Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Červenec 2011

Plány jsou zbytečné.

30. července 2011 v 22:40 | Neriah |  Útržky života
Zjišťuji to každý den, když uléhám ke spánku a probírám události, které se za den stali. Samozřejmě si přitom ještě stihnu udělat plány na další den, abych mohla s klidným svědomím usnout. Avšak hned po ránu zjistím, že není vůbec ten správný den, abych vykonávala nějakou určitou činnost a večer si už jenom zvládám nadávat, jak pitomá jsem to osoba, že jsem zase nic neudělala.
Ačkoli vím, že moje plány krachují už ve chvíli, kdy je vymýšlím, neubráním se tomu, abych je dotáhla k dokonalosti.
Často si říkám, že bych vlastně nic plánovat ani neměla, stejně se vždy na poslední chvíli něco změní, takže jsou pak mé plány takříkajíc k ničemu. Ale když žádný nemám, jsem nervózní a není mi to dvakrát příjemné.
Minulá neděle mě tak trochu rozhodila.
Jela jsem do Prahy za kamarádkou a jejím přítelem. Domluvili jsme se, že se sejdeme ve dvanáct na Můstku. Přemluvila jsem rodiče, ať mě svezou autem, abych s nimi mohla strávit delší dobu, což by při cestě autobusem nebylo možné. V Praze jsem se ovšem dozvěděla, že přijedou až po jedné hodině, protože ještě spí. Mně by bylo dost blbé, kdyby za mnou někdo přijel takovou dálku a já mu pak řekla, že ještě ležím v posteli. Tím zkrachoval plán, že spolu pokecáme zhruba čtyři hodinky a pak pojedu domů. Vklidu jsem mohla přijet autobusem a nikoho nezatěžovat. Den předtím mi navíc od nich byla přislíbena návštěva kina kvůli Harrymu. Nakonec z nich ale vylezlo, že oni už na něm byli a moc se jim to nelíbilo... Zřejmě si mysleli, že mě tím odradí. Samozřejmě jsem tam s nimi nakonec nešla, protože ani jeden z nich nejevil zájem, takže budu muset najít nějakého ochotného Potterofila, který bude chtít se mnou jít. Na sliby druhých se spoléhat nelze. Jen bych chtěla vědět, proč těm slibům vždy uvěřím. Jde vždy o ty samé osoby, ale jakmile se na něčem domluvíme, zavalí mě pocit štěstí, že s nimi půjdu, je přitom úplně zapomenuto na spousty nedodržených slibů...
Jsem rozpolcená mezi touhou vyjít mezi lidi a pořádně se s někým pobavit, a touhou zůstat zalezlá doma nejméně do konce svého života.
Obojí je to vlastně docela vtipné, jenomže příští týden pojedu zřejmě ke kamarádce a tak bych se už měla rozhodnout, zda to setkání zvládnu nebo ne.
NOvé změny na blogu mě lehce iritují. Člověk si na něco sotva zvykne a hned je všechno jiné. Změny jsou celkově dost otravné.
Nedávno mě naštval bratr. Ono to není nic divného, jelikož on má na to talent, ale tohle bylo moc i na mou flegmatickou povahu. Přijedu si takhle od babičky, otevřu skříň, že si jako vezmu nějaké ponožky a zjišťuji, že si je zřejmě nevezmu, jelikož tam prostě žádné nejsou. Jdu se tedy zeptat mamky, zda netuší, kde by mohly být. Ani ta netušila, kam by tak mohly zmizet, ale záhada se objasnila velice rychle - bratr přijel s plným pytlem prádla a že chce všechno vyprat.... Mamka do pytle nakoukla a hle, co v něm nenašla: polovinu mých ponožek a navíc převážně bílých. No nenaštvalo by vás to? Nechápu už to, jak si může půjčovat moje ponožky, když má boty o pět čísel větší než já. Druhá věc, kterou nechápu, je to, jak mohl spotřebovat za týden tolik ponožek, aby musel využít i mé, jelikož tvrdil, že svoje už neměl ani jedny (ten samý týden nikdo z naší rodiny kromě něj žádné ani nepoužil). A do třetice bych si strašně moc přála pochopit, proč si bral ponožky bílé a ne nějaké obyčejnější, navíc když chodí převážně na místa, kde bílá bílou dlouho nezůstane.

