Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Červen 2011

...Prošla jsem!

24. června 2011 v 19:20 | Neriah |  Útržky života
Tak se můžu pyšnit tím, že příští rok nastupuji do třetího ročníku. A je mi to jedno.
Akorát jeden spolužák neprošel. Mrzí mě to za něj. Zvlášť, když na reparát nechce jít. Bude mi tam chybět. Je to jeden z těch normálních. A navíc, když někoho znáte už od základky, těžko se vám s ním loučí. Neodchází daleko, jen na jiný obor, ale už to nebude ono. Ach jo, s kým se budu učit takovým tím způsobem, že nebudu umět nic?
Včerejší sešlost... Vlastně ani nevím, jaké to bylo. Dobré? Špatné? Polovina skupiny se smála již značně posilněná alkoholem, ta druhá byla vážná... Všichni jsme se změnili. Už to, jak jsme si slibovali neustálé vzájemné návštěvy a není z toho nic. Ale má to tak být. Nemůžeme na sobě být neustále závislí. I když to třeba znamená, že jsme sami. Že si s nikým nerozumíme.)
Tak trochu z toho mám rozporuplné pocity. Kamarád bude otcem.
Ta nejvíc šokující novinka za včerejšek. Lituju ho, zvlášť když je ve vztahu otrokem, který se neumí ozvat. Ale moje věc to není, takže doufám, že to zvládne vyřešit. Nepřeju mu nic zlýho, když uvážím, co si prožil. Nezaslouží si to.

Celou noc mi bylo buď horko nebo zima. Myslela jsem, že budu nemocná, ale já přece v létě nemocná nebývám. Navíc já musím příští týden přijet. Čeká mě vracení učebnic, ke kterým by se nikdo nedostal, když je mám pozamykané všude možně, ani sama nevím, kde...

Už dlouho jsem nemluvila o bráchovi, že?
Odešel. Už dávno. Ale teď hrozí, že ho tu budeme mít zpět.
Jestli je osoba, která ve mě dokáže vyvolat rozporuplné pocity, je to právě on.
Odpor, vztek... Vlastně nevím, zda mu dokážu odpustit to je jedno co. Když mě to tolik poznamenalo... A nevím, co dělat.
Nebaví mě nic. Vlastně mě ani nebaví psát tento článek. Nemám pocit, že bych do něj dávala to, co chci.
Včera, když jsem se vracela na intr, potkala jsem zas jednu paní, co mě děsně obdivovala. Zahrnula mě tolika otázkami, že jsem je hned všechny pozapomínala. A myslela si, že chodím na konzervatoř :O) Možná bych jim tam mohla hrát na nervy, to je vše...
Blog mě zas jednou naštval. To je tak, když si seřadíte oblíbené odkazy podle abecedy :O) Tak jsou opačně, no. Asi je tak i nechám, dokud zas nebudu nějaké přidávat nebo mazat zrušené... Nechápu, že všichni blogy ruší. To nějaký zajímavý objevím a poslední psaný článek je v duchu loučení.
Jestli odsud někdy zatoužím vypadnout, což doufám, že ne, nebudu to chtít takhle. A nebo možná jo. co já vím.
Prozatím nemám důvod tento blog opouštět. Jednak jsem si na něj zvykla, mám už čtenáře a taky nechci vybírat novou přezdívku :O)
To mám zase dlouhý seznam knih, které si chci přečíst. Ale kde na ně mám brát čas?
V poslední době jsem čím dál víc závislá na hudbě. Taky jsem poznala poměrně dost kapel, které normálně asi moc známé nejsou, alespoň mezi mými známými ne. Takhle jsem si oblíbila třeba Lyriel nebo Aeternitas...
A poznávám stále nové.
Ztratila jsem kabel od telefonu. To mě vážně naštvalo... Myslela jsem, že jsem ho nechala doma, ale tady taky není. Tak jsem ho musela ztratit vůbec netuším kde. A zrovna ho potřebuju, no co nadělám.

Nervozita...

