Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Talent na psaní není vše...

13. února 2012 v 19:28 | Neriah |  Proudy myšlenek a názorů
Teď, když jsem opět dočetla Jeho temné esence, což je opravdu kniha, která má něco do sebe a osobně ji považuji za jednu ze srdcových záležitostí, zamyslela jsem se nad tím, co je to vlastně umět psát.
Protože je něco jiného mít talent na psaní a umět talent využít.

Co by se ale za ten talent dalo považovat?
Je to schopnost skládat slova za sebou tak, že znějí krásně?
Či snad umění vyprávět?
Nebo je to snad schopnost do děje vložit něco navíc, něco, co čtenář může nebo nemusí najít?
Každý čtenář jistě řekne něco jiného. Odvíjí se to od jeho priorit ohledně čtení. Ten, kdo vyhledává odpočinkovou literaturu, nebude číst něco s hluboce skrytou myšlenkou a někdo, kdo je zvyklí na knihy, nad kterými je třeba se zamyslet, si určitě nepřečte něco o romantické lásce, kde se řeší jen zamilovanost dvou puberťáků - dost dobře by mu takový příběh mohl připadat směšný a jednoduchý.
Četla jsem dost knih, které se mi nelíbily, dost těch, co byly fajn, ale těch, které mě nějakým způsobem uchvátily - těch je opravdu málo.
Knihu, která si mě získá, jsem schopná číst vícekrát a nikdy mě děj nepřestane stejně překvapovat. Mám ji ráda celou dobu, není to jen kratičké pobláznění, které se s věkem vytrácí.
Příběh musí mít něco, co má cenu objevovat znova a znova, bez ohledu na počet přečtení. Ponechávám teď stranou knihy, které jsou sice obdivuhodné, ale člověk je s největší pravděpodobností přečte jen jednou.
Je těžké říct, co je to ono, které nutí člověka knihu milovat a neustále si příběh ve vzpomínkách oživovat.
Pokaždé je to totiž něco jiného. Mám ráda rozmanité žánry, rozmanité styly psaní... Dobré konce i ty špatné...
A to je hned první kámen úrazu - napsat dobrý či špatný konec tak, aby to nevyznívalo příliš melodramaticky nebo naopak naivně.
Uveďme si jednoduchý příklad.
Dívka potká chlapce a ihned se do sebe zamilují. Je to jejich první láska a také ta poslední. Možná mají zpočátku nějaké ty komplikace, přesto se ale nakonec vezmou, mají spoustu dětí a pak společně zemřou.
A teď opačný extrém.
Oba se nejprve milují, ale chlapec pak dívce zlomí srdce, když ji opustí. Dívka žal ze ztracené lásky neunese a proto spáchá sebevraždu.
Nevím jak vám, ale oba konce mi připadají když už ne nereálně, minimálně dost hloupě. Je to něco, co si přečte určitá cílová skupina, ať už jde o nešťastníky, co chtějí číst o lásce alespoň v knihách, nebo o ty, co se vyžívají v cizích životních dramatech.
Ale co když se oba do sebe zamilují, ale něco jim brání spolu žít šťastně až do smrti? Jestliže je ta komplikace dostatečně zajímavá, hned si čtenář může říct, že tento příběh vybočuje z řady.
Zabíjení postav
I tohle není vždy jednoduché. Pokud autor nepíše o druhé světové válce, kde umíralo nespočet lidí, musí si promyslet, jak smrt napsat tak, aby ve čtenáři něco vyvolala - ať už radost nebo lítost.
Jistě, hromadné zabíjení se čte někdy taky dobře, uvedu-li například Kulhánka, nicméně ve velké míře to občas působí už nudně. Člověk pomalu může začít přemýšlet nad tím, jestli vůbec někdo zůstane naživu.
Když si ale vezmeme Harryho Pottera, který šel za Voldemortem, aby se obětoval pro ostatní... Jistě, každý ví, jak to nakonec dopadlo, ale osobně se přiznám, že když jsem tu scénu četla, nebylo mi zrovna do smíchu a to i přesto, že jsem tušila, jak to asi dopadne.
