Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Potřebuju... Co vlastně?

17. prosince 2010 v 21:23 | Neriah |  Útržky života
Ačkoliv mám dost nepravidelnou stravu, jako děti v Africe hlady netrpím.
Dokonce už nemám tu náladu, kdy se mi ráno nechce vstát z postele a kdy se chci na všechno vykašlat, ale něco, bůhví co, mě vždy donutí vstát a mechanicky udělat, co je třeba...
I když Vánoce každý rok prožívám míň a míň kvůli tomu všemu stresu, trochu tý vánoční nálady se uchytilo i na mně...
Něco však není v pořádku.
Dost času na to, abych se mohla vzpamatovat, málo času na to, abych se s tím smířila. Vlastně tomu ještě nevěřím.
Jsou to přesně tři dny, co se přiznal k tomu, že si rád přejíždí nožem po ruce. Přesně tři dny, co se mi otevřel, jako snad ještě nikomu. Tři dny, co se trápím, protože neumím pomoci. Tři dny, co se vzpamatovávám z šoku. Tři dny, co se zase začínám zajímat o sebepoškozování.
Vyčítám si, že jsem si ničeho nevšímala. Nemohla jsem tomu zabránit a přesto si to kladu za vinu. Lži... Sám se do nich zamotává a neví, jak ven. Taky jeho blbost, když tvrdí, že nikomu do jeho pocitů nic není... Může být fyzická bolest lepší než psychická? Nevím. Nedokážu pochopit. bolesti se vyhýbám vcelku obloukem. Ne! Vlastně ne! Rozdírám si nehtová lůžka. Ale... To je něco jiného a rozhodně mi to nepřináší nic jako uspokojení... Jinak totiž bolest nenávidím a mám z ní strach. Jsem v tomhle slaboch.
Nejraději bych si vztek vylila na těch, co za to můžou. Na těch, co se mu vysmívají. I když já mám proti němu taky pár výhrad... Dokážu však jeho důvody trošku pochopit. Jen trošku. A jen některé.
Možná někdo může tvrdit, že kluci nepláčou, a když jo, je to slabost. Mně to přišlo jaksi zvláštně statečné, ale to byste ho museli znát, abyste pochopili.
Nemůžu psát víc. Tím se dostávám k druhé věci. Nevíte o serveru, kam bych mohla psát články, které by šly heslovat?
Už vím, co potřebuju... Spoustu psychických sil, abych je mohla zase rozdávat dál. Moc mi jich nezbývá...
 


Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 21:45 | Reagovat

Vlastně tak trochu nevím, co ti napsat. Na otázku o duševní a tělesné bolesti zní odpověď "Ano". Bolest může být opravdu lepší, než psychické utrpení. Sám se nepoškozuji, ale chápu, že to někdo může dělat.
Na otázku v nadpisu ti taky odpovím. Co potřebuješ? Lásku. Všechnu lásku, co jí jen na světě je! Lásku rodičů, kamarádů, milence, Pána Boha a každýho, kdo je schopnej mít tě rád a ujistit tě, že tvůj život má smysl. Proč to vím? Protože přesně to potřebujeme všichni.
A do třetice: Člověk může rozdat trochu víc, než sám má, ale neměl by to dělat dlouhodobě, pokud se nechce zhroutit. Nikdo z nás nemá sílu zachránit svět. Můžeme ho jen maličko zlepšovat. I to je ale důležité. Ty ho zlepšuješ už svým psaním a věřím, že i jinak. Zaheslované články by nebyly k ničemu.

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 18. prosince 2010 v 11:35 | Reagovat

Taky si myslím, že zaheslování článků by nikam nevedlo. Myslím, že tvé psaní lidem hodně přináší a tak není důvod články nějakým způsobem ukrývat. Zrovna tady na blogu si myslím, že tě hodně lidí pochopí. Chodí sem hodně lidí, kteří tě znají a fandí ti. Já tvoje texty čtu ráda a nutí mě přemýšlet. Nesnaž se tedy své články ukrývat, protože by to byla fakt škoda. Myslím, že hodně lidem i tvé psaní může pomoct. Drž se Neriah a kdyby ses potřebovala vypovídat, tak napiš.

