Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Březen 2012

*Už bys sem mohla napsat taky něco jinýho, než jen kecy ze života. Koho tyhle články zajímají? Mě ne!*

26. března 2012 v 19:38 | Neriah |  Útržky života
Sakra, to jsem zase jednou začla probírat odkazy, který jsem si vždycky někam uložila, protože jsem je nechtěla dávat do oblíbených tady na blogu. Řeknu vám, že jsem ještě pořád dost překvapená z toho, kolik blogů už není, kolik jich je, ale co se na nich změnilo, a nejvíc smutno je mi z toho, že u některých se nezměnilo nic a je to pořád tak strašně mizerný.
Nejvíc mě mrzí odchod Cady, respektive úplný zrušení jejího blogu. Měla jsem ji ráda, i když jsem u ní nezanechala ani jeden komentář. Chtěla bych, aby se měla jednou dobře, a ne tak, jak se má teď. Ale to je jedno. Nevím, jestli někdo z vás její blog znal, typla bych si ale, že ne.
Chybí mi ještě pár dalších, ke kterým jsem chodila, když mi bylo smutno, abych se rozesmutnila ještě víc, o některý mám trochu strach, protože to, co si prožívali, vůbec není sranda...
Ale to jsou ti blogeři, co když odejdou, už nikdy nedají vědět. ti, který si na netu jen tak nevygooglíte, když se rozhodnou, že nechtějí být nalezeni. Ačkoliv jeden čas jsem dokázala jednu blogerku stopovat asi po čtyřech blozích, pak už mi taky zmizela.
budu teda jenom doufat, že to u nich jednou bude lepší. Snad! I když vím, že je to naivní přání.
Dál...
Podívala jsem se na stránky základky a nestačila jsem se divit. Jednak tam přibyl další školní časopis, kterej vždy tvoří deváťáci, hm, no přibyl tam už v červnu, ale já tam strašně dlouho nebyla :D A taky, co se tam objevilo, tak nahrávky z přehrávek, kde hrajou žáci školy na hudební nástroje... Sice tam nejsou všechny, ale aspoň ta loňská. A nestačím se divit, co za děti tam přišlo, já nevěděla, že tam je filípek, ani že Nelinka hraje na flétnu, a u některých jmen jsem už nebyla ani trochu v obraze, od toho tu mám expertku, co tam ještě chodí, aby zodpovídala moje otravný dotazy ohledně toho, kdo je kdo :D Já vím, jsem už s tím asi otravná a divím se, že mě ještě neposlala někam, protože já otravná být umím, to ví každej, kdo mě trochu líp zná.
Dala bych vám odkaz na ty časopisy, ať se pobavíte, ale ne, to byste se museli smát i tomu, co jsem psala já kdysi dávno. Teď dát profesorce takovej ubohej sloh, vyhodí to z okna a dostanu pětku. :D Jak jsem tehdy mohla psát tak podivně, to doteď nechápu... Skoro žádná souvětí, krátký věty, nic neříkající popis... Ach jo. Nejradši bych to celý přepsala, kdyby to bylo možný. :D
Měla bych se asi učit, ale ne, to nechám na později, teď se ještě musím pobavit u těch časopisů, ještě jsem to všechno nepřečetla.
Vysvětlete mi někdo, proč mají všichni čas jenom ve středu. Celej tejden nemám moc co dělat, ale ve středu, to bych se musela rozčtvrtit, abych se dokázala sejít se všema, co touží po mojí přítomnosti.
Proč jedna dotyčná osoba soudí druhou dotyčnou osobu jenom podle toho, jakým způsobem učí o počítačích? Mě toho ta osoba naučila dost, a navíc, mně nejde jenom o tohle téma, dokážu se s ním bavit o čemkoliv a je to dobrej kamarád. Trochu starší, takže má na spoustu věcí už jinej pohled, dokáže mi poradit, můžu se mu svěřit... *Nepsala jsem o svěřování něco v tom předchozím článku?*
Ale tohle je zcela bezpečný. do školy se mnou nechodí a má už trochu rozumu na to, aby se choval takhle dětinsky a používal něco proti mně.
Dneska jsme byli na americký ambasádě a tam jsme poslouchali asi dvě hodiny angličtinu, který jsem skoro ani nerozumněla, takže doufám, že se ve středu nebude profesorka ptát, o čem že to bylo, já to nevím. dozvěděla jsem se akorát jednu jedinou věc - s angličtinou jsem na tom ještě hůř než hůř a měla bych s tím něco dělat!

Pořád můžu doufat, že tenhle výkec bude poslední, ale nikdy to tak není. Ach jo!