A nemusí jít jen o oběť. Je už jedno, jestli vrah zabíjí proto, že ho těší pohled na mrtvoly, nebo se jedná o ušlechtilou smrt, hlavní je, aby měla nějaký smysl a nebyla přehnaná. To ale nabízí další otázku a to, co se dá považovat za přehnané...
Někteří se naopak svoje hrdiny zdráhají zabít. Místy se to prostě nehodí, ale když udatný hrdina umírá hlady ve vězeňské cele, skoro vůbec se nehýbe, a když začne hořet celá budova, vzedme se v něm obrovská síla a on vyrazí mříže, přičemž skolí všechny stráže jednou ranou a uteče z hořícího domu i s krásnou dívkou, kterou po cestě stihne zachránit, musím si pokládat otázku, jak tohle obyčejný člověk mohl dokázat. Ačkoliv to předtím mohl být silný a rychlý muž, hladověním sílu ztratil. A navíc, takové štěstí lidé prostě nemívají, ať už si každý myslí cokoliv.
Autorovi občas taková maličkost unikne a pak vznikají podobné výtvory.
A když už se někdo pouští do psaní nějakých nadpřirozených tvorů, ať už jde naprosto o cokoliv, nemůžou být úplně nezranitelní. Já si teda raději přečtu o upírovi, kterého spálilo slunce, než o tom, co vyvraždil celé město za dne a nezabírala na něj žádná zbraň.
Jde prostě o to, že i když se třeba jedná o fantasy, nemusí být úplně všechno nereálné, stejně jako nikdo z nás není vyloženě jen hodný nebo zlý.
Úvod a jména
Další věc, která mě někdy dokáže od čtení odradit. V prvé řadě je to začátek knihy. Dost často právě na něm záleží, jestli budu ve čtení pokračovat. Je dobré na začátek čtenáře trochu seznámit s tím, co ho čeká, ale jestliže se jedná o úplně cizí svět, vychrlit všechny zvyklosti, města, dějiny a obyvatele hned v první kapitole není zrovna dobrý nápad. Jednak odpadá to postupné objevování a žasnutí nad dokonale promyšleným nápadem, zároveň je těžké vše si v rychlosti zapamatovat.
Existuje ale i pravý opak - během celé knihy se neděje nic a do posledních několika kapitol autor násilně vecpe vše, co by se dalo vklidu více rozepsat.
Podobný problém je u jmen. Je něco jiného, když se postavy jmenují naprosto běžně, ale jakmile si autor nějaká jména vymyslí a jsou trochu méně obvyklá a ještě hůř dlouhá, přičemž je hned na začátku sto tisíc postav, z nichž každá se jmenuje podobně, už vůbec nemá nikdo šanci se v tom vyznat. To už snad raději tisíciletou historii neznámého světa.
V tomhle musím pochválit sérii o Gotrekovi a Felixovi. Warhammer nám je představován postupně, je to hlavně tím, že Felix Jaeger vlastně píše knihu, do které vše zaznamenává a tak by bylo divné, kdyby svůj svět do detailů představoval.
Jde o to umět z toho takhle šikovně vybruslit.
Článek se původně odklonil od toho, co jsem chtěla psát, když mají ale moje myšlenky příležitost, začínají si tak trochu žít vlastním životem. Původní smysl článku jsem beztak už zapomněla.
Kritizovala jsem spoustu věcí, které občas téměř bez výhrad čtu (kromě prvního bodu), cílem tedy nebylo nadávat na to, že někdo neumí psát. Spousta podobných knih se mi líbí a těch pár přehmatů jsem schopná odpustit, tedy za předpokladu, že mě překvapí něčím jiným.
A ne každá kniha, které chybí zmiňované přehmaty, se mi líbí. Nehodlám spisovatelům kecat do řemesla, je to jen můj subjektivní pohled na to, co se mi líbí víc, míň nebo vůbec.
A co je pro vás to "ono", díky kterému si některou z knih přečtete rádi znova?
 


Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 13. února 2012 v 20:29 | Reagovat

Vím já? co teď vím, že nechci komentovat první. no smůla!
Jednou je to ono něco vroucného v příběhu či vztahu, jindy něčí vnitřní síla, něčí pocity, které naprosto chápu, nebo si to myslím, dokud knížku nečtu po letech, haha!
při tom druhém čtení vždycky najdu něco nového a navíc!
Dovede mě vytočit, když se začtu do děje a najednou přijde "láska na první pohled" nebo "společné vyvrcholení". Kecy jako nikdy s nikým tak jako s tebou. Občas si to člověk pomyslí, ale aby ty věty vyskakovaly skoro všude, to se mi nelíbí!
Vyvádějí mě z míry jména jako dny nebo vlastnosti, druhy počasí, někdy se směju a někdy mě to ruší! Nedávno někde byla tuším Chastity - ani nevím, píšu li to přesně - a to bych nedovedla číst, i kdyby ta knížka byla aspon fajn!
K minulýmu článku - tvůj cíl pozvednout fantasy ti neberu, ale u mě se ti to asi nepovede:)

2 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 13. února 2012 v 20:35 | Reagovat

Tak na tenhle tvůj článek bych ti musel odpovědět ještě delším článkem. Talent je určitě docela podstatnou složkou k napsání dobré knížky. Ale co je platný talent tomu, kdo je líný? Teď nedávno jsem dočetl třeba hlubinu. Nemám tenhle žánr rád, ale docela bych se nevyjadřoval kriticky, kdyby ovšem. Kdyby autor nebyl lempl a zjistil si některé věci dřív, než o nich bude psát. Celá virtuální realita by totiž nefungovala na telefonickém připojení k internetu. To je příliš pomalé a když tam autor zmíní, že někdo byl připojený modemem s rychlostí 28,8 kb/s, je to na facku. S touto rychlostí bys jednu jedinou, průměrně kvalitní fotku z mobilu načítala cca 5 minut. Je tam víc nesmyslů a přiznám se, že i kdyby ta knížka měla zajímavější děj, už bych ji znovu nečetl. Teď čtu Hypnotizéra. Je to dobře napsaná věc a jen dneska už trávím čtením asi šestou hodinu. Ale jak může někdo do dobrý knížky nacpat nesmysl, že i vypnutej mobil vysílá signál k ústředně? Už ústředna je nesmysl, ale aby vypnutej mobil vysílal....
Mám rád profesionály, jako je třeba Jeffery Deaver. Má lepší a horší knížky, ale všechny jsou velmi precizní. Když něco neví, prostě si to zjistí, než o tom napíše. A teď jsem taky zapomněl, co podstatnýho jsem chtěl napsat.

3 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | Web | 13. února 2012 v 20:36 | Reagovat

zajímavá úvaha. já si teda myslim, že schopnost dobře psát se nedá nazvat talentem. podle to v sobě totiž má každý, jde jen o to to objevit, protože já se na schopnost psát dívám jako na schopnost milovat, cítít, radovat se a přemýšlet a to má v sobě každý. stačí jen mít rád knihy, hodně číst, poznávat nové a nové způsoby psaní a nové myšlenky a příběh přijde sám.
jinak jsi tu vážně dobře popsala věci, ve kterých se nejčastěji chybuje a na které by si člověk měl dávat bacha. podle mě úplně stačí mít tohle všechno neustále v paměti a je po problému.

4 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 13. února 2012 v 20:39 | Reagovat

[1]: U mně taky ne. Mám z těch knížek dojem, že je může napsat kdokoli, kdo si dost zahulí. Navíc obvykle vykrádají jedna druhou. Ale nechci ten žánr úplně odsoudit, protože ho zas tak moc neznám.

5 Neriah Neriah | E-mail | Web | 13. února 2012 v 21:19 | Reagovat

[1]:
To objevování dalších rovin příběhu mám moc ráda.
Láska na první pohled není a to mi nikdo nevyvrátí. Určitá fyzická přitažlivost - to beru, ale rovnou láska?
Určitá skupina lidí ale o tom všem ráda čte, i když jsou si ty příběhy mnohdy hrozně podobné... Jiné jsou jenom ty postavy, respektive jejich jména. :)
Vidíš, to jsem do článku mohla taky dopsat. Vymyslet originální jméno je sice fajn, ale když jsem v nějaké knížce narazila na Phoenixe, tak už mi to přijde trochu moc. Chastity zní skoro jako z telenovely. :)

No jo, není fantasy jako fantasy... Asi ti ten časopis pak budu muset poslat. :-)
[4]:
Nepopírám, že jsou i takové, co se navzájem podobají, ale fakt jde o to hledat... Ty největší slátaniny jdou ale nejvíc vidět. A mně třeba přijde fantasy na psaní hodně těžké, pokud chceš aspoň trochu vybočit a neomýlat to samé pořád dokola. Sice pak riskuješ, že si to skoro nikdo ani nekoupí, protože se chudák knížka bude krčit vzadu za všema upírama a dalšíma blbostma, ale k několika čtenářům se to vždycky dostane.

