Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

NIc tam není...

20. dubna 2011 v 21:27 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Každé dítě se určitě někdy bojí nějakého toho nic.
Ani já nebyla výjimkou.
Do teď si přesně pamatuji, jak jsem si pod praskáním nábytku, které naprosto nic neznamenalo, představovala všechno možné.
Začalo to vždy tím, že se mi zdála noční můra. Po probuzení ale začal ten pravý horor. Ve snu jsem se nebála tolik, protože jsem nejspíš v koutku mysli tušila, že to není tak úplně realita. Ale jak jsem ležela v posteli, s propoceným pyžamem a vyděšenými myšlenkami, má představivost začal pracovat a musím říct, že velice dobře.
Sny se najednou stávaly skutečností, a i když si to teď u některých přeju, tehdy jsem to nenáviděla.
Mysl mi někdy uměla předhodit vážně děsivé věci.
To jsem si takhle ležela a najednou jsem ucítila, jak se něco dotýká mého chodidla. Od té doby jsem si vždy před usnutím dávala pozor, jestli mám nohy zabalené do peřiny. Bylaj sem si tedy jistá, že už se mě nic nedotkne. Ale nic bylo velice vynalézavé.
Začalo se dotýkat jiných částí těla, které jsem nezakryla. A tak se nakonec stalo, že jsem usínala celá zabalená a málem jsem se nenechala rodiči přesvědčit, ať si nechám na vzduchu alespoň obličej.
Nikdo mi samozřejmě noční návštěvy nic nevěřil. (ach, tolik "n" v jedné větě se mi vážně líbí :D) Ale zpět k tématu.
Neustále jsem byla přesvědčována, že se mě nic nemohlo dotknout, a to zkrátka proto, že u mě nic nebylo. Já si však nedala říct a má fantazie si nic začala představovat ještě víc.
Nic už mě tedy nenavštěvovalo jen v noci, ale i ve dne. Výsledkem pak bylo, že jsem nevydržela sama v místnosti ani minutu. Neustále jsem za někým z rodiny chodila, aby na mě nic nemohlo.
Všechny to pochopitelně rozčilovalo, protože jsem neustále vyžadovala, aby na mě někdo mluvil, jelikož to nicotné ticho bylo zkrátka neúnosné.
A tak se rodiče nakonec rozhodli, že mi to všechno zatrhnou. Přestali poslouchat moje neustálé povídání o nicech, zakázali mi v noci svítit a já musela svou fantazii lehce zadupat, protože jsem se tak moc bála...
Je zvláštní, že si většinou nikdo moc nepamatuje, čeho se v dětství bál. Věřím tomu, že každé dítě s bujnou fantazií si v noci něco děsivého představuje.
Už je ale málo těch, co o tom později dokážou mluvit.
Možná je to tím, že je rodiče vždy přesvědčí o tom, že žádné nic vlastně neexistuje, že se nemají čeho bát, protože v jejich světě nic podobného neexistuje.
Já byla zvláště vnímavá na zvuky. Každé prásknutí nábytku, nebo třeba jen zvuk topení, ve mně vyvolal řadu představ, kterých se můj dětský mozek bál.
Ještě teď, když sedím pozdě do noci u notebooku, se občas nějakého toho praskotu dřeva leknu a vzpomenu si na časy dětství.
Děje se to zvláště ve chvílích, kdy čtu nějaký ten horor. To se pak lekám naprosto všeho a zároveň ničeho.
Myslím, že je škoda, když rodiče odmítají pochopit dětskou fantazii. Vždyť když oni byli dětmi, nebyli jiní. Až postupem času si začali připouštět, že se nemají čeho bát a že žádné nic nikdy neexistovalo.
Ale možná to tak má být.
 


Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 20. dubna 2011 v 21:34 | Reagovat

Ja som sa hrozne bála Krvanej Mary, lebo ma bratranec vždy strašil . :-D Decká strachy sú neuveriteľné svojou naivitou a skutočnosťou zároveň . :-)

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 21. dubna 2011 v 1:05 | Reagovat

Člověk často neumí rozlišit mezi existencí něčeho v mysli a skutečnou existencí. Ono to vlastně ani moc rozlišit nejde. Čemu věříme, to je pro nás vždycky skutečné. Já se nějakou dobu v dětství bál upírů. Slyšel jsem totiž rozhlasový pořad o jejich historii a zvycích. Tam se mluvilo i o tom, že lidé dřív zavírali okna na noc, aby je neofouklo zlé povětří. Pak jsem asi tři roky nesnášel otevřená okna. Dneska se nejvíc ze všeho bojím sám sebe.

