Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Duben 2011

Jen okamžik

28. dubna 2011 v 13:16 | Neriah |  Povídky
Právě jsem si vzpomněla, že dnes, přesně před dvaceti lety, přišel na svět můj drahý bratříček.
A tak jsem mu k narozeninám sesmolila jakýsi paskvil, který si on stejně nikdy nepřečte, leda že bychom se někdy viděli a on byl v lepším rozpoložení.
Pravý důvod, proč toto píšu, je ale trochu jiný. Tak nějak cítím, že si tím odlehčuju skutečnost, že pro něj nic nemám, stejně jako pro něj nemá z naší rodiny nikdo nic.
Ale já jsem vážně bezradná, pokud jde o nakupování dárků skoro feťákům a alkoholikům, navíc když si připočítám to, že momentálně nemám peníze skoro ani na jídlo.
Chjo...
Zas u nás byl a neustálé výčitky mě vážně vyčerpávají.
Ale teď to sem tahat nebudu.
Ani bych tohle nenazvala povídkou, ale...
Ten název mi dal zabrat asi nejvíc a to je naprosto jednoduchý, jinak je to psáno během deseti minut v hodině informatiky.
Počet slov: pouhých 273

NIc tam není...

20. dubna 2011 v 21:27 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Každé dítě se určitě někdy bojí nějakého toho nic.
Ani já nebyla výjimkou.
Do teď si přesně pamatuji, jak jsem si pod praskáním nábytku, které naprosto nic neznamenalo, představovala všechno možné.
Začalo to vždy tím, že se mi zdála noční můra. Po probuzení ale začal ten pravý horor. Ve snu jsem se nebála tolik, protože jsem nejspíš v koutku mysli tušila, že to není tak úplně realita. Ale jak jsem ležela v posteli, s propoceným pyžamem a vyděšenými myšlenkami, má představivost začal pracovat a musím říct, že velice dobře.
Sny se najednou stávaly skutečností, a i když si to teď u některých přeju, tehdy jsem to nenáviděla.
Mysl mi někdy uměla předhodit vážně děsivé věci.
To jsem si takhle ležela a najednou jsem ucítila, jak se něco dotýká mého chodidla. Od té doby jsem si vždy před usnutím dávala pozor, jestli mám nohy zabalené do peřiny. Bylaj sem si tedy jistá, že už se mě nic nedotkne. Ale nic bylo velice vynalézavé.
Začalo se dotýkat jiných částí těla, které jsem nezakryla. A tak se nakonec stalo, že jsem usínala celá zabalená a málem jsem se nenechala rodiči přesvědčit, ať si nechám na vzduchu alespoň obličej.
Nikdo mi samozřejmě noční návštěvy nic nevěřil. (ach, tolik "n" v jedné větě se mi vážně líbí :D) Ale zpět k tématu.
Neustále jsem byla přesvědčována, že se mě nic nemohlo dotknout, a to zkrátka proto, že u mě nic nebylo. Já si však nedala říct a má fantazie si nic začala představovat ještě víc.
Nic už mě tedy nenavštěvovalo jen v noci, ale i ve dne. Výsledkem pak bylo, že jsem nevydržela sama v místnosti ani minutu. Neustále jsem za někým z rodiny chodila, aby na mě nic nemohlo.
Všechny to pochopitelně rozčilovalo, protože jsem neustále vyžadovala, aby na mě někdo mluvil, jelikož to nicotné ticho bylo zkrátka neúnosné.
A tak se rodiče nakonec rozhodli, že mi to všechno zatrhnou. Přestali poslouchat moje neustálé povídání o nicech, zakázali mi v noci svítit a já musela svou fantazii lehce zadupat, protože jsem se tak moc bála...
Je zvláštní, že si většinou nikdo moc nepamatuje, čeho se v dětství bál. Věřím tomu, že každé dítě s bujnou fantazií si v noci něco děsivého představuje.
Už je ale málo těch, co o tom později dokážou mluvit.
Možná je to tím, že je rodiče vždy přesvědčí o tom, že žádné nic vlastně neexistuje, že se nemají čeho bát, protože v jejich světě nic podobného neexistuje.
Já byla zvláště vnímavá na zvuky. Každé prásknutí nábytku, nebo třeba jen zvuk topení, ve mně vyvolal řadu představ, kterých se můj dětský mozek bál.
Ještě teď, když sedím pozdě do noci u notebooku, se občas nějakého toho praskotu dřeva leknu a vzpomenu si na časy dětství.
Děje se to zvláště ve chvílích, kdy čtu nějaký ten horor. To se pak lekám naprosto všeho a zároveň ničeho.
Myslím, že je škoda, když rodiče odmítají pochopit dětskou fantazii. Vždyť když oni byli dětmi, nebyli jiní. Až postupem času si začali připouštět, že se nemají čeho bát a že žádné nic nikdy neexistovalo.
Ale možná to tak má být.