22. června 2011 v 19:00 | Neriah |  Útržky života
Zítra mě čeká smrt v podobě chemie, jelikož se dozvím známky z písemky a tím i za celé pololetí. Přitom vůbec netuším, jak na tom jsem, protože pan profesor do žákovské vůbec nedal tři známky.
Takže zítra je ten den, kdy se dozvím, zda postupuji do dalšího ročníku.
Přiznávám, že z toho mám tak trochu strach. Včerejší písemka mohla být i horší, ale přeci jen, moje hodnocení je vždy naprosto opačné - když z toho mám dobrý pocit, je to za pět a když špatný, tak je to celkem povedené... To se potvrdilo na seminární práci, kterou jsem vypracovala za jeden den a která mi byla chválená, ačkoliv já měla dojem, že jsem to pokazila, jak nejvíc to šlo. Nakonec jsem z ní mohla dostat jedničku, jen díky tomu, že jsem ji měla o čtyři strany kratší, než bylo zadáno, jsem dostala dvojku.
To mě opravdu potěšilo.
Ale ten zítřek mě asi zabije.
Já se těšila, že příští pondělí bude pohodový den a že budeme mít jen do půl dvanácté, ale smůla. Čeká nás totiž dvouhodinové vyklízení třídy a poté čtyři hodiny se školním psychologem. Sezení jsem s ním zažila už dvě a pokaždé mluvil o tom samém, dokonce i vyprávěl stejné zážitky. Jestli to zkusí i po třetí, asi se opravdu zblázním. Pak už mu snad vše, co nám řekl, budeme schopni přesně zopakovat.
A jestli to nudné blábolení přežiju, což nakonec asi ano, zbalím se a odjedu na třídní výlet. Z toho jsem taky nervózní. Kluci se tam zřejmě chtějí opít, ale to nepatří mezi moje záliby, jsem ráda, když nad sebou mám kontrolu, takže nic takového u mě nehrozí. Tím se od ostatních hodně odliším, ale doufám, že S. bude střízlivá se mnou :O) A rozdělení v chatkách... Asi to pokusím ukecat tak, abychom byly my dvě holky spolu a kluci v té druhé. Nikoho z nich tam upřímně nechci. A nejsem divná.
Čas letí neskutečně rychle. Nevím, jak budu trávit prázdniny, nevím vlastně vůbec nic... Nevím ani, co budu dělat v případě, že propadnu.
Mojí flegmatické povaze je to zatím jedno. Ale pak?
Doufám, že zítra nebude moc pršet. Odvezla jsem už většinu teplejšího oblečení a jdu se sejít s bývalou spolužačkou, a to dost daleko, tak nechci, aby mi byla zima. Mám jediné štěstí, že v létě nikdy nebývám nemocná. MOje imunita je dost chatrná na jaře a na podzim, v létě je to ale pravý opak a nevím proč.

Anne-Sophie Brasmeová - Dýchej

9. června 2011 v 23:59 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Další docela zajímavá kniha...


Vyřešené dilema

6. června 2011 v 22:24 | Neriah |  Útržky života
Nevím, proč všichni neustále chtějí oslavovat svoje narozeniny. Já jsem ráda, když mi ostatní popřejou, ale to mi bohatě stačí. Nepotřebuji si jít někam sednout a slavit jenom proto, že jsem se zas o trochu přiblížila ke svému hrobu.
Ale proč to rozčilování...
Kamarádka chce o víkendu slavit narozeniny v okruhu svých přátel. Tomu bych i celkem rozuměla, ale proč, proboha, mě tam zve? No dobrá... Jsem dejme tomu její dobrá kamarádka. Ale ona moc dobře ví, jak takové akce nemám ráda a jak bych trpěla někde, kde nikoho neznám. Zbytek jejích přátel totiž pochází z místa jejího bydliště ,kde já nikdy nebyla, natož abych tam někoho znala.
Tak nevím. Je mi blbé to odmítnout, taky je mi blbé svést to na rodiče, jako že mě nepustili...
Mělo by to jednu výhodu - o víkendu bych neviděla bratra. Ale stojí mi nervy za takovou maličkost?
Jinak slohovku jsem zvládla, sice ještě nevím jak, se svým výplodem jsem ale spokojená... Tedy až na tu osnovu. Tak rychle napsanou osnovu jste snad ještě ani neviděli :D
Až to paní profesorka opraví, možná to zveřejním. Teď to riskovat nehodlám, ona si totiž kontroluje, zda se text nevyskytuje někde na internetu, tak bych třeba ještě mohla být obviněna z toho, že jsem to zkopírovala :D.
Témata mě zprvu dost vyděsila, ale nakonec jsem si vybrala vyprávění s naprosto šíleným názvem, jehož podstatou bylo něco s dobrodružnou zápletkou a Robinsonem Crusoe. Naštěstí jsme to mohli pojmout podle svého, takže o Robinsonovi je zmínka pouze v nadpise.
MOmentálně si ještě lámu hlavu nad tím, co číst.
Nemám totiž na nic náladu - zkoušela jsem fantasy, autobiografii, povinnou četbu,... Mám dojem, že něco musím začít číst, ale prostě to nějak nejde. Tak doufám, že se to brzy vrátí ke starému a já zas budu hltat knihy po desítkách.
To mi připomíná, že chci tento týden dopsat všechny přečtené knihy, tak uvidíme... Známe moje sliby, žeano.
P.S.: To musí být tolik zajímavých blogů? Vždyť už je pomalu ani nestačím číst...