P.S.: U babičky jsem toho docela dost načetla (11 knížek), tak se je v co nejbližší době pokusím doplnit.

NIc už nebude jako dřív...

28. července 2011 v 15:34 | Neriah
Je mi smutno. Problémy druhých se na mě valí ve velkých dávkách a já nevím, jak je pobrat.
Možná si můžete říct, že je tedy nemám řešit, ale když vidím to neštěstí všude kolem, mám tu potřebu. Chtěla bych, aby byli všichni šťastní. Sama si často stěžuji, přitom se mi neděje nic zvláštního. Nebo se neděje nic, s čím by se nedalo něco dělat, pokud bych ovšem promluvila.

Z čeho však dnes pramení můj smutek, je kamarádka ležící v nemocnici, ve dvacátém týdnu těhotenství. Nebudu tu do detailů rozebírat její problémy, nebylo by to vůči ní i jejímu příteli fér, navíc jsem to sama pořádně ani nepochopila, jelikož mi to její přítel včera volal a byl notně rozrušený, ale zkrátka, jde na potrat.

Byli jste skoro jako děti těšící se na vánoční dárek, ale i tak to bolí. Měl se vám narodit chlapeček, dali jste mu jméno a svou lásku. Avšak osud není vždy takový, jaký bychom si ho přáli. Příčin bylo asi víc, možná jste si měli více prosadit svou... Láska nestačí. Potřebujete i sílu vším si projít, nevšímat si protestů rodičů... To jste však neudělali. Ale nehodlám vás obviňovat. co se stalo, stalo se. Tato zkušenost vás buď rozdělí nebo sblíží. Navždy budete jiní a vždy to bude bolet.

Dovedu se do své kamarádky vcítit. Ač od jejího přítele neustále poslouchám, že mu přišla v pohodě (víc v pohodě než je on sám), byla smutná. Nebo se mi to jen zdálo? Jak bych to mohla z několika vyměněných zpráv posoudit, navíc když jsme se tématu vyhýbaly? A přesto... dovedu si představit, jak zoufalá se musí cítit. S otcem je to ovšem horší. Nevím, co mu říct, jak ho utěšit... Tvrdí, že je rozveselím a všechno bude jako dřív. Ale jak by mohlo? Utěšuje sám sebe nebo tomu snad doopravdy věří?
Je mi jich obou líto. To štěstí jsem jim přála, i přesto, že jsem byla značně skeptická ohledně jejich výchovy dítěte.
Nevím, kam jdou duše nenarozených dětí, ale doufám, že se malý Míša dostane tam, kde mu bude stejně hezky jako u maminky. Vždyť on za nic nemůže.

Letní dumání 3 - Čtení knih v dětství

21. července 2011 v 20:00 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů

Čtení knih v dětství

Ne všichni jsme četli knihy už od dětství. Některé doma ke čtení knih třeba příliš nevedli a dostali se k němu až později. Měly by děti číst už od mala? Co myslíte, že jim to dá do budoucna? Na kterou knihu z dětství nejraději vzpomínáte? Která kniha vás donutila začít opravdu číst a bylo to už v dětství nebo až později?
Přesně si vzpomínám, jak jsem se v pěti letech začala učit psát. Se čtením to ale bylo horší. Ještě v druhé třídě jsem doma seděla celé odpoledne nad čítankou a slabikovala jsem články, které mi paní učitelka zadávala. Čtení mi přinášelo pouze utrpení a já si nedovedla představit, že někdy zvládnu přečíst celou knihu.
Mamka už začala ztrácet naději, že budu po ní a četba se zařadí mezi mé koníčky, když tu najednou, objevila jsem něco, co mě strašně moc bavilo a tím začalo mé čtenářské období trvající dodnes.
Marně vzpomínám na to, co to bylo, nakonec je to ale jedno, hlavně, že jsem dokázala překonat tu nechuť, kterou ve mně ve škole vypěstovali. A jsem moc ráda, neboť bez knih by byl můj svět o hodně ochuzen.
Od té doby jsem vždy říkávala, že čtu ráda, dokonce už jsem i přestala slabikovat, na druhou stranu nikdy jsem u knihy nevydržela dlouho, musela být hodně zajímavá,
abych to dokázala. Takhle jsem trávila hodně času třeba u Děti z Bullerbynu, při jejichž čtení jsem si moc přála prožívat všechna dobrodružství s hlavními hrdiny. Další velice čtenou knihou byla Luisa a Lotka.
Díky knihám jsem začala doopravdy poznávat svět. Jelikož se o mě rodiče vždy úzkostlivě báli a odpoledne jsem nesměla s mými vrstevníky chodit ven, tímto prostřednictvím jsem mohla ostatní děti mého věku poznávat.

