Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Srpen 2011

Cassandra Clare - Město ze skla

28. srpna 2011 v 20:14 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Série Nástroje smrti
Díl třetí
O předchozích dílech píšu v této rubrice...

Bložínkovy narozeniny první

23. srpna 2011 v 22:59 | Neriah |  O všem a o ničem, aneb když vám chci něco sdělit
...Byly, pokud si pamatuju správně, včera někdy kolem tý druhý či třetí ráno. Ale přesně to nevím. Takovýhle věci si nezaznamenávám a nevím, kde se tohle dá zjistit. POchybuju, že kdybych napsala Standovi email ve znění:
Dobrý den,
MOhl byste mi prosím dohledat, kdy byl založen blog na adrese http://neriah.blog.cz/?
Je to pro mě hodně důležitá informace, bez ní nedokážu žít...
...Okamžitě by mi přišla srdečná odpověď zároveň i s gratulací, že jsem už u blogu vydržela tak dlouho.
Budu si teda muset pogratulovat sama.
Takže:
Neriah, sice jsi u blogu vydržela, to však nic moc neznamená. Víš přece, jaký jsi měla pořád plány a nic ti z toho nevycházelo. Takže se teď koukej snažit, abych tě příští rok mohla pochválit.
A víš, jak jsi Verče v neděli slibovala, že budeš víc psát? A opovaž se z toho letos vymluvit.
Milý bložínku,
pro tebe tu mám taky pár slov a některá možná nebudou moc povzbudivá.
Jsem ráda, žes mi vydržel tak dlouho a žes mě neomrzel. S mýma zálibama to tak bylo vždycky, něco mě chytlo a po půl roce už najednou ne. Tys mi ale ukázal, že nemá cenu tě ničit, to úsilí, který možná nejde moc znát, ale já ho spatřuju, protože se přece jenom znám nejlíp, nemůžu smazat už jenom proto, že jsem to tu všecko vybudovala já.
Doufám, že do budoucna mi nebudeš přidělávat moc starostí a že budeš použitelnej. Vyřiď jim v administraci, že už se pomalu ale jistě začínám učit html, který mě začalo bavit, takže jestli tě potká ještě jedna neblahá změna, hned na to tě potká druhá v podobě smazání nebo spíše ponechání v opuštěným stavu. Je ti to jasný? Já doufám, že jo.
NO jo, já vím, že je ti to vlastně jedno.
Ale musela jsem ti to říct.
I přesto tě mám ale ráda. Můj odečítač sice můj názor nesdílí ani v nejmenším, ale já se odradit nenechám, prozatím.
A toho si teda važ. Svojí trpělivostí neplýtvám jen tak.
Sice si tady povídám s blogem - mým spojencem, pomocníkem i častou přičinou mýho vzteku, vůbec jsem se ale ještě nezmínila o vás čtenářích.
Vám patří ty největší díky, protože i když jsem si ze začátku myslela, že vás nepotřebuju, postupem času jsem si uvědomila pravej opak. Každej komentář (nepočítám teď reklamy) mi dodává obrovskou sílu a chuť se vším neseknout. To vědomí, že to tu někdo čte a třeba by mu mohlo být líto, že už nemá co, mi pomáhá překonat občasná období sebekritiky a chutě vše vymazat.
Každej jsme nějak začínali. Někteří kopírováním obrázků, já psaním trochu křečovitých textů.
Vy jste to ale všechno četli a ještě ke všemu komentovali a za to jsem vám vděčná.
Blog mi vzal spoustu pochybností, trochu mi pomohl vypořádat se a hlavně si uvědomit některý zásadní věci.
Zároveň mi dal přátele, kteří umí poradit a kteří mě prostě přijali takovou, jaká jsem. Třeba jednou vezmu odvahu na nějaký to setkání.
To by mohlo k tomu všemu vykecávání stačit. Zítra se ozvu se článkem o PC pobytu/pobytě? Na kterým jsem byla.


Patricia Briggs - Stříbrná relikvie (Mercedes Thompson 5)

9. srpna 2011 v 18:54 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Pátý díl série Mercedes Thompson. Jestliže vás zajímají díly předchozí, o kterých jsem psala, jistě si je najdete v této rubrice sami... Jsem totiž líná kopírovat všechny odkazy.

Cassandra Clare - Město z popela

9. srpna 2011 v 18:52 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách

Druhý díl série Nástroje smrti, o prvním díle Město z kostí píšu zde.


Henry Denker - Adopce

9. srpna 2011 v 18:46 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Tak je to tady. Nával přečtených knih u babičky.

Chtěla bych být tím malým dítětem

9. srpna 2011 v 13:19 | Neriah |  Ego, ego, ego
Zjišťuji u sebe jednu nemilou věc. Čím jsem starší, tím víc jsem nepřístupnější a odcizuji se okolí. Jako malá jsem neměla problém sebrat se a jít na hřiště mezi děti, oslovit je a celé odpoledne si s nimi hrát. Vzpomínám si na to, jak jsem byla u tety, kde mě to ani moc nebavilo (ostatně, které dítě baví řeči dospělých?), a tak jsem prostě odešla z bytu, došla jsem podle popisu mamky na hřiště a tam se zeptala dvou holek, zda jim nebude vadit, když si s nimi budu hrát... Bylo to moc fajn odpoledne, možná proto, že jsem se ještě tehdy nebála přijít a bezprostředně se s nimi dát do řeči, možná proto, že mě holky přijaly mezi sebe a neměly žádné řeči.

