Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Chtěla bych být tím malým dítětem

9. srpna 2011 v 13:19 | Neriah |  Ego, ego, ego
Zjišťuji u sebe jednu nemilou věc. Čím jsem starší, tím víc jsem nepřístupnější a odcizuji se okolí. Jako malá jsem neměla problém sebrat se a jít na hřiště mezi děti, oslovit je a celé odpoledne si s nimi hrát. Vzpomínám si na to, jak jsem byla u tety, kde mě to ani moc nebavilo (ostatně, které dítě baví řeči dospělých?), a tak jsem prostě odešla z bytu, došla jsem podle popisu mamky na hřiště a tam se zeptala dvou holek, zda jim nebude vadit, když si s nimi budu hrát... Bylo to moc fajn odpoledne, možná proto, že jsem se ještě tehdy nebála přijít a bezprostředně se s nimi dát do řeči, možná proto, že mě holky přijaly mezi sebe a neměly žádné řeči.

Ve školce jsem přátele neměla, hrála jsem si sama, jen jedna holka mě občas vodila, když jsme někam šly. Neznala jsem moc dětí, spíše jsem si zalezla do kouta, nevěděla jsem proto, co je přátelství. Až na prvním stupni základní školy jsem jednu kamarádku poznala. Vůbec mi nevadilo, že je romského původu (ale ostatním ano, což nechápu, protože ona opravdu byla moc hodná), rozumněla mi, brala mě odpoledne ven... Jsem rodičům vděčná, že i přes své předsudky mě s ní pustili, protože ona byla jediná, kdo projevil zájem se mnou odpoledne někam zajít. Jistě, ve třídě se našlo ještě několik holek, které se se mnou bavily, dokonce i kluci (ale s těmi jsem se spíš prala), odpoledne mě však nikdo neznal. Možná, kdybych projevila zájem, mohlo to být jiné, ale jak jsem to mohla tušit? Můj první kamarád a zároveň dětská láska, kterou jsem oplakávala, když se bez rozloučení odstěhoval na druhý konec republiky a od té doby jsem o něm neměla žádnou zprávu, mi ukázal, co je to přátelství. Bydleli jsme hned vedle sebe, takže jsme většinou ráno spolu chodili do školy, odpoledne jsme si povídali na schodech... Jsou to fajn vzpomínky, i když jich moc nemám. Ještě s jedním klukem jsem se bavila, ten na mě dokonce nezanevřel a navštěvoval mě i poté, co jsem chodila do školy v Praze. Ale taky mu to moc dlouho nevydrželo, já mu to však nemám za zlé.
A s těmito zkušenostmi jsem odjela na internát. Nevěděla jsem, jak se seznamovat, vlastně jsem se o sebe ani pořádně neuměla postarat. A stejně staří spolužáci toho uměli mnohem víc než já a tak jsem si připadala... Bezmocně. Protože oni se se mnou nechtěli bavit. Smáli se mi. Potkalo mě však štěstí. Našla jsem si o ročník víš kamarádku, která na tom byla podobně jako já. Neuměla toho ještě víc, taky nevěděla, jak se ke všem chovat... Obě jsme byly v dětství izolované od ostatních. Jenomže zatímco já toužila po spoustě přátel, ona ne. Já se učila novým věcem s radostí, že jsem samostatnější, jí se do toho nechtělo. A tak se muselo stát, že jsme se začaly odcizovat. Měla jsem možnost porovnat náš život, když jsme k sobě navzájem párkrát jely. A oproti ní jsem se vždy měla skvěle. Protože starostlivost její matky byla až nemožná. A když ji přenášela i na mě a nebyla schopná pochopit mou touhu po samostatnosti, říkala jsem si: tady bych zešílela. Stoprocentně.
Ačkoliv s mou povahou bych se zřejmě vzepřela. Jenom by mi to trvalo dlouho. Jí bude v září 20 a stále je na tom stejně. Zpočátku jsem byla ovlivnitelná. Přikývla jsem na jakýkoliv názor, jen abych neupadla v nemilost spolužáků. Chtěla jsem mezi ně patřit, což se mi po čase taky splnilo. Tehdy už jsem si ale uměla utvářet vlastní názor, možná proto mě nakonec přijali. Někteří z nich jsou fajn přátelé dodnes, jen už máme všichni jiné priority a tolik se nevídáme. Ale občas, když se sejdeme, je mi zase fajn, jako tenkrát.
Byla jsem v určité partě lidí a tak nebyla potřeba seznamovat se. A jakmile jsem nastoupila na střední, okamžitě jsem pocítila, jak jsou mi všichni vzdálení, jak mám strach někoho oslovit. Bavila jsem se jen s těmi, které jsem už znala. Ti však postupně školu ukončovali a teď tam budu sama. Opravdu si nejsem jistá, jak to zvládnu. Už ve mně není ani trocha té dětské bezprostřednosti, jen obavy, strach a zase obavy. Nevýhodou našeho intru je to, že o sobě vlastně nevíme, když nechceme. Ani nemám přehled o tom, kdo všechno tam je, což na základce neexistovalo. Tam jsem se zajímala o všechny nováčky a když ne já, někdo sám mi o nich řekl. Tady jsou partičky lidí, které nikoho nepřibírají. To jsem pocítila třeba loni, když jsem se nastěhovala ke třem holkám na pokoj. Už tam spolu bydlely tři roky a najednou jsem přišla já, narušila jsem jejich "poklidný" život... Dávaly mi všemožně najevo, že já tam nepatřím. Už tím, že jsem si neměla v koupelně kam dát ručník, že jsem v lednici měla volný jen kousek místa )rozhodně méně, než mi stačilo na všechno jídlo)... Že tam chodili kluci, které jsem neznala a cítila jsem se s nimi nepříjemně...
Naštěstí jsem měla možnost odstěhovat se. Protože domluva pro ně byla jaksi neznámým pojmem.
Ale proč to všechno píšu?
Jen bych si přála mít zase tolik odvahy, abych někoho klidně oslovila a zpřátelila se. To už ale nikdy nebude možné, vím to. Protože sama nevěřím tomu, že to bude lepší. Protože už na dálku vyzařuju nedůvěru ke všem kolem, obavy ze seznámení... NIkdy bych nevěřila, že je to možné, ale opravdu to lidi poznají. Když jsem v extrémně dobrém rozpoložení a na okolí se usmívám, oni na to reagují pozitivně. Když ale nic kolem sebe nevnímám, ani okolí nevnímá mě.