25. března 2012 v 12:50 | Neriah |  Útržky života
Mám jaro i léto svým způsobem ráda. Když odmyslím ta horka a taky fakt, že se v tomhle období vždycky s někým rozhádám, někomu nevědomě ublížím nebo tak něco, je to vlastně období, kdy jsem schopná nejvíc komunikovat a nevadí mi bejt mezi lidma.
Možná to je důvod, proč si nevěřím a proč od sebe lidi odháním, protože já ubližuju, aniž bych vlastně chtěla. Někdy někomu řeknu to, co nechce slyšet nebo to, co nemá vědět, a hned se mnou polovina těch, se kterýma se bavím, nemluví.
Ale kdo mohl tušit, že mu ublíží, když začnu vyprávět o tom, jak jsem o něj měla zájem v jedenácti letech jenom dva dny? Jednak jsem v tu dobu byla dítě, který bylo v cizím prostředí a ke kterýmu se všichni chovali pohrdavě, v horším případě jako k batoleti, co se samo ani neobleče, a když se mě ujal, logicky jsem k němu přilnula, a taky v tu dobu jeho chování nebylo zrovna ideální na to, abych s ním mohla začít chodit nebo tak něco.
Pořád si pokládá otázku, jestli bychom spolu teď chodili, kdyby neudělal tamto a tamto... Já si myslím, že ne. Protože těch dětských vztahů jsem prožila několik a ani jeden z nich nevydržel. Nevěděla jsem, co od vztahu chci. A protože jsem neuměla říct ne...
Jenomže ono ho to tak sebralo a já to doteď nechápu. Vždyť je to sedm let a já opravdu nerada vzpomínám na to, co se tehdy dělo.
Každopádně, čtvrtek byl pro mě poučnej den. Už nikdy s ním nerisknu jít do hospody, protože po čtyřech pivech se absolutně neumí ovládat, v metru řval na cizí lidi a nadával jim do sprostejh slov, u kterejch jsem ani nevěděla, že je zná... Vyhrožoval sebevraždou, řekl mi dost hnusnejch věcí, co mu už nikdy nedokážu odpustit... Člověk někdy bejvá v opilosti mnohem upřímnější... A to co mi řekl? Ne, to nedokážu jen tak přejít, i když pak za mnou přišel se slovy: "Hele, já se fakt omlouvám."
O víkendu jsem mu nebrala telefon, neodepisovala na chaty, vždyť já kvůli němu i odešla ze skype, jenom abych nemusela číst ty kecy typu: "A ty se se mnou nebavíš?"
Dneska ho uvidím... Jsem zvědavá, co mi řekne, i když ho vlastně nechci potkat. On si mě ale najde, znám ho.
Nechápu, proč to ještě občas dokážu. Proč ještě někdy věřím. Lidem...
Po čtvrtku jsem celkově dospěla k názoru, že svěřovat se druhejm nemá cenu. Stejně to pak použijou v nějaký situaci proti vám a najednou si připadáte tak bezmocní a nenávidíte se za to, že jste kdy něco řekli.
Já jsem hroznej flegmatik, často v sobě dusím pocity, který se začnou hromadit, a jakmile dostanu nějakej podnět, hrozně vybuchnu a říkám věci, co bych nikdy neřekla. Možná že jsem ten čtvrtek jeho náladu ještě zhoršovala, i když teď moc nevím, čím vlastně.
Nedalo se s ním totiž vůbec mluvit, na všechno jen říkal: "To jsem teda dopad" a "Ach jo" a "Teď jsem já ten špatnej" a "Chceš problémy? Fajn, máš je mít", takže jak jsem ho já naštvala?
Docela by mě to zajímalo.
I když jeho pak naštvalo už to, že jsme vystoupili na Muzeu místo na Florenci a začal kecat, že pojedem třema metrama (jede se dvěma), a když jsme se teda chtěli vrátit a jet na Florenc, zase tvrdil, že pojedem o dvě minuty dýl (to je totiž hrozný zpoždění).
To byl teda sakra den. Už si ho nikdy nechci zopakovat. Ten strach, že pod to metro nebo pod kola auta skočí a obavy, že mě fyzicky napadne. Nebejt Kuby, asi bych se úplně zbláznila. Ještě že tam byl, protože nemám tušení, kdo by ho pak na ten intr odvedl. K. ani já určitě ne!
Ale abych nemluvila jen o tomhle, protože to určitě nikoho ani nezajímá a já si připadám jako blbec, když sem píšu podobný věci, mám na vás jednu otázku.
Neznáte nějakej recept na těstovinovej salát, kde nejsou, a pozor, to je důležitý: rajčata, olivy, cuketa, petržel, ředkvičky, listí a další podobný zdravý ingredience? Ze zeleniny snesu jen papriku, okurku (nejlépe kyselou), hrášek, kukuřici a možná by se ještě něco našlo, jenomže je toho prostě strašně málo a když si tak pročítám ty recepty, většinou mi z toho vychází, že bych snědla jenom ty samotný těstoviny s masem, šunkou nebo něčím podobným, co se do toho dává.
