Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Zvuky a já

6. února 2011 v 20:29 | Neriah |  Ego, ego, ego
Jelikož jsem dnes nepoužitelná k nějaké přínosné aktivitě, rozhodla jsem se prozradit o sobě zase pár věcí…


Už kdysi dávno jsem tu myslím psala, že někdy napíšu o tom, jaké zvuky mi vadí a jak zvuky celkově vnímám.
Myslím, že nastal čas, abych se nad tím zamyslela.
Jako zrakově postižený člověk zvuky vnímám trochu víc než ostatní. Většina zvuků je pro mě hodně důležitá. Věděli jste třeba, že když lijete horkou vodu do hrnku, dá se po zvuku poznat, jestli je už plný? Moje kamarádka s úžasným hudebním sluchem foukne do láhve a podle tónu, který to vyluzuje, vám určí její velikost.
Podle zvuku kroků poznám, zda se nacházím blízko zdi nebo nějakého objektu (i když k tomu jistě i dopomáhá můj světlocit).
Jsou to maličkosti, ale pro nás velmi důležité.
Se zvuky se u mě ale spojuje ještě jedna věc - a tou je strach.
Možná to někomu může přijít hodně úsměvné.
Jako malá jsem se bála téměř čehokoliv. Trhajícího se papíru, vysavače, pračky, fénu, mixéru, vrtačky, zvonku, topení… Takhle bych mohla pokračovat i dál.
Když se vysávalo, jako hodně malá jsem byla schopná vlízt si na stůl… Když se u nás vrtalo, musela jsem být zavřená v místnosti co nejdál. Když ždímala pračka, nešla jsem si mýt ruce. Když mamka mixovala, nešla jsem do kuchyně a zkusit mi vyfénovat vlasy - to jsem začla vyloženě řvát. Nejhorší ale bylo praskání nábytku. Často jsem mívala noční můry a když jsem se uprostřed noci vzbudila, celá zabalená do peřiny jsem napjatě očekávala každé prasknutí a představovala jsem si všemožná strašidla. Moje fantazie byla velice bujná a rodiče mi nic nevěřili.
Strach začal ustupovat až postupně. Ze začátku jsem si myla ruce při ždímání pračky jen s přítomností jednoho z rodičů, zkusila jsem si vysát byt… Strach jsem někdy začala odbourávat i dobrovolně, protože se mi ostatní smáli a to bych nebyla já, abych si nezahrála na hrdinku.
Teď se těch zvuků nebojím, jen jsou mi nepříjemné. Toho se už nikdy nezbavím, ale jsem ráda, že to je aspoň takhle. Možná jsem z nich měla strach, protože jsem nevěděla, co od nich čekat.
Docela by mě zajímalo, jestli to mají někteří nevidomí podobně. Nikdy jsem se o tom s nikým nebavila.
Jsou ale i zvuky, které jsou mi jen nepříjemné, žádný strach se s nimi nikdy nespojoval. Je to hlavně ťukání nehtů… do čehokoliv! Díky tomu se nikdy nedokážu soustředit (jednou jsem do písemky nenapsala ani slovo, protože spolužák si tím krátil dlouhou chvíli).
Skřípání polystyrenu taky není nic příjemného a stejně tak přejíždění křídou po tabuli a skřípání příboru po talíři.
Nesmím taky zapomenout na hluk, který mi stěžuje orientaci - když někdo řeže motorovou pilou a já procházím kolem, často zazmatkuju, protože ani neslyším svoje kroky a tak odbočím někam, kam jsem vůbec nechtěla.
Abych ale nemluvila jen o nepříjemnostech…
Miluju zvuk proudící vody, zpěv ptáků, šumění korun stromů… Když si lehnu v přírodě do trávy, je to příjemná relaxace (ne, nejsem romantik)! Ráda poslouchám bubnování dešťových kapek do parapetu, úžasně mě to vždy uklidní.
Hudba je něco, co mi dodává energii, ať už je to metal nebo něco meditačního.
Cinkání zvonečků ve mně vyvolává příjemné vzpomínky z dětství.
A je vždy zajímavé poslouchat hlasy, jen tak. Jedu v dopravním prostředku a poslouchám spolucestující. Každý jinak mluví, jinak se vyjadřuje… Někdo má příjemný hlas, někdo hodně nepříjemný (s takovými lidmi se často ani nebavím, i když si uvědomuju, že za to nemůžou).
Je taky docela sranda podle hlasu rozlišovat emoce.
A mohla bych takhle pokračovat…

Příště možná napíšu něco o hmatu (hehe, víte, kolika věcí jsem se jako malá bála dotknout)?