3 Zake Zake | Web | 18. prosince 2010 v 13:06 | Reagovat

Je to opravdu smutné když někoho potká tlak, který nedokáže unést. Fandím ti že se snažíš pomáhat. Já sama jsem celkem psychicky slabá a ani když jsem fyzicky odolná, nepomůže to. Záleží na důvodu, to je to nejdůležitější, co nás strhává na scestí...

4 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 19. prosince 2010 v 13:53 | Reagovat

Obdivuju tě, že jsi vlastně taková, jaká jsi. A strašně moc bych ti přála, aby se ti všechno splnilo.
Obdivuju tě, že se snažíš všem pomáhat. Na to já bych asi neměla.
A co potřebuješ? David Bachmann to řekl moc hezky. Potřebuješ lásku, kterou potřebuje každý. To je věc, kterou si nikdo nekoupí, ale každý potřebuje. A tak ti přeju, abys jí získala anebo jí i nadále měla.

5 punerank punerank | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 14:19 | Reagovat

Statečný článek, máš mou podporu! četla jsi u Edith 5 jazyků lásky?
síla jak jsou spolu lidi roky a vlastně se neznají - hlavně rodiče děti a opačně...
Pozor s tím jídlem - anorexie není jen o touze zhubnout a podobat se modelkám. to jsem si trapně myslela kdysi...  Je lehčí do něčeho spadnout, než se z toho vymotat. až na blozích vidím, kolik toho lidi sužuje, kolik zmatků a neporozumění vzniká...
taky jsem dřív říkala našim, že jim do mě vlastně nic není, že se mě vpodstatě zřekli v 5 letech, když mě poslali na intr a až teď chápu, že jsem byla zlá... tak měli svůj strach, já svoje iluze a ne a ne k sobě najít cestu...
Přeju ti hodně sil a nenech se strhnout předvánočním stresem!

6 Verča Verča | E-mail | 19. prosince 2010 v 18:33 | Reagovat

Zlato, doporučuju ti jednu úžasnou knížku. Je v KDD, jmenuje se Moc přítomného okamžiku. Nevím, jak moc jsi připravená ji pochopit (mě k ní musela přivést spousta zdánlivě náhodných článků a především touha nenechat se ovlivňovat vztekem, smutkem a dalšíma špatnýma emocema), každopádně jestli chceš, zkus si ji přečíst.

7 Neriah Neriah | Web | 19. prosince 2010 v 20:21 | Reagovat

[1]: Já ze sebe vždy dávala víc než bych měla, ale nedokážu s tím přestat. Lidi toho ale dost rádi zneužívají. Lidi mi lásku moc neumí dávat najevo a já ji pak hodně rozpačitě přijímám. Neumím se s tím pak vyrovnat. Jak se chovat, jak reagovat...
[2]: MOžná máš pravdu. Články chci ukrývat před světem a tak trochu i před sebou... Ale problémy tím nezmizí.
[3]: právě mám pocit, že už tak psychicky silná nejsem...
[4]: Každý by pomohl, ale to jsem možná jen naivní. Když nedokážu pomoci sobě, tak aspoň ostatním... Děkuji za tvé krásné přání, kéž by se splnilo...
[5]: Jojo, četla jsem... Je to smutný, ale bohužel je to tak. Všichni si myslí, že mě znají naprosto dokonale, přitom o mně neví zdaleka ani polovinu. Rodičům stačí, že nejsem jako brácha, alespoň tak mi to přijde. Třeba taky jednou poznám, že jsem byla až moc zbytečně kritická a zlá. U té anorexie nemám strach, jídla se nedokážu vzdát, to mi připomíná, že si půjdu něco dát. :-D
[6]: Určitě se na ní podívám, díky za doporučení.

