Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Já to nezvládnu!

2. března 2012 v 17:38 | Neriah |  Útržky života
cítím se tak nějak otupěle. Skutečnost na mě doléhá, ale já každou chvíli věřím, že to byl jen sen, čekám, kdy mi napíše... Na skype teď byl online. Ais někdo z rodiny šel na jeho stolní počítač. Já to nezvládnu.
Nezvládnu ho vidět online a vědět, že tam není on. V první chvíli jsem věřila, že tu stále je a že mi napíše. Ale není to pravda.
Mluvila jsem s Klusákem, byli na základce skoro jako dvojčata.
Taky tomu stále nevěří. Bylo to tak náhlé, v úterý jsme se spolu smáli a ve středu byl pryč. Jeho smích už je jen vzpomínkou.
Pořád doufám, že se probudím do reality.
V jednu chvíli věřím v to, že tu je, poté na mě dolehne skutečnost toho že už tomu tak není...
Když jsem šla dnes do kuchyně, v rádiu hráli jednu z jeho milovaných písniček od Judas Priest. chtěla jsem odtamtud utéct, vůbec ji neslyšet.
Nemůžu si pustit nic z toho, co měl tak rád. Vlastně žádnou hudbu, kterou mám od něho.
Když někde něco slyším, hned si řeknu, že by ho to určitě zajímalo.
Lituju všeho, co už se nikdy nedozví. Chtěla bych mu to všechno hrozně říct.
Je hrozné, když rodič přežije své dítě.
A když si uvědomím, že mohl mít tříměsíční dítě, kdyby K. nešla na potrat...
Tenkrát ho to sebralo. Svůj život žil tak, jak jen mohl nejlépe. Chtěl si prožít vše a mně je tak moc líto, že nemohl poznat, jaké to je být otcem.
Jeho rodiče možná věřili, že se dožije vyššího věku a dítě bude mít až pak, s dostudovanou školou...
Měl tolik plánů. Slíbil mi pomoc s html,až ho začneme brát, měli jsme jít v červnu na koncert Black Sabbath, ve středu chtěl do kina...
Proč to nemůže být jen zlá noční můra?
Nedovedu si představit bolest nikoho druhého. Ani K., která s ním chodila a která ho našla, ani jeho rodičů. Dovedu si představit jen tu svou bolest. Ani nevím, jaký jsme měli spolu vztah.
Bylo to hlubší než přátelství, ale rozhodně mezi námi nebyla partnerská láska. Jeden z té hrstky lidí, kterým bych s důvěrou svěřila svůj život.
Nevím, jak v úterý unesu ten pohřeb. Už teď mám strach. Chci tam být, ale bojím se všech těch lidí, co nám budou přát upřímnou soustrast. Nechci tam lidi, co ho neznali. Nejspíš tam bude skoro celá škola.
A můj vztek na ty, co to dali na net, se nemírní. Prý je to i v novinách. Nechci vědět, ve kterých. Stačil mi článek o tom, že byla na intru nalezena mrtvola... Jak to jen mohou napsat tak necitelně? Vždyť ho našla K., když ho šla budit. Nešel dolů za ní, kde se scházeli, tak zašla nahoru a snažila se ho vzbudit. A oni napíšou něco takového.
Nedokážu tak o něm uvažovat. Jako o mrtvole. Vždyť je živý, chce se mi křičet.
Vždyť tu s námi byl, v úterý jsme šli nakupovat, on se posadil do vozíku jako vždycky, kupoval si brambůrky... Pak se mě ptal, jestli chci část knížky, kterou zatím napsal. Už mi ji nestihl dát.
Měl už vyhlídlé i nakladatelství, kam ji chtěl po dopsání poslat.
Mám některé jeho povídky. Sbírala jsem i slohovky, které psal loni. I to jedno svítáníčko mám. Všechno to musím jednou dát dohromady. Jen o to nesmím přijít. Je to jediná památka na něj.
