Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Bez názvu

19. února 2011 v 20:50 | Neriah |  Útržky života
Kdybyste se mě zeptali, jakou jsem měla v poslední době náladu, odpověděla bych, že žádnou. Bylo mi tak nějak všechno jedno, s nikým jsem ani moc nekomunikovala. A rozhodně mi to nechybělo.
A lidi to asi pochopili, protože se mi všichni vyhýbali a to mě zase trochu štvalo. Já si prostě nikdy nevyberu.

Pobyt na intru je nechutně stereotypní. Přijde mi, že to tam ani trochu nežije.
Akorát ve středu tam někdo hrál na klavír.
Víte, vždycky, když slyším klavír, vzpomenu si na základku. Tam byly klavíry všude. V některých třídách, na některých pokojích nebo třeba jen na chodbě. A já vždy ráda poslouchala, když někdo hrál. Tak trošku jsem si přitom připomínala svůj neúspěch, co se hudebních nástrojů týče. Ve třetí třídě jsem začala hrát na zobcovou flétnu. Vydrželo mi to přesně tři měsíce a to proto, že jsem odmítala cvičit, navíc mi nikdo nevysvětlil noty, takže jsem sice dostala knihu plnou not, ale byla mi tak trochu k ničemu. Navíc jsem na flétnu hrát nechtěla. Chtěla jsem vždy umět právě na klavír. Nicméně rodiče řekli, že bych neměla kde cvičit a tak to padlo. Až do sedmé třídy. To jsem byla bez mého vědomí na klavír přihlášena. Rozhodilo mě to. Vlastně hrozně moc mě to rozhodilo. A tak začal kolotoč výmluv. Nebyla jsem žádný svatoušek, to přiznávám. Jednou mi bylo špatně, tak jsem nedorazila, podruhé jsem nerozuměla notám, proto jsem nemohla logicky cvičit, potřetí jsem zapomněla, ačkoliv já nikdy na své povinnosti nezapomínám. Obdivuji pana učitele, že to se mnou vydržel. Pak už se ani nesnažil nějak mě k práci dokopat. Abyste rozuměli - já na ten klavír vážně chtěla umět hrát. Avšak nedokázala jsem cvičit, nebo spíš jsem nedokázala cvičit v přítomnosti další osoby. A bylo dost obtížné zašít se ke klavíru, v jehož okolí se nikdo nenacházel. Výmluvy! Výmluvy! Ale já s tím měla vážně problém. Pan učitel mi pak vždy přehrával skladby a já si měla vybrat, co chci umět. A mně se některé i líbily, ačkoliv to pořád bylo pro začátečníky. Když jsem měla v pololetí hrát na přehrávce, klepala jsem se trémou, měla jsem ledové ruce a když jsem ke klavíru zasedla a nastalo to ticho, měla jsem co dělat, abych si vzpomněla, kterým tónem mám vlastně začít.
Pak už jsem vzdala i tu nepatrnou snahu. Neodhlásila jsem se jen proto, že s tím byla spojena i hudební nauka. A ta mě bavila, i když jsem byla pravděpodobně jediná. Skoro nikoho nebaví učit se noty, kvintový a kvartový kruh, intervaly, akordy,... Tam jsem zjistila, že mám sice jen nepatrný, ale přeci jen, nějaký hudební sluch. Dokázala jsem určit stupnice a hrozně mě bavilo zpívat akordy a intervaly. Ano zpěv - to je další z aktivit, které jsem se nechtěla nikdy vzdát a přeci jsem to udělala.
Abych se však vrátila k tomu klavíru - vážně ráda jsem poslouchala ostatní, jak cvičí. S kamarádkou jsem chodila dobrovolně, když mě žádala, abych s ní ke klavíru šla, protože tam nechtěla být sama. Líbily se mi všechny ty skladby a etudy. Vlastně ani nevím, co se mi na tom tak líbilo.
Každopádně zvuk klavíru byl jaksi typický pro intr i školu, protože i o přestávkách někteří žáci pilně cvičili.
A jak tak ve středu někdo hrál, vrhlo mě to do sentimentálních vzpomínek, z kterých jsem nebyla nadšená. Ale ten klavír, to je něco, co mi tak nějak chybí.
Zpěv mi taky chybí. A moc. Když jsem zpívala ve sboru, cítila jsem se tak nějak svobodně. A hlavně mě to bavilo. Když jsem šla na gympl, uvažovala jsem o tom, že bych do sboru docházela i nadále, ostatně nebyla bych jediná ze střední, kdo se tam rád vracel. Avšak brzy mě to přešlo.
Občas mě to zamrzí. Ale tak nějak nejsem schopná s tím nic udělat.
Nejhorší je, že vlastně nedělám nic proto, abych byla šťastná. Ale to přeskočím.

