Víte, jak já nemám ráda horko? A najednou je taková úděsná kosa a já si říkám, že by to horko bylo snad i snesitelnější. To už jsem ale na tom dost blbě, když tohle říkám. Ale mám rýmu a bolí mě v krku a tak celkově je mi divně (to k tomu, jak v létě nebývám nemocná) a tak mám na to právo.
Nebaví mě sedět doma a čumět do blba, číst Percyho Jacksona už podruhé (ale když je ta kniha tak úžasná), nebaví mě představa, že budu celé prázdniny nedělat nic, nebaví mě to, že jenom přežívám a nejsem schopná postarat se o to, aby se některé věci změnily. Nebaví mě přítomnost, budoucnost ani minulost. Na minulost chci zapomenout, přítomnost je nudná a s budoucností si nevím rady prostě proto, že se nesnažím.
Doma je dusno (hádejte kvůli komu) a já se právě rozhodla, že chci na intr. Hned teď!
Prázdniny jsou vlastně svým způsobem příšerná otrava. Sice se nemusí chodit do školy, ale to je tak jediná věc, kvůli které bych z nich mohla mít teoreticky radost.
Těším se jedině na srpen, až uvidím zas všechny ty, které mám tak ráda a které vídám jen jednou za rok a to zas jen proto, že se během roku neodhodlám některým jedincům zavolat a domluvit si sraz.
Za nedlouho pojedu k babičce, kde si budu moct o notebooku a internetu nechat jen zdát, tudíž si beru zásobu knih (minimálně deset) a budu se modlit, aby babička zase nechtěla do dvou do rána koukat na televizi zesílenou na neúnosnou míru a pak vstávat v šest.
To je ta nevýhoda jednopokojových bytů.
"... neříkej mi, že seš na tom notebooku takovej závislák..."
"Ani ne, když mám co dělat. Tak mě sakra zabavte. Dřepění u televize však za zábavu nepovažuju... Na to jsem až moc hyperaktivní."
Takový byl zhruba rozhovor s mamkou na téma: vzít si s sebou notebook či ne.
Nakonec se nic nevyřešilo a stejně si ho brát nebudu.
A pak budu chodit po tetičkách a budu poslouchat: "Jé, ty jsi ale vyrostla", a to i přes to, že už tři roky měřím ubohých 158 cm, taky si vyslechnu: "Jé, ty jsi ale šikovná", i když není žádný důvod, proč by mi někdo měl něco takového říkat, pokud ovšem nebudou chtít ocenit mé vysvědčení, na němž se vyskytují hned čtyři čtyřky a jedna z nich z dějepisu.
A možná taky přijde řeč na mou budoucnost, na to, co bych ráda dělala a to bude taky zábava.
NO jéje, tak už sem plnoletá - no a co? To snad znamená, že se mi najednou rozsvítí a já si všechno nalinkuju? Budoucnost se nedá naplánovat. Můžeme se o to snažit, ale osud nám do cesty připlete vždycky nějaké překážky a záleží jen na nás, zda je odstraníme a půjdeme za svým cílem, nebo své plány zcela změníme.
Školní výlet byl fajn. Vlastně mnohem lepší, než jsem očekávala. Jediné, co mě v tom kempu, kde jsme byli ubytovaní, vyděsilo, byly sprchy.
Opravdu jsem byla ráda, když jsem se mohla na intru vklidu umýt a zamknout si přitom dveře
(jsme asi jediný pokoj na intru, který má v koupelnových dveřích klíč, haha. A jsem za to ráda.)
Nakonec jsme byly já a S. v chatce ještě s jedním spolužákem. Původně jsem myslela, že to nepřežiju a že to bude horor, ale pak jsme pokecali a bylo to fajn.
Vlastně to bylo dost vtipné, zvláště když jsme si vyprávěli noční můry z dětství. Moje hučačka a jeho vraždící noha opravdu nemají chybu.
Dva spolužáci hned druhý den odjeli, což byla docela škoda - jeden kvůli oslavě osmnáctin a druhý kvůli koncertu Judas priest (zmetek, já chtěla jít taky!!!!!).
Na příští metalový koncert mám prý povinnost jít s ním, tak to si nechám líbit.
Šli jsme do muzea kdesi v Kostelci nad čímsi, kde ovšem měli zavřeno, taky do podzemí v Českém Brodě, kde si ani nejsem jistá, zda to bylo to podzemí, kam jsme měli původně namířeno. Když ale ani místní obyvatelé netušili, že nějaké podzemí mají, to je pak těžká domluva.
Dala bych jim napsat naší úžasnou seminárku, haha.
Čtvrtek byl hodně zmatený, vlastně jsem si musela přivstat, abych si zabalila veškerý svůj skromný majetek povalující se i na místech, kde bych ho nikdy nečekala. Zjistila jsem přitom, že jsem si opravdu měla vzít ten kufr, protože jsem zaplnila dva batohy, velkou tašku na rameno a igelitku.
Ve škole jsem si od M. převzala Percyho se slibem, že ho naskenuju co nejdřív, což jsem i kupodivu splnila (ale jen proto, že jsem si ho tak moc chtěla přečíst).
Ještě jsem vyplnila jakýsi dotazník, kde jsem si jednou z odpovědí zajistila rychlý způsob smrti a odjela jsem.
S nikým jsem se neloučila, jen M. jsem řekla "Čau, tak na skypu" a to bylo vše. Víte, já nemám ráda loučení. Takže jsem všem rychle zdrhla - vždyť se uvidíme v září, no ne?
Na výletě se mi zdály dost prapodivné sny.
V tom prvním jsem dostala plný talíř masa a když jsem ho zakousla, zjistila jsem, že je to maso lidské. Nevím, jak jsem to zjistila a snad to radši ani nechci vědět, ale opravdu to byla nechutnost.
V tom druhém jsme já a moji přátelé jedli jakési jídlo, po kterém jsme neuvěřitelnou rychlostí přibírali na váze. Za chvíli už jsme nemohli ani projít dveřmi a kamarádka, která už možná není kamarádka, na mě začala křičet: "cos to udělala? cos to udělala...?"
A dnesse mi zas pro změnu zdálo, že mi jakási neznámá osoba vnutila nějaké otrávené jídlo, po kterém jsem měla do pěti minut zemřít.
Snad radši ani nechci vědět, co všechny ty sny mají znamenat.
Bratr tu poslouchá jakousi hrůzu, snad směska popu a čehosi nedefinovatelného, co se vůbec nedá poslouchat. Ještě chvíli to tu bude hrát a opravdu mu něco řeknu.
Možná se mi rýsuje jakýsi plán na konec srpna, ale všechno je ještě hodně nejisté, tak mlčím.
Vlastně... Možná to nakonec nevyjde kvůli tomu, že musím v ten termín k zubaři. Nemám ráda zubaře, víte. Stejně jako jakékoliv jiné doktory. Jestli mám z něčeho děsnou fobii, jsou to právě oni. A pak zhnilé jídlo, brrr!!!
Ale naštěstí to byla jenom nějaká moje fantazie a už jsem tu chuť zapomněla...
Rabe | 
to jsou děsivé sny, jíst lidské maso 
davidbachmann | 
lamonecca | 
V létě máme přece jezdit na koupaliště, potit se vedrem a místo toho, aby jsme znovu vybalily mikiny a bundy. Skoro to vypadá, jako by začínal podzim 
no sny bejvaj na hlavu, já zas ve snech většinou necítim chuť jídla, což je docela na houby, zvlášť když se mi zdá o něčem, na co mam fakt chuť