Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Nechápu, jak se vám něco takového mohlo nacpat do hlavy, to už jste teda přehnala, paní profesorko.

25. února 2012 v 13:36 | Neriah |  Útržky života
Zdravím.
Tak je tu zas jeden z mých zbytečných výkeců.
Protože se mám učit dějepis. Protože nechápu těch osm stránek chemie. Protože nechci pětku z fyziky. A tak nějak.
Ach ta moje lenost...
Jestli někdy bude vyhlášeno téma týdne lenost, určitě se k němu vyjádřím. A nebo možná z lenosti nenapíšu nic. Ale to je fuk.
První den po tom úžasném volnu byl vražedný. Všichni profesoři se zbláznili, jinak si nedovedu vysvětlit tu hromadu učiva a všemožných úkolů, co mi nacpali a ať to stihnu do druhýho dne. WTF?
Já jsem člověk, ne robot, vážení.
A tak jsem to samozřejmě nestihla... No svět se z toho nezbořil, ale teď do pondělka musím všechno stihnout. Na všechny předměty v pondělí něco.
Vůbec nechci psát třeba ten úkol z angličtiny, kdy si mám vybrat nějaký zvíře a popsat ho... A prej na úrovni, pfff...
Co to je? Na úrovni třetího ročníku se nenacházím a ta moje úroveň jí asi stačit nebude...
Ale co, bude muset. Protože já to jinak nedokážu.
Nedávno jsem dělala menší úklid v počítači a kolik jsem našla pokladů. Třeba ty nedopsaný články. A taky komentáře. Někdy rozepíšu komentář a pak musím odejít od počítače, tak si ho někam uložím a pak už ho nikdy nedopíšu, protože na to zapomenu. A jednou za čas to pak všechno najdu.
Chtěla bych toho hrozně moc stihnout, ale jak jsem teď čtrnáct dní nic nedělala, je to hrozně těžký. Ono vůbec soustředit se na něco je těžký. Těžší, než jsem myslela.
Potřebuju si nějak utřídit myšlenky, uvědomit si, co vlastně chci...
Protože takovejhle život opravdu nechci. Vždyť nic nedělám. Na intru pořád šílím ze spolubydlící - z těch jejích keců a pazvuků, který dělá... A když jdu ke kámošce, tak mě zase bolí hlava z těch jejích témat... Dvě hodiny klidně řeší jednu a tu samou věc. A nepředstavujte si nic filozofickýho, spíš něco jako že vychovatelka zakázala někomu vycházky nebo že ta další zase pořád jenom řve...
A taky nechápu, proč si vymyslela, že mám kluka. Prej kvůli mojí spolubydlící, že to bude nějaká sranda, či co. Já se teda zatím nebavím. Pořád čekám, kdy to přijde... Jestli to teda vůbec přijde...
Nechápu jako, jakej to má vlastně účel? Moje spolubydlící tomu věří a pochybuju, že to je jediný, čeho chtěla docílit. A ještě to pořád řeší. Dokonce už mi i na netu píše, kdy za ním půjdu a tak. Asi ji pomalu začnu podezřívat, že tomu věří ona sama. Já a kluka? :O) To je opravdu šílenost. Jestli je někdo, kdo o kluky nemá zájem, jsem to já. Jednak v mým okolí není nikdo normální a taky... Prostě nechci, aby mi byl někdo až tak blízký. Fakt o to teď nestojím, nejsem na to připravená. Mám problém věřit sama sobě, natož pak někomu dalšímu...
Na intru je to teda dost hrozný. A když přijedu domů, nemám tu žádnou společnost. Když nepočítám tu virtuální. Ale copak to je normální život?
Nechci se moc porovnávat s ostatníma mýho věku... Ale přesto si myslím, že ten život, co ho teď žiju, nestojí vůbec za nic.
Takhle já přece nikdy žít nechtěla. Měla jsem mít spoustu přátel, nikdy jsem neměla dovolit strachu z lidí, aby mě přemohl...
Možná mě ale trochu změnilo i blogování. Tady jsem poznala tolik různých lidí s různým pohledem na svět, že mě to muselo zákonitě nějak ovlivnit. Nebo alespoň donutit mě zamyslet se.
A taky tu je ten příchod na střední. Předtím jsem svůj čas trávila mezi lidma, jenomže pak jsem najednou přišla na školu, kde jsem nikoho kromě několika lidí neznala... A já zrovna na to seznamování moc nejsem. A tak to je teď takový, jaký to je. Přesto jsem svým způsobem ráda za to, že jsme šli každej na jinou školu. Že jsem kromě několika jedinců ostatní potkávala míň a míň... Jsem ráda i přesto, že jsem si tenkrát připadala víc živější, i když si ostatní o mně šeptali za zády a ničili tak tu naivní a důvěřivou část ve mně.
Možná právě proto jsem za to víc než ráda.
Ještě se vyjádřím k názvu článku. Týká se to jednoho mýho spolužáka. Jestli existuje fobie ze sprostých slov, on ji rozhodně má. V němčině se ale najdou témata jako lidské tělo nebo zvířata.
Když jsme mluvili o prasatech, začal šílet.
Když jsme řešili krávy, už vyskakoval ze židle.
Ale jakmile před ním řeknete slovo zadek, seřve vás tak, jako ještě nikdo :D.
Vysvětlete mi, co je na tom sprostýho? Vždyť zadek se používá naprosto normálně.
Zajímalo by mě, jestli by vyváděl třeba i při slovním spojení "zadek" auta... :D
Profesorka už z něj má dost. A my ostatně taky.
Ten nadpis článku profesorce včera při hodině řekl. Nejdřív začal řvát, že už ho s tím opravdu štve, že zrovna ona by sprostě mluvit neměla... A tak podobně. No a pak ji řekl, že nechápe, jak si podobná slova vůbec může nacpat do hlavy. Už se na něj fakt naštvala a ani se nedivím. Řekla bych, že nikdo ze žáků naší školy si nedovolí takhle na někoho z profesorů zařvat. Všechny nás zajímá, co bude dělat u maturity, jestliže dostane téma, o kterým nechce mluvit, protože on z tý němčiny maturovat chce. Třeba na tu komisi začne řvát...
Pak ho ještě vyvádí z míry Praha. Když jsme ji v němčině řešili, zacpával si uši a tvrdil, že on není pražák, tudíž o ní odmítá mluvit.
Já vím, že někteří moraváci se o Praze vyjadřují ne zrovna lichotivě, ale s ničím podobným jsem se ještě nesetkala. A stejně, proč je teda v pražský škole, když ji tak nemá rád?
Já taky nejsem z Prahy a takhle nemám potřebu vyvádět... Myslím si totiž , že na každým městě se dá najít něco pěknýho, jen je třeba to hledat...