Co ale spustilo nemoc zvanou čtecí mánie?

Jednoznačně Harry Potter!!!

Tehdy mi bylo jedenáct a přísahala jsem, že ho nikdy číst nebudu. Na jednom táboře nám vedoucí předčítaly první díl, na nějž jsme hráli celotáborovou hru a mě to vůbec nezaujalo. Ale ještě ten rok si kamarádka první díl půjčovala v knihovně a abych měla taky co číst, šla jsem s ní a půjčila si druhý.
Že mě příběh nadchnul je slabé slovo. Tehdy jsem poprvé četla po nocích, poprvé jsem ignorovala příkazy vychovatelek i rodičů, ať už jdu spát… Poprvé jsem poznala svět, v kterém jsem chtěla žít. A když celá série skončila, měla jsem pocit, že už nikdy nenajdu knihu, která by mě bavila. Srdce mi tehdy krvácelo a jediné, čím jsem se mohla utěšovat, bylo opakované čtení, až jsem celý děj uměla zpaměti.
Asi půl roku jsem odmítala cokoli číst. Bála jsem se, že přečtením další knihy bych zapomněla na všechny ty úžasné pocity, které jsem s Harrym prožila. Ale jednoho krásného dne jsem to rozhodně zarazila.
Proč bych nemohla najít knihu, která by se mi minimálně dobře četla?
A tak jsem začala hltat všechno možné. Dívčí románky, autobiografické knihy a taky Karla Maye.
V tu dobu už jsem věděla, že se knih vzdát nedokážu. Nabízely stále něco nového, neustále mě udivovalo, kolik rozličných příběhů může existovat.
Dokonce jsem v četbě předehnala i mamku, má spotřeba knih na měsíc byla neuvěřitelná. Věděla jsem, že bych měla brzdit, ale nešlo to. Musela jsem co nejdříve objevit všechny nové světy, žít s novými postavami.

Jak se dá tato nemoc léčit?

Nijak. Alespoň já na žádný způsob nepřišla.
A ani se léčit nechci.
Knihy jsou mým útočištěm, mým zdrojem energie, mou celoživotní láskou.


Znám jak lidi, kteří v dětství vůbec nečetli, tak i ty podobné mně a rozdíl je docela patrný..
Jsou tři věci, kterých si u některých nečtenářů všímám: nemají žádnou fantazii, slovní zásobu a rozhled
Knihy fantazii umí rozvíjet dokonale, zvláště u malých dětí, které jsou jí přístupnější.
Někteří mohou namítat, že fantazie není důležitá, ale já myslím, že je a hodně.
Když ji ale vynechám, stále je tu ten problém se slovní zásobou, někdy i s pravopisem.
Čtením si některá slova nevědomky pamatujeme a dokážeme je pak správně využít či napsat a
podle chování postav se můžeme naučit různé způsoby, jak řešit určité situace.

KOdži Suzuki - Spirála

18. července 2011 v 8:00 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Pokračování Kruhu.


Už je to tady.

