chabé pokusy o literární tvorbu a tak dlouho jsem hledala, až jsem vyhrabala některé povídky. Člověk by nevěřil, co se dá v počítači najít, já už myslela, že jsem to všechno smazala.
Přiznám se, že se za to, co jsem psala, stydím. Ale... Schválně vám sem dám ukázku. Vlastně to ani není dokončené, ale já už pak nevěděla, jak pokračovat, tak jsem to nechala být. A ten konec je ze všeho nejhorší...
A moc se neděste, psala jsem to zhruba před třemi lety. Uvědomuji si, že je to dost neuspořádané a chaotické, ale co už. Nechávám to v původní verzi.
A chce se mi brečet, protože ať je to sebevíc hrozně napsané, je to tak trošku autobiografické. A jsem moc ráda, že už mám tohle období za sebou. I když přišlo podobné...
***

Byla hluboká noc. Každý normální člověk spal, jen já jsem nemohla usnout. Mé starosti mi to nedovolovaly. Každý dospělý člověk by se mi vysmál a řekl by, že nevím, co to starosti jsou. Protože jen oni se můžou trápit. Když jsem se svěřila rodičům, řekli mi, že to bude v pořádku. Žádná rada, žádná útěcha. A tak jsem se svými starostmi zůstala úplně sama.
Nikoho nezajímá, že se děsím každé cesty na intr, protože budu středem pomluv, nikoho nezajímá, že si připadám úplně osamělá... Vždyť jsem vždy byla tak přátelská, já přeci nemohu nemít přátele.
Každý večer se těším, až budu moci usnout, abych přehlušila ty hlasy, které si za mými zády šeptají. A když se ráno vzbudím, realita se opět hlásí o slovo a já zase začínám trpět.
Už se ani neptám proč zrovna já. Už je mi to jedno. Nedokážu se vzepřít, nedokážu jim říct, co si o nich myslím, že jsou to idioti a že bez nich dokážu žít. Nedokážu to říct, protože bych pak byla opravdu sama. A já se samoty bojím.
Z rozjímání mě vytrhl hlas mamky:
"Jak to, že ještě nespíš?"
S povzdechem jsem odešla do postele.
***
"Tak co, Karolíno, jak bylo doma?" slyším hlas, který mám tak ráda a zároveň ho nenávidím.
"Ale jo, tak ušlo to," odpovídám kontrolovaně, nechci, aby někdo věděl, co si opravdu myslím.
"Tak to se máš," odpovídá hlas mé "Nejlepší kámošky" Kláry.
Mlčíme. Nemáme si co říct. Ozývá se třísknutí dveří a vzápětí slyším kroky přibližující se k našemu pokoji. Pevně zavřu oči a přeju si, ať to není...
"Ahoj," ozve se nadšený hlas Aleny.
"Ahoj," vykřikne Klára a věší se jí kolem krku.
Taky se tak se mnou dříve vítala, pomyslím si smutně. Nejsem zvyklá na projevy takové náklonnosti, ale od ní to vždy bylo tak spontánní a poznala jsem, že má opravdu radost, že mě vidí.
Obě si sedly na postel a začaly si šeptat. Odcházím cvičit na klavír.
***
"Kájo, tak pojď s náma taky, ne?" říká Alena přemlouvavě. Nechce tam jít s Klárou sama.
"Ale mně se vážně nechce," odpovídám, už však nedodám, že by se mi tam chtělo, kdyby se mi tam alespoň trochu věnovali. A tak odcházejí do kavárny beze mě.
***
"To se mi líbilo, jak se na tebe usmíval... A myslíš, že tě vážně miluje...? Já bych ti to vážně přála... Vážně se k sobě hodíte."
"Snad jo, alespoň v to doufám... Pojď sem, něco ti musím říct..."
Odcházejí za dveře. Je mi špatně. A hlavně se mi chce brečet... Jenže už to neumím. a ty dvě za to nestojí.