Já teda sním i ty ředkvičky, i kedlubnu, ale dávat to do salátu, to teda ne.
Venku je tak krásně, že mi je skoro až líto, že do Prahy nemůžu dojít pěšky. Protože v horku bejt zalezlá v autobuse nebo autě, to je horor. Snesu tak ještě vlak, ale i tak jsem radši venku než si užívat toho počasí jen přes otevřený okno.

Jeden zeleninový salát bez zeleniny, prosím

21. března 2012 v 11:29 | Neriah |  Útržky života
Krátce bych se mohla zmínit... Jak a co se děje. I když krátce v mém podání je občas trochu dlouze. Právě máme počítače kvůli jakýmsi přesunům v rozvrhu, jen bych ocenila nebýt spojená s prvním ročníkem gymnázia. Spolužák mi zasedl mé krásné místo vzadu, kam si vždy ráda zalezu s noteboočkem, takže sedím taky vzadu, akorát směrem do uličky a málem jsem ani neměla síťák, abych se dostala na net. Naštěstí, i když je spolužák vlastně zmetek, našel mi aspoň delší kabel a přehodil ho s tím mým deseticentimetrovým (proč se dělají tak krátký síťáky? Vždyť je to zbytečný, aspoň pro mě v tuto chvíli).

Jinak, řeknu vám, že jsem nikdy nebyla mezi tolika lidmi jako poslední dobou. Někdy se nás v pokoji sejde i šest, a i když si s nima vlastně povětšinou nemám co říct, když se s nima baví K., tak prosím...
Dneska jedeme spolu k jeho rodičům vrátit ještě nějaké věci, konečně i ten netbook, co mi straší v pokoji. Jen si pořád nevím rady s tím, jak se k nim chovat, co tam vlastně dělat. Asi tam zůstaneme celé odpoledne, bude to možná i lepší než být na intru.
V pondělí jsem se ve škole docela zděsila, od prvního března je moje docházka jen výjimečná, vlastně jsem tam byla od té doby jen dvakrát, a tak byl pro mě docela šok se vrátit mezi studující spolužáky. Matika mě vyděsila nejvíc, hlavně ten slibovaný test, ale když mi ty hrůznosti jako směrový a normálový vektor nic neříkají, asi tam nic nenapíšu.
Zatím jsem ani nedostala žádné výpisky, když nepočítám ty čtyři soubory s dějepisem a biologií, a to jsem chtěla vše od začátku března. Budu to muset spolužákovi ještě připomenout, přeci jen, asi se mi něco z toho bude časem hodit.
Pořád kašlu, v noci skoro nespím, je mi zima i horko, občas mám bolesti hlavy a pocity prázdna, někdy mám výčitky svědomí, někdy se směju... Ten smích je zvláštní věc. V poslední době se zase smát začínám, ale jsou to tak nekontrolované výbuchy, které nejdou zadržet. Emoce prožívám tak nějak jinak, i když slzy mi od šestého už netekly... Doufám, že se ten smích nějak ustálí, protože ve škole je to občas překážkou.
Zítra píšu test z chemie, je to asi deset stránek ve wordu a já nevím, kdy se to ještě s tou biologií stihnu naučit. Asi budu mít zase pár pětek, ale známky ještě pořád moc nedokážu řešit, i když už mi taky nejsou úplně jedno jako ještě dva týdny zpět.
Nemůžu uvěřit, že už je skoro konec března, vždyť nemám ani jeden z projektů, které jsme dostali někdy v polovině září nebo října. Vždy si slíbím, jak na tom budu pracovat a teď zjišťuju, že nemám skoro nic. O Izraeli jen dvě stránky a to ještě velkým písmem, takže jich bude ještě míň. do časopisu ani slovo, se spolužákem jsem o tom nemluvila. Do toho referát na eutanazii, to udělám asi za týden, až budu zase doma... A do toho jsem se dozvěděla prozatím asi o tajném projektu, protože k nám do třídy se to ještě nedostalo, ale rozhodně se mi to do mého časového rozvrhu nehodí.
Abych se ještě vrátila k té společnosti - ani bych nevěřila, jak vyčerpávající to může někdy být. Večer jsem ráda, že si můžu vklidu lehnout a kolem mě je jen ticho. Včera měla spolubydlící chuť si povídat, a akorát mě naštvalo pár věcí. Nechápu, proč si někteří stěžují druhým, než aby to řekli člověku do očí. A je pravda, že mě vůbec nezajímá, jestli si se mnou Teri nemá co říct. Já s ní taky ne. A když ona si stěžuje na to, že je vždy ta třetí, je to jen její blbost. My ji do hovoru zapojujeme a to, že ona nepříjemně odsekává, moje vina není. A navíc, nezažívá ani z poloviny to, co já na základce.
