Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Září 2011

Alergie na jistou část puberťáků a jiné

25. září 2011 v 12:32 | Neriah |  Útržky života
Už mě unavuje neustále někde číst od patnáctiletých dětiček, jak moc se chtějí zabít a jak moc je ten svět zlej a jak nic nemá cenu, když je nechal/a jejich milý/milovaná...
dávat si takový kecy do statusů a následně se urážet za komentáře ostatních... Tak ať si to tam nedávají, když něchtějí slyšet můj názor.
Kdyby to alespoň mysleli vážně... Teď samozřejmě nechci říct, že je dobře, když se chce někdo zabít. Ale aby si tohle někdo někam napsal a byl to jen momentální nápad, kterej hned pomine?
Je velkej rozdíl mezi depresí a tzv. depkou. Ať už mi kdy bylo sebehůř, ať jsem se cítila zbytečně, odkopnutě, vystresovaně... Nikdy jsem ani nepomyslela na to se zabít. A v takových chvílích ani nemám energii, abych si psala sebelítostné statusy.
A jestli si to někdy někam napíšu a vy to uvidíte, něčím mě prašťte a zavolejte na mě psychiatra... Protože v tu chvíli nebudu opravdu ani trochu normální.
Abych se ale vrátila k původnímu smyslu článku: proč mají lidi (nebo spíše děti) potřebu dávat na odiv svou sebelítost? To jsem opravdu divná jenom já, když to nějvětší zlo, co se mi kdy stalo, zůstává jen v mém nitru a rozhodně se nepovaluje někde na netu, v nejhorším případě na facebooku?
Proč se otevírat celému světu a strkat druhým pod nos problémy, které vlastně ani problémy nejsou?
Někde na blogu jsem četla moc pěknou myšlenku... Totiž že každý může mít pro druhýho naprosot zbytečný problém, ale záleží na osobnosti, která se s ním má potýkat... ano, to je pravda. Je samozřejmý, že někdo nezvládá rozchod s první láskou nebo se hroutí při špatné známce ve škole. Ale aby si někdo vynucoval lítost od druhých, to mi přijde už trochu moc.
Každej má právo na to, aby mohl mluvit o svých problémech. A koneckonců, i na tu sebelítost má právo. Už ale nemá právo otravovat druhý s tím, že nemá řasenku a s tím, že si musí najít jinýho přítele, protože ten nynější má zrovna zlomenou nohu a v případě, že není dotyčný okamžitě politován a uklidněn, vpálit mu, že vůbec není empatický.

V poslední době se u mě začíná projevovat alergie na osoby ve věku od čtrnácti do nevím kolika let.
Samozřejmě ne na všechny... Jsou i výjimky a ty vychvaluju, jen co to jde a mám je ráda, vážím si jich a tak.
Možná ta alergie vznikla nástupem letošních prváků.
MOje kamarádka má na intru spolubydlící, který je 16, což by tolik nevadilo, kdyby se nechovala tak, jak se chová...
Vzhledem k tomu, že v noci k ní chodí její přítel, díky čemuž se kamarádka ani nevyspí (což je ale i její blbost, když nic neřekne), chce po ní, aby jí sehnala drogy...
Když tam občas přijdu, přijde mi, že jsem mezi mateřskou školkou. Co oni občas řeší, to je na mě trochu moc. Tento týden zrovna začali rozebírat milostný život jedné jejich spolužačky a to do detailů, který prostě nemohli znát. Pak se na mě ještě obraceli se slovy: a že je to nechutný? Že jo?
Jaký bylo jejich překvapení, když jsem jim řekla, že mě to vůbec nezajímá.
A řekla bych, že by mi to bylo stejně ukradený i tři roky zpátky.
Nejhorší je, že kamarádka se s T. baví, i s jejím přítelem a ještě jedním podobným pakem. Nechápu to...
Sice si na ně stěžuje, jak si s nima nemá co říct, na druhou stranu ale řeší podobné blbosti.
Když všechny potkávám na chodbách naší školy a slyším jejich falešnej smích, pubertální narážky atd., jen si říkám: opravdu jsem byla stejná?
Ano, jistě, v určitých oheldech jsem se taky chovala hrozně a spoustě lidem jsem lezla na nervy. Ale až takhle?
Buď mám mizernou paměť nebo jsem ten šťastlivec, co neměl potřebu takhle vyvádět.
Docela se už děsím, co přijde za prváky příští rok. Zdá se mi, že čím mladší jsou, tím horší chování mají.
Rozhodně si ale nemyslím, že jsou takoví všichni... Znám spoustu výjimek, sice si s nima nerozumím, ale vím o nich, že něco jako rozum vlastní a taky ho umí používat, že ví, co je to kniha a že řešit sexuální život jiných na veřejnosti není žádná zábava...
Kéž jich je co nejvíc.
I když to je dost naivní přání...