Když mě ale někdo pozná blíž, říká, že jsem fajn. Co to ale znamená?
Kamarádka mi řekla, že mi je vděčná, když jsem jí po potratu napsala. Já to považuji za samozřejmost.
Ona snad ne?
V lidech je občas těžké číst, ale moc bych si to přála umět.
Moc nerozumím rodičům, když se domnívají, že mi tento život vyhovuje. Celé prázdniny jsem se skoro s nikým nesetkala, až na tři přátele.
Když řeknu, že si nemám s kým povídat, dostane se mi reakce: "Můžeš si povídat s náma..."
Rodiče jsou fajn, ale to si opravdu myslí, že jim můžu říct všechno? Nikdy jsme mezi sebou otevřeně nemluvili a já s tím mám začít? ...

Ještě, že je tu ten blog. Můžu mu říct, co chci a on se mi ani nesměje, ani se neuráží, ani mě neodmítá...

Možná moje alergie z prázdnin pramení z toho, že se vlastně skoro s nikým nestýkám. Nevýhodou internátů jsou přátelé po celé republice. Na druhou stranu, jsem za prázdniny ráda. Protože si od všech odpočinu. Protože můžu být chvíli sama a vklidu. Protiřečím si, já vím.
A dělám to dost často a v mnohých věcech.
Jednu chvíli se těším, až někam pojedu a další chvíli zjišťuji, že to vlastně nechci. Je ale důležité to překonat. Trochu mi to připomíná dnešní situaci, kdy jsem si vzala sedmdesátiprocentní čokoládu, kterou už tu schovávám asi rok. Vždy, když jsem na ní měla chuť, bylo mi jí líto sníst. Ale dnes jsem si řekla: a dost. Už jí konečně načnu. A pak jsem zjistila, že na ni vlastně nemám chuť.