8 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 21:21 | Reagovat

Neriah, ty potřebuješ udělat ještě jednu strašně důležitou, ale dost nesnadnou věc! Ty se konečně musíš sama sebe příjmout tak, jak jsi! Nemůžeš mít ráda druhé víc, než sebe. To není dlouhodobě v lidských silách. I Bůh formuloval přikázání lásky takto: „Miluj bližního svého, jako sebe sama!" Vidíš to? Je tam: „jako sebe sama!" Není tam nic o tom, že máš mít ráda bližní víc, než sebe. Neznám tě a nemůžu tě dudíž nějak analyzovat. Nejsem psycholog, i když by mě možná bavilo jím být. Ale u tebe je na první pohled patrné, že ti na sobě zase tak moc nezáleží. To by mělo! Jsi jediná Neriah mezi šesti miliardama lidí! Jediná, neopakovatelná a nenahraditelná. To je přece důvod aspoň k tomu, aby si člověk sám sebe vážil, ne? A že přijímáš lásku rozpačitě? Není to tím, že nevěříš, že tě ten druhý může mít rád? Proč by tě měl mít rád, když se nemáš ráda ty? Já věřím, že člověka miluje Bůh. Nikomu tu víru nenutím, ale žije se mi s tou vírou o něco líp. Věřím taky, že tě mají tvoji rodiče rádi. Možná ti to nedokážou říct, možná tě neznají tak, jak by sis přála. Mě moje máma nezná vůbec, ale vím, že mě svým vlastním způsobem ráda má. A zas tu smolím zmatenej článek a ještě je v něm překlep! Jdu si radši dát kávu. Už asi pátou, ale je neděle a já mám kávu rád!

9 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 19. prosince 2010 v 21:56 | Reagovat

A ještě jednou tu budu otravovat. Mám pocit, že ti to musím napsat. Zkus pochopit ty rodiče! Oni děsně trpí! Trpí představou, že za drogama tvýho bráchy je jejich selhání při jeho výchově. Mám s nima obrovskej soucit, protože jako otec feťačky vím, jak je tohle zžírající. Jim nestačí, že nejseš jako brácha! Oni se ale děsně bojí, že by nějak selhali znovu. Někdo by jim měl jasně vysvětlit, že člověk může vychovat tři děti a jedno jediný z nich bude feťák. Vůbec to není výchovou. Pochop ale ten jejich strach! Taky bys ho měla. Strach je nutí k tomu, aby při tvojí výchově byli dokonalý, důslední a aby vyloučili jakoukoli chybu. Budou se křečovitě snažit, aby z tebe byl tak slušný člověk, jak jen je to možné. Někdo by jim měl říct, že v našem světě platí principy. Podle jednoho z nich je každá křečovitá snaha kontraproduktivní! Klíčem k úspěchu v čemkoli je, byl a bude uvolněný postoj. Je mi jich líto. I tebe, protože tím musíš trpět. Jen tě jako rodič prosím, aby ses zkusila vžít do jejich situace. Možná po tobě chci moc, ale zkus to!

10 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 11:57 | Reagovat

[9]: souhlasim protože já sama mám velkou zkušenost s drogama a vím co to je a taky to naše trápilo nafackovala bych si, kord, když jsem byla už dospělá když jsem s nimi začala :-( nic na co bych měla být hrdá! :-?  :-x  8-O  :-( ale netajim to už v mnoha článcich jsem to i rozebírala a zlato kdybys natrfila na nějaký fakt dobrý článek, klído písni odkaz ať ho klidně přidám ;-) :-)