Ahoj, Neriah

20. září 2011 v 20:08 | Neriah |  Útržky života
Chaty plné smajlíků... Divím se, že se na ty usmívající se zmůžu. Vždyť vyznívají tak... Falešně. Nemám sílu. Po dnešku už ne. Je to stejné jako před čtyřmi lety, jen teď už jsme starší a jsme v jiném složení. Ve třídě jsem tam sama... Vzdálená ostatním. Neumím pracovat v kolektivu. A přesto tak moc chci. Protože sama za sebe pracovat taky neumím... Ale kde ten kolektiv vzít? Nebo alespoň ten, ve kterém bych zvládla pracovat? Je nás šest a přesto jsem lichá. Dopoledne to bylo silné. Nemohla jsem se soustředit, chybí mi polovina poznámek z biologie. Potřebovala jsem někomu vypsat svoje pocity. A pak se soustředění nějak ani nevrátilo. Dnešní den je pro mě hodně nešťastný. Už se těším na víkend. Až nebudu muset být se spolužáky. Nemám sílu na lidskou přítomnost. I tak jsem šla odpoledne s kamarádem ven. Na chvíli jsem přišla na jiné myšlenky. Jsem ráda, že jsem se nakoenc zvedla a šla s ním. Protože původní plán byl ležet do teď na posteli a pokud možno spát... A to by bylo špatné. Podzim se blíží. A s ním únava. Zřejmě si zas pomalu nahodím režim: přijít ze školy, uvařit si čaj, spát, časem se probudit, chvíli se učit, najíst se, uvařit si čaj, spát až do rána... JInak ty dny přežít neumím. Zdá se mi, že první dva ročníky byly takové přípravné. A teď teprve se zjistí, kdo má na to pokračovat a kdo ne. Všechno je náročnější. Vždyť mě přijde dost složité najít text písně, která mě oslovuje, donést ho na češtinu a rozebrat ho. Jestli nějaké takové texty jsou, tak se mě dotýkají osobně. A nechce se mi pak uvádět důvod, proč jsem si je vybrala. Bude záležet na rozpoložení, ve kterém budu, až začnu vybírat... Stejně mě více oslovují melodie. Ty mnou prostupují, cítím je a prožívám. Když si pak seženu překlad, nestačím se divit, co je to za prapodivný text. Referát na téma spravedlnost... Ano, zdá se to jednoduché. Ale mluvit minimálně 15 minut? Asi na tom ale nejsem nejhůř, byly tam i horší možnosti... Jsem ráda, že na druhé pololetí mám eutanázii. O té se už mluvit dá, není to tak abstraktní téma. V češtině příprava časopisu. Buď jako jednotlivci nebo skupina. Hádejte, s kým budu... Jenom ještě nevím, jak to všechno zvládnu. A do toho němčina a angličtina a fyzika, samozřejmě nesmím zapomenout na matiku. Je mi moc líto, že se neumím usmát. Mrzí mě, že sem nemůžu napsat něco veselého. Dnes to prostě nejde. A jindy, když mám dobrou náladu, nejsem u netu... Je zvláštní, že na skvělé lidi narážím jen tady na blogu. Proč nejsou i v realitě kolem mě? Proč mě obklopují ti, s kterými si nerozumím a kteří se se mnou nebaví? Pak bych měla třeba i větší chuť do učení a jiných nepříjemných aktivit. Protože společnost, ve které se nacházíme, ovlivňuje naší psychiku... Neustále si dělám iluze. Když nastoupila nová spolužačka, domnívala jsem se, že budu mít dobrou kamarádku. Ono to tak i zpočátku vypadalo. Ale teď už ne. I přesto se těším na nového spolužáka, který nastoupí jen za předpokladu, že udělá rozdílové zkoušky z fyziky a chemie. Pořád doufám, že tu bude někdo, s kým si budu rozumět. Kamarádka mi píše, jestli si v osm nechci jít někam sednout... MOje reakce je zhruba taková: vždyť sedím. Ale psala jsem jí, že bude záležet na tom, kdo půjde. A předpokládám, že půjde její přítel. Možná pak její spolubydlící a té přítel. Hmm... Taková společnost by mi dnes už opravdu dobře neudělala. Zatím mi ale neodepsala. Jestli ale v takovém složení půjdou, tak nemám zájem. Chci spát. Minimálně prospat tři dny v kuse. A aby mě nikdo neotravoval. Nevím, jestli je v tomhle případě odmítání společnosti špatné nebo ne. Protože stejně mi nikdo náladu moc zlepšit nedokáže. Chtěla jsem se dnes učit. Protože na zítřek mám jen matiku, kterou jsem zapomněla ve třídě. Chtěla jsem si už něco nahnat na čtvrtek, abych toho zítra neměla tolik. Ale proč? Momentálně mám pocit, že zítra nemůže být hůř... Tak půjdu spát. Nikdo mi v tom nebrání, takže proč ne. A budu doufat, že zítra se mi povede opravdu líp. *právě mi psala kamarádka to, co jsem předpovídala, takže se nikam nechystám. A píšu si se spolužačkou... To bude ještě zajímavé* Tak zase někdy... A snad s lepší náladou.