14. července 2011 v 21:32 | Neriah |  O všem a o ničem, aneb když vám chci něco sdělit
Ten čas rychle utíká, všímáte si?
Alespoň mně neskutečně rychle. Tak neskutečně, až je to neskutečné, eh.
JIž zítra tedy odjíždím na druhý konec republiky za babičkou.
A to jsem celá já, nemůžu si pomoct, ale začínám se starat o to, co všechno na bložínku uveřejním, zatímco budu pryč.
Je zvláštní, že když jsem doma, nic moc se mi psát nechce, avšak ve chvíli, kdy odjíždím, mám pocit, že to tu nemůžu jen tak opustit. NIc moc jsem toho ale nepřipravila.

Přednastavím šest článků, z toho pět knih a letní dumání na příští čtvrtek, které mimochodem ještě nemám napsané, ale to téma se mi zamlouvá a chci na něj prostě napsat.
Mamka tu kolem pobíhá a balí, já si zatím ťukám do klávesnice.
Ale nač zmatkovat, že?
Já jsem klidná.
Nemám zbaleno vůbec nic, ale odjíždíme až zítra kolem desáté a mně přijde, že všechno klidně stihnu i ráno.
Stává se mi to tak pořád, takže jsem vklidu. Jenom nesmím zapomenout nabíječku na telefon. Klidně ať tu nechám MP3 nebo krém na obličej nebo cokoliv, ale telefon bez možnosti nabít ho by byl průšvih, obzvlášť když takovou nabíječku mám v rodině pouze já.

Lámu si hlavu s tím, co číst. A nechápu proč.
I když si teď řeknu, že si přečtu to a to, zítra to změním... tak proč to pořád řeším?
Doufám, že nebudou moc velká horka, to by mě asi vážně položilo, i když u babičky není zase takové horko (rozhodně ne takové jako u nás doma).
Od vás očekávám alespoň nějaký ten komentář, abych měla co číst až se vrátím. A na všechny vaše článečky se těším už předem. Vím, jsem strašná. Ale je to zas jednou po dlouhé době chvíle, kdy od internetu odjíždím déle než na dva dny. A když nemám co dělat, internet je něco, co mi pomáhá nudu odbourat. A není nic horšího, než nehorázně se nudit a nemít internet, věřte tomu.
Mám na vás ještě jeden úkol, vyberte mi nějaké pěkné téma týdne, ať mám na co psát, až se vrátím. :D

Letní dumání 2 - Hodnocení knih

14. července 2011 v 20:46 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Máme tu opět čtvrtek a s tím další téma letního dumání.

Hodnocení knih

Ohodnotit knihu je těžké. Hodnocením knih hodnotíte něčí práci. Čím vás kniha musí dostat, abyste jí dali vysoké hodnocení a doporučili ji dál? Jak se na hodnocení knih díváte vy? A měli by samotní autoři hodnotit knihy jiných spisovatelů?
Dost subjektivní téma, řekla bych.
Každému se líbí něco jiného, někdo danou knihu může považovat za úžasnou a čtivou, druhý může jenom kroutit hlavou nad tím, že autor něco podobného mohl vyplodit.
Mohla bych říct, že doporučuji knihy, které jsou originální. Ale jelikož originalita se dnes špatně hledá, zvláště u YA, stačí mi tedy, když ve mně kniha zanechá nějaký pocit - melancholii, smutek, tísnivý pocit, nadšení, fantazii a touhu ocinout se na místě, kde se příběh odehrává... Pokud jde o nějakou sérii, po přečtení musím cítit lítost, že už je po všem, že už si o tom světě nic nového nepřečtu a že s postavami neprožiju žádný další den. K takovým knihám se zpravidla vracím i zpětně, jsem schopná přečíst si je i několikrát, jen abych si znovu vrátila všechny ty pocity.
Autor, který dokáže takovou knihu napsat, je pro mě dokonalý.
Existují spousty knih, které jsou sice zajímavé, ale po přečtení si řeknu pouze: bylo to fajn čtení. Nezapomenu na ně, ale myšlenek už jim moc nevěnuju.
Ty zpravidla nedoporučuju. Mohou být pěkné, ale nejsou pro mě tolik zajímavé.
Zda by měli dílo někoho jiného hodnotit autoři, těžko říct. Je jasné, že mají trochu jiné nároky, co se týče psaní. Běžný čtenář neregistruje vše. Jakmile má kniha dobrý děj a postavy nejsou křečovité, dá se říct, že není moc co kritizovat.
Autor si k dílu ale sedne a může ihned spatřovat nedostatky, jichž si nadšený čtenář ani nepovšimne.
Je dobré slyšet názor profesionála, běžného čtenáře ale může odradit, zvláště v případě, že hodně dává na názory druhých. Může si říct: tohle je profesionál a ten se v tom vyzná, budu mu věřit a knihu si nepřečtu.
Taky to pak závisí na tom, jestli autor hodnotí subjektivně nebo objektivně.
Subjektivní názor může být dobrý, člověk si udělá obrázek o tom, jak na něj kniha může zhruba zapůsobit. Ale za sebe říkám, že od autora by mělo zaznít jen hodnocení objektivní, to subjektivní ať nechá na čtenáři.

