Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Únor 2012

Maturita se blíží... Co kecáš?

26. února 2012 v 10:16 | Neriah |  Útržky života
Zdravím. Tak jsem tu zas, to je divný, co?
Dneska se mi zdálo o tom, že jsem maturovala a nic jsem neuměla. Asi je to trochu divný, když mě maturita čeká až za rok, ale to je asi už stres s předstihem.
Všude slýchávám, jaká je to fraška a podobně, jenomže takovou věc vám prostě řekne jenom ten, co už to má za sebou. Předtím se taky stresoval a nevěděl, co ho čeká a jestli to zvládne.
Třeba taky jednou řeknu, že to bylo primitivní. Ale rozhodně tím nikoho neuklidním.
Teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem mohla maturovat už letos. Děsivá představa.
Fakt jsem teď za ten odklad ráda. On je stejně docela dobrej, protože představa, jak se ve čtrnácti rozhoduju, kam jít... Nevím, kde bych teď byla. Ale asi taky na tom samým gymplu, jenom o ročník vejš, kde jsou všichni hrozně inteligentní, šikovní, účastní se různých akcí a celkově si myslím, že před sebou mají úžasnou budoucnost. Stačí se pak podívat na naši třídu a je to úplnej opak. Všichni jsme tam líní, nic neděláme, neučíme se... NO nic.
Proč vlastně píšu. Jedná se o povinnou četbu, aneb jak já říkám, středoškolské čtivo.
Nemám prostě čas na to přečíst vše, co chci. Asi bych se s tím měla smířit. Kdybyste viděli můj seznam... Možná sem jednou ze srandy jeho část dám, abyste se pobavili.
A když do toho hodím ty povinný knížky, je to seznam, kterej by se ani na blog do jednoho článku nevešel.
Něco už jsem přečetla, ale moc toho není. My totiž dostali seznam, kde je něco kolem stovky knih, a z nich se příští rok vybere ten určitej počet. Jenom teď nevím, jestli si to vyberu já nebo paní profesorka. Budu si o tom muset nejdřív vyzjistit víc, protože celou tu stovku knih číst nehodlám. Něco je fajn, ale Komenského? Pardon, nemám zájem.
Nesmím pak ani zapomínat na přípravu k přijímačkám na vejšku. Jestli se teda vlastně někam chystat chci. Ale dejme tomu, že jo. Pak tam určitě taky bude nějaká literatura, tak bych to všechno ani nestihla.
Uuž bych mohla přejít k jádru věci...
Jde o to, že bych si měla udělat systém v tom, co číst musím a co číst chci.
Doteď jsem v tom měla chaos, jako je mým zvykem, ale rozhodla jsem se trochu si v tom udělat nějaký systém, což ani nevím, zda se zadaří, jelikož já a něco nechaotickýho... Ale pokusit se o to můžu, ne?
A říkám si, že snad nebude těžký přečíst jednu povinnou knížku za čtrnáct dní.
Času je na to dost a stejně, když mě to začne bavit, přečtu to mnohem dřív. Mezitím budu mít spoustu času i na ostatní knihy, takže se neznechutím už na začátku.
Abyste rozumněli, já povinnou četbu nepovažuju za horor, jako někteří, co v ruce drželi maximálně tak učebnici.
Čtení miluju a myslím si, že se i tady dají najít díla, co stojí za to. A rozhodně kvalitnější, než některý slátaniny, který si občas přečtu.
Ale je to prostě těžší čtení, člověk u toho musí přemýšlet, u něčeho si něco přečíst vícekrát, aby pochopil...
Já to mám třeba u poezie, hůř se mi chápe, má na mě někdy až moc významů a pochybuju, že je bude zajímat, jak to působilo na mě, ale spíš budou chtít to, jak se to má chápat obecně, což je stejně blbost, každej v tom může najít něco jinýho.... No nic.
Mně prostě nikdy nešlo rozebírat v hodinách básně, vždycky jsem řekla úplně něco jinýho než ostatní spolužáci.
A právě proto, že je to čtení někdy těžší, trvá mi to dýl. A není na to čas.
Ještě se k tomu připočte moje potřeba číst víc knih najednou a už nestíhám vůbec nic.
Takže si myslím, že když si dám za cíl jednu knížku za čtrnáct dní, mohla bych mít příští rok víc času na jiný a hlavně důležitější věci.
Musím si ještě postěžovat. Co to je, mít v povinný četbě Pána prstenů? Proč ho tam nemám taky? To není fér... A nebo by stačil ten Harry Potter, kterýho tam má kamarádka.
JO a taky, proč tam máme od Hemingwaye ty jeho Povídky, do kterých se prostě nedokážu začíst, ať se snažím sebevíc, a ne Starce a moře, kterýho tam mají skoro všichni?
A toho Viewegha číst taky nechci! Pomoc!
Jdu se teda na ten šílenej seznam podívat, čím začnu... A taky, co hned zavrhnu.
Ale nejdřív... víte, co nejdřív udělám? Udělám si ten úkol z angličtiny. Protože k němu potřebuju slovník a na intru možná zase nepůjde net a to já nehodlám riskovat.
A ještě něco vám povím. Asi zanevřu na všechny automaty na pití. V pátek mi jeden sežral dvacku a ani mi nevydal touženou Kofolu. To mu nikdy neodpustím.