Úleva žádná

4. září 2011 v 19:14 | N.
Hm, myslela jsem, že přijde úleva.
A ono nic. Jediná osoba, která ví něco málo o mým problému, co tu nehodlám rozebírat, mi psala. A já jí vyklopila některý věci... No, bojím se, že to někomu řekne. A že pak všecko bude v háji. Ale je to taky jediná osoba, která si některý věci odvodila sama. Chytrá holka. A než celou věc říkat dalšímu člověkovi, co by ji stejně úplně nepochopil, nebo by se do mě nedokázal vcítit, radši jsem to začla pobírat s ní. Haha, čekala jsem úlevu. Fakt. Že to bude lepší. Já naivní... Mám pocit, že je to stejný. Nebo ještě horší kvůli tomu strachu, že to může říct? Třeba to ale neřekne. A koho by to zajímalo, že jo. Jim by to bylo stejně fuk. A nebo by z toho všeho měli srandu. Nakonec je možná lepší, než si o ní myslím. Těžko říct... A věří mi. V jedný důležitý věci mi věří a já nevím, jestli je to upřímný nebo jenom proto, že mě chce povzbudit.
Když někdo věří v moje schopnosti, mám tendenci mu to vyvracet. Jakože aby se pak nezklamal. což je blbost, protože v tomhle je mi úplně jedno koho zklamu. Můj život je můj život.
Divím se, že nejsem úplně jinde. Že svoje problémy neřeším nějakým šíleným způsobem, kterej nic neřeší. JO, sem za to na sebe hrdá. Jenomže... Stejně se divím. Co když to přijde později? A proč se vůbec bojím? Zatím vím o všem, co dělám. Není teda důvod se bát, že by se jednou mohlo všechno změnit. Mám totiž svoje zásady a ty neumím měnit. Já se neumím měnit.
Jednou to všechno vykřičím do světa. Fakt. Ale ne teď a tady na blogu. Můj blog nemá právo to vědět.
Chaotickej článeček, kterej si nemůžu odpustit. Třeba ho časem smažu. Nebo jenom zapadne mezi jinýma. Proto taky není v žádný rubrice. I když to je k smíchu. Já po nalezení zajímavýho blogu procházím všechny články podle archivu a ne rubrik. Takže napsat tohle někdo jinej a já být čtenář, rozhodně mi neunikne. ale třeba jsou ostatní čtenáři míň zvědaví.
Nikdo se nesnažte tyhle řádky pochopit. Někdo možná pochopí, kdo ví. Ale jestli ne, ani nad tím nepřemýšlejte - je to úplně zbytečný. Tohle jsem totiž psala spíš pro sebe než pro druhý.

...Dojmy a tak

4. září 2011 v 13:18 | Neriah |  Útržky života
Znáte ten pocit, kdy někam přijdete poprvý a vůbec se nechytáte témat, o kterých se staří známí baví?