Letní dumání 1 - Sex v knihách pro mládež

7. července 2011 v 23:59 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
U Abyss je zase další zajímavý projekt s názvem Letní dumání. Dost mě zaujala témata, která v něm jsou, proto jsem se i přes svou nechuť zapojovat se do projektů, opět rozhodla zúčastnit.
Jestliže někdo budete mít zájem zapojit se též, podívejte se sem.

Téma první: sex v knihách pro mládež


V poslední době se téma sexu objevuje v mnohem větší míře všude. Je tedy jasné, že se dotkne i literatury. Co si myslíte o knihách pro mládež, v nichž se o sexu otevřeně mluví? Je to dobře nebo ne? Mělo by se o něčem takovém v knihách psát? A pokud ano, tak jakým způsobem, aby to nenaštvalo rodiče?
Věková hranice, kdy se mládež o sexu dozvídá, se stále snižuje. Kdy ale nastává ten pravý čas přečíst si knihu, v které se sex vyskytuje?
Samotné se mi o tom špatně píše, protože jsem už ve třinácti letech četla knihy o sexuálním zneužívání, přeskočila jsem to krásné období romantiky a prvního líbání, což je myslím škoda.
Moc dobře si uvědomuju, že v té době jsem nic takového číst neměla, připravilo mě to o některé iluze a sama jsem se hodila do kruté reality. Žádné následky to na mě ale nezanechalo, tak je to jedno.
Můj pohled na věc je teď ale asi trochu jiný než třeba většiny rodičů.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, v jakém případě sexuální scény můžou vadit a došla jsem k názoru, že záleží na tom, z jakého důvodu k nim dochází.
Jsou knihy, kde je sex naznačen pouze mírně a to mezi osobami, které k sobě chovají lásku. Nejprve překonají spoustu překážek, aby spolu vůbec mohli být a to, co k sobě cítí je čisté a hluboké. Je to dokonalá, možná mírně naivní představa každého dospívajícího člověka o lásce.
Takové příběhy v nás dokážou vyvolat emoce a touhu něco podobného si prožít. Nelze na nich vidět nic špatného, možná jen vykreslují skutečnost jinak, než jaká mnohdy doopravdy je, ale proč brát mládeži tak brzy iluze?
V tomto případě nevidím důvod, proč by měl sex vadit. Je to věc zcela přirozená a už dávno nežijeme v době, kdy se o něm nesmělo vůbec mluvit.
Pak jsou tu knihy, kde pubertální hrdinové střídají jednoho partnera za druhým. Neohlíží se přitom na city, sex je buď koníčkem nebo prostředek, jak si něco dokázat. O lásce se zde nedá mluvit už vůbec.
Takové věci se ve skutečnosti dějí, o tom žádná. kniha má ale čtenářům nabídnout něco do života (alespoň těm mladším) a tohle chování není zrovna ideální.
Když už je v knize o sexu řeč, osobně preferuju, aby v hrdinech vyvolával nějaké emoce, ať už čistou lásku nebo jen prostředek, jak na chvíli utišit samotu, zoufalství...
Když nejsou v knize sexuální scény vykresleny do detailů, nevidím důvod, proč by si je mládež nemohla přečíst.
Na druhou stranu, jsou knihy, které by mládeži správně do rukou patřit neměly, jako příklad uvedu třeba anitu Blake. Zákazy už ale v tomhle věku stejně nemají cenu.
Rodiče se mnohdy stydí se svými dětmi o sexu otevřeně mluvit a zdá se mi, že tohle je taky dobrý způsob, jak se o něm něco dozvědět.
Každý rodič to však bere jinak. Někteří by nejraději své ratolesti brali knihu, ve které se hrdinové tak akorát políbí, některým je to dočista jedno.
Moje mamka už dávno vzdala odrazování mojí maličkosti od čtení všemožných knih, nakonec přijala, že se už asi nezměním, dokonce mi minulý týden zaběhla do knihovny pro Otrokyni sadistů (to bylo ale možná proto, že už mi bylo nedávno osmnáct). . Moc dobře ale vím, že jestli budu mít nějaké děti, pokusím se postarat o to, aby ve čtení o sexu nepostupovaly tak rychle jako já a nejprve si přečetly něco pěkného o romantické lásce.