Nechápu, jak se vám něco takového mohlo nacpat do hlavy, to už jste teda přehnala, paní profesorko.

25. února 2012 v 13:36 | Neriah |  Útržky života
Zdravím.
Tak je tu zas jeden z mých zbytečných výkeců.
Protože se mám učit dějepis. Protože nechápu těch osm stránek chemie. Protože nechci pětku z fyziky. A tak nějak.
Ach ta moje lenost...
Jestli někdy bude vyhlášeno téma týdne lenost, určitě se k němu vyjádřím. A nebo možná z lenosti nenapíšu nic. Ale to je fuk.
První den po tom úžasném volnu byl vražedný. Všichni profesoři se zbláznili, jinak si nedovedu vysvětlit tu hromadu učiva a všemožných úkolů, co mi nacpali a ať to stihnu do druhýho dne. WTF?
Já jsem člověk, ne robot, vážení.
A tak jsem to samozřejmě nestihla... No svět se z toho nezbořil, ale teď do pondělka musím všechno stihnout. Na všechny předměty v pondělí něco.
Vůbec nechci psát třeba ten úkol z angličtiny, kdy si mám vybrat nějaký zvíře a popsat ho... A prej na úrovni, pfff...
Co to je? Na úrovni třetího ročníku se nenacházím a ta moje úroveň jí asi stačit nebude...
Ale co, bude muset. Protože já to jinak nedokážu.
Nedávno jsem dělala menší úklid v počítači a kolik jsem našla pokladů. Třeba ty nedopsaný články. A taky komentáře. Někdy rozepíšu komentář a pak musím odejít od počítače, tak si ho někam uložím a pak už ho nikdy nedopíšu, protože na to zapomenu. A jednou za čas to pak všechno najdu.
Chtěla bych toho hrozně moc stihnout, ale jak jsem teď čtrnáct dní nic nedělala, je to hrozně těžký. Ono vůbec soustředit se na něco je těžký. Těžší, než jsem myslela.
Potřebuju si nějak utřídit myšlenky, uvědomit si, co vlastně chci...
Protože takovejhle život opravdu nechci. Vždyť nic nedělám. Na intru pořád šílím ze spolubydlící - z těch jejích keců a pazvuků, který dělá... A když jdu ke kámošce, tak mě zase bolí hlava z těch jejích témat... Dvě hodiny klidně řeší jednu a tu samou věc. A nepředstavujte si nic filozofickýho, spíš něco jako že vychovatelka zakázala někomu vycházky nebo že ta další zase pořád jenom řve...
A taky nechápu, proč si vymyslela, že mám kluka. Prej kvůli mojí spolubydlící, že to bude nějaká sranda, či co. Já se teda zatím nebavím. Pořád čekám, kdy to přijde... Jestli to teda vůbec přijde...
Nechápu jako, jakej to má vlastně účel? Moje spolubydlící tomu věří a pochybuju, že to je jediný, čeho chtěla docílit. A ještě to pořád řeší. Dokonce už mi i na netu píše, kdy za ním půjdu a tak. Asi ji pomalu začnu podezřívat, že tomu věří ona sama. Já a kluka? :O) To je opravdu šílenost. Jestli je někdo, kdo o kluky nemá zájem, jsem to já. Jednak v mým okolí není nikdo normální a taky... Prostě nechci, aby mi byl někdo až tak blízký. Fakt o to teď nestojím, nejsem na to připravená. Mám problém věřit sama sobě, natož pak někomu dalšímu...