Mary Higgins-Clarková - Děvčátka v modrém

20. dubna 2011 v 20:46 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Vrrrrrr!! víte, jak jsem líná? A víte, jakou mi dá práci sepsat pár řádků o některé z knih?
NIcméně už je na čase, abych to všechno sepsala, protože mi některé knihy vypadávají z paměti (to ty, co mě nějak zvlášť nezaujaly).
A ta nejméně zaujímavá je tahle. Neříkám, že byla nějak úděsná (to zas znám horší), ale...
Detektivky nečtu, takže mi vlastně není úplně jasné, co mě to popadlo.

Zatracené nic

19. dubna 2011 v 8:51 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Takové nic prožívám každý den, když jsem nucena o činnost, která se nazývá přemýšlení. Ani byste nevěřili, jak dá něco takového práci, zvláště pak ve chvílích, kdy jsem týrána písemkami z chemie nebo matematiky.
V těchto chvílích si můj mozek zpravidla rozhodne, že ho to nebaví, nebo že je to zbytečný stres a vypne. To je pro mě ovšem poměrně velký problém. Ani byste nevěřili, jak moc těžké je mozek přinutit alespoň k nějaké nevelké spolupráci. Občas se mi dokonce i zadaří, mozek nastartuje jako velmi prastaré auto, chvíli je mrzutý, že ho otravuju, ale i přesto mě nenechá na holičkách, dokud mu neřeknu, že si zase může klidně odpočinout.
Už se ale i párkrát stalo, že jsem neuspěla a mozek se toulál v dálavách, kam smrtelníci nemají přístup.
Pak ho zavolat nemohu. A pociťuji při tom jedno velké, obrovské nic.
Nic je moje oblíbené slovo, hned po ne a nevím. Většinou odpovídám negativně, nebo lhostejně.
Když mi není dobře, všem říkám, že se nic neděje.
Když něco dělám, ostatním stejně řeknu, že nedělám nic. Je to totiž mnohem jednodušší, než říct, že čtu a poté odpovídat na zvědavé otázky ohledně zmíněné knihy.
Některých rušivých emocí se zbavuji také pomocí nic. Prostě je nic obalí, takže mě chrání.
Tohle slovíčko je na jednu stranu hrozně uklidňující.
Když jsem zkoušená, vím, že spolužáci nic z toho nevnímají, takže se nemusím stresovat, že mě poslouchá hodně lidí.
Ve spánku taky nic necítím, pokud se mi zrovna nezdá nějaká nicotná zbytečnost.
Může být ale i hodně negativní.
Nic neumím. Skoro nic mě nebaví. Nedělám nic, protože se mi nechce.
Občas je ze mě nicotný uzlíček nervů.
A pak jsou tu zákazy: nic dělat nebudeš, ničeho se nedotýkej...
A taky podceňování: nic se nenaučíš, nic z toho nezvládneš, protože jsi jedno malé, bezvýznamné nic.
I přesto však mám nic ráda.
Je zajímavé. Nepředstavitelné, neuchopitelné, ale přesto zvláštně fascinující.
A já se zamilovala do tohoto tématu týdne. Je tak trochu inspirativní. A já už se těším, až si přečtu články ostatních blogerů. Nerada jsem ovlivňována články někoho jiného, proto jsem ještě nic nepřečetla.
MOžná ještě něco napíšu. Ale možná taky nenapíšu nic...
Uvidím, na kolik budou mé nicotné nápady realizovatelné.
Loučí se s vámi mozek obalený nicotou nicotných myšlenek, jelikož bude mučen nicotným testem z chemie.