Chjo...

4. července 2011 v 19:37 | Neriah |  Útržky života
Víte, jak já nemám ráda horko? A najednou je taková úděsná kosa a já si říkám, že by to horko bylo snad i snesitelnější. To už jsem ale na tom dost blbě, když tohle říkám. Ale mám rýmu a bolí mě v krku a tak celkově je mi divně (to k tomu, jak v létě nebývám nemocná) a tak mám na to právo.
Nebaví mě sedět doma a čumět do blba, číst Percyho Jacksona už podruhé (ale když je ta kniha tak úžasná), nebaví mě představa, že budu celé prázdniny nedělat nic, nebaví mě to, že jenom přežívám a nejsem schopná postarat se o to, aby se některé věci změnily. Nebaví mě přítomnost, budoucnost ani minulost. Na minulost chci zapomenout, přítomnost je nudná a s budoucností si nevím rady prostě proto, že se nesnažím.
Doma je dusno (hádejte kvůli komu) a já se právě rozhodla, že chci na intr. Hned teď!
Prázdniny jsou vlastně svým způsobem příšerná otrava. Sice se nemusí chodit do školy, ale to je tak jediná věc, kvůli které bych z nich mohla mít teoreticky radost.
Těším se jedině na srpen, až uvidím zas všechny ty, které mám tak ráda a které vídám jen jednou za rok a to zas jen proto, že se během roku neodhodlám některým jedincům zavolat a domluvit si sraz.
Za nedlouho pojedu k babičce, kde si budu moct o notebooku a internetu nechat jen zdát, tudíž si beru zásobu knih (minimálně deset) a budu se modlit, aby babička zase nechtěla do dvou do rána koukat na televizi zesílenou na neúnosnou míru a pak vstávat v šest.
To je ta nevýhoda jednopokojových bytů.
"... neříkej mi, že seš na tom notebooku takovej závislák..."
"Ani ne, když mám co dělat. Tak mě sakra zabavte. Dřepění u televize však za zábavu nepovažuju... Na to jsem až moc hyperaktivní."
Takový byl zhruba rozhovor s mamkou na téma: vzít si s sebou notebook či ne.
Nakonec se nic nevyřešilo a stejně si ho brát nebudu.
A pak budu chodit po tetičkách a budu poslouchat: "Jé, ty jsi ale vyrostla", a to i přes to, že už tři roky měřím ubohých 158 cm, taky si vyslechnu: "Jé, ty jsi ale šikovná", i když není žádný důvod, proč by mi někdo měl něco takového říkat, pokud ovšem nebudou chtít ocenit mé vysvědčení, na němž se vyskytují hned čtyři čtyřky a jedna z nich z dějepisu.
A možná taky přijde řeč na mou budoucnost, na to, co bych ráda dělala a to bude taky zábava.
NO jéje, tak už sem plnoletá - no a co? To snad znamená, že se mi najednou rozsvítí a já si všechno nalinkuju? Budoucnost se nedá naplánovat. Můžeme se o to snažit, ale osud nám do cesty připlete vždycky nějaké překážky a záleží jen na nás, zda je odstraníme a půjdeme za svým cílem, nebo své plány zcela změníme.