Na intru je to teda dost hrozný. A když přijedu domů, nemám tu žádnou společnost. Když nepočítám tu virtuální. Ale copak to je normální život?
Nechci se moc porovnávat s ostatníma mýho věku... Ale přesto si myslím, že ten život, co ho teď žiju, nestojí vůbec za nic.
Takhle já přece nikdy žít nechtěla. Měla jsem mít spoustu přátel, nikdy jsem neměla dovolit strachu z lidí, aby mě přemohl...
Možná mě ale trochu změnilo i blogování. Tady jsem poznala tolik různých lidí s různým pohledem na svět, že mě to muselo zákonitě nějak ovlivnit. Nebo alespoň donutit mě zamyslet se.
A taky tu je ten příchod na střední. Předtím jsem svůj čas trávila mezi lidma, jenomže pak jsem najednou přišla na školu, kde jsem nikoho kromě několika lidí neznala... A já zrovna na to seznamování moc nejsem. A tak to je teď takový, jaký to je. Přesto jsem svým způsobem ráda za to, že jsme šli každej na jinou školu. Že jsem kromě několika jedinců ostatní potkávala míň a míň... Jsem ráda i přesto, že jsem si tenkrát připadala víc živější, i když si ostatní o mně šeptali za zády a ničili tak tu naivní a důvěřivou část ve mně.
Možná právě proto jsem za to víc než ráda.
Ještě se vyjádřím k názvu článku. Týká se to jednoho mýho spolužáka. Jestli existuje fobie ze sprostých slov, on ji rozhodně má. V němčině se ale najdou témata jako lidské tělo nebo zvířata.
Když jsme mluvili o prasatech, začal šílet.
Když jsme řešili krávy, už vyskakoval ze židle.
Ale jakmile před ním řeknete slovo zadek, seřve vás tak, jako ještě nikdo :D.
Vysvětlete mi, co je na tom sprostýho? Vždyť zadek se používá naprosto normálně.
Zajímalo by mě, jestli by vyváděl třeba i při slovním spojení "zadek" auta... :D
Profesorka už z něj má dost. A my ostatně taky.
Ten nadpis článku profesorce včera při hodině řekl. Nejdřív začal řvát, že už ho s tím opravdu štve, že zrovna ona by sprostě mluvit neměla... A tak podobně. No a pak ji řekl, že nechápe, jak si podobná slova vůbec může nacpat do hlavy. Už se na něj fakt naštvala a ani se nedivím. Řekla bych, že nikdo ze žáků naší školy si nedovolí takhle na někoho z profesorů zařvat. Všechny nás zajímá, co bude dělat u maturity, jestliže dostane téma, o kterým nechce mluvit, protože on z tý němčiny maturovat chce. Třeba na tu komisi začne řvát...
Pak ho ještě vyvádí z míry Praha. Když jsme ji v němčině řešili, zacpával si uši a tvrdil, že on není pražák, tudíž o ní odmítá mluvit.
Já vím, že někteří moraváci se o Praze vyjadřují ne zrovna lichotivě, ale s ničím podobným jsem se ještě nesetkala. A stejně, proč je teda v pražský škole, když ji tak nemá rád?
Já taky nejsem z Prahy a takhle nemám potřebu vyvádět... Myslím si totiž , že na každým městě se dá najít něco pěknýho, jen je třeba to hledat...