K. dostala prášky na uklidnění. Stejně tak Teri, u které to moc nechápu. Prášky od bolesti neuleví, viděla jsem to u K. Záchvaty pláče se spíše zvýšily a ani prý nemohla spát. Začala na léky spoléhat. Co mám dělat, až prášky doberu, co bude pak? Na to se mě ptala už několikrát a já nevím, co jí odpovědět. Ne, neříkejte mi nikdo, že ta bolest bude časem menší, stejně vám to teď nebudu věřit.
Já si nic na uklidnění nevezmu. Vím, že by chtěl, abych byla silná. On by si je taky nevzal. Stejně to ale na intru nezvládnu. Žádala jsem vychovatelku o přestěhování. Představa, že v té posteli, kde normálně spím, občas lehával, mě ničí. A nechci tam bydlet ještě z jednoho důvodu. Spolubydlící si hraje na chudinku, kterou je třeba litovat. Přitom to byla ona, kdo na něj v úterý měl kecy. Nechci poslouchat, jak je jí líto, že se to stalo a jak na tom jsem. Ne, od ní ne. Ona nemá právo to vědět. Nemá právo se vůbec mezi nás plést. Stačil mi její histerický záchvat ve středu večer. Pak, když jsme šli za klukama do hospody, smála se, jako by se nic nestalo. Tuhle přetvářku nenávidím. Stejně jsem tam já ani K. nevydržely dlouho. Taková veselá společnost nebyla nic pro nás.
Vzpomínám na to, jak ještě v úterý za mnou přiběhl ke stolu a vesele se mě ptal, jestli nepůjdeme ven. Nakonec jsme nešli, jak on chtěl, na pivo, nebylo nám dobře. A mně je tak líto, že jsem tam pak večer nezůstala. Četla jsem si, zatímco jsem měla poslední možnost si s ním povídat.
To si nikdy neodpustím!
Kdysi dávno jsem o něm něco málo psala, i když jsem to pak nezveřejnila, jak jsem na to zapomněla.
Je strašně zvláštní vědět, že existuje někdo, koho můžu označit za kamaráda. Ne takového toho povrchního... A přitom je tu tak dlouho. Už, jestli dobře počítám, 8 let.
Jednu chvíli jsem ho milovala, podruhé nenáviděla... A teď mezi námi vzniklo pevné přátelství. Ano, minulý rok jsme spolu tři měsíce nemluvili kvůli jeho urážlivosti. Ale stejně... Když si vezmu, že čteme to samé, posloucháme to samé... Dokonce máme podobný smysl pro humor...
Dnes jsme se bavili o metalu (jak jsme se k němu vlastně dostali, jaké pocity při jeho poslechu máme,...) a opravdu se mi nechtělo věřit jeho odpovědím - tak identickým.
Je něco takového vůbec možné?
Chvilky souznění jsou krátké, vlastně se se mnou skoro vůbec nebaví, protože je se svou přítelkyní... Ale dnes jsme spolu mluvili čtyři hodiny a cítím se najednou nějak lehčí. Jakoby mi to povídání o nepodstatných věcech ulevilo. Nejsem na tomto světě tak úplně sama...
A ten pocit je povznášející. Jen mi ho připomeňte, až se zas budu cítit osaměle.
Tak to jsem o něm tenkrát napsala. Byla jsem vážně šťastná. A teď? Vím, že už to nikdy nebude stejné jako dřív. Nevím, jak mám utěšovat K., jak vůbec na intru přežiju, bez úsměvů, bez přátel... Bojím se tam v neděli jet.
Uvažuju nad tím, že z intru odejdu. Třeba se nastěhuju jinam a školu dokončím, ale nebudu už spát tam. Nejsem si jistá, jak dlouho bych to takhle zvládala.
 


Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 2. března 2012 v 18:40 | Reagovat

tohle je vždycky těžký, jednou jsem něco podobného taky zažila. takže vím, že řeči ostatních ti nepomůžou, žádné: takovej už je život, a podobně tu bolest nesmaže.
ale věř tomu, nebo ne, časem se to zase spraví. teď ti to zní nepředstavitelně, ale po nějaké době slzy uschnou. stopy po nich zůstanou, ale už nebudou tak pálit a ty začneš vzpomínat na všechno dobré, co ti dal - s láskou.
psalas, že chtěl vydat nějakou knihu. je smutné, že ji nedopsal, ale třeba by šla vydat nedokončená? nebo by jsi mohla, až ta největší bolest přejde, vydat i tu jeho ostatní tvorbu, kterou máš schovanou. svým způsobem by tak stále žil, promlouval k lidem, a jeho slova, jeho činy, by mohly ještě něco ovlivnit.
neznala jsem ho, takže slova, že je mi to líto by mohla vyznět jako neupřímnost. ale mě mrzí každá smrt a z těchto tvých dvou článků vidím, jak vzácný člověk to byl. je smutné, že taková bytost odešla a to myslím upřímně, věř mi.

2 T. T. | Web | 2. března 2012 v 18:49 | Reagovat

Vím, že to asi nechceš slyšet, ale je mi to líto, strašně moc, museli jste si být strašně blízcí. V minulém článku jsi psala, že nesnášíš falešnou lítost hlavně od lidí, kteří ho neznali. Taky jsem ho neznala, ale nemohla jsem ti to nenapsat. Promiň. To, jak jsi to napsala, mi úplně vehnalo slzy do očí. Ani si nedovedu představit, kdyby mi odešel někdo blízký. Nebudu ti radit, jak se s tím vyrovnat, protože s tím nemám zkušenosti, ale přeju ti, aby se ti to povedlo. Nemyslím tím, abys na něj zapomněla, to si určitě nezaslouží.
Vážně je mi to líto.

3 Neriah Neriah | Web | 2. března 2012 v 19:58 | Reagovat

[1]:
Vím, že když jsem byla malá a umřel mi děda, prožívala jsem taky muka. Jiný druh bolesti, ale pořád se to týkalo někoho mrtvého, a to jsem si s dědou nebyla vůbec blízká. Po čase to přešlo a dnes si na něj skoro nevzpomínám. Nepamatuju si, jaký měl hlas, co kdy říkal, jak se choval,...
Děsí mě, že to teď bude stejné. Že všechno zapomenu. Přitom jsme se spolu tolik smáli a to i naprostým blbostem, které druzí nechápali.
Dneska jsem mluvila s tím jeho kamarádem a zvládla jsem to už bez slz, ale ještě to přijde. Až v pondělí přijede na intr K. a pak ještě na tom pohřbu... Tam to bude nejhorší. A nejspíš potkám i jeho rodinu.

Já tu knihu nemám. Už jsme nad vydáním uvažovali, i s ochotou několika z nás to klidně financovat. Ale jediný, kdo to má, je jeho třídní, která údajně měla opravovat nějaké chyby. Pak už je to jen v jeho zaheslovaném počítači... Kamarád řekl, že ji o to zkusí požádat. Ostatní povídky nevím, jestli by vydat šly. Mají třeba jednu až dvě stránky ve wordu a moc jich nemám.
Dával je na internet, ale pak nějak spadl celej server či co (moc tomu nerozumím, kamarád by to vysvětlil lépe), tak už tam nejsou. Ale jestli tam je něco, co nemám, prý mi to kamarád z toho nějak vytáhne.
Musím to dát nějak dohromady, nechci, abych o něco z toho přišla. Jsem asi nenormální, ale chci si vykopírovat i celou naši historii chatu, i když naše psaná konverzace byla dost odlišná od té mluvené a vlastně jsme si toho moc neřekli. Jen se bojím probrat tu hudbu a knihy...

Nevím, jaký by byl, kdyby nežil s vědomím, že umře dřív než my ostatní. Ale takhle se snažil užívat si života, jak jen se s jeho omezeními dalo a je fakt, že on na nějaká omezení úplně kašlal. Možná právě ta nemoc, to vědomí vlastní smrtelnosti, z něj dělalo toho, kým byl. Teď ho jen vychvaluju, ale už jsem tu kdysi o něm napsala pár hnusných článků, které teď ze srdce nenávidím. A teď už můžu říct, že ho chápu. Ne ve všem, ale rozumím jeho chování a opravdu mě mrzí, že jsem ho nepochopila dřív...