3 Lizz Lizz | Web | 21. dubna 2011 v 14:57 | Reagovat

Nic...
Popravdě i já takové nic měla. xD Fantazie je občas pořádná mrcha, jen co je pravda. xD Naštěstí peřina skvěle proti nic pomáhala. xD Teď proti nic pomáhájí spíš písničky v uších. xD Když jsme ještě bydleli v paneláku bylo to místy dost děsivé, ale zároveň uklidˇující. Děsivé, protože je tam slyšet všechno. Uklidňující, protože jeden není nikdy doopravdy sám doma. xD Teď bydlíme v domě a sice taky nikdy nejsem doslovně sama doma, ale už tu není slyšet každé šustnutí toho, co dělají lidé nad námi. xD A sedět večer sama doma... Nic se vrací. A rádo. xD Teď už sice nejsem až tolik přesvědčená o tom, že je zlé nebo strašidlo nebo tak něco. Ale je tady. xD Eh, asi jsme magor, co? xD :D
Mimochodem, jak psala Alisa. xD Milá Máří pro mě byla jednu dobu taky div ne smrt. Projít večer kolem zrcadla jsem prakticky nezvládla. xD Ale popravdě ze zrcadel mám trochu divný pocit doteď... Oni jsou to totiž průchody do jiných dimenzí, možná i světů. Jenom jeden musí přijít na to, jak se skrz ně dostat. xD
Eh, a já fakt radši mlčím. xD (A ne, nejsem blázen! xD :D)

4 Neriah Neriah | E-mail | Web | 21. dubna 2011 v 17:40 | Reagovat

[1]: Té já se ani moc nebála, což je poměrně zvláštní vzhledem k tomu, že mě dokázalo vyděsit téměř všecko :D Ano, dětské strachy jsou naivní a zároveň tak nepochopitelné pro dospělého člověka. Jakoby všichni zapomínali, že to nebylo tak dávno, co byli v podobné situaci.

[2]:
Ta věta, že čemu věříme, to je pro nás skutečné, se mi moc líbí. Ano, je to tak.
Upírů? Těch já se nebála z jednoho prostého důvodu. Brácha řekl, že se jich nebojí a já chtěla být za hrdinku, tak jsem se jich taky nebála. :D Velice logické.
Všichni bychom se měli sami sebe tak trochu bát.

[3]:
Ani nevíš, jak moc ti závidím, že nebydlíš v paneláku. Nenávidím to tu zvlášť v létě, když jsou horka.
Nikdy mě nedokázalo uklidnit, že v tom paneláku nejsem sama. Protože i kdyby tu byla spousta lidí, nikdo by mě před nic neochránil.
Jo... Písničky vážně pomáhají. :D A blázen nejsi.
Takové nic v nábytku umí vážně potěšit, zvlášť když musím vypnout notebook a pak jít do postele. :D

Vzpomněla jsem si na jednu vtipnou historku...
Když jsem nastoupila v jedenácti na intr, bydlela jsem s dvěma holkama, kterým bylo asi o pět let víc a chtěly si dokazovat, že jsou něco víc. Tak se mě snažily různými způsoby vyděsit. Samozřejmě Máří na mě neplatila, protože se říkalo, že musím být s tím zrcadlem v místnosti zamčená a ony neměly klíč.
A tak vymýšlely vtipnější a vtipnější šílenosti :D No koho by vyděsilo, že na něj o půl noci někdo hodil mýdlo nebo rozmočený toaletní papír? :D
Jednou se holky rozhodly, že budeme vyvolávat duchy. Nechtěla jsem jim kazit radost, a tak jsem tedy souhlasila. Všude se hezky pozhasínalo a jedna z holek začala cosi říkat (mělo to vypadat jako vyvolávání, ale já se musela držet, abych se nerozesmála). Najednou všechno utichlo a ozvala se hlasitá rána. Samozřejmě jsme se lekly, jedna z holek šla okamžitě rozsvítit, ale kde nic, tu nic. Potom mi kamarádka, která tam byla taky svěřila, že tu ránu udělala ona, aby je vyděsila. :D
Vyvolávání duchů a všemožné strašení je přešlo ve chvíli, kdy na jejichtěla o půl noci dopadla již zmíněná mýdla a cáry rozmočeného toaletního papíru. :D
I tak se dá s nicem zamávat. :D:D

...A chtěla by ses do takového jiného světa dostat?
Ne, a opravdu nejsi blázen. :D

5 Verča Verča | E-mail | 21. dubna 2011 v 22:36 | Reagovat

Jo to já se v noci bála často. Taky jsem si představovala, že na mě někdo sahá, že mě chce chytit a uškrtit a podobně. Přitom to všecko bylo jen v mý hlavě. Zvláštní, jak moc nás ta mysl dokáže ovládat.
No tak když čtu večer něco děsivýho, taky se občas lekám úplných blbostí. To se pak jindy přátelská a štědrá lednička mění v zabijáka, který na mě zlověstně vrčí.:-D

6 Aria Aria | Web | 4. července 2011 v 18:12 | Reagovat

Asi to bude u všech něčím podobný, taky jsem se bála zvuků. A v noci zase světel. Mamince jsem samozřejmě nechtěla uvěřit, že ty blikající světýlka nejsou mimozemšťani, ale letadla z nedalekého letiště :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.