Bratr je zpět.

6. června 2011 v 8:45 | Neriah |  Útržky života
V poslední době na mě padá taková melancholická nálada. Cítím se osaměleji než obvykle, ostatní jsou mi jaksi vzdálení.
Bude to nejspíše tím, že už končí škola a prázdniny jsou hned po Vánocích druhé období, kdy jsem nejdéle sama, izolovaná od přátel. Všichni se rozutečou
Pryč a já budu sedět doma, popřípadě se budu někde venku povalovat (já opravdu nechápu, co lidi vidí na tom, někde ležet a opalovat se - já totiž vždy při těchto příležitostech pospávám, slunce mi vysává až příliš mnoho energie).
Jen málokdo mě z mé samoty dokáže vytáhnout, navíc je to nevědomé.
***
Pouštím si hudbu, kterou jsem poslouchala před čtyřmi lety ve snaze vrátit čas…
***
Nikam jsem se nepohnula.
***
Chci začít překládat povídky z angličtiny a nejsem toho schopná.
***
Škola mě nebaví a chci se na ni vykašlat.
***
Horka jsou utrpením. Nemám je ráda a těším se na zimu.
***
Za poslední týden mám rozepsaných víc povídek, než za celý předchozí půlrok. A ve všech je vražda.
***
Matika je boj a už nikdy ji nepochopím, tak jako dřív.
***
A doma nejsem doma. Bratr je zpět.
Tak…
A teď jsem napsala všechno, co jsem chtěla rozepsat na kilometry stránek.
Přemýšlím, co budu dělat v srpnu.
Doma zůstat nemůžu, jelikož se tam bude přestavovat kuchyň. U toho opravdu být nemusím. Když si k tomu připočtu ještě všechny ty taťkovy kamarády, co nám budou pomáhat a s kterými bych se musela potkávat na každém kroku, popadá mě děs.
***
Nenávidím zdrobněliny svého jména. Proč mají všichni tendenci při utěšování na mě mluvit tak úděsně a ještě na mě přitom šahat? Já vím, že něco z toho je možná normální, ale cizí lidé by si fyzický kontakt mohli pro příště opravdu odpustit.
Nebo by alespoň mohli pochopit, že když je odstrkuju, něco by to mohlo znamenat. A utěšovat někoho, kdo útěchu nepotřebuje, to je taky nesmysl.
Takže jestli mě někdy potkáte a zatoužíte na mě mluvit přeslazeným hlasem a oslovovat mě jmény, která se říkají tak možná malým dětem, přestanu vás znát.
Za pár hodin budu psát slohovou práci, tak na mě myslete. I opožděná myšlenka na mou osobu se cení. :D
Nevím, zda mi sedne některé z témat, tak se toho děsím. Ale asi to vyřeším stejně jako spolužák, vezmu si vypravování a budu si říkat, že na každé téma něco jde napsat. Jenom už proboha nechci ten úděsný výklad. Co mě to minule popadlo, že jsem si výklad vzala na cvičnou slohovku?
A líčení pak nezní o nic povzbudivěji…
Na závěr už snad jen další informace od spolužáka studujícího v Americe - Američané se domnívají, že zde máme stále komunismus a jsme Československo. :D