Ani nevím, co mě to včera popadlo, že jsem začala K. vyprávět o oblíbených blozích... A zrovna o těch, kde komentuju nebo jsem tam v oblíbených odkazech. Slíbila jsem jí pár adres, ale nevím, nevím, protože mou přezdívku zná. Stoprocentně vím, že by si mě sama od sebe teď nehledala, ale jakmile by na ni narazila někde v komentáři, věděla by, kdo to je. A jestli se má dozvědět o mém blogu, musela bych smazat pár článků a taky být obezřetná ohledně toho, co sem píšu. A nebo bych to řešila dalším blogem... Sakra... Jsem zbabělec.
Ale já se prostě cítím nepohodlně, když vím, že mě čte moc těch, které znám osobně. Teď je to vlastně jen Verča a ta patří mezi výjimky, u kterých to nevadí.
Dlouho jsem se podivovala, že se mi o něm (sakra, měla bych si ho taky nějak anonymně pojmenovat...) od té doby nikdy nezdálo. Ale minulý týden se to změnilo. Byl to zatím jen jeden sen, ale dost divný. Přišel k nám na pokoj s tím, že vlastně neumřel, že byl jen nemocný a že se už vrátil. Já k němu natáhla ruku, chtěla jsem se ho dotknout, ale vůbec to nešlo. Pořád stál na místě, ale bylo to, jako by mi uhýbal. Jako bych se ho dotknout ve skutečnosti nesměla. Jako by tam nebyl...
... Právě jsem dostala přístup k internetu od kamaráda i o hodinách, takže se nebudu nudit... Aspoň že tak...
Mám ty lidi ve skutečnosti docela ráda. Jen s nima neumím žít.
A baví mě vymýšlet nadpisy, co nedávají smysl.
...Loučím se s váma. Bude mi asi za čtvrt hodiny končit informatika neimformatika a pak už jen matika, studyjka a intru dám na pár hodin pápá a vám ostatně taky, akorát na delší dobu...
Ještě jsem vám chtěla napsat jednu větu z Kupce benátského, co se mi tak líbila, ale právě jsem ji zapomněla. Tak jindy, třeba ji užiju do nadpisu, až dojde inspirace...

Chtěla jsem říct, že jestli jsem zapomněla ještě něco, tak se omlouvám, ale ono je to stejně jedno. dozvíte se to možná příště.

...Zase jednou na chvíli

12. března 2012 v 11:25 | Neriah |  Útržky života
Ahoj.
ráno jsem se vrátila od doktora s tím, že zůstávám doma. Sranda. Dostala jsem antibiotika a další odpornosti a budu se léčit. A apaticky přežívat. A možná bych se taky měla něco jako... Učit, že jo.
Ta apatie se u mě tak nějak pozdržuje. Vlastně už to ani nebolí. Teda jo, ale já na to nemyslím. Asi proto, že jsem doma. Na intru je to horší, když jsme tam spolu tolikrát byli. A ve škole taky. Ale tady? Byl tu jen jednou a není tu nic, co by mi ho připomínalo.
Možná taky dobře.
Ale jsem ráda, že ty vzpomínky tolik nepřicházejí. Pořád totiž cítím ztrátu, když si vzpomenu na to, co jsme spolu zažili. Třeba jak jsme jednou zabloudili po cestě na intr, došli jsme k nějakým schodům, tak jsme si řekli, že chceme vědět, co je nahoře a došli jsme až skoro na střechu.
Spolubydlící mě vážně štve. A tentokrát se nejedná o klasický stížnosti na zvuky, co dělá, ale spíš o to, co říká.
V neděli, když jsem přijela, přišla za mnou Teri, protože K. ten den nejela. A spolubydlící s ní chtěla mluvit. Vzala si ji teda za dveře a já už jenom slyšela jak brečí. Fajn, říkala jsem si. Zase ta její povaha, která všechno dramatizuje. Vsadila bych se, že by brečela, i kdyby umřela uklízečka, kterou viděla možná tak jednou.
Ale pak mě Teri zavolala s tím, že mi chce spolubydlící (říkejme jí třeba... No vždyť je to jedno, jmenuje se Petra) něco říct.
A tak jsem se dozvěděla, proč že to vlastně brečela.
Den před tím, co se to stalo, údajně mluvila s několika lidmi a říkala jim, ať na něj dávají pozor. Že se jí nepozdává a tak. Říkala to vychovatelce, jednomu kamarádovi a dokonce i K.
Jenomže nikdo nic nedělal...
A pak k ní přišel do snu.
