Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Jen okamžik

28. dubna 2011 v 13:16 | Neriah |  Povídky
Právě jsem si vzpomněla, že dnes, přesně před dvaceti lety, přišel na svět můj drahý bratříček.
A tak jsem mu k narozeninám sesmolila jakýsi paskvil, který si on stejně nikdy nepřečte, leda že bychom se někdy viděli a on byl v lepším rozpoložení.
Pravý důvod, proč toto píšu, je ale trochu jiný. Tak nějak cítím, že si tím odlehčuju skutečnost, že pro něj nic nemám, stejně jako pro něj nemá z naší rodiny nikdo nic.
Ale já jsem vážně bezradná, pokud jde o nakupování dárků skoro feťákům a alkoholikům, navíc když si připočítám to, že momentálně nemám peníze skoro ani na jídlo.
Chjo...
Zas u nás byl a neustálé výčitky mě vážně vyčerpávají.
Ale teď to sem tahat nebudu.
Ani bych tohle nenazvala povídkou, ale...
Ten název mi dal zabrat asi nejvíc a to je naprosto jednoduchý, jinak je to psáno během deseti minut v hodině informatiky.
Počet slov: pouhých 273


***
Stál tam tiše, lidé ho míjeli, snad ani nevěděli, že ještě existuje. A on se usmíval, ani nevěděl čemu, snad sobě?
Ta situace vůbec nebyla vtipná, ale i přesto se usmíval a lidé se mračili, protože byl jeden z těch pošmourných dnů.
Osamělá dešťová kapka se jemně snesla na jeho tvář a on, pohlcen sentimentem, ji nesetřel, ani se neotřásl z toho chladu. co se to s ním dělo?
Nevěděl. Jen... Měl najednou náladu něco udělat. Něco bláznivého, radostného.
Nikdy ovšem nevymyslel nic, co by stálo za zmínku, všechno hned zkazil a tak si teď nevěděl rady. Navíc on a vymyslet něco obsahujícího nespoutanou radost, kterou tak moc vídal u některých lidí?
Celý život mu proplouval mezi prsty a on ho neuměl zachytit. Byly chvíle, kdy to všechno nenáviděl, ale ty byly přehlušeny spokojeností a naprostým klidem. Vždyť se přeci všechno nějak vyřeší.
Někdy si říkal, že to takhle dál nemůže chodit, vždyť budoucnost s tímto přežíváním nebude zrovna dobrá. Ale neměl dost silnou vůli na to, aby přesvědčil sám sebe. Jeho vůle byla vždy slabá. A neustále dostávala zabrat.
A on s neodvratnou jistotou věděl, že jednou už nevydrží.
Pocity mu našeptávali: vzdej se, vzdej... Nemá to cenu.
A on tomu uvěřil, opět.
Ještě chvíli postál na místě a vychutnával si kouzlo okamžiku, které by dříve nedokázal ocenit. A pak se uzavřel před světem, na tvář nasadil kamennou masku, napřímil se a pomalým krokem se vydal pryč.
Vždyť je naprosto normální den, pomyslel si. Den jako každý jiný.
Ale věděl, že na tu maličkou chvíli mohl pocítit něco krásného a neuchopitelného, co už možná nikdy znovu nezažije.
A on tak moc chtěl…
 


Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 19:00 | Reagovat

Dárky pro feťáky opravdu nemají cenu. Mám s tím zkušenost. Dal jsem Zuzce telefon za 5000 a ona ho odnesla do zastavárny, kde mohla dostat tak maximálně 1000. Důležitější ale je ukázat i třeba tomu bráchovi, že na něj myslíš, že pro tebe není cizí a bezcenný. Možná právě to, že bude vědět byť i o jediném člověku, který ho úplně nezavrhuje, mu někdy pomůže vrátit se do života.

2 Amestea Amestea | Web | 28. dubna 2011 v 20:23 | Reagovat

Krásně napsáno... :-)

3 nel-ly nel-ly | Web | 28. dubna 2011 v 21:46 | Reagovat

já si vždy stála za tím, ať to zní divně nebo ne, že víc člověk ocení něco, co dá práci vymyslet nebo udělat, než zajít do obchodu a koupit první věc, co uvidíš (jistě, většinou se to tak dělá a všichnij sou spokojení) a v tomhle případě no... jak se píše v prvním komentáři, to doopravdy nemá cenu :(

Povídka, ač třeba krátká, je krásná a smutná, ale asi máš pravdu, že jí oceníme jen my čtenáři, co občas zajdeme

4 Neriah Neriah | Web | 29. dubna 2011 v 8:45 | Reagovat

[1]:
Je pravda, že já byla vždy jediná, kdo se s ním bavil, když už na to rodiče neměli sílu, dávaal jsem mu tolik šancí, až mě to zaráželo a... Teď jen přemýšlím: má to ještě cenu, když všechny (i mě) vždy tak zklamal? A pak vždy uvěřím a nejsem si tak úplně jistá, zda je to proto, že chci nebo proto, že mu téměř nic nedokážu odmítnout.

[2]:
Děkuji :-)

[3]:
Já s tebou souhlasím, člověk ocení víc, když si na dárku dáme záležet... Ale s vymýšlením něčeho je to už horší :-(
No ale já chci pořád věřit, že to cenu má, i když si uvědomuju, že to není možné...
No... Brácha by tohle asi neocenil, i když si pamatuju, že dřív taky psal povídky a docela mu to i šlo :D

5 Verča Verča | E-mail | 29. dubna 2011 v 23:12 | Reagovat

No osobně miluju originální dárky. Vlastní výrobu jsem teda ještě nezkoušela, ale snažím se to kompenzovat nevšedními dárečky. Bohužel nevždy je čas něco shánět a nevždy jsou nápady. Pro mě je dárek jen symbol. Symbol vyjadřující lásku, která jediná má doopravdy cenu. Jestli nevíš co bráchovi dát, vykašli se na symbol a dej mu lásku. A víš co? Dám ti jednu radu. Vykašli se na to, že tě brácha zklamal, vykašli se na to, že fetuje a td. Řiď se jen svým srdcem a pokud budeš ve chvíli, kdy budete spolu, cítit, že mu chceš dát lásku, tak mu ji prostě dej. Záleží na tobě, jestli si moji radu vezmeš k srdci. To já zas jednou dostala impulz, že to sem mám napsat.:-)

A k povči:
je moc krásná. Ukazuje, jak krásné je neřešit budoucnost, problémy, neřešit ostatní, ale vychutnávat každý okamžik. A taky ukazuje jak je snadný znovu podlehnout. Jo, tohle se ti moc moc povedlo.

6 Aria Aria | Web | 4. července 2011 v 18:20 | Reagovat

První komentář to myslím vystihl dokonale.

7 Trouba/Reizo Trouba/Reizo | E-mail | Web | 3. března 2012 v 1:16 | Reagovat

Ahojky máš u mě to hodnocení dílek...A promiň že je tak pozdě...=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.