****
"Karolíno, co ti je?" ptá se Klára naštvaně. "Vůbec se s náma nebavíš."
"Ale nic," odpovídám klidně. Nemám potřebu jim všechno říkat.
"Něco ti je, to poznám."
Hlavně, žes to nepoznala, když jsem byla naštvaná na vás, myslím si, ale nevydám ani hlásku. Nenávidím se za to.
***
"Já tam s ní ale nechci," říká Alena.
"A proč jí to neřekneš? Tak jí řekni pravdu, ne?" říkám už naštvaně.
"Já ale nemůžu..."
"To se jí bojíš?"
"A ještě řekni, že ty ne..."
"Ale když něco nechci, umím jí to říct."
"No ale mně je to blbý..."
"Tak to je potom těžký."
"Ale věříš tomu, že seš má nejlepší kamarádka, že jo?"
"No jo..."
"I když to tak občas nevypadá? Já tě vážně nechci pomlouvat..."
"Tak už to neřeš."
***
Vcházím do pokoje a slyším tlumené vzlyky.
"Klárčo, co se stalo?" ptám se účastně.
Objímá mě a vzlyká mi do ramene.
"L-Lukáš se se mnou rozešel," dostane ze sebe po chvíli.
Konejšivě ji objímám a říkám uklidňující slova, která na ni mají pozoruhodně uklidňující účinek.
Po chvíle odstoupí a vrhá se k vcházející Aleně a scéna začíná nanovo.
"Proč jsi jí neutěšovala?" ptá se pak Alena.
"Já jí utěšovala..." říkám unaveně.
Už mě to nebaví. Nebaví mě žít v přetvářce, chci být volná, ne se obávat každého odpoledne, kdy s nimi budu na pokoji... A vždycky tu pro ně budu, i když oni pro mě ne...To je celý můj problém.
 


Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 6. listopadu 2010 v 19:10 | Reagovat

Tak jestli je tohle tak trošku autobiografické, tak ti to vůbec nezávidím. A jsem ráda, že mám gympl ve městě, kde bydlím.
Ale zase, není to tak špatný. Kdyby se to trochu upravilo, tak by to bylo až moc dobrý. Já radši to, co jsem psala před třemi roky, nečtu, protože to je učiněná tragédie. Nespisovná čeština, přímá řeč neoddělená... HROZNÝ! Takže tohle je vážně dobrý :-)

2 Labanda © Labanda © | Web | 6. listopadu 2010 v 19:56 | Reagovat

moc pěkně jsi to napsala  a děkuju za pochvalu mých básnických pokusů ;-) a nechci být vlezlá, ale koukám že máš nastavenej design púvodní a jestli chceš klidně ti nějakej vyrobím s literárním tématem ;-) aspon to nebude s cute :-D sice moc nestíhám, ale ráda ti ho vyrobím a neboj se já na designy reklamu svojí nedávám a abych zabránila kopírování dávám tam jen web adresu majitele takže bych dala tu tvojí, ale máš možná objednáíno bo v pc rozděláno, nwm jen ti nabízím nabídku za kterou vůbec nic nechci už jsem dostala pochvalu ;-) :-)

3 Aria Aria | Web | 6. listopadu 2010 v 21:08 | Reagovat

Také mám takové nálady, kdy mám pocit, že jsem sama a nemám žádné opravdové přátele a připadám si absolutně zbytečná. Dřív se to stávalo hodně často. Když jsem loni přestoupila na jinou školu, tak se to zlepšilo. Zjistila jsem, že když se mi na zájezdu ve Vídni podaří omylemse  ztratit, což se může vážně stát jenom mě, tak si toho někdo všimne. Musím přiznat, že mě to hodně překvapilo, že si toho opravdu někdo všiml, tím jsem si uvědomila, že přece jenom mám přátele, na které se mohu vždycky spolehnout. A tohle si pořád připomínám, když mě popadne zase ta nálada. Na depresivní nálady podle mě nejlíp zabírá psát, psát a zase psát. Jakmile napíšu pár depresivních básniček nebo jednorázovek, hned mám trochu lepší náladu.