[2]:
Dlouhé články i komentáře já ráda.
Jo, tak ve faktech dělá chyby spousta spisovatelů. Jednou jsem myslím dokonce našla nějakou dost patrnou zeměpisnou chybu, která mě úplně ohromila. Někteří spoléhají na to,že to budou čtenáři ignorovat a někteří se třeba nechávají unášet svou fantazií a na fakta nehledí, nevím. Někde mi to ale zas tolik nepřekáží, zrovna v té technice se zas tak nevyznám.
Hypnotizér - není to ta knížka psaná v přítomném čase? Jestli jo, pokoušela jsem se ji číst, ale kvůli tomu času to nešlo... Pořád mě rozptyloval, tak jsem to hned na začátku vzdala.

[3]:
No, mnohdy tato schopnost zůstává skryta, protože když nemáš příběh...
Já mám třeba příběh, ale když ho chci začít psát, slova vůbec nechtějí ven a nutit je nechci...
Ale jsou chyby, které vyčítám a přitom se jim nedokážu vyvarovat. Naštěstí nic z toho, co jsem psala. :)

6 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 13. února 2012 v 21:27 | Reagovat

Ha! Už jsem si vzpomněl, co jsem chtěl. Jsou spisovatelé umělci a pak spisovatelé řemeslníci. Nedokážu jasně říct, které mám radši. Umělcům někdy nerozumím, řemeslníci občas udělají dobrou věc, ale tak nějak bez toho něčeho málo navíc, co by z toho díla udělalo srdcovku.
Přítomnej čas mi taky vadí, ale když se střídá s minulým, tak to jde.

7 punerank punerank | E-mail | Web | 13. února 2012 v 21:44 | Reagovat

časopis mi pošli, jestli to ovšem není házení perel sviním:)

8 punerank punerank | E-mail | Web | 13. února 2012 v 21:47 | Reagovat

[2]:
Ty třeba technické chyby mě taky mrzí, pokud je rozpoznám. naštěstí je více detailů, které mě zaujmou a tak tu chybu chtě nechtě musím odpustit!
V Hypnotizérovi jsou chvilky, které knížku zbytečně natahujou, přitom si myslím, že by se místo nich mohl rozepsat o jiných detailech víc! Přesto si myslím, že zajímavá knížka to je!
Jinak - člověk to prostě střídá - řemeslníky s umělci v naději, že se při čtení chytne:)

9 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 19. února 2012 v 22:15 | Reagovat

Tak toto bolo veľmi dobré. Rozmýšľam nad tým, ako je možné, že som sem trafila až teraz? Ale som rada, že sú ľudia, ktorí ešte rozmýšľajú.

Takže sa kus rozpíšem. Súhlasím, naprosto so všetkým (nevyjadrujem sa spisovne, ale to bude asi tým, že čeština ma veľmi ovplyvňuje, niekedy už ani neviem, že či je to čechizmus alebo slovenské slovo).

Začala by som tým, že podľa mňa aj keď väčšina ľudí vie písať, tak nastáva u nich iný problém : zápletka. Pre mňa za mňa nech vie písať aj o ničom, ale keď si také dielo prečítam, bude mi tam chýbať niečo, čo by ma prinútilo sa rozjímať nad dielom. Okrem fantastického spracovania slov, oceňujem originalitu. Ale divím sa tomu, že niektoré neoriginálne knihy vo mne zanechávajú stopu (a to je už čo povedať).

Teda zoberme si takú Meyerovú, krásne narába s myšlienkovým svetom, ale obsahovo jej knihy nevelebím na tú úroveň, kde hovorím o obsahu, ktorý ma uchvátil (Hostiteľ áno, ale zápletka sa vynára iba v nepatrných množstvách o napätí nehovoriac).

