Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

29. 2. 2012 - Nejhorší den v mém životě

1. března 2012 v 20:01 | Neriah |  Útržky života
Řekněte mi, proč jsou lidi tak bezohlední? Proč, když někdo umře, hned je to na netu a lidé, kteří dotyčného neznali, jen hltají ony řádky a jsou šťastní, že jim se to neděje? Přečtou si zprávu o tom, že je někdo mrtvý, a pak si žijou své šťastné životy a zapomenou na to, že podobný článek vůbec kdy četli.
Nenávidím všechny ty, co to na internet dali, všechny ty, co to považují za senzaci.
Jé, na intru zemřel student, to je ale fascinující! Lidi, zamyslete se nad sebou trochu.
Já je tak nenávidím!
Protože oni neví, jak to bolí. Jak ta ztráta člověka ničí.
Když jsem se to dozvěděla, ani nevím, co jsem řekla. Jen vím, že šlo vše tak trochu mimo mě. Uklízečka vynášela odpadky a já si říkala, proč jde život dál, když se to stalo? Jak se ostatní dokážou chovat úplně normálně a konat každodenní povinnosti? Čas se na chvíli zastavil.
Už jsem se asi vybrečela (první pláč asi po třech letech), i když věřím, že to ještě přijde, asi ani necítím bolest. spíš je to prázdnota. Necítím vůbec nic, jen když si uvědomím, co už spolu nikdy nezažijeme, že si už nikdy nedoporučíme žádné knížky, že už si s ním nikdy nebudu povídat, mám pocit, jakoby někdo vytrhl část mě a odhodil ji daleko, tak daleko, že ji už nikdy nenajdu.
Vlastně ani nevím, co k tomu dál psát. Odešel, už se nikdy nevrátí, a i když rozum ví, že se bolest časem zmírní, zbytek říká něco jiného.
Bojím se pustit si hudbu, kterou mi dal a kterou měl rád, ve všem jsou na něj vzpomínky, v knížkách, na intru v pokoji,...
Nemám sílu dávat se dohromady.
Dnes jsem odjela domů, nebyla vůbec energie snažit se před ostatními tvářit, že se cítím nějak lépe, včera jsem zůstala jen kvůli jeho přítelkyni, která ho ráno našla. Nevěděla jsem, jak ji utěšit, co říkat, když sama jsem potřebovala, aby mě někdo uklidnil.
Jen jsem moc ráda, že při tom netrpěl, že jen usnul a už se neprobudil, že ho nic nebolelo. Opravdu chci moc věřit tomu, že teď už je mu dobře, už necítí únavu ani bolest jako předtím, a je šťastný a jen si nepřeje, abychom se tolik trápili. Byl hrozně silný a statečný a vím, že by ho určitě trápilo, kdyby se naše životy kvůli jeho odchodu naprosto zhroutily, přesto bude trvat ještě dlouho, než se dokážu trochu vschopit.
Ale nevím, jak mám zvládat slzy lidí, kteří ho ani neznali, jak mám utěšit někoho, kdo to ani nepotřebuje. Vím, že se chovám špatně, že nemám pochopení, ale proč brečí ti, kteří ho viděli jen několikrát? Proč si vynucují lítost? A když přejí upřímnou soustrast, máte chuť je poslat někam.
Nevím, jestli mi vadí, když o tom s někým mluvím nebo pravý opak.
Ale rozhodně mi vadí falešná lítost.
Vím, že výčitky jsou špatné, i tak se nějakým nedokážu ubránit. Napadají mě přitom samé nesmysly, jako třeba to, že jsem mu neřekla o všem, co jsem mu dala v pátek na disk, nebo že jsem na něj několikrát byla protivná.
Něco z toho byl přitom jen jeho vzdor proti nemoci, jeho snaha být silný, zapadnout mezi zdravé a dokazování okolí, že je v pořádku. Nechápala jsem jeho touhu vše vyzkoušet co nejdříve, teď ale vím, že bylo dobře, když si vše prožil. Když máte jen devatenáct let na to, prožít si celý život, rozhodně budete na vše spěchat. Mrzí mě, že jsem to nechápala. Nebo jsem spíše nechtěla pochopit. Je těžké připustit si, že se něco takového může stát. Věděla jsem, že je nemocný a že se nedožije vysokého věku, ale přesto jsem doufala, že to nebude ještě teď, vždyť je tak brzy.
Nikdy o své nemoci nemluvil, sám si problémy nepřipouštěl, v poslední době přestával brát léky...
Jen je mi to strašně líto.
Chtěla bych, aby mě nenapadaly samé nesmyslné věci, které už se nikdy nedozví, které mu já neřeknu nebo které si nepřečte. Mrzí mě, že spolu nepůjdeme na ten koncert, kam jsme se oba těšili, ale sama tam rozhodně nepůjdu.
Je nás dost, kterým bude chybět. Jen bych si hrozně přála, aby to věděl. Aby věděl, že jsme ho měli opravdu rádi. Že i když jsem mu tenkrát hrozně ublížila, nebylo to proto, kvůli čemu si myslel. Měla jsem k němu být upřímnější a říct vše, jak to bylo. Teď už je pozdě, vím.
Nějaký čas se tu zřejmě neukážu. Stejně se na nic dlouho nedokážu soustředit. Nevím, jak to budu zvládat ve škole. Nevím, jestli mám jít na skype a facebook. Nechci, aby mi lidi psali, že jim je to líto. Protože většině je to líto jen povrchně, oni ho neznali!
Na druhou stranu si říkám, že čím dřív tam půjdu, tím dřív tu útěchu od lidí, o kterou nestojím, budu mít za sebou.
Nevím!
 


Komentáře

1 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 5. března 2012 v 22:07 | Reagovat

Já věřím, že žádný odchod člověka není definitivní ztrátou. Nemůže existovat nic, co bychom nebyli schopní chápat. A smrt jako definitivní konec nechápe nikdo. Věř, že je mu líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.