A mimochodem, ten článek není nijak hrozný. Mě se tedy líbil.

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 6. listopadu 2010 v 21:41 | Reagovat

Je to pěkně napsané.  Myslím, že vzhledem k věku, ve kterém jsi to psala, je to opravdu dobré. Rozumím tomu, co píšeš. Až moc dobře chápu, jak ses musela cítit. Prožila jsem něco podobného a vím, jak hrozný to je pocit. To období je naštěstí už za mnou, ale rozhodně to nebylo nic jednoduchého a je opravdu těžké se s tím vyrovnat. Je dobře, že jsi o tom psala a za nic se stydět rozhodně nemusíš. Kdyby něco, tak mi klidně napiš někdy mail. Vím totiž, jaké to je a jak moc to bolí.

5 punerank punerank | E-mail | Web | 6. listopadu 2010 v 22:52 | Reagovat

Neriah, notak, nepodceňuj se pořád. taky to umím a tak mě to bolí za tebe. musím říct, že jsem měla na střední na kámoše dost štěstí a i když jsme se viděly s holkama po letech, bylo to jako by nic neskončilo. ale trpívala jsem na základce. naši věřili, že mi bude na intru líp. někdy jsem je nenáviděla, jindy jsem jim to nechtěla brát. nejsou zlí. ale za pár týdnů už křivdy spolykáš a nebo tak nevyzní a komu je říct... pryč s temnejma vzpomínkama. Napsaný je to vpoho a srozumitelně. kdo to zná, úplně se vžije. papa

6 Labanda © Labanda © | Web | 6. listopadu 2010 v 23:39 | Reagovat

kdopak ti čte? fíha uf klobouk dolů, jasně nastavím, nastavuju i když viděj zlato, jé to já se budu extra snažit ju ;-) tak at se ti ten co čte bo nwm jak to děláš podívá do mé rubriky grafika a na designy, bo poslední články a taky tam jsou designy at ti jen po přehled poví, jaké dělám, jestli bude líbit ;-) :-)

7 Labanda © Labanda © | Web | 7. listopadu 2010 v 1:16 | Reagovat

akorát zlatí napiš s jakou tématikou at vim a barvy, bo já to literární téma plácla, protože jsi mi chválila tu básen a protože koukám že píšeš ;-) tak pa zatimky ju ;-)

8 Labanda © Labanda © | Web | 7. listopadu 2010 v 12:51 | Reagovat

tak třeba ti někdo potom poví jak vypadá jů fantasy kuju ráda a moc ;-) :-) ten mě bude bavit piš k poslednímu článku na stránce a je ;-) fíha to je chytrej pc a pak budu potřebovat heslo na konci menu je zpráva autorovi a tam to písneš přijde to emailem bo ti někam napíšu email a kuju za to že mi věříš ;-) :-)

9 Labanda © Labanda © | Web | 7. listopadu 2010 v 19:29 | Reagovat

jů to jsi ty se ti ani nedivim, bych byla asík také, ale tě obdivuju, mám moc objednávek, ale první a přednostní bude tvůj neboj se bude tmavý a růžovou ani červenou bych nikdy nedala, ostatní už designy mají, takže ted jsi na řadě ty oni si počkají, chci ho vyrobit úplně úchvatnej aby byl, ej ale mám normálně strach ti lést na blog, né protože jedno sbé mělo problémy a vlastně pořád má, vypadá, to, že blog se zbláznil bo co a jí vše zmizelo a jako kdyby si ho založila od znova jen složky v galerii zůstali a přitom jsem na něj koukala ze svého blogu přihlášení asík minutu před a byl v pořádku O_O a bea taky má problémy chodí přes archiv na blog, jen nechci aby když něco sis potom myslela, že v tom mám prsty to vážně nemám za potřebí zlato ;-) mám dost velkou návštěvku za prvé by mi to kazilo reputaci, za druhé mám svůj blog a za třetí neměla bych to srdce udělat aj největšímu nepříteli kterým je pro mě bohužel poslední dobou má sestra :-(