Víte, co mi na intru chybí nejvíc? Jídlo.
MOje stravovací návyky bych asi taky měla změnit.
V pondělí jím ještě normálně, protože si něco dovezu z domova. V úterý to ještě taky není nejhorší, to dojídám zbytky. Ale ve středu a čtvrtek? Někdy si doběhnu pro párek v rohlíku k obědu, kterej zajím koblihou, někdy si zaskočím na pizzu (ale jen za předpokladu, že mají nějakou bez rajčat), někdy si koupím párky, někdy šunku... A to je moje celková strava.
A vůbec nesnídám. Já ráno žádný jídlo nesnesu a nikdo to nechce pochopit. Nejdřív se najím až o velký přestávce, protože dřív mi je prostě špatně. Jo, doma se najím už v půl devátý, ale dřív prostě ne.
Jsem ráda, že už nemusím chodit na ty odporný snídaně v jídelně. Když mi byly nuceny párky v půl osmý, myslela jsem, že umřu. to ale nebylo nic proti dvěma chlebům - jedním s marmeládou a druhým se sýrem a vše přiklopené na sobě... Specialita, někdy doporučuju si to udělat :D.
NO nic, zase skáču od jednoho tématu k druhýmu, radši jdu teda dělat něco užitečnějšího, než je psaní článků, ať zítra vše nedělám na poslední chvíli... A zas je tu bratr, tak se budu rozčilovat.
Mějte se teda krásně a užívejte chvil, kdy nic nepíšu :D.
Těžko říct, kdy se zase ozvu, kdo ví, zda to bude vůbec ještě v tomto měsíci.
Když si projdu únor minulýho roku a tenhle, je to dost velkej rozdíl... Lenivím čím dál víc... Ale co, stane se. Jdu se pokusit vymyslet to milostný vyznání, který máme mít do slohu :D. Nevím, co tam napsat, protože rozhodně nejsem romantická duše...
Teď se teda už doopravdy loučím. :-)

Talent na psaní není vše...

13. února 2012 v 19:28 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Teď, když jsem opět dočetla Jeho temné esence, což je opravdu kniha, která má něco do sebe a osobně ji považuji za jednu ze srdcových záležitostí, zamyslela jsem se nad tím, co je to vlastně umět psát.
Protože je něco jiného mít talent na psaní a umět talent využít.

Smiřte se s tím, že na nadpisy nemám fantazii

12. února 2012 v 11:46 | Neriah |  Útržky života
Jo, já vím, že to tu v poslední době dost flákám, ale prostě je hodně nepsavý období.
Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že jsem za celý jarní prázdniny nic neudělala, alespoň nic, co by se týkalo učení, vlastně jsem ani skoro nic nepřečetla (nepočítám-li opětovné čtení série Jeho temné esence - Pullman je geniální), což je opravdu u někoho, jako jsem já, zvláštní, nebyla jsem za celou dobu venku a prostě jsem pro sebe neudělala nic přínosnýho.

Asi jsem potřebovala vypnout. Protože co jinýho jsem mohla dělat, než odpočívat?

Je teda fakt, že jsem zase měla rýmu, v pondělí mi bylo všelijak, byla jsem vděčná za stůl u topení a přemýšlela jsem nad tím, že půjdu do postele, což jsem ale nakonec zavrhla, v úterý jsem asi taky seděla u topení, ale pak už mi začalo být líp, tak nevím, proč jsem lenošila dál...

Štve mě, že jsem nic nezvládla. Naplánovala jsem si totiž, že se podívám na tu seminárku o Izraeli a něco do ní vypracuju. Mám totiž jenom asi tři stránky a máme jich mít... Teď nevím, jestli dvacet pět nebo jen dvacet, paní profesorka totiž nejdřív řekla, že víc, ale pak se podivovala, že určitě říkala dvacet... No já ji rozhodně nehodlám přesvědčovat, že jich mělo být víc, budu mít tak alespoň míň práce.

