Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Ignorace

21. května 2011 v 23:29 | Neriah |  Povídky
Když nemám žádné nápady na to, co psát, ale přitom psát chci, nebo mám prostě pocit, že bych měla, otevřu si word a ťukám do klávesnice vše, co mě právě napadne.
Proto to berte s rezervou.
Já jsem s tím ale poměrně spokojená.
A že píšu o zimě - to asi proto, že jsou ta úděsná horka, která už začínám pomalu ale jistě nenávidět.


Na ulici dopadá sníh. Děti nadšeně křičí, jsou šťastné z toho, že se budou moci koulovat. Lidé rozjásané děti míjí se zamračenou tváří. Ze sněhu nemají žádnou radost. Třeba ji dříve měli. Třeba tehdy, když byli malými dětmi, také nadšeně křičeli a vrhali se do koulovaček. Teď však nemají radost. Je zima. Chlad jim zalézá pod tlusté kabáty. Možná až moc hubená dívka se třese zimou. vzala si na sebe o vrstvu oblečení méně. Netušila, že začne sněžit. Zasmušile prochází onou ulicí. Nikdo si jí nevšímá. Každý si hledí svého a neohlíží se kolem sebe. A děti stále nadšeně hulákají.
Puberťák v roztrhané bundě se znuděně šourá kolem ostatních. V uších má sluchátka se svou oblíbenou hudbou, která ho uklidňuje. Nepotřebuje vnímat ani nadšení malých dětí, vždyť on už na své dětství téměř zapomněl, a nepotřebuje se ani rozhlížet, aby spatřoval ty samé výrazy. Zamračené, znuděné, uzavřené, a hlavně téměř identické. Každý si hledí svého.
U zdi se choulí maličké koťátko. Je mu velká zima a má hlad. Lidé si ho nevšímají, jak jinak.
Jen několik chlapců se k němu se zájmem rozbíhá. Koťátko pociťuje naději. Třeba mu dá někdo něco k jídlu, nebo si ho k sobě vezme domů. Bude tam stejně teplo, jako tomu bývalo ještě před několika dny.
Chlapci by však nebyli těmi pravými. Za hlasitého smíchu koťátko odkopnou stranou, aby se mohli podívat do výlohy. To se nakonec nešťastně odšourá o pár metrů dál.
Stále mrzne. Sněhu je čím dál víc, dětský smích utichá, jak se musí děti vrátit domů. Jen několik chodců se na ulici ještě potlouká. Stejně tak jako malá plačící holčička. Nedávno jí umřela kočka a jí se neskutečně stýská. Nedovede ještě dost dobře pochopit, co je to smrt. Nechápe, že už ji nikdy neuvidí a že už si s ní nikdy nebude hrát. A rodiče o nové kočce nechtějí slyšet.
Zastavuje se u stejné výlohy, jako výrostci předtím. Chvíli bez zájmu hledí na zajisté velmi drahé oblečení a pak se se shrbenými rameny otočí a jde domů.
A tu se jí do cesty cosi malého připlete. Děvčátko se sehne a k jejímu překvapení vidí malé, vymrzlé koťátko. Na tváři jí mrznou poslední slzy, ale tentokrát jsou to slzy štěstí. S veselým úsměvem na rtech bere koťátko do náručí a rozbíhá se domů. ví, že si ho bude moci nechat. Rodiče už nedokážou dlouho snášet její nářek, a proto by jí nějaké koťátko dříve nebo později pořídili. A tohle musí jejich srdce určitě obměkčit.
Sníh stále padá. Puberťák se sluchátky v uších bezcílně bloumá prázdnými ulicemi. Nezdá se však, že by vůbec něco z okolí vnímal. Je tu jenom on a jeho hudba. Ta mu vždy dokáže navodit perfektní náladu.
Už dávno zapomněl na to, co slíbil své mladší sestře. Bylo mu úplně jedno, že ho žádala, aby se podíval po jejich ztraceném kotěti. Jemu nechybělo. A stejně už určitě někde umrzlo. Vždyť byla zima.
Dál se šoural ulicemi, sníh mu křupal pod nohama, ale jak by ho mohl slyšet? Hlasitá hudba mu uklidňovala mysl, cítil se svobodný ve svém malém světě nevšímání.
Pak se však zastavil, vyndal si sluchátka z uší a uvědomil si jednu zásadní věc - jeho výraz a myšlení je stejně identické jako všech kolemjdoucích, které odpoledne potkával. Každý se uzavírá do svého světa, aby si nemusel všímat všeho, co je kolem.
Pomalu se otočil a vracel se domů. Tentokrát však křupání sněhu pod nohama poslouchal.
 


Komentáře

1 Ada Ada | E-mail | Web | 22. května 2011 v 8:11 | Reagovat

Hm, také mám občas hrouznou náladu na psaní, ale slova se nedostavují. To znám velmi dobře. Je důležité tomu nepodléhat, uschovat si všechny ty krásné myšlenky na chvíli, až se dostaví inspirace :)
Ale tohle bylo docela zajímavé a hezké, přišlo mi, že jsem četla něco, co sama důvěrně znám. Ta scéna s koťátkem mě dojala, také patřím mezi ty holčičky, které by nejraději poskytly domov všem opuštěným zvířátkům :D A jako malá jsem jich také pár zachránila :)
Takže ano, bylo to moc hezké a reálné. Věřím, že až přijde další skvělý nápad, bude to stejně dobré, ne-li lepší ;) 8-)

2 Verča Verča | E-mail | 22. května 2011 v 20:53 | Reagovat

Hezké a dojemné.:-) ... a důvěrně známé.

3 punerank punerank | E-mail | Web | 22. května 2011 v 21:18 | Reagovat

Já měla na konci povídky strach, že ten puberťák spatří holčičku a kotě jí sebere...
jednoduchá situace z více úhlu, prima!
jenom jak mě blog.cz odhlašuje, tak při vypisování svých údajů sem jsem zapomněla, co chci ještě napsat. neva, o nic nepřijdeš:)))

4 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 22. května 2011 v 21:47 | Reagovat

Pěkné zamyšlení, pěkná povídka :-)
Myslím, že se ti to fakt povedlo. Taková malá psychologická sonda do mozku lidí, které velmi často potkáváme na ulici...:-)

5 Aria Aria | Web | 4. července 2011 v 18:16 | Reagovat

Je to zajímavé. Takové hluboké a duchaplné. Našla jsem tvůj blog náhodou a celkem mně zaujal, jdu číst dál :D

6 Lexi Lexi | Web | 18. srpna 2011 v 22:32 | Reagovat

Ano, ostatní mají pravdu. Je to opravdu krásné. Máš talent a de to vidět. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.