P.S.: Hlasujte prosím v anketě, vážně mě zajímá váš odhad.
 


Anketa

Kolik myslíte, že mi je let?

15
16
17
18
19

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 6. února 2011 v 20:57 | Reagovat

Jojo příbor o talíř, zubař a cokoli u něj, škrábání umělejma nechtama, mentálně postiženej nebo hluchoněmej jdoucí kolem, to bych se propadla nebo špl¨hala na mrakodrap.a vrzání prstama o nafouklej balonek. z celýho balonku panykařím, auuuuuuu.
mnohem lepší jsou vodní zvuky, rozbíjení skla a pár ojedinělých ptačích hlasů v noci v tichu. líbí se mi i, když padá kostka cukru do hrnku, taky zvonečky.
z vysavače nešílím ani tak ani tak. at si hučí, ale daleko a nevysávám často, přiznávám. ale když mi někdo - máma jezdí hadicí kolem nohou, aby mě pozlobila, umím vyyyyysoko pískat!

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 6. února 2011 v 21:26 | Reagovat

To je zase dobrý téma! Já si nevzpomínám, že bych někdy měl strach ze zvuků. I když: Jednou jsme jeli s přáteli vlakem do Vídně a jeden z nás tam měl rádio. Ladil v noci na středních vlnách a z toho rádia se ozval příšerně zkreslenej kostelní zvon. Ač jsem seděl u okna, vyběhl jsem z kupé a nebyl jsem sám, koho ten zvuk vyděsil. Následující hodinu už jsme nemluvili o ničem jiném, než o tom strachu, co nám to nahnalo. Podotýkám, že mi v té době bylo asi 23 let a ti ostatní 3 byli starší.
Mám taky nevidomého kamaráda, který má příšernej strach z hluchých. To byl jednou na stadionu Slávie Praha nějakej léčitel z Austrálie a my tam šli s takovou skupinkou slepců. Před tím vchodem stály tisíce lidí a když začali pouštět dovnitř, prali se tam dva hluší mezi sebou a dělali u toho skřeky. Ten sto kilo vážící kamarád mě chytil pevně a říkal: „Slyšíš, jak jsou zlí?" Musím se přiznat, že jsem se mu smál. Ale to se mi to směje, když ještě trochu vidím. Zvuky, které zhoršují orientaci, také nemám rád, ale strach z nich nemám.
V anketě jsem hlásnul pro 17.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 6. února 2011 v 21:32 | Reagovat

nemám ráda ještě zvuk, když vypouštíš vodu z umyvadla nebo vany a pak odpad dochlastá chchchchrrrrrrr ten zbytek, fuj, to se mi nelíbí.
taky jsem dala 17.
moje máma šílí, když mačkáme plastový flašky. říkala, takhle mě už do prdele v žiiiiiivoooootěěěěě neeeebuuuuuuuuď!

4 Neriah Neriah | 6. února 2011 v 21:45 | Reagovat

[1]: Pravda, jezdit mi hadicí kolem nohou, taky vyletím z kůže...

[2]: Tím zvonem jsi mi připoměl rozladěnej klavír. Taky hroznej zvuk. Hluchých se nebojím, na základce jsem jeden čas bydlela s hluchou holkou, která pravidelně křičela ze spaní a po čase jsem si zvykla.
Ještě je děsný skřípání zubů... A jako malá jsem se bála bojleru u babičky, ale to spíš kvůli strachu, že začne týct studenáá!

5 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 7. února 2011 v 14:40 | Reagovat

Zvuky jsou hodně zajímavá věc, člověka až překvapí, co je komu nepříjemné. Mě třeba trhající se papír uklidňuje stejně jako déšť.
Překvapilo mě, když jsi mluvila o tom, co se dá podle zvuků poznat, to vážně.
Něco ti povím. Tvoje články jsou jedny z těch nejzajímavější, jaké jsem kdy četla. Každý, každičký si hrozně ráda přečtu.

6 Lucka Lucka | E-mail | Web | 7. února 2011 v 21:17 | Reagovat

Tak zvuků jsem se taky jako malá hrozně bála. Když mamka vysávala, neuvěřitelně jsem křičela. Svého času jsem se příšerně bála bouřky. Když se ozval úder hromu, šíleně jsem se lekla. Nejvíc mě to děsilo v noci. Nemohla jsem pak spát a se strachem jsem očekávala další ránu. Vadí mi pronikavé a hlasité zvuky. Nebojím se jich, ale jsou mi nepříjemné.