Ale napríklad jednoduchý štýl Exupéryho, čo nie je román na tristo strán ma vždy láka ku sebe (Malý princ). Áno, je to čítanie, ktoré by som zadelila medzi tie, ktoré človeku vždy majú čo ponúknuť.

A keď to už človek nezabije úvodom, a obsahom, tak to zvykne pokaziť ku koncu. Očakávam od knihy nepredvídateľnosť.

Aj keď ja osobne píšem, nemyslím si, že som na tej úrovni, keď môžem kritizovať druhých, radšej pomlčím a držím hubu a krok (kroky však vlastné).

Každý má iné chuťové bunky :).

10 All€$a All€$a | Web | 20. února 2012 v 18:29 | Reagovat

krásný blog :-) moc se mi líbí :-)
a skvělý článek ;-) :-)

11 Vendy Vendy | Web | 20. února 2012 v 21:59 | Reagovat

Četla jsem zaujatě tvůj článek a říkala si, ta holka to trefila přesně!
Ano, co dělá některé knihy chytlavými?
Proč mě úplně pohltil Zaklínač, ale nemohla jsem se dostat do příběhu Kočkodlaka Xina?
Proč jsem úplně propadla příběhu Angeliky, ale neoslovila mě Věčná Ambra?
Proč jsem zhltla první díly Nekroskpu, ale další série už mě tolik nenadchla?
Anebo, proč jsou některé romány napsané výborně, mají spoustu neobvyklých nápadů a imaginací, jsou propracované,  skvěle se čtou, ale nedokážou mě "pohltit"?
Nevím čím to definovat. Je to neznámé "cosi", něco, co je navíc. Harry Potter je jedinej.Může vzniknout spousta podobných příběhů a některé můžou být napsané i velmi dobře, ale to nedefinovatelné "cosi" už nemají.
Myslím, že talent je důležitý. Když máš talent, umíš vymýšlet příběhy a umíš nalézt ta správná slova. Umění je jedna věc a řemeslo druhá, ale někdy řemeslo může být tak precizní, že už hraničí s uměním (některé romány Stephena Kinga by tomu odpovídaly, například).
Jsou knížky, které jsou plné tzv.vaty. Ty mě vážně nebaví. Někdy útlá knížečka dokáže dát víc než několikaset stránková bichle. A naopak, někdy může být rozsáhlý román, či celá sága, a stejně je mi líto, když dočtu poslední díl a poslední stránku, že není další pokračování.
Některé nelogické skoky (hlavně v technice) mi nevadí, pokud nejsou moc okaté a přitom je to logický způsob řešení (to vyplývá z mé neznalosti, možná kdybych některé principy dobře znala, taky by mě to popuzovalo a rozčilovalo).
Dobře psát, znát slušnou zásobu slov a vhodně je použít, je jedna věc. Ale vytvořit příběh, který má dobrou zápletku a přitom punc originality, to je hodně těžké a ne každému se to podaří.
Já dělím romány na vynikající, průměrné a mizerné, nudné. Neřeším, jestli jde o scifi, romantiku, humornou knížku nebo současný román - žánrové dělení mi nevadí a s chutí si přečtu červenou knihovnu, stejně jako klasický román nebo thriller. Chce to jen jedno - aby mě román zaujal.
Včera jsem dočetla román Zář. Anotace byla chytlavá, trochu mě zarazil věk autorky (17 let), ale říkala jsem si, co na věku, Paolini měl taky 15, když napsal Eragona, a měl dobrý styl a dobrou zápletku, i když mnohé motivy se mi zdály být povědomé z jiných knih. Ale tato Zář byla průměrně nudná kniha. Možná, kdyby ji četl někdo, kdo teprve začíná, kniha by ho nadchla. Ale mně se zdála nezáživná, i když nápad měla dobrý a psaná byla taky dobře. Ale chybělo jí právě větší zaujetí, nápad, který vtáhne,a hlavně charaktery postav, které byly plytké. Když jsem ji porovnala se Stmíváním (a mnoho prvků jako by bylo ze Stmívání obšlehnuto), tak Stmívání z toho srovnání vyšlo jako jediný vítěz. Stmívání od Meyerové je možná primitivní a má jednoduchý příběh, ale ona knize vdechla něco navíc. Právě to nedefinovatelné "cosi".
To byl jen příklad... 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.