Začíná mě rozčilovat, jak lidi nepřemýšlí. Oni nejsou špatní, někdo musí být trošku jednodušší. Ale proč jich musím mýt kolem sebe takovou spoustu? Nejde tu vůbec o to, kdo je jak chytrý. Stačí, když se podívám na sebe a vím, že to se svými vědomostmi na vysokou školu pravděpodobně nedotáhnu. Tady jde o to, neřešit celý den jednu věc, nesedět neustále u facebooku...
Napsala jsem na to článek, ale nebudu ho zveřejňovat. Už proto, že razím názor, abychom tolerovali chyby přátel. I přesto mi ale chybí někdo, s kým bych si mohla povídat třeba o literatuře. A červenou knihovnu tím nemyslím.
Všichni ti blogeři, co už od třinácti čtou Shakespeara, mi přijdou jaksi nedosažitelní. A tak trochu se mi nechce věřit tomu, že někdo takový ještě vůbec existuje, i když vím, že jsou.
Ve světě blogu můžu najít spoustu osamělých a nešťastných lidí. Nebo jen introverty, kteří si nerozumí s okolím a mají sebevědomí na bodu mrazu. A pak jsou tu povídkáři, fotografové, náruživí čtenáři a ti, co chtějí někde prezentovat své názory.Troufám si říct, že převažují nad ostatními. Sice je pravda, že tady na blog.cz lze najít i hromady dětí, co kopírují obrázky, pixelky,... Ale ty nepočítám. A ta hrstka slečen, které si o sobě myslí, že se stanou modelkami a bůhví čím ještě - těch není přeci jen tak moc. Vesměs tu lze tedy najít všechny, co chtějí někde ukázat svůj talent nebo ty, kteří se potřebují vypsat ze svých pocitů. Většinou to jsou lidi, které bych ve svém okolí uvítala, ale přijde mi, že takových moc neznám. I když co já vím - třeba někdo taky tajně bloguje a ani o tom nevím.
Tak trochu obdivuji ty, co si prostřednictvím blogu uspořádali sraz. Já bych se asi bála, nevím.
A co vy? Dokázali byste se jen tak s někým sejít, i když ho znáte jen z blogu?
 


Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 19. února 2011 v 21:04 | Reagovat

No zrovna ty jsi člověk, co mě docela zajímá, takže setkat bych se určitě s některými lidmi chtěl. Možná bychom tím o sobě ztratili iluze, ale já jsem sázkař a určitá rizika podstupuju rád.
   Klavír byl také pro mě nástrojem nedosažitelným. Mám od přírody levé ruce a tak bylo rozhodnuto, že i já zkusím flétnu. Neumím na ni dodnes nic, ale učil jsem se 7 let u paní Schiferové, dnešní ředitelky Dědiny. Neměl jsem rád, když někdo ve třídě cvičil a když spolužáci přehrávali do úplného zblbnutí tytéž etudy.
   Zpěv ve sboru není problém. Musela bys ale věnovat soboty zkouškám a občas vyrazit na nějaké to představení. Kontakt ti pošlu zprávou autorovi.
Na VŠ máš intelektu dost, ale když nemáš chuť, nedáš to. Vzhledem k možnému pracovnímu uplatnění je to asi ve tvém případě i jedno.

2 Neriah Neriah | Web | 20. února 2011 v 12:18 | Reagovat

[1]: Za ten kontakt moc děkuju.
O mně by ztratila iluze spousta blogerů. Člověk se na internetu přeci jen prezentuje trošku jinak, ať už chce nebo ne. Jsou chvíle, kdy na VŠ chci, abych sobě a okolí dokázala, že na to mám. Ale pak jsou ty chvíle, kdy si řeknu, že mi to bude k ničemu, tak nač se snažit. Tak se nechám překvapit, jak to dopadne, sama to ještě netuším.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 20. února 2011 v 16:40 | Reagovat

Hlasovala jsem pro možná - určitě bych človíčka z blogu chtěla napřed párkrát slyšet. jsem taky schopná po třech článcích podlehnout touze někoho potkat, ale tahle touha se často utlumí. nervózní bych trochu byla, už z toho, jestli pročetl všechny moje úlety. ale zas by měl vědět tím pádem, co čekat!
Hrát na něco jsem chtěla - u kytary mi však vadily mozoly, flétniček je více druhů, trochu bych chtěla umět hrát, jen by to muselo být složitější, aby to mohlo zaujmout.
s klavírem to bylo tak, že mi šly jen lehčí sklatby a bylo těžký někdy zkombinovat obě ruce správně. a jakmile jsem přešla na další dílo, první se mi vypařilo z hlavičky! hud. nauku jsem zvládala, ale byl-li v té době hokej, rozhodně vyhrál!