Návštěva na rychlo, pracující nervy a rozklepaný ruce

8. dubna 2011 v 19:03 | Neriah |  Útržky života
Optimismus je způsoben nedostatkem informací. Říkám to pořád a každý den se přesvědčuju, že je to svatá pravda. Já optimisty vážně nechápu.
V poslední době se toho na mě hroutí poměrně velký množství. Nejen, že nezvládám školu, ale taky teď mají někteří přátelé problémy, které samozřejmě musím řešit já. Jen mě mrzí, že když bych měla podobnej problém já, zůstala bych v tom sama. bolí to, ale co už...
Tak jsem si k sobě narychlo vzala spolužáka. Takovýho toho, co si řezal zápěstí a chtěl se zabít. Toho, kterýho jsem měla dřív i poměrně dost ráda... NO, haha, já nevím, co si s ním povídat...
Rodiče mu řekli, ať si jde na tenhle víkend ke komu chce, protože se musí uklidnit. Včera byly třídní schůzky a oni se nedozvěděli nic potěšujícího.
Bylo jim úplně jedno, že on vlastně nemá ke komu jít. Já byla až poslední možnost. Obvolal asi 5 přátel, všichni mu řekli, ať si s matkou promluví... Ona mu dnes dopoledne dovezla věci a tak zjistil, že to fakt myslela vážně. Všichni ho totiž přesvědčovali, že se uklidní a vezme si ho zpátky.
Měl jet ke svý přítelkyni, ale ta nemá doma rodiče a babička řekla jasnej zákaz.
Já jsem teď děsně nervózní. Je to teprv druhej člověk, co byl u mě doma.
Nikoho si k sobě nepřipouštím. Tohle je prostě moje osobní zóna, útěk od všech, co mě otravujou... A teď ho tu mám na víkend, kdy jsem chtěla bejt sama, protože si potřebuju skenovat něco na přípravu do školy, taky proto, že potřebuju vklidu pracovat na projektu, chci se učit a při chůzi mi to jde nejlíp...
Zkrátka nejsem ani trochu nadšená. A to ještě nejsou všechny zápory.
Možná vám to teď přijde děsně úsměvný, ale on chrápe. Ale tak, že chce od něj jeho spolubydlící pryč, protože se v noci kvůli němu nevyspí ani tři hodiny. A já mám slabej spánek.
Nebudu ani myslet na jeho zdravotní problémy. Řekněme si to na rovinu: epilepsie je u něj ten nejmenší problém. Doufám, že má alespoň tolik slušnosti a ty svoje sebevražedný pokusy si tu odpustí. Ať si je zkouší někde, kde z toho nebudeme na prášky my.
Taky netuším, kdy chodí spát. Potřebuju totiž usnout dřív než on.
Teď řeším jeden ze zásadních problémů: jak do něj dostat nějaký jídlo.
"Máš žízeň?"
"Ani ne..."
"Chceš něco k jídlu?"
"Nemám hlad..."
Jsem si však jistá, že dnes ještě nejedl. A po jedněch prášcích do sebe něco musí dostat.
Zabít, fakt.
Tuhle starost asi s radostí přenechám rodičům, ačkoliv je už předem lituju.
Nevím, jestli se stydí, nebo se rozhodl držet hladovku, o který mluvil v pondělí. To mu ale u mě rozhodně neprojde. Nehodlám se tu stresovat, až by zkolaboval.
A ať chlapec nepočítá s tím, že by ke mně jezdil častěji, když by byli jeho rodiče ještě naštvaní. Dělám výjimku a to jen proto, že jsem byla poslední možnost. Nemohla jsem ho zas nechat v Praze pod mostem. Takovej hajzl nejsem.
Asi si zítra budete moci přečíst "utrpení v přímém přenosu". Nevím totiž, jak jinak to tu přežiju. A to už se ptá, co pořád píšu... A co čtu... Není to náhodou moje věc? Já se ho taky neptám, co dělá... Když si sedí u notebooku, je mi celkem ukradenej. Nejhorší je, že ho tu budu mít pořád za zadkem.
A nejvtipnější je, že ke mně vůbec nechtěl. Je tu jen proto, že mu nic jinýho nezbylo. Takže se tu tak tiše trpíme...
Napište mi něco hezkýho, ať to přežiju ve zdraví...

