Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Plány jsou zbytečné.

30. července 2011 v 22:40 | Neriah |  Útržky života
Zjišťuji to každý den, když uléhám ke spánku a probírám události, které se za den stali. Samozřejmě si přitom ještě stihnu udělat plány na další den, abych mohla s klidným svědomím usnout. Avšak hned po ránu zjistím, že není vůbec ten správný den, abych vykonávala nějakou určitou činnost a večer si už jenom zvládám nadávat, jak pitomá jsem to osoba, že jsem zase nic neudělala.
Ačkoli vím, že moje plány krachují už ve chvíli, kdy je vymýšlím, neubráním se tomu, abych je dotáhla k dokonalosti.
Často si říkám, že bych vlastně nic plánovat ani neměla, stejně se vždy na poslední chvíli něco změní, takže jsou pak mé plány takříkajíc k ničemu. Ale když žádný nemám, jsem nervózní a není mi to dvakrát příjemné.
Minulá neděle mě tak trochu rozhodila.
Jela jsem do Prahy za kamarádkou a jejím přítelem. Domluvili jsme se, že se sejdeme ve dvanáct na Můstku. Přemluvila jsem rodiče, ať mě svezou autem, abych s nimi mohla strávit delší dobu, což by při cestě autobusem nebylo možné. V Praze jsem se ovšem dozvěděla, že přijedou až po jedné hodině, protože ještě spí. Mně by bylo dost blbé, kdyby za mnou někdo přijel takovou dálku a já mu pak řekla, že ještě ležím v posteli. Tím zkrachoval plán, že spolu pokecáme zhruba čtyři hodinky a pak pojedu domů. Vklidu jsem mohla přijet autobusem a nikoho nezatěžovat. Den předtím mi navíc od nich byla přislíbena návštěva kina kvůli Harrymu. Nakonec z nich ale vylezlo, že oni už na něm byli a moc se jim to nelíbilo... Zřejmě si mysleli, že mě tím odradí. Samozřejmě jsem tam s nimi nakonec nešla, protože ani jeden z nich nejevil zájem, takže budu muset najít nějakého ochotného Potterofila, který bude chtít se mnou jít. Na sliby druhých se spoléhat nelze. Jen bych chtěla vědět, proč těm slibům vždy uvěřím. Jde vždy o ty samé osoby, ale jakmile se na něčem domluvíme, zavalí mě pocit štěstí, že s nimi půjdu, je přitom úplně zapomenuto na spousty nedodržených slibů...
Jsem rozpolcená mezi touhou vyjít mezi lidi a pořádně se s někým pobavit, a touhou zůstat zalezlá doma nejméně do konce svého života.
Obojí je to vlastně docela vtipné, jenomže příští týden pojedu zřejmě ke kamarádce a tak bych se už měla rozhodnout, zda to setkání zvládnu nebo ne.
NOvé změny na blogu mě lehce iritují. Člověk si na něco sotva zvykne a hned je všechno jiné. Změny jsou celkově dost otravné.
Nedávno mě naštval bratr. Ono to není nic divného, jelikož on má na to talent, ale tohle bylo moc i na mou flegmatickou povahu. Přijedu si takhle od babičky, otevřu skříň, že si jako vezmu nějaké ponožky a zjišťuji, že si je zřejmě nevezmu, jelikož tam prostě žádné nejsou. Jdu se tedy zeptat mamky, zda netuší, kde by mohly být. Ani ta netušila, kam by tak mohly zmizet, ale záhada se objasnila velice rychle - bratr přijel s plným pytlem prádla a že chce všechno vyprat.... Mamka do pytle nakoukla a hle, co v něm nenašla: polovinu mých ponožek a navíc převážně bílých. No nenaštvalo by vás to? Nechápu už to, jak si může půjčovat moje ponožky, když má boty o pět čísel větší než já. Druhá věc, kterou nechápu, je to, jak mohl spotřebovat za týden tolik ponožek, aby musel využít i mé, jelikož tvrdil, že svoje už neměl ani jedny (ten samý týden nikdo z naší rodiny kromě něj žádné ani nepoužil). A do třetice bych si strašně moc přála pochopit, proč si bral ponožky bílé a ne nějaké obyčejnější, navíc když chodí převážně na místa, kde bílá bílou dlouho nezůstane.

P.S.: U babičky jsem toho docela dost načetla (11 knížek), tak se je v co nejbližší době pokusím doplnit.
 


Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 31. července 2011 v 11:02 | Reagovat

Vezmu to od konce: Jedenáct knížek je opravdu super výkon! Máš můj obdiv!
Některé lidi prostě pochopit nelze a tak se o to ani nesnaž!
Jo, a k těm plánům: Já taky nedodržuju všechno, co jsem si naplánoval. Ale samotné plánování je důležitá věc. Naše podvědomí totiž funguje jako taxikář. Pokud mu zadáš cíl, snaží se tě k němu dopravit. Když cíle nemáš, nebo je často měníš, prostě tě z taxíku vyhodí a přestane fungovat. Je nesmírně důležité, abys při plánování i věřila tomu, že to či ono opravdu uděláš.
Pokud něco nezáleží jen a jen na tobě, je těžké to ovlivnit. Ale i v tom by ti mohlo pomoct přesvědčení, že lidé kolem tebe tě berou stejně vážně, jako ty je. Takového postoje lze pomocí autosugesce dosáhnout a divila byses, jak tvůj vnitřní postoj může proměnit lidi kolem tebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.