11 Verča Verča | E-mail | 21. prosince 2010 v 23:08 | Reagovat

[8]:Jednou k tomu každý dojde. Jednou každý pochopí, že život není o boji sám se sebou. Život je o tom příjmout všechno, co se děje a pokud nám to vadí, můžem to změnit, nebo odejít. Když danou situaci, nebo svoji vlastnost nezměníme,  stačí, když ji příjmem jako součást sama sebe. Já kdysi hodně žila spoutaná vlastníma myšlenkama. Moje mysl si vytvářela miliardy nejrůznějších představ o tom, jak se budu mít dobře, až... Říkávala jsem si: "Až dokončím střední, začnu konečně žít... Až udělám výšku, najdu si dobrou práci a budu konečně šťastná... Až si najdu přítele, přestanu se trápit..." Přemýšlela jsem takhle tak dlouho, dokud jsem nebyla natolik zoufalá, že jsem poprosila boha /vesmír / vyšší já (na tom, jak to nazvem, nezáleží - pořád je to totéž), aby mi pomohl najít cestu, jak z těch sraček ven. No a najednou jsem začala nacházet knížky, články, lidi, kteří mluvili o tomtéž - říkali jak se člověk má stát sám sebou. O tom v podstatě se píše v tý Moci přítomného okamžiku. Nechci říct, že teď už si nevytvářím budoucnost - mám bujnou fantazii, kterou nezastavím a ani nechci. Rozdíl je jen v tom, že teď se s budoucností nestotožňuju. Jo, mám své cíle, své plány, své představy... ale ppřijímám je jako bych koukala na nějakej film. Jen pozoruju své myšlenky, nehodnotím, neposuzuju. Prostě jen pozoruju svoji mysl, čímž ji zabraňuju v tom, aby mě ovládala. Lepší příklad je to na špatných emocích. S někým se hádám. Ten někdo na mě křičí a ve mě narůstá vztek. Kdysi bych zatnula zuby a měla sto chutí dát někomu přes držku. Mysl by mě ovládla a já bych udělala nebo řekla něco hnusného čeho bych pak litovala. Teď si ten vztek uvědomuju, vnímám ho, ale jenom jako pozorovatel. Jo, jsi tady vzteku, je normální, že tu jsi, protože každej se občas naštve... To ale neznamená, že ti dovolím mě pohltit tak, že nebudu vědět co dělám. Vztek za chvilku zmizí a já ho už pak většinou neřeším. A když jo, nic to se mnou nedělá. Tak se stalo... No a co... nebudu se v tom dál pitvat, nemá to cenu. Lidi, kteří tohle to neumí, jsou pak dlouho po hádce naštvaní a jen tak se nedokážou uklidnit. Za to může jejich mysl, která jim říká: "Vzpomínáš, jak tě naštvala? Nesouhlasí s tvým názorem a to je špatně! Udělej s tím něco, protože když zařveš, ona tě poslechne." Já ale poslouchám jeom, když chci. Uvědom si, zlato, že jsi tady sama za sebe. Jenom ty rozhoduješ o svém životě, nikdo nemá právo tě ovládat. Taky si uvědom, že spolu s ostattními tvoříš jedno velké vědomí, bytí... V tomhle bytí není žádná nenávist, je tam jenom klid, nekonečná láska. Když se bude tvoje mysl pořád v něčem pitvat, zkus metodu, která mě osobně pomohla. Sedni si někam, kde tě nikdo nebude rušit. Vnímej ticho kolem sebe, vnímej svůj dech a pak si řekni: "Mám teď (v téhle vteřině) nějaký problém?" Odpověď bude ne, protože tvoje problémy a starosti jsou výsledkem pitvání se v minulosti. Když budeš prožívat konkrétní okamžik, zjistíš, že zrovna v té chvíli fakticky žádný problém nemáš. Netvrdím, že když si toto uvědomíš, nebudeš nešťastná, smutná, vzteklá a pod. Budeš, ale dokážeš se nad to povznést. Špatné emoce jsou normální, nebýt jich, člověk by se nevyvíjel tak rychle, jak se vyvíjí. Není to ale něco, čemu musíme podlehnout. Mám takovej názor: To, na co myslíme, si k sobě přitahujem. Není to jen nějaké moudro vyčtené z netu nebo knížky. Je to něco, co jsama zažívám. Jakmile změníš svůj pohled na svět - nedovolíš mysli, aby tě její podceňování sama sebe ovládlo, nebudeš se trápit tím, že jsi sama, protože člověk ani jakákoliv jiná bytost, není nikdy sám, lidi tě přestanou využívat a ty si k sobě přitáhneš spoustu dobrých věcí. A i když přijdou ty špatné, budeš v pohodě.