[2]:
No, tou falešnou lítostí jsem myslela spíš lidi, co ho znali, ale jen povrchně a pak vyváděli, jako by jim umřel nejbližší přítel. Právě proto ani nechci, aby na tom pohřbu byli přesně tihle. Tam možná uroní nějakou tu slzu, aby se neřeklo, pak ale odejdou a budou se smát a zapomenou na to, že někde byli. Ale je fakt, že jeho měla ráda spousta lidí. Bude nás tam hodně, určitě spousta učitelů ze základky i teď ze střední, a taky dost studentů. Sejdeme se celá bývalá třída. Ironie. Během roku se nikdy nevidíme všichni najednou a teď... Nechtěla jsem, aby to bylo za takových okolností.
Hrozně si přeju, abych na něj nezapomněla. Jistě, v mém srdci zůstane navždy a je mi jedno, že to zní jako klišé, ale mám strach, že zapomenu ty detailnější vzpomínky. Teď, když chci vzpomínat, nemůžu si skoro nic vybavit. Určitě mi toho hodně říkal, ale já ho pozorně neposlouchala. A nebo mám ty vzpomínky momentálně nějak zablokované.

4 Lucka Lucka | 3. března 2012 v 10:33 | Reagovat

Je mi z toho smutno. Je pravda, že jsem ho neznala, ale každá taková ztráta mě zasáhne. Prožila jsem něco podobného, tak si dokážu představit, jak moc to musí bolet.
Nebudu psát, že ti bude časem líp, protože to teď slyšet určitě nechceš. Ještě dlouho budeš všude slyšet jeho hlas a budeš si přát, abys nějak mohla vrátit čas a prožít s ním aspoň jeden další okamžik.
Kdyby sis někdy potřebovala popovídat, tak klidně napiš. Kdykoliv.

5 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 3. března 2012 v 12:37 | Reagovat

[3]: já myslím, že na osobu, která člověka takhle ovlivní, se nezapomíná. přece jen je rozdíl, když člověk ztratí někoho, koho moc neznal a navíc v dětství, a když někoho ztratí ve vyšším věku. nevěřím, že bys na něj zapoměla.
tak držím palce, aby se to podařilo toho sehnat co nejvíc. takhle bude aspoň dál žít. ve vás.. a snad i v lidech, kteří si něco od něj přečtou, jestli vám to vyjde. přeju hodně štěstí, aby se to podařilo.
žádný člověk se nerodí s určitou povahou. vždycky je to hlavně o tom, co v životě zažijeme, i když to, jak se k tomu postavíme, je na nás. vím, zní to krutě, ale možná, že je pro něj lepší, že to bylo právě takhle, a ne jinak. že měl šanci si uvědomit, že žijeme jen jednou. že měl šanci být právě takový, jaký byl a ne jiný. a prožít si život jak nejlíp to šlo. a vám, jeho přátelům, dal šanci to pochopit také. a to ve vás bude žít vždycky.

6 Verča Verča | E-mail | 3. března 2012 v 20:06 | Reagovat

Hlavní je, že jste se měli rádi a že jste se spolu uměli smát. Na ničem jinem ve skutečnosti nezáleží.