Ano, čtete správně - údajně k ní do snu přišla jeho duše a řekla mu ,že musí opustit tohle tělo nebo tak něco.
Chápete to, nebo jsem jenom já úplně mimo?
Nevěděla jsem, jestli se tomu mám začít smát.
Každopádně, pak jsem mluvila s tím kamarádem a ptala jsem se ho, jestli mu říkala o tom, ať na něj dává pozor. A on říkal, že vůbec ne.
Týden předtím ještě Petra před K. začala rozebírat přesný čas úmrtí.
A začala tvrdit, že to bylo v tolik a tolik, protože volala mámě a ta to vyčetla z karet.
Opravdu vrchol taktnosti...
Mluvila jsem o tom s vychovatelkou a říkala mi, že mě přestěhuje.
Akorát si teď myslí, že se chci odstěhovat proto, že se těch jejích keců děsím. Jestli mě chce někdo opravdu vyděsit, musí se hodně snažit. A tohle mě neděsí, spíš hrozně štve.
Jak by bylo asi jí, kdyby něco podobnýho někdo vykládal po úmrtí někoho, kdo jí byl blízký?
Pořád mi to vrtá hlavou...
Že vůbec něco takovýho může říct. Ale každopádně, aspoň jsem se trochu zasmála, i když mě to štve. A to je rozhodně pozitivum.
V poslední době jsem ale taky dost protivná a vybuchnu při každý maličkosti. doma odsekávám rodičům, i když nechci. Ale ať už , proboha, neřeší, kam půjdu po maturitě. Mě to teď nezajímá!
A nezajímá mě, že jde život dál a že musím myslet i na něco jinýho. Až na to budu chtít myslet, tak začnu. Ale teď? Pardon, ale nemám zájem...
Na intru se to taky nedá vydržet. Vychovatelka se pořád ptá, jestli se učím a tak. Sakra, ať mi s tím učením dají všichni pokoj. Stačí mi, že sama vím, jak na tom ve škole jsem. Nepotřebuju, aby mi do toho ještě všichni kecali. Je to jen a jen moje věc, co se sebou dělám. A můžou být rádi, že se to u mě viditelně projevuje jen neschopností se soustředit.
Že jsem třeba úplně neztratila chuť k jídlu (i když od středy, co mě bolí v krku...) A nebo že můžu relativně normálně spát.
Ještě jsem si vyslechla, že jenom ležím a že bych se měla taky někdy zvednout a jít do školy. Ale pardon, když se mi motá hlava a ani nedokážu vstát, jak bych tam asi tak měla dojít? Nakonec jsem se naštvala a odpoledne si ustlala a lehla si zas. Vychovatelka pak přišla se slovy: "Tak konečně jsi vstala a ustlala sis?"
O co jí jako jde?
Tak jsem v pátek do školy radši šla, protože tam se ani nedá spát, jak tam pořád někdo chodí, když ležíte.
A tam jsem se dozvěděla, že když mám kašel, radši jsem měla zůstat ležet, protože je to neohleduplný vůči spolužákům.
Takže jsem tak trochu ráda, že jsem doma.
I když jsem původně chtěla jen k doktorovi pro léky a pak rovnou do Prahy.
Zmeškala jsem už spoustu hodin...
A nevím, jak to budu dohánět.
Ale možná bych se neměla překonávat a fakt se vyléčit.
Moje absence nikdy nebyla vysoká, tak jsem si to jednou taky musela vybrat. Mám na to právo. Jiní chybí mnohem víc než já a zvládají.
A když selhalo i moje standardní léčení - zajít si pro všechno možný do lékárny a doufat, že něco zabere...
Jednou taky musím odpadnout.
Já jsem teda nemocná vždycky, když vedle mě někdo zakašle, moje imunita není nijak slavná. Ale nikdy jsem nechyběla v jednom pololetí tak, jako teď. Vždycky chodím s rýmou do školy, protože kdybych měla chybět vždycky, když se nachladím, v podstatě bych tam nebyla skoro nikdy.
A to ještě nikdo ve škole neví, že týden před Velikonocema budu chybět zas... A ten další týden možná taky.
Teda nemyslete si, že si umím dopředu vyvěštit, že budu nemocná, ale čekají mě další doktoři, kam jsem objednaná už teď. Otrava. Nemám je ráda.
Ještě jsem vám nevyprávěla pořádně o Teri, abych se vrátila k předchozímu tématu.
Na jednu stranu se snaží pomáhat K., což ji zmáhá, ostatně mě taky... Ale pak začne brečet kvůli tomu, že nemůže bydlet na tomhle pokoji, protože nad ní bydlí kluk, s kterým se nedávno rozešla. A ten kluk se nahoře normálně s někým baví, hýbe se a tak. To si ale dovoluje moc.
