Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Smutek bez pláče...

6. května 2011 v 22:08 | Neriah |  Útržky života
...Právě se snažím rozdýchat zprávu, že nám umřela kočka.
Víte, je to zvláštní.
Když jsme ji dostali, bylo mi tuším šest let. Já měla jako malá fobii ze zvířat, takže jsem si ji příliš neoblíbila. Ona nějak vycítila můj odstup a tak, i když jsem ji později ostražitě přijmula, nějak zvlášť ke mně nepřilnula. Teprve v poslední době mi dovolila, abych se k ní přiblížila a nechala se i hladit. A teď, co odešel brácha, za mnou občas přišla i do pokoje.
A najednou tu není. Už nikdy ji nebudu okřikovat, aby neškrábala na koberci, už nikdy neuslyším, jak ji rodiče vyhání z obýváku, když někam půjdeme...
Už nikdy nepřijde do kuchyně místo mě, když budu volána k jídlu. A už nikdy si ji nepohladím...
Tak trochu sobecky jsem ráda, že jsem u toho celého nebyla... Nevím, na kolik bych to zvládala s rozrušenými rodiči po boku.
Stalo se to včera. Už několik dní měla křeče. První veterinář jí dal nějakou injekci, ta však nezabrala. A druhý veterinář včera ochotně přijel k nám domů... A po dlouhém, předlouhém rozhodování, se rodiče rozhodli dát ji uspat.
Teď se jen utěšujeme myšlenkou, že už alespoň netrpí. Protože je to pravda.
Jenomže... Byla součástí naší rodiny tak dlouho. A bude mi chybět. Sakra, vlastně už mi chybí. Už jen ta její přítomnost v bytě byla samozřejmostí a teď...
V očích mě pálí slzy, ale nemůžu brečet. Nejde to, i když se o to snažím.
Taťka už kouká po dalších kočkách. Mamka ale chce chvíli počkat. A já se možná ani nedivím...
Sakra, ani jsem netušila, že mě to tak vezme. Věděla jsem, že ta chvíle jednou nastane, ale bylo to vzdálené. Na smrt se prostě nedá jen tak připravit.
Dnes toho víc nenapíšu. Musím se uklidnit...
 


Komentáře

1 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 7. května 2011 v 18:30 | Reagovat

Víš, že ti absolutně rozumím?
Není to tak dávno, co nám umřel pes... A taky jsem se z toho nějak nemohla vzpamatovat.
Takže si myslím, že přesně vím, co teď cítíš.

2 Verča Verča | E-mail | 8. května 2011 v 17:55 | Reagovat

Vzpomínám si, když mi před více než dvěma lety zemřela moje milovaná čičinka. Umřela tři dny po Štědrém dnu. Byla jsem z toho hrozně smutná. Ještě na štědrý večer za náma přišla nahoru a seděla mi na klíně. Bylo to krásné rozloučení. Pak chtěla jít do sklepa, aby si to tam v tichosti odbyla. Nenechali jsme ji tam, a uložili ji do krabice v chodbě. Tenkrát mi totiž připadalo, že by to bylo hrozně surové nechat ji ve sklepě. Dnes po přečtení knížky Hovory s kočkou, bych jí nejspíš nechala si vybrat. Někdy čičiny hold člověka u své smrti nechcou. Ony ji prostě přijímají jako něco, co se stát musí a čemu nemá cenu se bránit. Každopádně po několika u plakaných dnech mi začalo být lip až jsem si o šest měsíců později pořídila další krásnou kočičku. Já totiž čičiny miluju a nechci se připravit o jejich úžasnou lásku jen proto, že za nějaký čas zemřou. To čeká i lidi a přece málo kdo je úplnej samotář. No ale znám jednoho příbuzného, který má opačný názor. Když mu zemřela úzkostlivě opečovávana čičina, už žádnou nechtěl. No a od té doby k němu přišlo několik zatoulaných koček. Zrovna teď má jednu, která nejspíš čeká koťátka. Jo jo, nikdy neříkej nikdy.:-)

Před chvilkou jsem četla zajímavej článek o špatné náladě, smutku, strachu... prostě o všech pocitech, které nám kradou energii. Jestli chceš, můžeš si taky počíst:
http://putujicioblak.blog.cz/1105/o-tom-jak-zautocila-na-pritelkyni-spatna-nalada

3 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. května 2011 v 23:33 | Reagovat

Uf. Tohle je prostě vždycky b blbý. Nedovedu si představit, že bych měl třeba vodícího psa a po třinácti letech bych ho musel dát uspat. Mám zvířata rád a jejich smrt moc špatně nesu. No, už aspoň netrpí.

4 Kiara Kiara | Web | 9. května 2011 v 18:44 | Reagovat

Bydlím v rodiném domku u normální cesty.Nejezdí po ní nějak extrémně mnoho  aut ,ale kočku jsme měli nejdéle 2 roky,protže ostatní prostě rsazilo auto. Bylo to hrozné. Pokaždé jsem k té koččce strašně přilnula a pak jsme ji prostě viděla ležet na silnici. (V horším případě jsme viděla i tu srážku) A když se nám tohle stalo po několikáté,už jsme kočku nechtěli. ALe stejěn teď jednu máme... Přišla v zimě,vyhublá,ustrašená. Teď je zdravá,přítulná a vděčná za každé pohlazení. Nedávno se ji narodily koťata a tak jen doufám,že to nedopadne stejně jako s ostatníma... Vím přesně co teď prožíváš ;)

5 Vendy Vendy | Web | 9. května 2011 v 19:25 | Reagovat

Dovedu si představit, jak se cítíš.
Kdo řekne, že jde jen o zvíře a není třeba se trápit, to je člověk, který v životě žádné zvíře neměl. (Myslím zvíře s emocemi, schopné k němu přilnout).
Já ztratila kočku, pěknou a přítulnou, dobrou myšilovku. Prostě se jednou ztratila a pak jsem ji našla po třech dnech sraženou v příkopě.
Hodně jsem ji tenkrát obrečela, bylo mi to líto, protože to navíc byla mladá kočička.
Ta vaše mohla být asi otrávená. Chudinka, načisto mě jí je líto.
Ale teď už ji opravdu nic nebolí. I to je život, a zvířátka s námi sdílí naše životy. Nedivím se, že to vaše dost vzalo...
Ale určitě k vám časem přibude další kočičí nadělení, milé a přítulné. Držím palce.

6 Vendy Vendy | 9. května 2011 v 19:26 | Reagovat

[4]:To si dovedu taky živě představit. My bydleli jeden čas u trati.

7 Vendy Vendy | 9. května 2011 v 19:27 | Reagovat

[2]:Ještě jednou - tohle jsem taky někde četla. Asi je lepší nechat takovou kočičku jít, i když nevím, jestli bych to dokázala. Ale ony chtějí odejít po svém, samy.
Toto jsou prostě nejhorší okamžiky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.