V úterý máme ten projekt, který už od začátku nebyl dobrej nápad. Sice jsem vypracovala nějaký materiály, ale netuším, zda je to takhle správně. A moje skupinka není rozhodně kolektiv. Nejradši bych tam nešla. Ale na nemoc se vymluvit nemůžu, leda že bych zůstala doma. A vzhledem k tomu, že tu mám návštěvu, kterou musím v neděli dostat do Prahy nepřichází v úvahu.
A já už nechci utíkat před každým problémem. Od maturity taky nemůžu utýct jen proto, že se bojím mluvit.

Pro blog tohle všechno tedy znamená, že se nikam kupředu nehne. Jestli si vyšetřím trochu času, přednastavím na následující týden všechny knihy, co jsem zatím přečetla. Ale nic neslibuju.
A včera jsem napsala básničku. Je ovšem dost divná, ale tak za rok ji tu budete určitě mít :D.
Ještě další stížnost.. Zapomněla jsem si na intru exterňák s filmy a téměř veškerým metalem :-( Já tu vážně umřu... Ačkoliv on nějakej metal má, tak by mi mohl dát něco, abych to mohla využít jako ukolébavku před spaním :D
Už se tomu normálně směju...
Ještě tu mám jednu kuriozitu: druhý spolužák byl vyhozen otčímem z domu, protože odmítl chodit do kostela. V tomto případě chápu jeho zarytý ateistický postoj.

Pro dnešek se s vámi asi už rozloučím. Netuším co psát, netuším, co dělat... Vlastně se potřebuju uklidnit. Ale v jeho přítomnosti nevím, no...
Omluvte dnes prosím moje veškeré pravopisné či jiné chyby, vážně to po sobě nehodlám číst.
Jdu říct rodičům, ať mu vnutí nějaký jídlo, protože já na tohle nemám trpělivost. Kdyby byl malý dítě, klidně bych ho vydržela přesvědčovat, ale od dospělýho člověka takovýhle chování neočekávám. I já si dokážu mezi cizími lidmi říct, když potřebuju pití a to už je co říct.

Jarní neaktivita snad zažehnána.

1. dubna 2011 v 20:40 | Neriah |  Útržky života
Zdravím.
Po dlouhém, předlouhém váhání, jsem se rozhodla napsat zase něco nudného. Takže kdo nechce ztrácet čas, ať ani nečte dál.
Víte, tu dobu, kdy jsem se rozhodla, že nic nebudu psát, a že nebudu na internetu vůbec dostupná, jsem nedělala nic převratného. Jenom jsem četla a teď jsem líná o všech knihách psát :D.
A bude ještě hůř, haha.
MOmentálně mám totiž rozečtené čtyři knihy a vážně je všechny pobírám... A klidně nevěřte.
Pro představu:
Stephen King - Prokletí Salemu
Kodži Suzuki - temné vody
Pak něco autobiografického o vězení, teď si nevzpomenu na název a poslední je fantasy o upírech a zatím jsem přečetla jen pár vět a nevím, co si o tom myslet, no...