Já vím, že to možná pro ni je hrozný, ale když bydlí na pokoji s někým, komu ten kluk umřel, mohla by se aspoň trochu mírnit... K. už tam nechce jezdit ani kvůli ní...
A Teri pak ještě žárlí na mě a další lidi, protože se s náma K. baví víc než s ní. A v úterý, když byl pohřeb, jela jsem s K. k jeho rodičům... A to taky žárlila. Že měla jet ona, ale jela jsem nakonec já.
Nechci se nějak... Nevím, povyšovat, ale já jeho rodiče narozdíl od ní aspoň znala už dřív... A jeho mamka mi pak děkovala, že jsem s nima byla a že jí to pomohlo. což mě sice dost překvapilo... Ale vypadalo to, že to myslí vážně.
Ale nejvíc žárlí na to, že K. a já máme jeho rodiče v přátelích na faceboku a ona ne. Že ji si ani jeden z nich nechtěl přidat. Chápete to? Tragédie století!

Já to nezvládnu!

2. března 2012 v 17:38 | Neriah |  Útržky života
cítím se tak nějak otupěle. Skutečnost na mě doléhá, ale já každou chvíli věřím, že to byl jen sen, čekám, kdy mi napíše... Na skype teď byl online. Ais někdo z rodiny šel na jeho stolní počítač. Já to nezvládnu.
Nezvládnu ho vidět online a vědět, že tam není on. V první chvíli jsem věřila, že tu stále je a že mi napíše. Ale není to pravda.
Mluvila jsem s Klusákem, byli na základce skoro jako dvojčata.
Taky tomu stále nevěří. Bylo to tak náhlé, v úterý jsme se spolu smáli a ve středu byl pryč. Jeho smích už je jen vzpomínkou.
Pořád doufám, že se probudím do reality.
V jednu chvíli věřím v to, že tu je, poté na mě dolehne skutečnost toho že už tomu tak není...
Když jsem šla dnes do kuchyně, v rádiu hráli jednu z jeho milovaných písniček od Judas Priest. chtěla jsem odtamtud utéct, vůbec ji neslyšet.
Nemůžu si pustit nic z toho, co měl tak rád. Vlastně žádnou hudbu, kterou mám od něho.
Když někde něco slyším, hned si řeknu, že by ho to určitě zajímalo.
Lituju všeho, co už se nikdy nedozví. Chtěla bych mu to všechno hrozně říct.
Je hrozné, když rodič přežije své dítě.
A když si uvědomím, že mohl mít tříměsíční dítě, kdyby K. nešla na potrat...
Tenkrát ho to sebralo. Svůj život žil tak, jak jen mohl nejlépe. Chtěl si prožít vše a mně je tak moc líto, že nemohl poznat, jaké to je být otcem.
Jeho rodiče možná věřili, že se dožije vyššího věku a dítě bude mít až pak, s dostudovanou školou...
Měl tolik plánů. Slíbil mi pomoc s html,až ho začneme brát, měli jsme jít v červnu na koncert Black Sabbath, ve středu chtěl do kina...
Proč to nemůže být jen zlá noční můra?
Nedovedu si představit bolest nikoho druhého. Ani K., která s ním chodila a která ho našla, ani jeho rodičů. Dovedu si představit jen tu svou bolest. Ani nevím, jaký jsme měli spolu vztah.
Bylo to hlubší než přátelství, ale rozhodně mezi námi nebyla partnerská láska. Jeden z té hrstky lidí, kterým bych s důvěrou svěřila svůj život.
Nevím, jak v úterý unesu ten pohřeb. Už teď mám strach. Chci tam být, ale bojím se všech těch lidí, co nám budou přát upřímnou soustrast. Nechci tam lidi, co ho neznali. Nejspíš tam bude skoro celá škola.
A můj vztek na ty, co to dali na net, se nemírní. Prý je to i v novinách. Nechci vědět, ve kterých. Stačil mi článek o tom, že byla na intru nalezena mrtvola... Jak to jen mohou napsat tak necitelně? Vždyť ho našla K., když ho šla budit. Nešel dolů za ní, kde se scházeli, tak zašla nahoru a snažila se ho vzbudit. A oni napíšou něco takového.
Nedokážu tak o něm uvažovat. Jako o mrtvole. Vždyť je živý, chce se mi křičet.
Vždyť tu s námi byl, v úterý jsme šli nakupovat, on se posadil do vozíku jako vždycky, kupoval si brambůrky... Pak se mě ptal, jestli chci část knížky, kterou zatím napsal. Už mi ji nestihl dát.
Měl už vyhlídlé i nakladatelství, kam ji chtěl po dopsání poslat.
Mám některé jeho povídky. Sbírala jsem i slohovky, které psal loni. I to jedno svítáníčko mám. Všechno to musím jednou dát dohromady. Jen o to nesmím přijít. Je to jediná památka na něj.
