Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Návštěva na rychlo, pracující nervy a rozklepaný ruce

8. dubna 2011 v 19:03 | Neriah |  Útržky života
Optimismus je způsoben nedostatkem informací. Říkám to pořád a každý den se přesvědčuju, že je to svatá pravda. Já optimisty vážně nechápu.
V poslední době se toho na mě hroutí poměrně velký množství. Nejen, že nezvládám školu, ale taky teď mají někteří přátelé problémy, které samozřejmě musím řešit já. Jen mě mrzí, že když bych měla podobnej problém já, zůstala bych v tom sama. bolí to, ale co už...
Tak jsem si k sobě narychlo vzala spolužáka. Takovýho toho, co si řezal zápěstí a chtěl se zabít. Toho, kterýho jsem měla dřív i poměrně dost ráda... NO, haha, já nevím, co si s ním povídat...
Rodiče mu řekli, ať si jde na tenhle víkend ke komu chce, protože se musí uklidnit. Včera byly třídní schůzky a oni se nedozvěděli nic potěšujícího.
Bylo jim úplně jedno, že on vlastně nemá ke komu jít. Já byla až poslední možnost. Obvolal asi 5 přátel, všichni mu řekli, ať si s matkou promluví... Ona mu dnes dopoledne dovezla věci a tak zjistil, že to fakt myslela vážně. Všichni ho totiž přesvědčovali, že se uklidní a vezme si ho zpátky.
Měl jet ke svý přítelkyni, ale ta nemá doma rodiče a babička řekla jasnej zákaz.
Já jsem teď děsně nervózní. Je to teprv druhej člověk, co byl u mě doma.
Nikoho si k sobě nepřipouštím. Tohle je prostě moje osobní zóna, útěk od všech, co mě otravujou... A teď ho tu mám na víkend, kdy jsem chtěla bejt sama, protože si potřebuju skenovat něco na přípravu do školy, taky proto, že potřebuju vklidu pracovat na projektu, chci se učit a při chůzi mi to jde nejlíp...
Zkrátka nejsem ani trochu nadšená. A to ještě nejsou všechny zápory.
Možná vám to teď přijde děsně úsměvný, ale on chrápe. Ale tak, že chce od něj jeho spolubydlící pryč, protože se v noci kvůli němu nevyspí ani tři hodiny. A já mám slabej spánek.
Nebudu ani myslet na jeho zdravotní problémy. Řekněme si to na rovinu: epilepsie je u něj ten nejmenší problém. Doufám, že má alespoň tolik slušnosti a ty svoje sebevražedný pokusy si tu odpustí. Ať si je zkouší někde, kde z toho nebudeme na prášky my.
Taky netuším, kdy chodí spát. Potřebuju totiž usnout dřív než on.
Teď řeším jeden ze zásadních problémů: jak do něj dostat nějaký jídlo.
"Máš žízeň?"
"Ani ne..."
"Chceš něco k jídlu?"
"Nemám hlad..."
Jsem si však jistá, že dnes ještě nejedl. A po jedněch prášcích do sebe něco musí dostat.
Zabít, fakt.
Tuhle starost asi s radostí přenechám rodičům, ačkoliv je už předem lituju.
Nevím, jestli se stydí, nebo se rozhodl držet hladovku, o který mluvil v pondělí. To mu ale u mě rozhodně neprojde. Nehodlám se tu stresovat, až by zkolaboval.
A ať chlapec nepočítá s tím, že by ke mně jezdil častěji, když by byli jeho rodiče ještě naštvaní. Dělám výjimku a to jen proto, že jsem byla poslední možnost. Nemohla jsem ho zas nechat v Praze pod mostem. Takovej hajzl nejsem.
Asi si zítra budete moci přečíst "utrpení v přímém přenosu". Nevím totiž, jak jinak to tu přežiju. A to už se ptá, co pořád píšu... A co čtu... Není to náhodou moje věc? Já se ho taky neptám, co dělá... Když si sedí u notebooku, je mi celkem ukradenej. Nejhorší je, že ho tu budu mít pořád za zadkem.
A nejvtipnější je, že ke mně vůbec nechtěl. Je tu jen proto, že mu nic jinýho nezbylo. Takže se tu tak tiše trpíme...
Napište mi něco hezkýho, ať to přežiju ve zdraví...