Možná to teď nechápeš, ale touha začít žít spokojený život, ti otevře oči. Mě otevírá.

12 Verča Verča | E-mail | 21. prosince 2010 v 23:16 | Reagovat

Dobrý příklad jak nekaždý řeši minulost, jsem zažila nedávno s moji úžasnou kočenou. Škádlila jsem ji tak dlouho, až se naštvala a sekla mě drápkem. Pak chvilku hrála uraženou, ale když jsem k ní přišla po pár minutách, seskočila z parapetu a radostně se se mnou začala mazlit. Ona si neřekla: "To je ta, co mě před pár minutama otravovala. Nebudu se s ní proto bavit." Ona vycítila, že se s ní chci pomazlit a protože měla podobnou náladu jako já, přišla ke mě. To co se stalo před několika minutama už pro ni byla bezvýznamná minulost. Tím nechci říct, že by člověk neměl vzpomínat, nebo si něco plánovat. To rozhodně ne! Jen to musí vnímat jako film, nesmí tím žít, protože pak mu uniká to, co je v přítomnosti. Když jsem byla uvězněná ve svý mysli, bylo to jako bych chodila mezi lidmi s páskou na očích. Oni by se na mě možná rádi usmívali, ale já je neviděla, protože jsem byla mimo. Nežila jsem teď, žila jsem ve vlastním smyšleném světě. Tohle už fakt nechci!

13 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 22. prosince 2010 v 0:15 | Reagovat

[11]: Verčo, taky jsem přečetl pár moudrých knížek. Moc podvědomí a podobné příručky, jak žít v pohodě. Ony ty brožůrky mají dílčí pravdu, ale není tam zdaleka všechno a na smysl života v nich odpověď nenajdeš. Musím ale uznat, že je naprostá pravda, že člověku patří jen přítomnost. Na minulosti nic nezměníš a většinu lidí jejich minulost ani o ničem nepoučí. Budoucnost si můžeš malovat jak chceš, ale stačí, aby praskla jedna malá cévka někde v mozku a žádná budoucnost nebude. Proto je rozumné řešit v maximální možné míře jen přítomnost. A to přítomnost takovou, kterou můžu ovlivnit. Já jsem se před pár lety hrozně rozčiloval u zpráv, nad politikou, korupcí a nesmyslností světa. Netvrdím, že mě tu a tam něco nerozčílí ještě dnes, ale když racionálně zhodnotím, že určitou věc nemohu nijak ovlivnit, uklidním se a prostě ji vezmu jak je. K životu je ale třeba víc! Musíš vědět proč tu si, co chceš dělat, s kým a kdy chceš něco dělat a jaký má všechno konečný smysl. Mě na tyto otázky dává odpověď víra, i když musím přiznat, že jsou situace, kdy i já musím dlouho hledat smysl některých událostí. Někdy ho nenajdu, jindy se ukáže až s určitým odstupem. Víra je dar a tobě i Neriah budu moc přát, abyste ho jednou dostaly!

14 illbeslim illbeslim | 22. prosince 2010 v 9:57 | Reagovat

Odpověď na komentář z mého blogu:
Taky si myslím, že jsou na světě mnohem mnohem důležitější věci. V mém světě se ale bohužel od mého problému odvíjí všechno. :/