Taky jsem přemýšlela nad tím, že bych mohla něco vypracovat do toho časopisu, který máme mít na češtinu.
Nakonec, i když jsem tomu nejdřív nevěřila, jsem se domluvila s jedním spolužákem, že ho budeme dělat spolu.
Ulevilo se nám oběma - já si nebudu muset dělat starosti s grafickou úpravou a on nebude muset sám psát přes deset článků...
Stihli jsme se i domluvit nad tím, že to bude o literatuře, konkrétně o fantasy.
To bylo asi tak vše...
Češtinářka chtěla, abychom ehm... Prezentovali, co zatím máme, a jelikož on chyběl, zůstalo to na mně. Musela jsem proto vymyslet, co že tam vlastně všechno bude, vysvětlit, proč zrovna o tom...
Mým plánem je ukázat fantasy jako hodnotnou literaturu, vyzdvihnout ty opravdu kvalitní autory... On u toho ale nebyl a vlastně jsem s ním o tom dál ani nemluvila a tak nevím, co měl nebo ještě má v plánu on.
Máme čas do dubna, takže prozatím času dost. Snad se nějak vzájemně dohodneme. Sice si říkám, že bych to klidně napsala sama, ale jak už jsem říkala, tu grafickou úpravu bych nezvládla a necchce se mi moc otravovat další lidi, znám svoji schopnost žádat o pomoc.

Zítra mě čeká návštěva stomatochirurgie a už mě jímá hrůza. Jednou bych chtěla porozumět tomu, proč mám takovou hrůzu ze všech doktorů.
Nebo spíše z těch vyšetření a tak...
Jestli je to strach z toho, že nevím, co mě čeká? Ale většinou se bojím chodit i s bolestí v krku a to vím, co to obnáší. Je ale teda fakt, že když mám horečky, k doktorovi nechodím. Většinou se tak nějak léčím sama, někdy s malou výpomocí Paralenu, a jen když teplota neklesá ani po třech dnech, k doktorovi se donutím jít...
Nikdy ale žádného ráda mít nebudu. Na to jsou moc děsiví.

Zase se mi začínají zdát divný sny. Já sny teda rozlišuju na divný a ty, co si je nepamatuju, ale radši jsem, když fakt hned zapomenu, co se mi zdálo. Někdy mě matou.
Nejhorší jsou ty, kde něco hledám a nemůžu to najít, což je pravý opak toho, co se mi zdálo, když jsem byla malá. Možná tenkrát byly o to krutější, protože když jsem ve skutečnosti něco ztratila, ve snu se mi zdálo, že jsem tu věc našla a po probuzení jsem pak byla šťastná, samozřejmě jen do tý doby, než jsem si uvědomila pravdu.
Nevím ale, proč se mi do snů míchají různí blogeři. Většinou se chovají úplně divně a nepřirozeně a já od nich utíkám. A ještě to jsou ti, co je pořádně ani neznám a čtu je fakt málokdy.
Někdy se zas někomu z blogerů něco stane a já toho dotyčnýho chci zachránit, ale vím, že to nejde. To se mi stává u těch, co se dlouho neozvali. Lidi, fakt mi tohle nedělejte...
Zvláštní, jak mi může přirůst k srdci někdo, koho ani ve skutečnosti neznám.

Jdu se teda nějak psychicky připravit na zítřek, i když to teď ani nejde.
Jestli zůstanu tenhle týden ještě doma, pokusím se podívat se na angličtinu, fakt se ji potřebuju nějakým způsobem naučit...
Když si vezmu, že se ji učím asi osmým rokem a ani bych se nebyla schopná domluvit, je to trošku smutný.
Rodiče mě úplně fascinujou s tím, že bych mohla jít po maturitě na jazykovku... Proboha, co já bych tam dělala?
Jestli je ve mně nějaký skrytý talent, který já ještě neobjevila, rozhodně není na jazyky. A ani na matiku, fyziku a chemii.

Aby se neřeklo...

4. února 2012 v 14:32 | Neriah |  Útržky života
Zdravím.
Jelikož lze na různých blozích nalézt informace o vysvědčení, rozhodla jsem se, že bych sem nějakou tu zmínku o něm dát taky mohla.
Ani ne tak kvůli vám čtenářům, protože si myslím, že vám to může být docela i jedno a ten, kdo můj blog čte pravidelněji ví, že učení zrovna moc nedávám, ale jen tak, abych si za rok mohla počíst, jak neúspěšná jsem byla.