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 20. února 2011 v 17:16 | Reagovat

Já bych se s někým z blogu klidně setkala. Pár takových setkání už mám za sebou. Nebyli to sice lidi z blogu, ale poznala jsem je prostřednictvím internetu a tak to sem taky patří. Každé z těch setkáních bylo svým způsobem zajímavé a vždycky mě ten dotyčný něčím překvapil. Prostě byl trochu jiný než jsem si představovala, ale nikdy jsem z toho neměla negativní pocity. Kdyby mě teď někdo požádal o setkání, prvně bych si s ním asi popovídala po telefonu a pak bych si s ním dala někde sraz. No a nebo bych do toho šla rovnou. Jsem prostě dost zvědavý člověk a kdyby mě fakt něčím zaujal, asi bych do toho šla. Třeba tebe bych potkala moc ráda. Mám pocit, že bychom si měli co říct, protože v mnohých směrech máme podobné pocity :-)
Jinak na klavír jsem se taky nějaký čas učila, ale moc mi to nešlo. Nemám asi hudební talent. Zpívat taky moc neumím, ale když jsem sama, ráda si zazpívám :-)

5 Neriah Neriah | Web | 20. února 2011 v 17:17 | Reagovat

[3]: Taky jsem bojovala s tím sehrát u klavíru obě ruce dohromady... Chtěla jsem hrát na příčnou flétnu, ale to bych musela u tý zobcový vydržet trochu dýl, navíc já bych to neudýchala. Mám dost velkej problém a to u něčeho vydržet tak dlouho, abych se v tom stačila aspoň trochu zdokonalit :D

6 Neriah Neriah | Web | 20. února 2011 v 17:26 | Reagovat

[4]: Tak to tě obdivuju, že bys do toho šla někdy i rovnou... Já se ještě nikdy nesešla s někým z internetu, zatím si se všema jen píšu. Mně ten klavír taky nešel, ale... Bavilo mě to, i když chudák pan učitel se mnou musel mít velkou trpělivost. Možná, že kdybych na něj hrála od malička, šlo by mi to. Přeci jen, v pozdějším věku už člověk nemá takové to dětské nadšení...

7 Lucka Lucka | E-mail | Web | 20. února 2011 v 17:49 | Reagovat

No ale asi bych na to setkání nešla sama a fakt bych se s ním aspoň snažila před tím promluvit po tom telefonu. Podle hlasu člověk aspoň trochu pozná, s kým má tu čest. Před několika lety jsem se seznámila na internetu s jednou paní ze Slovenska. Asi rok jsme si psali a pak tam měl můj taťka cestu a tak jsem jela s ní. Dali jsme si sraz a asi dvě hodiny jsme si povídali. Před tím jsem s ní nikdy nemluvila. Bylo to zajímavé setkání a musím říct, že opravdu byla úplně jiná než na internetu. Pak mám za sebou i pár dalších setkání a svým způsobem mě každé z nich něčím obohatilo. Brzy budu mít snad možnost potkat se s jednou kamarádkou z internetu a v tomhle případě do toho určitě půjdu. Opatrnost a strach je určitě na místě, ale někdy takovými setkáními může člověk opravdu hodně získat.

8 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 20. února 2011 v 18:05 | Reagovat

Pro vás holky je to možná větší riziko, ale já musím říct, že mi internet vždycky pomohl seznámit se se zajímavým člověkem.
   Ono je to totiž také tím, že když někdo vidí slepce na ulici, má hned v hlavě nějaký předsudek. Když vás zná z netu, zná vaše názory a nemá vás za pitomce, už ho tak moc nerozhodí, když mu napíšete, že nevidíte. Při případném setkání s tím už počítá a ten vztah je rovnocennější. Celý život je jedno velké riziko a já tvrdím, že kdo nevsadí, nevyhraje. Jsou na to i přísloví.

9 Lizz Lizz | Web | 21. února 2011 v 15:17 | Reagovat

Jo, nměkteří lidi jsou tupí, když se vyjádřím slušně, ale ne všichni sou takoví :D Za ty dva roky na blogu se mi povedlo najít pár opravdu milých lidí se kterými si můžu popovídat prakticky o čemkoliv... Mimo jiné i o literatuře, když na to přijde. (A ne, taky nemám na mysli dívčí románky :D)
Co se toho srazu týče. U některých bych váhala... Bála se.
Ale jsou lidi, co bych se s nimi sešla opravdu strašně ráda. xD Někteří se kterými si píšu už přes dva roky... Ráda bych je viděla, ale u některých je to trochu nemožné. xD (Přece jenom Košice jsou z ruky, že ano :D)
Ale co už... To se nějak poddá :D

10 Neriah Neriah | Web | 21. února 2011 v 15:57 | Reagovat

[9]: Až z KOšic? NO... Mně se ale zdá, že jsou všichni co blogujou někde daleko :D Ale to se mi asi vážně jen zdá...

11 Lizz Lizz | Web | 21. února 2011 v 21:00 | Reagovat

[10]:
Ano až z Košic.. Ta jedna, co jí mám snadnejradšji z těch viruálních... I ostatní jsou ale daleko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.