Pomatené sny

6. srpna 2011 v 16:58 | Neriah |  Útržky života
Sny jsou stejně chaotické jako v poslední době můj život. Nedávají žádný smysl a pomalu ale jistě mě začíná iritovat, že si je pamatuju.
Nedávno se mi zdálo o tom, že moje sedmnáctiletá kamarádka má dcerku Terinku. To by nebylo ještě tak divné, ale vůbec jsem nepochopila, proč mi vyprávěla o tom, že si zařídila individuální studijní plán a pak s malou každý den chodila do školy.:o)
Ještě si vzpomínám na to, že jsme se bavily o houbách a já se jí ptala, zda náhodou nejí plíseň. Což je taky dost nesmyslné. Kdybych se zeptala, jestli ty houby nejsou jedovaté, bylo by to asi lepší. :o)
Tohle jsou ale ty lepší sny - sice nedávají žádný smysl, za to jsou pohodové a nebojím se v nich. Poslední dvě noci jsem ale měla strach. Těžko se to popisuje, ale já v tom snu věděla, že to není skutečnost a přesto jsem se bála...
A v tom ze včerejška na dnešek obzvlášť.
Přestěhovali jsme se do jiného bytu, jedinou výhodou však bylo to, že jsem měla samostatný pokoj. Bydleli jsme strašně vysoko, výtahem se tam dalo dojet asi za pět minut... já se však toho výtahu bála. Byl totiž živý. :D A nesmějte se mi :) Já tomu opravdu věřila. Nenáviděl mě a vždycky mi v něm bylo špatně. A když jsem vyjela nahoru, vždy se naklonil a vyhodil mě ze dveří. A tak jsem se rozhodla chodit pěšky. Nikdo nechápal, proč...
Ale taky tu nenávist cítili.
Podobný sen se mi už zdál... Taky jsem se bála výtahu a chodila jsem raději těch hodně moc pater pěšky.
OPravdu nechápu, proč si nemůžu odpočinout alespoň tehdy, když spím.
Co se týče mého života v posledních dnech... Asi nic, o čem bych chtěla psát. Jen mě už dost znervózňuje to neznámé číslo, které mi volá každý den a které prostě nechci a nechci zvednout. Pevné linky volající mi na mobil nezvedám a ten, kdo mě zná, to ví... Předpokládám, že ten dotyčný mi chce něco vnucovat. A je mi upřímně úplně jedno, kdo to je. Jen by mi nemusel volat ve čtvrt na devět ráno - tím u mě ztratil tu poslední šanci na normální rozhovor :-P Příště to asi zvednu a nebudu zdvořilá...
Jestli mi chce něco tak převratného, že se kvůli tomu nemůžu ani vyspat, ať mi napíše sms, zlobit se nebudu.
Potřebuju mít v pevných bodech dáno, co ten určitý den budu dělat. Proto se i trochu těším na školu. Ale to jen trochu. Ve skutečnosti nevím, jak to tam zvládnu, jelikož na intru budu sama samotinká... NOvých studentů moc nenastupuje a ti, kteří tam ještě minulý školní rok byli, budou pryč. S ostatními se nebavím. Nemají mě rádi a já je ostatně taky ne. Bojím se, na jakém pokoji a s kým budu bydlet. A bojím se, že se tam opravdu unudím. Nejspíše si najdu nějakou aktivitu úplně mimo školu, abych se občas dostala i mezi lidi. Ty normální, s kterými si mám co říct. Je dost unavující existovat mezi někým, kdo si za vašimi zády šeptá "hádejteokom".


Jestli mi někdy budete chtít udělat radost, pošlete mi karamel. Hodně karamelu. Tak alespoň kilo karamelu.
Dojedla jsem všechny karamelové bonbony a dala bych si klidně další. Mám doma plno karamelových pudinků, miluju karamelovou zmrzlinu, která tu ovšem není. Chjo. To mám trápení, žejo. Ale pořád lepší než řešit věci, které tu nehodlám rozebírat, protože se na blog nehodí - paranoia je věčná. xD
Momentálně pro nikoho neexistuju. mám pocit, že jsem v poslední době řešila převážně problémy druhých a už mě nebaví být prostředníkem, neboť každý by si měl nejdříve udělat pořádek ve svém životě a pak až se zabývat druhými... A navíc... Těm konkrétním lidem stejně pomoct nemůžu. Sice jim řeknu: nemůže za to ani jeden z vás, ale pak si zase budou psát: *ty za to můžeš*/*ne, to ty*... Ale jak se znám, dlouho to nevydržím. A pak asi budu potřebovat nějaké antineexistivum. Teď ale na lidi nemám náladu. A zvlášť na ty některé konkrétní.
Já slibovala něco jako napsat o všech přečtených knihách, že jo. Jenomže... Lenosti se jen tak nezbavím. Tento článek vlastně vznikl za účelem rozepsání se. Vůbec jsem neměla v plánu psát tu o svých nesmyslných snech ani o tom dalším, nicméně mám pocit, že jsem nepsala tak dlouho a potřebuju se do toho dostat, než si troufnu napsat byť jen větičku o nějaké knížce...
A asi mi přeskočilo, nebo co. V posledních třeh dnech jsem šla spát brzy (nejpozději v půl jedné :o)), vlastně od té doby, co jsem si povídala s Lizz do čtvrt na čtyři do rána. xD Ale to se časem zase dostane do normálu a já si budu každé ráno nadávat, že jsem nešla spát dřív...
A čím dál víc mě iritují ty nejnovější změny na blogu. Člověk, aby se tu v tom vyznal.
Loučí se s vámi Neriah mající chuť na karamel, čokoládu, maliny v čokoládě a wasabi :D (ne, vůbec to není divná kombinace...)