7 Vendy Vendy | Web | 4. března 2012 v 17:56 | Reagovat

Je to hrozné pro tebe a hlavně pro K., kterou sice neznám, ale dovedu si představit její bolest. Jestli ho našla jako první, musela zažít šok. Člověk, kterého znala, kterého milovala a který byl plný života a plánů, najednou není. Nevím, co se stalo, jestli nešťastná náhoda nebo co, ale na tom ani nezáleží - ten kluk tu není. Přesně vím jak se cítíš, vím, jakou bolest prožíváš a jak se odmítáš smířit s realitou a že si nedovedeš představit, jak budeš žít dál. Ani K.
Je mi to moc líto, Neriah, je mi líto zmařeného života. Asi nemá cenu si říkat, co by bylo, kdyby... to je nejzáludnější a nejzákeřnější slovo, které existuje.
Kdyby.
Tohle si říkám taky, loni mi umřela máma, a počítala jsem s tím, protože odcházela hrozně rychle a mě zaskakovalo každé zhoršení jejího stavu, byla jsem z toho šílená strachem. Měla své roky a dalo se s tím počítat, přesto, když umřela, bylo to pro mě ta nejhorší skutečnost a asi se s tím peru doteď.
Ono to bolí vždycky, a když jde o lidi blízké, bolí to nadvakrát.
Píšeš o svém dědečkovi, že jsi byla smutná, ale přesto tě to tolik nevzalo jako smrt tvého přítele - i to se dá pochopit, nebylo to proto, že bys dědečka měla míň ráda, ale že jsi byla ještě malá a neměla s ním tolik společných chvil. Jeho ztráta dnes by tě bolela dvakrát tolik...
Ta bolest se časem otupí, prostě to tak je. Ale teď je pro vás živá. Nepotlačuj ji, ten kluk si ji zaslouží, zaslouží si, aby po něm někdo byl smutný. Ale pro K. bych řekla - a možná i pro tebe, ať si teď bere léky na uklidnění, už proto, aby mohla vůbec fungovat (promiň mi to slovo, ale tohle jsem taky prodělala). Na prášky si návyk nevypěstuje, z toho nemusí mít strach. Bohužel, my žijeme dál. Váš smutek musíte prožít, říct - nemysli na to, to bude dobrý, je největší hloupost.
Chce se ti pro něj brečet? Nebraň se slzám. Je to největší dar, co mu můžeš dát.

8 Neriah Neriah | Web | 4. března 2012 v 22:22 | Reagovat

[7]:
Vendy, on byl vážně nemocný. Vlastně měl jeden raději nejmenovaný syndrom, který má na světě jen hrstka lidí a skoro nikdo ho nezná. I tak to ale člověk nečeká. Lidé s tímto syndromem se údajně dožívají i třiceti let a jemu bylo devatenáct.
Co se týče K... Ona je na tom opravdu zle, dokonce prý budí lidi ve svém okolí, protože si myslí, že jsou mrtví. Nevím, jak dlouho ji zvládnu utěšovat, přeci jen, nejsem psycholog a sama se babrám ve své bolesti...
Nejhorší je, že když třeba něco řeknu, jako že by chtěl, aby byla silná, zeptá se mě, jak to vím. Stejně tak reaguje na to, že zemřel ve spánku a vůbec netrpěl.
K. dostala od doktorky Neurol, ale je to stejné, jako kdyby nebrala nic. Není to k ničemu. Přemýšlela jsem nad tím nějakým způsobem ji dostat k psychologovi, ať se vymluví, protože pro ni je to rozhodně důležité... Já si zatím hraju na hrdinku, vím, že on by si žádné prášky nevzal a já se vždycky snažila být tak silná jako on, i když se mu nikdy zdaleka nevyrovnám. Nevím, jak dlouho zvládnu tišit svou bolest a zároveň být pro K. oporou... Možná, že to bude moc i na mě - někoho, kdo je pověstný svou silou (nevím, kde se tohle o mně vzalo, ale budiš).
No, já jsem dost mimo, ani se nedokážu na nic soustředit a zítra jdu do školy... Každopádně rodiče mi řekli, ať se s tím smířím a že on byl nemocný, tak jsem s tím mohla počítat atd. atd... Jenomže tohle člověk slyšet nechce... Nedokážu dělat, jako by se nic nestalo, řešit věci stejné jako předtím. Mamka si ale myslí, že jsem v pohodě, i když možná jen proto, že jsem celou dobu zadržovala slzy.
A zase jsme u toho... Chtěl by, abych byla silná. Je blbost říkat si, co by chtěl nebo nechtěl, ale tímto jsem si stoprocentně jistá. Chtěl by, abych byla oporou pro K. a a bych netruchlila. Ale to se nedá... Vlastně mi to přijde den ode dne horší, i když se říká to o čase, že léčí... Blbost. A slzy taky neulevují.