7 Verča Verča | E-mail | 9. února 2011 v 16:35 | Reagovat

Já se taky jako malá bála vysavače. Teda ne že by mi tak moc vadil ten zvuk... Spíš jsem se ho bála, protože taťka si hrál na bubáka a když jsem si hrála v pokoji, stál v ložnici schovaný za dveřma a strašil mě jím.:-D
Nebo si mamka dělala srandu, že mě vysaje. Jo, jak zajímavý vzpomínky.:-D
To s tím hrnkem je pro nás super, ale já radši spolíhám na hladinku. Jednou jsem totiž měla takovou chuť na kafčo, že jsem se do hrnku snažila nalít co nejvíc vody, abych toho měla hodně. Asi nemusím říkat, jak to dopadlo.:-D
Hluk je fakt otravnej! Proto nemám ráda procházky kolem místa, kde se např. něco staví. Když jsme chodívali se základkou do firem vyrábějící plasty, nebylo mi příjemné muset chodit těsně kolem těch nejrůznějších strojů. Stejně tak mi vadí, když blízko kolem mě profrčí šalina. Br!:-)¨
Prostě příroda nade vše. Když se mi poštěstí si v době nějakýho volna přivstat, otevřu si okno a poslouchám probouzející se ptáčky. Mají parádní koncerty.:-)

8 Lizz Lizz | Web | 21. února 2011 v 15:03 | Reagovat

Zdravím.
Zajímavý článek. Opravdu.
Kdybych se já měla zamyslet podobným způsobem bylo by to na dlouho... Takže to tu nebudu vypisovat. xD Nicméně by to mohla být zajímavá úvaha na blog. Ale ne. xD Kašlu na to. xD
Jenom musím souhlasit, vodní zvuky jsou fajn... :)
Mimochodem, ty strachy mi v mnohém připomněli mě... xD Tedy částečně. xD Nemám ráda pračku, mixér nebo když se naklepává maso. xD Ale to je od věci. xD
Prostě - povedený článek ;)

9 Neriah Neriah | Web | 21. února 2011 v 16:06 | Reagovat

[8]: Naklepávání masa mám ráda... To dělám ráda a líbí se mi, jak to přitom mlaská :D No jo, sem divná... Ale mixéry jsou strašný, obzvlášť, když s ním někdo za tebou pořád chodí, áááá! :D

10 Lizz Lizz | Web | 21. února 2011 v 20:56 | Reagovat

[9]:
xD jo to může být, ale mě vadí... veškerý hluk.. Je to část minulost se kterou jsem se nesmířila a straší mě, ale to je fuk :D Ano micér je zlo! xD

11 Rita Sinistra Rita Sinistra | Web | 15. ledna 2012 v 23:17 | Reagovat

Škrábání nehtů, příboru nebo křídy, za to bych občas taky vraždila :D Já se jako hodně malá strašně bála vypouštět vanu, ten zvuk v odpadu mě úplně děsil (a to vidím naprosto perfektně). Myslela jsem, že mě to chce spolknout :D Dneska se tomu směju.
Co se týče tvých oblíbených zvuků, z nich mám ráda všechny. Hlavně v noci, když už ležím ve tmě a slyším ten déšť nebo i vítr. Hezky se mi pak spí. Mimoto mám ještě takový zvláštní oblíbený zvuk, asi by si hodně lidí klepalo na čelo, kdybych jim o tom řekla :D ale hrozně se mi líbí, jak zní jablko, když dopadá do dlaně. :D Vím, že to zní divně. Ale vždycky si s ním musím chvíli pohazovat v ruce, než se do něj zakousnu :D

12 Neriah Neriah | Web | 19. ledna 2012 v 11:44 | Reagovat

[11]:
Já se nebála, že mě chce odpad spolknout, ale někdy, když jsem se ve vaně koupala a ta voda se kvůli špatnýmu špuntu pomalu vypouštěla, tak jsem měla pocit, že odtamtud něco leze a chce to zakousnout moji nohu... Nevím proč. :D
S tím jabkem je to fakt zvláštní, to by mě nenapadlo. :-) To je zrovna ten zvuk, co ho nějak extra neregistroju... Ale až se mi zas jednou jabko dostane do ruky, vyzkouším to :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.