Víte, co mi na intru chybí nejvíc? Jídlo.
MOje stravovací návyky bych asi taky měla změnit.
V pondělí jím ještě normálně, protože si něco dovezu z domova. V úterý to ještě taky není nejhorší, to dojídám zbytky. Ale ve středu a čtvrtek? Někdy si doběhnu pro párek v rohlíku k obědu, kterej zajím koblihou, někdy si zaskočím na pizzu (ale jen za předpokladu, že mají nějakou bez rajčat), někdy si koupím párky, někdy šunku... A to je moje celková strava.
A vůbec nesnídám. Já ráno žádný jídlo nesnesu a nikdo to nechce pochopit. Nejdřív se najím až o velký přestávce, protože dřív mi je prostě špatně. Jo, doma se najím už v půl devátý, ale dřív prostě ne.
Jsem ráda, že už nemusím chodit na ty odporný snídaně v jídelně. Když mi byly nuceny párky v půl osmý, myslela jsem, že umřu. to ale nebylo nic proti dvěma chlebům - jedním s marmeládou a druhým se sýrem a vše přiklopené na sobě... Specialita, někdy doporučuju si to udělat :D.
NO nic, zase skáču od jednoho tématu k druhýmu, radši jdu teda dělat něco užitečnějšího, než je psaní článků, ať zítra vše nedělám na poslední chvíli... A zas je tu bratr, tak se budu rozčilovat.
Mějte se teda krásně a užívejte chvil, kdy nic nepíšu :D.
Těžko říct, kdy se zase ozvu, kdo ví, zda to bude vůbec ještě v tomto měsíci.
Když si projdu únor minulýho roku a tenhle, je to dost velkej rozdíl... Lenivím čím dál víc... Ale co, stane se. Jdu se pokusit vymyslet to milostný vyznání, který máme mít do slohu :D. Nevím, co tam napsat, protože rozhodně nejsem romantická duše...
Teď se teda už doopravdy loučím. :-)
 


Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | Web | 25. února 2012 v 17:41 | Reagovat

jó, já bych si taky měla dodělat nějaký úkoly. učitelé jsou někdy fakt hrozný, každej se chová, jako bychom snad měli jen ten jeho předmět a jinak do školy vůbec nechodili, a podle toho nám taky nakládá.
já mam tuhle náladu pořád. asi to bude počasim, ono fakt neni momentálně zrovna ideální. co radím? číst si, snažit se odreagovat. za chvíli máme jaro a se sluncem člověk vždycky uvažuje pozitivněji a taky má víc energie a chuti něco podniknout, něco se svym životem udělat.
ve škole jsem taky byla dřív samotář, a trochu ještě jsem, s timhle... strachem z lidí se člověk hned tak nesrovná. ale ze zkušenosti vím, že jde jen o to, potkat správný lidi. a když je potkáváš právě na blogu, proč ne? jsou to taky lidi, i když jim nevidíš do xichtu.
teda ten kluk musí bejt vážně dost ujetej... ale řekni mi, jak tam u vás proboha přežívá? vždyť o přestávkách se někdy mluví hodně nevhodně! u nás by asi nevydržel ani pět minut, kleplo by ho.
takovejch, co lenivý je nás tu víc. a myslim, že za to může škola. když toho člověku hodně nakládaj, že nestíhá věci, který ho baví, tak se mu do ničeho nechce, tak nějak se blokne, a když má konečně trochu času, využije ho radši k odpočinku, než k nějakejm akcím. alespoň já to takhle mám, se mi zdá, jestli je to i tvůj případ, nevim.
tak jestli se v tom komentáři vyznáš... :-D

2 Neriah Neriah | 25. února 2012 v 20:34 | Reagovat

[1]:
Problém je, že občas ani ta kniha mě nedokáže na chvíli zbavit starostí a jiný způsob odreagování... Možná by mi pomohl nějakej sport, třeba plavání mi dřív hodně pomáhalo, ale není na to jednak čas a taky jsem pořád strašně líná.

Jaro mám odjakživa spojeno s nadějí a to i přes tu jarní únavu... :-)
Přijde mi, že si ten strach v sobě ještě sama buduju tím jak odmítám chodit do společnosti, když už je ta příležitost, jak dám přednost tomu bejt zavřená doma než někam vyrazit... Nevím, proč to dělám. Třeba když teď byl ten maturák, tak jsem nakonec nešla proto, že jsem se bála tý velký společnosti a měla jsem pocit, že se tam ztratím a nikdo si mě nevšimne a já tam budu úplně sama. Možná je to blbost, já vím. Ale bojovat s tím...
Lidí na blogu se nebojím. Nemůžou mi ublížit a nemusím s nima mluvit, stačí psát a to je bezpečný. :D Bojím se tý samotný komunikace, ale ne psaný.

On si o přestávkách pouští hudbu do sluchátek, tak nás většinou nevnímá. Ale občas utrousí nějakou poznámku na to, že narozdíl od nás "pražáků" aspoň mluví spisovně. :-P Přitom minimálně já a jeden spolužák vůbec z Prahy nejsme. :D Ale co, ať si myslí, co chce. Rozhodně kvůli němu nezačnu mluvit spisovně (stejně tak většinou umím jen psát) :-)
Jo, čím víc povinností, tím míň se na ně dokážu soustředit a i když se stresuju, nakonec neudělám nic.
Ale na to pondělí to stihnout musím. Aspoň tu chemii, fyziku, angličtinu, matiku a češtinu... Takže vlastně všechno. :D Ach jo. A to nemám nic... :-(

3 Lucka Lucka | E-mail | 26. února 2012 v 18:14 | Reagovat

No jsem na tom podobně. V poslední době mi taky připadá, že nejsem schopná se pohnout z místa. I já si myslím, že by to chtělo změnu, ale nějak se zatím nedaří. Do toho seznamování se v poslední době taky moc nehrnu. Nejsem už tak důvěřivá jako dřív.

