Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

NIc už nebude jako dřív...

28. července 2011 v 15:34 | Neriah
Je mi smutno. Problémy druhých se na mě valí ve velkých dávkách a já nevím, jak je pobrat.
Možná si můžete říct, že je tedy nemám řešit, ale když vidím to neštěstí všude kolem, mám tu potřebu. Chtěla bych, aby byli všichni šťastní. Sama si často stěžuji, přitom se mi neděje nic zvláštního. Nebo se neděje nic, s čím by se nedalo něco dělat, pokud bych ovšem promluvila.

Z čeho však dnes pramení můj smutek, je kamarádka ležící v nemocnici, ve dvacátém týdnu těhotenství. Nebudu tu do detailů rozebírat její problémy, nebylo by to vůči ní i jejímu příteli fér, navíc jsem to sama pořádně ani nepochopila, jelikož mi to její přítel včera volal a byl notně rozrušený, ale zkrátka, jde na potrat.

Byli jste skoro jako děti těšící se na vánoční dárek, ale i tak to bolí. Měl se vám narodit chlapeček, dali jste mu jméno a svou lásku. Avšak osud není vždy takový, jaký bychom si ho přáli. Příčin bylo asi víc, možná jste si měli více prosadit svou... Láska nestačí. Potřebujete i sílu vším si projít, nevšímat si protestů rodičů... To jste však neudělali. Ale nehodlám vás obviňovat. co se stalo, stalo se. Tato zkušenost vás buď rozdělí nebo sblíží. Navždy budete jiní a vždy to bude bolet.

Dovedu se do své kamarádky vcítit. Ač od jejího přítele neustále poslouchám, že mu přišla v pohodě (víc v pohodě než je on sám), byla smutná. Nebo se mi to jen zdálo? Jak bych to mohla z několika vyměněných zpráv posoudit, navíc když jsme se tématu vyhýbaly? A přesto... dovedu si představit, jak zoufalá se musí cítit. S otcem je to ovšem horší. Nevím, co mu říct, jak ho utěšit... Tvrdí, že je rozveselím a všechno bude jako dřív. Ale jak by mohlo? Utěšuje sám sebe nebo tomu snad doopravdy věří?
Je mi jich obou líto. To štěstí jsem jim přála, i přesto, že jsem byla značně skeptická ohledně jejich výchovy dítěte.
Nevím, kam jdou duše nenarozených dětí, ale doufám, že se malý Míša dostane tam, kde mu bude stejně hezky jako u maminky. Vždyť on za nic nemůže.
 


Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 28. července 2011 v 23:01 | Reagovat

To je fakt smutný. Já osobně si nemyslím, že vztah maminy a mimča začíná až po narození, jak někteří lidi tvrdí. Mimi je už od začátku bytost, která, ač malá, vnímá. Taky proto bych nejspíš šla jen těžko na potrat, pokud vůbec. No ale na druhou stranu, nic se neděje bez příčiny, takže to tak asi má být.
Tak snad to oba zvládnou. A kdo ví, třeba budou mít mimčo později a v situaci, kdy to pro všechny tři bude snazší.

2 Neriah Neriah | Web | 29. července 2011 v 11:13 | Reagovat

[1]: Shodou okolností jde o pár, o kterém jsem ti posledně vyprávěla.
Taky myslím, že vztah matky k dítěti začíná už v těhotenství a může být hodně hluboký.
Právě jsem si s ní psala a říká, že je "zatím" v pohodě... Už to má za sebou. Ale netuším, jak dlouho ta pohoda bude trvat... Příští týden bych k ní měla jet, tak uvidím.

3 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 31. července 2011 v 11:08 | Reagovat

Vím kam jdou duše nenarozených dětí. Je mu už mnohem líp, než kdyby muselo prožít lidský život na zemi. Jsem proti potratům! Ne snad proto, že je proti nim církev, ale jak píšeš v nadpisu: Nic už nebude, jako dřív. Jsem přesvědčený, že dopustí-li se žena vraždy plodu, který v sobě nosila, musí ji to emocionálně poznamenat a svědčí to o tom, že v době rozhodnutí byla psychicky nějak zdeformovaná. Nevěřím a nikdo mě o tom nepřesvědčí, že někdo bude milovat druhé dítě, když první zabil.

4 Amelie Amelie | Web | 5. srpna 2011 v 18:57 | Reagovat

Je mi to moc líto, i když neznám příčiny. Vždycky jsem byla proti potratům. Už když mě nutili jít na amniocnetézu, tak jsem podepsala revers s tím, že bych si dítě nechala i kdyby bylo postižené. ALe nikdy nikoho nesoudím. každý má právo se rozhodnout sám za sebe. Kéž je jim brzy líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.