10 Labanda © Labanda © | Web | 7. listopadu 2010 v 19:33 | Reagovat

aha vyřešeno, kamarádka zjistila její heslo, zrušila ho a ona má email psanej na brateánka a ten na to kliknul a proto byl blog zrušen :-( škoda, ono je lepší mít složitější hesla ;-) čísla a velká písmena taky ;-) tak už se nebojim jdu napsat článek že se to vyřešilo ;-)  :-)

11 Verča Verča | E-mail | 7. listopadu 2010 v 21:04 | Reagovat

Tohle bohužel až moc dobře znám. Taky si někdy připadám úplně sama a když si vzpomenu na to, jak jsem byla opuštěná na základce, nechápu, jak jsem to mohla přežít. No ale to nejhorší je snad už za mnou a já se teď aspoň umím vžít do lidí, kteří mají podobný problémy a umím si vážit opravdovýho přátelství. Ona ta fráze: všechno zlé je k něčemu dobré, fakt platí.:-)
A článek mi vůbec nepříjde hroznej. Kdybych já vyhrabala to, co jsem psala před třemi lety a dala ti to přečíst, asi by tě kleplo. I já jsem se bála, a proto jsem některá svá dílka radši vůbec nečetla.:-D
Když se zase někdy budeš cítit sama, uvědom si, že nikdo na světě není úplně sám. Vždycky tu bude někdo, komu na tobě záleží a nemusí to být jenom lidé.

12 Neriah Neriah | Web | 7. listopadu 2010 v 21:36 | Reagovat

[1]:: Já mám i horší dílka, to se neboj, ale to už zveřejňovat nebudu, za to se stydím ještě víc. :-D O neoddělené přímé řeči mi nemluv, nedávno mi kamarád poslal povídku - 50 stran textu - celá přímá řeč bez uvozovek nahuštěná dohromady, takže jsem nevěděla, kdo co vlastně říkal. A přišel s tou úžasnou novinkou, jestli bych mu to celé nechtěla opravit. :-D:-D
[3]:: Psaní vážně pomáhá, a já pořád, proč není ani jedna má kapitola vtipná. :D
[4]:: Díky, seš moc hodná.
[5]:: Já se snažím, ale ono to nějak nejde. Teď střední je snesitelnější, tenhle příběh je taky ze základky. :-( Ale sama jsem na ten intr chtěla, takže si za to zčásti můžu sama.
[11]:: Jé, náhodou, já bych si chtěla přečíst, cos psala. :-) Já vím, že nejsem sama, ale v tu chvíli mi to tak vždy přijde.

13 Labanda © Labanda © | Web | 7. listopadu 2010 v 22:35 | Reagovat

zlato já mám  3 ale ted používám jedno je o 8 tuknutí a mno jak bych to řekla vůbec není dle toho návodu LOL bo bych si ho nemusela aj pamatovat ;-) :-)