K. dostala prášky na uklidnění. Stejně tak Teri, u které to moc nechápu. Prášky od bolesti neuleví, viděla jsem to u K. Záchvaty pláče se spíše zvýšily a ani prý nemohla spát. Začala na léky spoléhat. Co mám dělat, až prášky doberu, co bude pak? Na to se mě ptala už několikrát a já nevím, co jí odpovědět. Ne, neříkejte mi nikdo, že ta bolest bude časem menší, stejně vám to teď nebudu věřit.
Já si nic na uklidnění nevezmu. Vím, že by chtěl, abych byla silná. On by si je taky nevzal. Stejně to ale na intru nezvládnu. Žádala jsem vychovatelku o přestěhování. Představa, že v té posteli, kde normálně spím, občas lehával, mě ničí. A nechci tam bydlet ještě z jednoho důvodu. Spolubydlící si hraje na chudinku, kterou je třeba litovat. Přitom to byla ona, kdo na něj v úterý měl kecy. Nechci poslouchat, jak je jí líto, že se to stalo a jak na tom jsem. Ne, od ní ne. Ona nemá právo to vědět. Nemá právo se vůbec mezi nás plést. Stačil mi její histerický záchvat ve středu večer. Pak, když jsme šli za klukama do hospody, smála se, jako by se nic nestalo. Tuhle přetvářku nenávidím. Stejně jsem tam já ani K. nevydržely dlouho. Taková veselá společnost nebyla nic pro nás.
Vzpomínám na to, jak ještě v úterý za mnou přiběhl ke stolu a vesele se mě ptal, jestli nepůjdeme ven. Nakonec jsme nešli, jak on chtěl, na pivo, nebylo nám dobře. A mně je tak líto, že jsem tam pak večer nezůstala. Četla jsem si, zatímco jsem měla poslední možnost si s ním povídat.
To si nikdy neodpustím!
Kdysi dávno jsem o něm něco málo psala, i když jsem to pak nezveřejnila, jak jsem na to zapomněla.
Je strašně zvláštní vědět, že existuje někdo, koho můžu označit za kamaráda. Ne takového toho povrchního... A přitom je tu tak dlouho. Už, jestli dobře počítám, 8 let.
Jednu chvíli jsem ho milovala, podruhé nenáviděla... A teď mezi námi vzniklo pevné přátelství. Ano, minulý rok jsme spolu tři měsíce nemluvili kvůli jeho urážlivosti. Ale stejně... Když si vezmu, že čteme to samé, posloucháme to samé... Dokonce máme podobný smysl pro humor...
Dnes jsme se bavili o metalu (jak jsme se k němu vlastně dostali, jaké pocity při jeho poslechu máme,...) a opravdu se mi nechtělo věřit jeho odpovědím - tak identickým.
Je něco takového vůbec možné?
Chvilky souznění jsou krátké, vlastně se se mnou skoro vůbec nebaví, protože je se svou přítelkyní... Ale dnes jsme spolu mluvili čtyři hodiny a cítím se najednou nějak lehčí. Jakoby mi to povídání o nepodstatných věcech ulevilo. Nejsem na tomto světě tak úplně sama...
A ten pocit je povznášející. Jen mi ho připomeňte, až se zas budu cítit osaměle.
Tak to jsem o něm tenkrát napsala. Byla jsem vážně šťastná. A teď? Vím, že už to nikdy nebude stejné jako dřív. Nevím, jak mám utěšovat K., jak vůbec na intru přežiju, bez úsměvů, bez přátel... Bojím se tam v neděli jet.
Uvažuju nad tím, že z intru odejdu. Třeba se nastěhuju jinam a školu dokončím, ale nebudu už spát tam. Nejsem si jistá, jak dlouho bych to takhle zvládala.

29. 2. 2012 - Nejhorší den v mém životě

1. března 2012 v 20:01 | Neriah |  Útržky života
Řekněte mi, proč jsou lidi tak bezohlední? Proč, když někdo umře, hned je to na netu a lidé, kteří dotyčného neznali, jen hltají ony řádky a jsou šťastní, že jim se to neděje? Přečtou si zprávu o tom, že je někdo mrtvý, a pak si žijou své šťastné životy a zapomenou na to, že podobný článek vůbec kdy četli.
Nenávidím všechny ty, co to na internet dali, všechny ty, co to považují za senzaci.
Jé, na intru zemřel student, to je ale fascinující! Lidi, zamyslete se nad sebou trochu.
Já je tak nenávidím!
Protože oni neví, jak to bolí. Jak ta ztráta člověka ničí.