15 Neriah Neriah | Web | 22. prosince 2010 v 17:16 | Reagovat

[8]: Já vím, já vím... Ale vážit si sama sebe mi přijde jako nadlidský úkol, i když se o to snažím. Pak si však začnu připomínat, že jsem v životě nic moc nedokázala a mám dojem, že už to je důvod k tomu, abych se neměla ráda. Nikdy jsem si příliš nevěřila a jde to na mně i asi hodně poznat. Ano, rodiče moc neumí dávat najevo, že mě mají rádi, to mám po nich, prostě nedokážu spontánně vyjádřit radost, lásku...
Já neříkám, že rodiče nechápu. Dokonce vím naprosto jistě, že bych se chovala stejně, nemít tuhle zkušenost. Ale na druhou stranu mě to ničí a jako naprostý slaboch si s nimi o tom nedokážu promluvit. Můžu si za to napůl sama. Ale možná by jim to měl říct někdo jinej, moje názory tak nějak moc ani neuznávají. Mám trochu pocit, že mě pořád litují místo toho, aby mě brali jako rovnocennýho člověka s vlastníma názorama.
[11]: Verčo, trochu mi připomínáš mě samotnou. Taky jsem si idealizovala budoucnost, dokonce jsem si představovala manžela a děti, ale pak jsem si řekla, že to musí zkončit, protože mě to přivádělo k myšlence, že tak šťastná já nikdy nebudu. A to mě dost oslabovalo. Mě emoce neovládají, alespoň většinou. Spíše naopak, já si je k sobě jakoby nepřipouštím, někde ve mně jsou, ale já je prostě nevnímám. Ale je to špatně, protože pak nedokážu pořádně vnímat ani ty kladné.
[13]: S minulostí jsem smířená, zvláštní, že jsem nikdy nezatoužila ji změnit. Věřím, že vše, co se stalo, mělo nějaký důvod, třeba abych se poučila a příště stejnou chybu neudělala. Přítomností žít neumím. Vždy si budu dělat nějaké naprosto nerealizovatelné plány, i když na druhou stranu mám i plány, které by zrealizovat šly a jestli se budu dostatečně snažit, tak jich dosáhnu. NIkdy se asi nedokážu zbavit toho nesmyslného plánování, i když ho chci hodně omezit (ušetřím si tak hodně zklamání). MOžná je smysl života to, co právě hledám.

Omlouvám se všem, jestli jsem napsala něco jinak, než jsem zamýšlela, nebo jsem něco vynechala, ale po mém mozku obluzeném horečkou nemůžete pořádně nic chtít. :-)

16 Naťka :) Naťka :) | Web | 22. prosince 2010 v 19:58 | Reagovat

Máš peknú grafiku !! Ak chceš prihlás sa do VGS na blogu budem strašne rada a máš aj šancu vyhrať "" :)

17 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 22. prosince 2010 v 23:44 | Reagovat

Je vidět, že ti hlava funguje i v horečce. Kdybys jen tušila, jak já se neměl rád! A měl jsem k tomu řadu vážných důvodů! Udělal jsem v životě tolik zlých a špatných věcí, že se za některé stydím i po dvaceti letech. Jenže ono je nutné odpustit sám sobě a vyrovnat se s tím. Je potřebné se příjmout a snažit se být lepší.
   Neznám tvé rodiče a nedokážu posoudit, jestli bys rozmluvou s nimi něčeho dosáhla. Se mnou jo, ale oni můžou být jiní. Musela bys dodržet v tom rozhovoru několik zásad: Ta nejdůležitější je, abys neřekla ani jedinou větu, která by mohla být pochopena jako obvinění.
   Uzdrav se brzy a piš. Máš talent na psaní a máš i potenciál stát se dobrým člověkem, za což si tě já vážím. Ty bys taky měla!!!

18 Chiharu Hayashi Chiharu Hayashi | Web | 23. prosince 2010 v 20:16 | Reagovat

děkuju za pochvalu :-)

19 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 22:10 | Reagovat

u mě je společný dárek, ale ty ho asi neuvidíš, je to kostka v které se různými přechody mění vánoční obrázky :-) ;-)

20 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 22:10 | Reagovat

pěkné vánoce zlato

21 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 22:14 | Reagovat

vymyslim pro vás tři speciální dáreček ;-) :-) ale asi vám ho daruji dýl po vánocích a někoho požádám o pomoc, protože ten někdo to umí úžasně ;-)

22 Labanda © Labanda © | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 22:27 | Reagovat

to je v pořádku a vidíš to musím něco pročíst bo tu tři dny nebudu ale bude přednastaveno a Terez bude reagovat na vaše komentáře a věřím že agrrr přijme a budete mít na blogu dáreček od nás obouch, vy jen až bude článek hotový počkáte na agrrr komentářík ale o co přesně jde se dozvíte až to bude ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.