14 Labanda Labanda | Web | 8. listopadu 2010 v 12:46 | Reagovat

Ahoj zlatíčko designe je hotoví, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, doufám, že ti nebude vadit že stránka je nalevo a menu na pravo, snad se budeš orientovat, pokud by to mělo vadit prosím napiš mi udělala bych nový, a až se vrátí Agrrr z práce, dám ho na blog a i s malým překvapením, nechám ti tu potom odkaz, asík je nemáš nastavený aby se zobrazovali v komentářích, to ti potom nastavim tak to nechám ve web římo na ten článek ano?
Zlatíčko chtěla jsem se zeptat, ale pokud by tě ta vzpomínka měla bolet, tak neodpovídej, jen ty jsi nevidomá od narození? Bo až déle. Víc říkat nemusíš nemusíš vůbec odpovědět. A vadilo by ti kdybych o tobě napsala, ne tvůj příběh, né aby tě někdo litoval, ani nenechám odkaz na tvůj blog, pokud by ti to mělo vadit, ale chci jen v tom článku poukázat, že jsou lidé co mají horší problémy než si myslí člověk. Že by při každém problému měli myslet na to, že je osoba z horšími strastěmi a pak chci poukázat v tom článku, že lidi jsou hloupí, že se někteří vysmívají lidem, jako jsi ty ale i vozíčkářům a pod. a že by se každý měl nad sebou zamyslet, protože zítra se může něco přihodit a na tom vozíku bo oslepnout může i on sám. A pak se chytí za hlavu. A ještě něco, dám si tě do oblíbených, ale ty nemusíš vůbec mě to nevadí, neznám tě ale mám tě jaksi v rdíčku zapísanou a není to lítost, já tě obdivuju, nevím, jestli bych dokázala já být tak silná a poprat se s osudem jako ty, potože kolikrát nejsem silná prát se s ním teď a potkalo mě neštěstí je to 5 let co mě doprovází a mě nic neudělal osud zatracenej jen mi vzal mé nejbližší co mi chybí tatínka a na jeho smrti mám tak trochu i svůj podíl bo se obětoval, abych já žila a aby mé utrpení skončilo :-( :'( promin ale moc mi chybí a vzpomínka na něj že na něj myslim denně mě bolí a pak mi osud vzal tu nejbližší osobu hned po tatínkovi a je to horší bolest bo mi ted tatínek o to víc chybí a maminka ani nemluvim myslela jsem že mě bude po tatínkovo smrti muset podržet, ale opak se stal pravdou potporu potřebovala maminka a prostě onemocněla z toho jak jí tatínek chyběl a pořád chodila do práce, upracovala se asík i 12.08.2010 mi zemřela doma nemocná, ale já byla s ní nebyla sama, jako bohužel tatínek v nemocnici sám i když sestra věděla že umírá nic nám neřekla a on umřel sám my byly v práci s maminkou, to sestře v životě asík neodpustim, chtěla jsem být u něj, že ona nemá sílu u toho být neznamená že jí nemám i já. Maminku chtěla taky dát umřít do nemocnice chápu jí že neměla sílu vidět jí umírat a být v komatu, ale já s ní chtěla být a tak jsem si to nakonec vybojovala a přímo v ten poslední nádech a výdech jsem byla s ní přímo u ní. Vzdala se nebo by měla horší smrt a já jí to šeptala v tom komatu at to vzdá a víc se netrápí že jí miluju zvedla obočí vnímala mě. Slíbila mi že neumře a tak čekala až jí to asi dovolim a až sestra nebude doma bo jela pro polohovací postel a věděla že ona u toho být nechce, ale že já chci od tatínka smrti jsem jí to pořád říkala, (mamince taky babička umřela v náručí, já to taky chtěla nenechat jí samotnou víš.)  omluvila jsem se že jsme jí zatajili metastáze a s lékařem vymysleli jakousi historku o baloncích měla rakovinu plic a metastáze všude po těle babička a i teta ml.sestra maminky umřeli taky na rakovinu asík to bude osud naší rodiny. Vypadala jako když spinká bože já bez ní neumím žít, jsem pořád byla s rodičma i když mi v lednu bude 30let tak jsem byla na nich závyslá ted jsem se musela osamostatnit. Tak ted znáš mých posledních 5 let i když né úplně byly horší ještě, ale tyhle dvě věci boli smrti jsou pro mě nejpodstatnější a nejhorší co mě v životě potkalo. nechci lítost můžeš politovat rodiče, bo měli bolesti a asi v bolestech i umírali i když maminky tělo je asík nevnímalo už v tom komatu ale byla v něm jen 2 dny. Ale tatínek umíral a měl v těle moc morfia bo měl moc velké bolesti :'( umřel abych mohla žít proboha měla jsem spíš umřít já, ale zase si říkám, že by trpěli mnohem víc než já, protože zemřít dítě je horší u rodičů s tím jednou počítáš že to přijde, ale u dětí to musí být horší bolest bych zešíůeůa aůe děti nemám asík nemůžu a na umělé se nenašel ještě ten praví škoda nedočkali se vnoučete ode mně a dětem budu vyprávět, jakou skvělou babičku a dědečka by měli ;-) tak a je to venku uf, promin román že ale měla jsem potřebu dostat to ven ze sebe ;-) děkuju ti za to že se mi zase ulevilo po dlouhé době a ani na to pls nereaguj kuju bo stejně oproti tobě je to nic a malý trápení ;-) ale vážně obdivuju tě a to bez vymýšlení si ;-) :-)