Dneska jsme byli na přednášce o sociálních reformách.
Cesta tam i zpátky ale byla úděsná. Paní profesorka "všechno vím a vy jste blbci" se inteligentně rozhodla, že naše zhruba dvacetičlenná skupinka bude do metra nastupovat jedněmi dveřmi. Já nastupovala mezi posledními a řekněme, že mám hrůzu z toho, když mám nastupovat do zavírajících se dveří. Měla jsem chuť se kamarádce vytrhnout a zůstat na nástupišti, ale nakonec jsem se překonala a naskočila dovnitř... Pak jsem musela překonávat nevolnost a odpor, jelikož na mě byli všichni natěsnaní a vzduch se nedal vůbec dýchat... Do toho se kamarádka rozčilovala, proč jsme se nerozdělili alespoň do dvou skupinek, z nichž každá by nastoupila jinými dveřmi, protože jsme tam tak trošku blokovali výstup ostatním.
NO... Výstup byl podobně vtipný, akorát jsem to neodnesla já :D.
Cesta zpátky se nesla v celkem podobném duchu, navíc nám bylo řečeno, že si máme laskavě pohnout, jelikož paní profesorka a jeden spolužák děsně moc spěchají. Od včerejška mám namožený sval na lítku, takže se mi běhalo celkem nepohodlně. Teď mám pocit, že moje noha na pár hodin dosloužila. Občas se musím proběhnout po bytě, abych ji trošku rozhýbala, ale bolí to...
Ještě jedna věc mě naštvala.
Nevím, proč jsem rovnou nemohla odjet domů. Když jsme měli minule přednášku, hned jsem se od skupinky odpojila a jela jsem pryč. Tahle profesorka si ale vymyslela, že kdo není plnoletý, nesmí jet sám. Takže jsem jela zbytečně na intr a odtamtud jsem ihned zmizela. Inteligenci některých lidí opravdu nechápu, ale ani se o to nehodlám snažit. Zbytečná ztráta času.
*
Právě jsem se vrátila z obědo-večeře (to proto, že jsem k obědu měla jen polívku)...Já jednomu umím znechutit jídlo - "Ta polívka chutná nějak použitě," povídám mamce... Asi bych si ty poznámky měla příště odpustit :D.
Ale probraly jsme literaturu, navzájem jsme si něco doporučily, vyslechla jsem si novinky Knižního klubu, kde mě nic nezaujalo...
Já bych ty nové knihy měla přestat shánět, jelikož pak nevím, co číst dřív...
*
Zdají se mi divné sny. Dřív jsem si je nepamatovala a chtěla jsem to změnit, teď je to pravý opak... Ten dnešní byl nejhorší, ale už si pamatuju jenom útržky. Jak je možný, že ráno si celej sen pamatuju do detailů a během dne mi to začne vypadávat z paměti? No, možná je to dobře...
*
Miluju jaro. Jsem ráda, že je tak úžasný počasí. A nejvíc ze všeho mě těší, že si můžu na intru přes noc větrat. Vždycky se mi tak spí líp... Když jsem přijela domů, dost mě překvapilo, když mi mamka říkala, že tu ráno mrzne... Pořád tomu nevěřím :D.
*
Mám takový pocit, že se domácí pohoda řítí neodvratně ke konci. bráchu vyrazili z práce a každou chvíli očekávám, že se nastěhuje zpět, protože nebude mít na nájem.
Nevím, jaký mám k němu vztah. A nejhorší je, že v něm pořád hledám toho kluka, s kterým jsem si před několika lety svěřovala všechna tajemství a kdy jsme o sobě navzájem věděli všecko.
Teď je mi odporný. Už ve chvíli, kdy je zhulenej a chce si povídat...
Asi bych na něj měla přestat myslet. Jo, to udělám. Hodím se do klidu a budu si užívat klidu, dokud tu není a dokud zase nezačne rozvracet tu pohodu...
Dřív jsem se kvůli němu netěšila domů. Teď se to všecko sklidnilo, já se dávám dohromady a zas to bude k ničemu...
*
Musím se připravovat na prezentaci. Jo, to bude horor horší jak od Stephena Kinga :D.
Nenávidím, když musím mluvit před větší skupinou lidí. To bude zas nervů, hlavně proto, že skoro nic připravenýho jako skupinka nemáme... Ještě si užiju hodně srandy.
*

Nakonec si neodpustím malou poznámečku o Aprílu, když o něm píšou všichni...
Nachytal vás dneska někdo? ?:-P
Vzpomínám, jak jsme na základce dělali různé blbosti. Sentimentalitě se přitom nelze ubránit...
Chybí mi ten kolektiv, víte.
Tehdy jsme se vážně uměli domluvit a i přes ty hádky jsme se měli rádi.

Ale abych na nynější kolektiv jen nenadávala - v úterý jsme se dost jako třída pobavili... KOnalo se třídní focení, na které mám vyloženě alergii. Nicméně nakonec to bylo fajn. Domluvili jsme se, že se vyfotíme, jak jsme rozvalení u notebooků, jelikož to naší třídu poměrně dost vystihuje. A naše třídní matikářka za námi stojí se zoufalým výrazem a trojúhelníkem v ruce.
Od aprílu jsem dost odběhla, ale tak co...
Pro dnešek se již rozloučím. Něco chci totiž dočíst... A něco mi říká, že horory si pro dnešek už odpustím. Ten kousíček Prokletí Salemu počká na jindy.