Jsou ale akce a události, kam se neskutečně moc těším. Jako třeba na příští týden. KOnečně budu mezi skoro rodinou. vztah mezi námi je tam opravdu téměř rodinný, moc hádek tam není a nemusím řešit problémy, ať už moje nebo jiných. Jsou to vzácná setkání, jelikož některé lidi vídám opravdu jen tam.
Dokonce už ani nejsem nervózní, když tam jezdím.
A letos na mě navíc nikdo není naštvaný, tak se tam snad se mnou budou bavit všichni.
Mám totiž zvláštní vlastnost - dokážu lidi nevědomky rozesmát nebo naštvat. Opravdu to nezamýšlím, jelikož si nemyslím, že bych uměla být i vtipná, ale někdy to prostě tak nějak vyjde. Naštvat lidi umím taky nevědomky, ale u toho nemyslím, že je to moje vina. Protože když se o konfliktu bavím s někým, kdo není jeho součástí, vždy se podivuje, že jeho by něco takového opravdu nenaštvalo.

Tak ti bložínku děkuji za možnost utřídit si myšlenky. A teď by to chtělo dělat něco přínosnějšího, co myslíš?
 


Komentáře

1 dorryann dorryann | Web | 10. srpna 2011 v 13:47 | Reagovat

"V lidech je občas těžké číst, ale moc bych si to přála umět."

nechtěj, pak už by to nebylo tak zajímavé ;-)

Hezký blog :-)

2 Lucka Lucka | E-mail | 11. srpna 2011 v 16:46 | Reagovat

Já ti naprosto rozumím. Procházela jsem něčím podobným. Když jsem přišla na internát, taky jsem pořádně nic neuměla a byla hrozně nesamostatná. Bylo dost složité se začlenit mezi ostatní, protože mi prostě nerozuměli a dívali se na mě jen jako na rozmazlenou holku.
Ze začátku jsem neměla moc kamarádů a byla jsem hodně sama. Trápilo mě, že mi nikdo nerozumí. Taky jsem jako dítě byla hodně upovídaná a bez problému jsem navazovala kontakty. Když jsem ale byla starší, zdálo se mi to mnohem složitější a přiznávám, že jsem s tím měla dost problém. Až teď v posledním asi roce, jsem se trochu uvolnila a navazovat nová přátelství už pro mě není tak složité. Oslovuju lidi beze strachu jako dřív. Taky jsem nevěřila, že to někdy zase bude takový, ale stalo se. Těch opravdových přátel mám jen pár, ale lidí, se kterými jsem v kontaktu, je hodně a rozhodně se nebráním se s nimi potkat. Dříve by se tohle nestalo. Myslím, že se ti to taky podaří a ani nebudeš vědět jak.

3 usagi usagi | 26. července 2012 v 15:38 | Reagovat

tyjo ani by mě nenapadlo že je nat om někdo tak jako já.. jako malá sem taky mluvila s kýmkoliv ale ted prostě nedokážu někoho oslovit ..brzo pujdu na střední a bojím se že si nenajdu žádný kamarády. :-(

4 Neriah Neriah | Web | 26. července 2012 v 15:58 | Reagovat

[3]: Třeba narazíš na fajn spolužáky, kteří ti to usnadní. Záleží fakt na kolektivu, do jakýho přijdeš. Já třeba sama od sebe nepromluvím, ale když mě osloví někdo jako první, nemám s tím problém.

5 usagi usagi | 27. července 2012 v 11:55 | Reagovat

přesně tak. když někdo promluví první tak je to dobrý..(teda pokud se nezeptá na něco nečekanýho ...)
ale na mě nikdo moc první nepromluví protože míožná vypadám nepřátelsky nebo tak ale ve skutečnosti to tak není :) ale mam jednu kamarádku a ta mi říkala že když jsem bez výrazu tak vypadám naštvaně :) tím to možná je :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.