V úterý máme ten projekt, který už od začátku nebyl dobrej nápad. Sice jsem vypracovala nějaký materiály, ale netuším, zda je to takhle správně. A moje skupinka není rozhodně kolektiv. Nejradši bych tam nešla. Ale na nemoc se vymluvit nemůžu, leda že bych zůstala doma. A vzhledem k tomu, že tu mám návštěvu, kterou musím v neděli dostat do Prahy nepřichází v úvahu.
A já už nechci utíkat před každým problémem. Od maturity taky nemůžu utýct jen proto, že se bojím mluvit.

Pro blog tohle všechno tedy znamená, že se nikam kupředu nehne. Jestli si vyšetřím trochu času, přednastavím na následující týden všechny knihy, co jsem zatím přečetla. Ale nic neslibuju.
A včera jsem napsala básničku. Je ovšem dost divná, ale tak za rok ji tu budete určitě mít :D.
Ještě další stížnost.. Zapomněla jsem si na intru exterňák s filmy a téměř veškerým metalem :-( Já tu vážně umřu... Ačkoliv on nějakej metal má, tak by mi mohl dát něco, abych to mohla využít jako ukolébavku před spaním :D
Už se tomu normálně směju...
Ještě tu mám jednu kuriozitu: druhý spolužák byl vyhozen otčímem z domu, protože odmítl chodit do kostela. V tomto případě chápu jeho zarytý ateistický postoj.

Pro dnešek se s vámi asi už rozloučím. Netuším co psát, netuším, co dělat... Vlastně se potřebuju uklidnit. Ale v jeho přítomnosti nevím, no...
Omluvte dnes prosím moje veškeré pravopisné či jiné chyby, vážně to po sobě nehodlám číst.
Jdu říct rodičům, ať mu vnutí nějaký jídlo, protože já na tohle nemám trpělivost. Kdyby byl malý dítě, klidně bych ho vydržela přesvědčovat, ale od dospělýho člověka takovýhle chování neočekávám. I já si dokážu mezi cizími lidmi říct, když potřebuju pití a to už je co říct.
 


Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 10. dubna 2011 v 17:49 | Reagovat

Leda, že bych zůstala doma... Né, to ať tě ani nenapadne! Ty budeš hezky v Praze a basta!
Chci tě vidět a námitky se nepřipouští.:-D
Tak jo, teď vážně. Doufám, že ten víkend je v poho a spolužák se z toho vyhrabe. Trému moc dobře znám, ale ještě nikdy nade mnou nevyhrála, takže nemůžu říct, že bych s ní měla velké problémy. Vlastně když přednáším o něčem, co je mi blízké a tím pádem ze sebe nemusím chrlit spousty slov našprtaných na zpaměť, žádnou trému vůbec nemám. S nějakými naučenými projevy je to už horší, ale tréningem se to zlepšuje. On vlastně člověk se nemá v podstatě vůbec čeho bát. To jenom hlava ti furt říká nesmysli, jako že něco zkazíš, že tě budou ostatní kritizovat a td. Takže kašli na ni i na kolektiv a ukaž jim, ale hlavně sobě, že to dáš. Držím palce.

2 Neriah Neriah | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 16:56 | Reagovat

Verčo, a kdy v tý Praze budeš? Já tu sem, přece nebudu zbaběle utíkat... :D Ono nakonec to asi nebude tak děsný, protože jsme si to dneska odzkoušeli a naše skupinka byla pochválena.
Takže už z toho nemám hrůzu, jen jsem lehce nervózní z toho, že tam budou profesoři a tak... :D

3 Verča Verča | 12. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

[2]:Budu tam ve čtvrtek a v pátek. Nevím ale jak dlouho se zdržím v Jinonicích u pejsků, takže ti pak prostě zavolám a domluvíme se kde se sejdem.

4 Lucka Lucka | E-mail | 15. dubna 2011 v 10:53 | Reagovat

Tak to tě obdivuju. Určitě to nebyl jednoduchý víkend. Heeeeeeeeeej, a tu básničku sem dej. Já se smát nebudu. No a nebo mi ji aspoň pošli na mail. Ráda bych si přečetla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.