Školní výlet byl fajn. Vlastně mnohem lepší, než jsem očekávala. Jediné, co mě v tom kempu, kde jsme byli ubytovaní, vyděsilo, byly sprchy.
Opravdu jsem byla ráda, když jsem se mohla na intru vklidu umýt a zamknout si přitom dveře
(jsme asi jediný pokoj na intru, který má v koupelnových dveřích klíč, haha. A jsem za to ráda.)
Nakonec jsme byly já a S. v chatce ještě s jedním spolužákem. Původně jsem myslela, že to nepřežiju a že to bude horor, ale pak jsme pokecali a bylo to fajn.
Vlastně to bylo dost vtipné, zvláště když jsme si vyprávěli noční můry z dětství. Moje hučačka a jeho vraždící noha opravdu nemají chybu.
Dva spolužáci hned druhý den odjeli, což byla docela škoda - jeden kvůli oslavě osmnáctin a druhý kvůli koncertu Judas priest (zmetek, já chtěla jít taky!!!!!).
Na příští metalový koncert mám prý povinnost jít s ním, tak to si nechám líbit.
Šli jsme do muzea kdesi v Kostelci nad čímsi, kde ovšem měli zavřeno, taky do podzemí v Českém Brodě, kde si ani nejsem jistá, zda to bylo to podzemí, kam jsme měli původně namířeno. Když ale ani místní obyvatelé netušili, že nějaké podzemí mají, to je pak těžká domluva.
Dala bych jim napsat naší úžasnou seminárku, haha.
Čtvrtek byl hodně zmatený, vlastně jsem si musela přivstat, abych si zabalila veškerý svůj skromný majetek povalující se i na místech, kde bych ho nikdy nečekala. Zjistila jsem přitom, že jsem si opravdu měla vzít ten kufr, protože jsem zaplnila dva batohy, velkou tašku na rameno a igelitku.
Ve škole jsem si od M. převzala Percyho se slibem, že ho naskenuju co nejdřív, což jsem i kupodivu splnila (ale jen proto, že jsem si ho tak moc chtěla přečíst).
Ještě jsem vyplnila jakýsi dotazník, kde jsem si jednou z odpovědí zajistila rychlý způsob smrti a odjela jsem.
S nikým jsem se neloučila, jen M. jsem řekla "Čau, tak na skypu" a to bylo vše. Víte, já nemám ráda loučení. Takže jsem všem rychle zdrhla - vždyť se uvidíme v září, no ne?
Na výletě se mi zdály dost prapodivné sny.
V tom prvním jsem dostala plný talíř masa a když jsem ho zakousla, zjistila jsem, že je to maso lidské. Nevím, jak jsem to zjistila a snad to radši ani nechci vědět, ale opravdu to byla nechutnost.
V tom druhém jsme já a moji přátelé jedli jakési jídlo, po kterém jsme neuvěřitelnou rychlostí přibírali na váze. Za chvíli už jsme nemohli ani projít dveřmi a kamarádka, která už možná není kamarádka, na mě začala křičet: "cos to udělala? cos to udělala...?"
A dnesse mi zas pro změnu zdálo, že mi jakási neznámá osoba vnutila nějaké otrávené jídlo, po kterém jsem měla do pěti minut zemřít.
Snad radši ani nechci vědět, co všechny ty sny mají znamenat.

Bratr tu poslouchá jakousi hrůzu, snad směska popu a čehosi nedefinovatelného, co se vůbec nedá poslouchat. Ještě chvíli to tu bude hrát a opravdu mu něco řeknu.
Možná se mi rýsuje jakýsi plán na konec srpna, ale všechno je ještě hodně nejisté, tak mlčím.
Vlastně... Možná to nakonec nevyjde kvůli tomu, že musím v ten termín k zubaři. Nemám ráda zubaře, víte. Stejně jako jakékoliv jiné doktory. Jestli mám z něčeho děsnou fobii, jsou to právě oni. A pak zhnilé jídlo, brrr!!!

Gaétan Soucy - O holčičce, co si ráda hrála se sirkami

3. července 2011 v 18:03 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Tak tady je další, trochu zvláštní...