4 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 27. února 2012 v 11:12 | Reagovat

Velký společnosti se taky tak trochu bojim. Docela tě v tom chápu. Možná tvůj život není tak úplně v pořádku. V tomhle věku bys neměla být takovej samotář. Ale co o tobě vím docela určitě je, že jsi osobnost. Jako někdo, kdo se odlišuje od stáda, to automaticky vždycky budeš mít těžší se společností, s navazováním povrchních "přátelství" a s hranou veselostí. Je moc dobře, že ráda čteš. Z vlastní zkušenosti ti ale musím říct, že i čtení může být nebezpečný. Zejména tehdy, když ho začneš používat jako útěk před realitou. Úkolem každýho z nás je ustát to tady na tom světě. K tý hromadě sraček se postavit čelem a bojovat. Stejně ničemu neutečeš. Mám z tebe pocit, že jsi na blbym místě. To pak člověka žene do depky. Na tu školu jsi prostě neměla nikdy chodit. Ale když už tam jsi, nějak to vydrž!!

5 Neriah Neriah | Web | 27. února 2012 v 18:29 | Reagovat

[4]:
No, asi bych neměla, ale jinak to nejde. Je pravda, že někdy mi společnost chybí, ale stejně s tím nic nedělám.
Třeba na ty plesy a podobné akce chodit nemůžu, protože mám pak strach, že se tam ztratím, nikdo si mě nevšimne, nikdo mi nepomůže a nebude se se mnou bavit. Je ale fakt, že to se mi stává jen v prostředí, které neznám, jinde je to v pohodě, když vím, kam si zalézt a mít klid.
Moje zkušenosti z různých oslav kamarádů jsou takové, že většinu času jen mlčím a lituju, že jsem tam vůbec chodila. Ke slovu se stejně nedostanu a ostatní se více baví mezi sebou. Nevím proč, ale vždy jsem ta lichá, i když je nás sudý počet.
Knihy jsou fajn na odreagování a přiznám se, i na ten útěk od reality jsou někdy dobré. Ačkoliv výstižnější by spíš bylo na útěk od povinností.
Tu školu nemám ráda. Ale moc na výběr jsem neměla, tehdy jsem vůbec netušila, co bych chtěla dělat a gympl se mi zdál jako dobrá volba. Tehdy jsem ještě uvažovala o tom jít do školy blízko domova, jenomže zase by nás bylo ve třídě přes třicet a kdybych nenarazila na dobrý kolektiv, mohla bych na tom být mnohem hůř než teď. Já bych třeba ráda odpoledne někam vyrazila, dělala nějakou mimoškolní aktivitu s úplně jinými lidmi, ale sehnat něco a pak překonat strach a přijít do cizího prostředí poznat nové lidi... Nevím, jak s tím strachem bojovat.
Každopádně, už to tu vydržím, seknout jsem s tím mohla v prváku, ve druháku... Teď už by mi to bylo líto. Ta snaha by byla najednou k ničemu a to nepřipustím. Jednou už tu jsem, dostala jsem se tak daleko a rozhodně to všechno nechci zahodit.

6 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 27. února 2012 v 18:51 | Reagovat

[5]: Já ti fakt docela dobře rozumim. Přišel jsem na gympl a po roce jsem se nechal vyhodit. Na ekonomce jsem pak vydržel dva roky a šel jsem pracovat.

Ten strach ze samoty mezi všemi znám taky. Dá se s ním ale bojovat. Nejdřív musíš sama sebe přesvědčit, že nejsi o nic horší, než ti ostatní a že pro ně můžeš být a budeš přínosem. Určitě je dost lidí, kteří by tvou společnost ocenili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.