Tak přesně ten teď nezažívám.
Nebo ne tak často.
Když jsem jela na intr, byla jsem nervózní. Nebudu vám popisovat, jak mi bylo až na zvracení, jak moc jsem se bála. To, s kým budete bydlet, ovlivní celý váš následující rok.Každou vteřinou, kdy jsem se k intru přibližovala, pociťovala jsem slabost v kolenou, klepala jsem se… A pak to nedopadlo vůbec nejhůř. :O)
Původně jsem měla bydlet s jakousi (podle některých kamarádů divnou, já ji ale nemůžu soudit, když jsem ji ani nepotkala) holkou, moje nynější spolubydlící si ale spletla čísla 19 a 16, vybalila si v mým pokoji a protože sem stěhovala snad svůj veškerý majetek, který by bylo moc složitý zas stěhovat jinam, zůstala u mě.
Je jí 24 a mám ji docela ráda, když zrovna nevstává (to jí v myšlenkách vraždím - proč tak brzo? Proč?)
Taky ji musím naučit, aby mi pořád nenabízela pomoc (snad si řeknu, když něco budu potřebovat). I když znám se :D.
Moje kamarádka má taky pohodovou spolubydlící (sice o dva roky mladší), ale dá se s ní mluvit. A taky ráda nosí chrastící náramky jako já.
Včera jsme byli já, metalový zpěvák z PC pobytu (nadále už jen můj bratr), jeho přítelkyně a ta její spolubydlící (musím pro ně vymyslet nějaký přezdívky, když nechci moc uveřejňovat jména) si sednout a pokecat. U toho se taky stal mým bratrem - přiťukli jsme si a on mi řekl: "Na zdraví, bratře", takže ano, i já jsem bratr a ne tak ledajaký - kdo se může chlubit tím, že jeho bratr je ve skutečnosti holka? Už navíc bylo na čase, abychom začali být sourozenci, prožili jsme toho spolu až příliš ( a ne vše bylo tak úplně veselý) na to, abychom zůstali jen kamarádi :D.
Na intr jsme přišli totálně vytlemení, vychovatelka (od který bych to vůbec nečekala) mi povolila, ať zůstanu u holek na pokoji, když budu potichu až do jedenácti…
Nebyla bych to ale já, kdybych si nenašla pár negativ na tom všem.
Nynější Bratr neudělal reparát. Ve třídě mi chybí už teď a to se ještě ani pořádně neučíme. Naše třída je nyní pětičlenná, z toho bavit se dá jen se třema.
Třídní kolektiv považuju za hodně důležitý. Letos tam asi umřu. Jo, sice je ve třídě hned vedle (na jiným oboru), jenomže s kým já se budu učit tím způsobem, že se víc nasmějeme než naučíme?
Chjo.
Potřebuju doučování z angličtiny a taky z němčiny (nechcete se toho někdo ujmout?) A když budete rozumět i matyce a chemii, budu vás milovat :D.
Další kamarád zůstává na intru, včera si jel dodělat zkoušky, který v červnu neudělal a neplánovaně se rovnou přihlásil na další obor :D, takže zase o osobu víc, s kterou se dá bavit.
Možná to letos nebude tak příšerný, jak jsem původně myslela. Ano, pořád je tu ten error v podobě učení, který nezvládám a s kterým budu bojovat až příliš. Mám z toho obavy. Ani nevím, z čeho víc.
Jestli z chemie - hrozby, která se nade mnou vznáší už od základky, kde jsem však mívala samý jedničky (to kvůli těm značkám), nebo z angličtiny, kde si připadám jako naprostý idiot neschopný říct jednoduchou větu (ale mám pocit, že na základce jsem na tom byla s tou angličtinou líp než teď), stejně mě to ale štve. Anglicky chci umět, komunikovat i překládat, jenomže mi to všechno uniká.
Nebo že by to byla němčina? Tu snad ani nebudu komentovat - stačí snad jen říct, že kdyby mě dali v tomto předmětu k prvákům, prospělo by mi to.
A pak je tu matika. Dřív mi nedělala problémy, Někdy mě i bavila, když se počítalo něco jednoduchýho. Jakmile jde o mechanický počítání (sčítání, odčítání, rovnice at.
) nemám problém. Jenomže když to musím pochopit, je malér.
A velkej. Když jsem slyšela, co nás letos čeká - stereometrie, analytická geometrie a teď jakási čísla, už nevím jaká, děsím se toho.
A konverzace v angličtině je taky úžasnej předmět, kterej bude zabíjecí, alespoň pro mě.
Letos se mám prostě na co těšit.
Jediný, co mi nevadí, je čeština. Mám ráda profesorku, díky ní si někdy i přečtu nějakou tu knížku z období, který zrovna bereme. Ona umí tak poutavě popisovat děj, že by si to sehnal snad i nečtenář.
A letos taky zsv. KOnečně jsem se dočkala tý psychologie.

...Až sem jsem text psala v pátek při hodině už nevím čeho, asi tý, jak jsme si nosili učebnice.
Je to zvláštní, číst to teď po sobě. Většinou se mi stává, že rozepsaný článek z dřívějška už nedokážu dopsat a o zveřejnění ani neuvažuju. Jenomže teď se mi to nechce psát znova a navíc ta radost v první půlce článku byla v pátek opravdová a já ji chci takhle ponechat, protože po smazání bych to znova celý nenapsala.
Do školy jedu až zítra, musím na úřad, kam jezdím nerada (těžko říct, jestli jsou horší doktoři nebo tohle :D), a vlastně nevím, jestli se z toho mám radovat, protože zítra máme v rozvrhu něco jako matiku, fyziku, dvě češtiny, chemii a angličtinu.
JO a zničila jsem si sluchátka, zase.
Měla jsem ještě jedny nový a nepoužívaný, u těch ale nepochopitelně hraje jen jedno sluchátko. Zabít!!
A někam, kde si je budu moct koupit, se dostanu až zítra v Praze. Co já budu dělat celou cestu? :-(