Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Alergie na jistou část puberťáků a jiné

25. září 2011 v 12:32 | Neriah |  Útržky života
Už mě unavuje neustále někde číst od patnáctiletých dětiček, jak moc se chtějí zabít a jak moc je ten svět zlej a jak nic nemá cenu, když je nechal/a jejich milý/milovaná...
dávat si takový kecy do statusů a následně se urážet za komentáře ostatních... Tak ať si to tam nedávají, když něchtějí slyšet můj názor.
Kdyby to alespoň mysleli vážně... Teď samozřejmě nechci říct, že je dobře, když se chce někdo zabít. Ale aby si tohle někdo někam napsal a byl to jen momentální nápad, kterej hned pomine?
Je velkej rozdíl mezi depresí a tzv. depkou. Ať už mi kdy bylo sebehůř, ať jsem se cítila zbytečně, odkopnutě, vystresovaně... Nikdy jsem ani nepomyslela na to se zabít. A v takových chvílích ani nemám energii, abych si psala sebelítostné statusy.
A jestli si to někdy někam napíšu a vy to uvidíte, něčím mě prašťte a zavolejte na mě psychiatra... Protože v tu chvíli nebudu opravdu ani trochu normální.
Abych se ale vrátila k původnímu smyslu článku: proč mají lidi (nebo spíše děti) potřebu dávat na odiv svou sebelítost? To jsem opravdu divná jenom já, když to nějvětší zlo, co se mi kdy stalo, zůstává jen v mém nitru a rozhodně se nepovaluje někde na netu, v nejhorším případě na facebooku?
Proč se otevírat celému světu a strkat druhým pod nos problémy, které vlastně ani problémy nejsou?
Někde na blogu jsem četla moc pěknou myšlenku... Totiž že každý může mít pro druhýho naprosot zbytečný problém, ale záleží na osobnosti, která se s ním má potýkat... ano, to je pravda. Je samozřejmý, že někdo nezvládá rozchod s první láskou nebo se hroutí při špatné známce ve škole. Ale aby si někdo vynucoval lítost od druhých, to mi přijde už trochu moc.
Každej má právo na to, aby mohl mluvit o svých problémech. A koneckonců, i na tu sebelítost má právo. Už ale nemá právo otravovat druhý s tím, že nemá řasenku a s tím, že si musí najít jinýho přítele, protože ten nynější má zrovna zlomenou nohu a v případě, že není dotyčný okamžitě politován a uklidněn, vpálit mu, že vůbec není empatický.

V poslední době se u mě začíná projevovat alergie na osoby ve věku od čtrnácti do nevím kolika let.
Samozřejmě ne na všechny... Jsou i výjimky a ty vychvaluju, jen co to jde a mám je ráda, vážím si jich a tak.
Možná ta alergie vznikla nástupem letošních prváků.
MOje kamarádka má na intru spolubydlící, který je 16, což by tolik nevadilo, kdyby se nechovala tak, jak se chová...
Vzhledem k tomu, že v noci k ní chodí její přítel, díky čemuž se kamarádka ani nevyspí (což je ale i její blbost, když nic neřekne), chce po ní, aby jí sehnala drogy...
Když tam občas přijdu, přijde mi, že jsem mezi mateřskou školkou. Co oni občas řeší, to je na mě trochu moc. Tento týden zrovna začali rozebírat milostný život jedné jejich spolužačky a to do detailů, který prostě nemohli znát. Pak se na mě ještě obraceli se slovy: a že je to nechutný? Že jo?
Jaký bylo jejich překvapení, když jsem jim řekla, že mě to vůbec nezajímá.
A řekla bych, že by mi to bylo stejně ukradený i tři roky zpátky.
Nejhorší je, že kamarádka se s T. baví, i s jejím přítelem a ještě jedním podobným pakem. Nechápu to...
Sice si na ně stěžuje, jak si s nima nemá co říct, na druhou stranu ale řeší podobné blbosti.
Když všechny potkávám na chodbách naší školy a slyším jejich falešnej smích, pubertální narážky atd., jen si říkám: opravdu jsem byla stejná?
Ano, jistě, v určitých oheldech jsem se taky chovala hrozně a spoustě lidem jsem lezla na nervy. Ale až takhle?
Buď mám mizernou paměť nebo jsem ten šťastlivec, co neměl potřebu takhle vyvádět.
Docela se už děsím, co přijde za prváky příští rok. Zdá se mi, že čím mladší jsou, tím horší chování mají.
Rozhodně si ale nemyslím, že jsou takoví všichni... Znám spoustu výjimek, sice si s nima nerozumím, ale vím o nich, že něco jako rozum vlastní a taky ho umí používat, že ví, co je to kniha a že řešit sexuální život jiných na veřejnosti není žádná zábava...
Kéž jich je co nejvíc.
I když to je dost naivní přání...
 


Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 25. září 2011 v 18:30 | Reagovat

Možná s narůstajícím věkem bude tvých neoblíbenců přibývat... mě ty pubertální trapárny nikdy nebavily a to jich bylo určitě několikanásobně míň, neboť nebobtnaly na blozích a fb...
často jsem holt působila nezaujatě a odtažitě, neměla jsem nejnovější zubní pastu, nestrhávaly mě ani nesužovaly módní trendy... prostě - vždycky jsem byla divná:)
spolužačka mě jednou zkusila poslat k prvačkám poslouchat u dveří, jestli tam u nich není její kluk... ta vzpomínka mě fascinuje do teď!
ale ještě, že těch lidiček nám blízkých není příliš moc, špatně by se mezi něma vybíralo:)

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 25. září 2011 v 20:04 | Reagovat

Docela dobře tě chápu. Já nemám rád sebelítostné lidi, ať už jsou v jakémkoli věku. Tahle potřeba puberťáků ventilovat svoji sebelítost končí někdy právě až u anorexie a u drog. Z pochopitelných důvodů to opravdu silně nesnáším. Rozebírání něčího sexuálního života bych jim snad ještě odpustil, ale to sobectví, kdy svůj problém házejí druhým na hřbet, to ne.

3 Verča Verča | E-mail | 25. září 2011 v 21:11 | Reagovat

A není to jen o puberťácích... Já si třeba nerozumím skoro s celou svoji třídou proto, že nehodlám pomlouvat ty spolužáky, kteří zrovna nejsou přítomni, netrávím víkendy akcema typu: jak se co nejrychleji ožrat a celkově nerada řeším druhý. Jako nikomu tahle témata neberu, ale mě prostě nebaví. Samozřejmě neříkám, že tam zaprvý nejsou lidičky, se kterýma si rozumím a ráda pokecám a za druhý, že všichni řeší jenom to, o čem jsem psala. Život je hold o tom, že buď si s někým rozumíš a s tou osůbkou se stýkáš a máte se vzájemně rádi, anebo si s někým nemáš co říct a v tom případě já takoví lidi nechávam bejt, ať si jdou svoji cestou.

4 Vendy Vendy | Web | 30. září 2011 v 13:31 | Reagovat

Asi záleží, z jakého důvodu ta sebelítost pramení. Litovat se, že jsem nesehnala řasenku, nebo tričko, které jsem chtěla, je opravdu hloupé. Litovat se, že jsem v blbé pozici kvůli hádkám rodičů nebo jejich rozvodu, je už pochopitelnější. Jsou lidi, kteří své trable dokážou unést a poprat se s nimi a jsou lidi, kteří to nedokážou. Asi opravdu záleží na problému - jsou problémy a problémečky, pro některé k smíchu, pro jiné katastrofální. A pak jsou problémy opravdu velké, jako nemoc v rodině, smrt blízkého, ztráta zaměstnání, exekutor, manžel alkoholik a tyran (a není tak lehké se sbalit a utéct od něj), děti narkomani, zlí sousedé, úraz, který dovede k invaliditě... to už jsou problémy.
Ale chápu tvůj postoj k tvým spolužačkám nebo kamarádkám - to, co zde popisuješ, by nebavilo ani mě. A to dokonce ani v době, kdy mi bylo -náct.
Takže, neboj, jsi naprosto v pořádku! Nejsi divná, nejsi odlišná. Jsi asi jedna z mála normálních lidí, kteří ještě jsou mezi námi... :-)
A doufám, že ti to vydrží... :-D
P.S. pozitivní zpráva - i ty puberťačky z toho časem vyrostou! 8-)

5 Křesťan Křesťan | E-mail | Web | 6. října 2011 v 10:25 | Reagovat

Proč to dělají, si v článku již nastínila. Takže má rada --- ignorovat, pokud nechce ani pomoc přes internet, snaží se jenom zviditelnit.

6 ~Corelaine-sama ~Corelaine-sama | Web | 27. října 2011 v 9:26 | Reagovat

Jsem na tom (a byla v pubertě) naprosto stejně jako ty, heh.

Vidím/slyším mluvit ta malá dítka, co se chtějí vydávat za dospělá a hned mám po těle pupínky, brr. Je to příšerné, jak jsou generace od generace blbější. Například moje 16/17ti letá ségra nemá jinou zálibu, než si neustále volat s kamarádkama, probírat milostný život, kdo co udělal nebo neudělal, řešit hadry, co si vezme na sebe a neustále se prohlížet v zrcadle a komentovat a stěžovat si, že nemá vlas jak chtěla či že nemá věc podle poslední módy, grr. Ale mluvit s ní člověk nemůže - ať se zeptá na cokoliv, to co z ní vypadává bývá opravdu síla... :D

7 Thalia Contostavlos Thalia Contostavlos | Web | 29. července 2012 v 20:09 | Reagovat

Přesně, malé holky, co se evidentně snaží vypadat zajímavě tím, že ze sebe dělají mučednice bičované životem, mě děsí. Já tedy nechci nikoho odsuzovat a předpokládám, že mohou nastat jisté životní situace, které tě donutí přemýšlet o sebevraždě, ale já si to neumím představit. Vždycky se najde nějaké východisko. A když jsi na dně, je jen jedna cesta - zase nahoru ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.