Když jsem se to dozvěděla, ani nevím, co jsem řekla. Jen vím, že šlo vše tak trochu mimo mě. Uklízečka vynášela odpadky a já si říkala, proč jde život dál, když se to stalo? Jak se ostatní dokážou chovat úplně normálně a konat každodenní povinnosti? Čas se na chvíli zastavil.
Už jsem se asi vybrečela (první pláč asi po třech letech), i když věřím, že to ještě přijde, asi ani necítím bolest. spíš je to prázdnota. Necítím vůbec nic, jen když si uvědomím, co už spolu nikdy nezažijeme, že si už nikdy nedoporučíme žádné knížky, že už si s ním nikdy nebudu povídat, mám pocit, jakoby někdo vytrhl část mě a odhodil ji daleko, tak daleko, že ji už nikdy nenajdu.
Vlastně ani nevím, co k tomu dál psát. Odešel, už se nikdy nevrátí, a i když rozum ví, že se bolest časem zmírní, zbytek říká něco jiného.
Bojím se pustit si hudbu, kterou mi dal a kterou měl rád, ve všem jsou na něj vzpomínky, v knížkách, na intru v pokoji,...
Nemám sílu dávat se dohromady.
Dnes jsem odjela domů, nebyla vůbec energie snažit se před ostatními tvářit, že se cítím nějak lépe, včera jsem zůstala jen kvůli jeho přítelkyni, která ho ráno našla. Nevěděla jsem, jak ji utěšit, co říkat, když sama jsem potřebovala, aby mě někdo uklidnil.
Jen jsem moc ráda, že při tom netrpěl, že jen usnul a už se neprobudil, že ho nic nebolelo. Opravdu chci moc věřit tomu, že teď už je mu dobře, už necítí únavu ani bolest jako předtím, a je šťastný a jen si nepřeje, abychom se tolik trápili. Byl hrozně silný a statečný a vím, že by ho určitě trápilo, kdyby se naše životy kvůli jeho odchodu naprosto zhroutily, přesto bude trvat ještě dlouho, než se dokážu trochu vschopit.
Ale nevím, jak mám zvládat slzy lidí, kteří ho ani neznali, jak mám utěšit někoho, kdo to ani nepotřebuje. Vím, že se chovám špatně, že nemám pochopení, ale proč brečí ti, kteří ho viděli jen několikrát? Proč si vynucují lítost? A když přejí upřímnou soustrast, máte chuť je poslat někam.
Nevím, jestli mi vadí, když o tom s někým mluvím nebo pravý opak.
Ale rozhodně mi vadí falešná lítost.
Vím, že výčitky jsou špatné, i tak se nějakým nedokážu ubránit. Napadají mě přitom samé nesmysly, jako třeba to, že jsem mu neřekla o všem, co jsem mu dala v pátek na disk, nebo že jsem na něj několikrát byla protivná.
Něco z toho byl přitom jen jeho vzdor proti nemoci, jeho snaha být silný, zapadnout mezi zdravé a dokazování okolí, že je v pořádku. Nechápala jsem jeho touhu vše vyzkoušet co nejdříve, teď ale vím, že bylo dobře, když si vše prožil. Když máte jen devatenáct let na to, prožít si celý život, rozhodně budete na vše spěchat. Mrzí mě, že jsem to nechápala. Nebo jsem spíše nechtěla pochopit. Je těžké připustit si, že se něco takového může stát. Věděla jsem, že je nemocný a že se nedožije vysokého věku, ale přesto jsem doufala, že to nebude ještě teď, vždyť je tak brzy.
Nikdy o své nemoci nemluvil, sám si problémy nepřipouštěl, v poslední době přestával brát léky...
Jen je mi to strašně líto.
Chtěla bych, aby mě nenapadaly samé nesmyslné věci, které už se nikdy nedozví, které mu já neřeknu nebo které si nepřečte. Mrzí mě, že spolu nepůjdeme na ten koncert, kam jsme se oba těšili, ale sama tam rozhodně nepůjdu.
Je nás dost, kterým bude chybět. Jen bych si hrozně přála, aby to věděl. Aby věděl, že jsme ho měli opravdu rádi. Že i když jsem mu tenkrát hrozně ublížila, nebylo to proto, kvůli čemu si myslel. Měla jsem k němu být upřímnější a říct vše, jak to bylo. Teď už je pozdě, vím.
Nějaký čas se tu zřejmě neukážu. Stejně se na nic dlouho nedokážu soustředit. Nevím, jak to budu zvládat ve škole. Nevím, jestli mám jít na skype a facebook. Nechci, aby mi lidi psali, že jim je to líto. Protože většině je to líto jen povrchně, oni ho neznali!
Na druhou stranu si říkám, že čím dřív tam půjdu, tím dřív tu útěchu od lidí, o kterou nestojím, budu mít za sebou.
Nevím!