15 Labanda © Labanda © | Web | 8. listopadu 2010 v 15:22 | Reagovat

vim je to na blogu na mém nastavitelném http://antoniotony.blog.cz/ takhle jak je na tom odkazu to bude nastavený ;-) a ten popísek tam bude večer,jo je v něm červená, ale malinko, 2 dívky a jedna v pozadí co splívá s černou mají jen rudé šaty, ale jináč to je celé tmavé, když ony mají většinou černé bo rudé šaty mno ;-)ale jináč tam rudá není jen v těch šatech já začala popisovat aj moje prolínání a do menu si tě přidám a udělám aj fantasy diplomek ;-) a taky ho popíšu, ale ten design nechám někoho kdo umí krásně psát popsat ho a zlatí myslím si že jsi obdivuhodná už jak to bereš a kuju že můžu napsat ten článek, mě totiž takový lidi rozčilujou co se posmívají, jako ta skupina na FB která je proti důchodcům a posmívá se taky budou jednou v důchodu a tak mám proti skupinu, jejich revírem je kaufland, bo neříkám že někteří nejsou nevrlí, ale maminka už v důchodu byla a docela se jí ta skupina dotkla taky nakupovala v kauflandu noa? každej tam chodí když jsou akce a je fuk kolik jim je proč né důchodci ne? ;-) :-)

16 lanula83 lanula83 | Web | 8. listopadu 2010 v 20:13 | Reagovat

Nesetkala jsem se až takhle s něčím osobně, ale mám přátele, na které vím, že se mohu spolehnout, ale po jakési době jsem zjistila, že když se mnou mluví, tak slyším neustále to stejné dokola, příhody...jsme přátele stále, ale prostě už se nestýkáme tak často. Pokud to jen trochu jde (což v tomto případě moc ne :-(), je nejlepší se od těchto lidí odklonit a nenechat ze sebe vysávat energii.Energii si nechávej pro sebe a ty, kteří si to opravdu zaslouží ;-)

17 Justinka Justinka | Web | 7. prosince 2010 v 9:54 | Reagovat

Mě se to teda líbilo moc. Víš proč? Protože jsem nic takového nezažila a přesto jsem se do toho dokázala vžít a soucitila s hlavní hrdinkou a mohla si to přes tvou povídku skoro prožít. Jen piš hezky dál. Vypsat se ze všeho pomáhá. Vím to.

18 Justinka Justinka | Web | 7. prosince 2010 v 9:55 | Reagovat

A ještě...Máš to tady moc krásný, obdivuju nádherný lay a všechno. Tohle se naučím za 300 let. :-(

19 Majuš Majuš | Web | 4. dubna 2011 v 16:07 | Reagovat

Krásně napsaný. Vím, ohraná fráze, ale...to prostě... nemám slov. :-) Vážně krásný. :) Nespřátelíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.