9 Neriah Neriah | Web | 4. března 2012 v 22:29 | Reagovat

[5]:
    Vždycky byl hrdina. Silný, snažil se nedávat najevo žádné emoce a já, a č jsem ho dost znala i z toho období skoro zhroucení, nikdy jsem nedokázala odhadnout, jak se právě cítí... Vše o svém zdravotním stavu a pocitech tajil, dokonce i K. z něj vše musela tahat, sám nic neřekl...
Ale jinak jsem vděčná za to, že jsem někoho, jako je on, mohla poznat.
Snad to s tou knihou vyjde. I kdyby to bylo jen pár výtisků pro přátele... I tak by to stálo za to. Bohužel, já nejsem ve stádiu, kdy bych dokázala opravovat jeho pravopisné chyby. Naopak, tak nějak k němu vždycky patřily a já je najednou nechci dávat pryč. Už by to nemělo tu jeho pravou osobitost. Bude to tedy muset udělat někdo jiný.

10 Vendy Vendy | Web | 4. března 2012 v 23:35 | Reagovat

[8]: Děkuji za odpověď, zlatíčko... K. by měla říct doktorce, ať jí napíše něco jiného, že jí Neurol nepomáhá. A k psychologovi by opravdu měla zajít. Jde o to, že jsou věci, které občas člověk samotný nezvládne, K.musí chodit do školy, musí mluvit s lidmi, měla by se učit a určitě ani na jednu z těchto věcí nemá sílu. To oblbení prášky pomůže v tom, aby prostě fungovala. Bolest nezmizí, ale potlačí se. Určitě je pro ni hodně dobré, že jsi s ní, že ji vyslechneš. Jestli bude brečet, že je to nespravedlivé, řekni že ano, je to nespravedlivé, i ta nemoc je nespravedlivá, někdo je zdravý jak řípa, jiný se pere s nemocemi, o kterých nemáme tušení.
Ona potřebuje svou bolest ze sebe dostat, požalovat na smutný osud, na špatné a smutné věci, které nás v životě potkávají.
Myslím že jí pomůže (a taky tobě), když o něm budete mluvit, jako by tady byl. Napsal knihu? Zmiňovala jsi v jednom z komentářů, že zkusíte ten tiskopis vyžádat od profesorky. Ale nechte to třeba na později, všechno chce svůj čas.
Zkuste si představit, že jen odjel, na čas, někam hodně daleko. Třeba na Nový Zéland nebo do Austrálie. Že cestuje a plní si svůj sen a na těch cestách nemá mobil, takže nemůže zavolat.
Já vím, je to jen představa, ale může trochu pomoct...

11 Neriah Neriah | Web | 5. března 2012 v 10:57 | Reagovat

[10]:
Problém je v tom, k doktorce ji dostat. to byla nějaká asi v Motole nebo nevím kde a nikdy předtím u ní nebyla... Nechce tam zas... Na zítřek by ale něco měla mít (něco, co by jí pomohlo), bude totiž pohřeb a to bude záběr na emoce každého a zvlášť pak jí...
Jinak, do školy chodit nechce. Oba byli totiž spolužáci a říká, že nemůže vejít ani do té budovy, natož do třídy, kde mají tolik společných vzpomínek. Uvažuje nad tím, jít na jiný obor na stejném místě, ale já si myslím, že by pro ni bylo lepší úplně změnit prostředí... ani na intru to nezvládá - nevstupuje ani do jednoho pokoje, kde byl a tak...
Ona je to dobrá představa, ale nemůže se stát, že tomu bude věřit? Že místo představy to bude považovat za skutečnost? Vím, že jeho rodina to nese opravdu zle a třeba jeho sestra pořád věří, že přijde.... A neustále to tvrdí... Tak aby tomu nezačala věřit i K. Toho se trochu bojím.
Jinak... S tou knihou se asi bude muset počkat, momentálně nemám sílu ani pustit si hudbu, kterou jsme měli oba rádi, takže by to bylo další přemáhání ze strany nás všech...

12 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 5. března 2012 v 19:50 | Reagovat

[9]: neznám nikoho, kdo by měl takový osud jako on, ale přesto mám ve svém okolí pár lidí, které považuji spíše za hrdiny, než za kámoše. silné osobnosti, které si zaslouží obdiv. a kdyby se mělo některému mému "hrdinovi", ke kterému vzhlížím, něco stát...
to chápu. ale tak jestli to budou jen výtisky pro přátele, tak snad ani nevadí, když to bude s chybkama, naopak. jinak mě by taková knížka zajímala.
ale jestli nemáš ani sílu pustit si vaši oblíbenou hudbu... měla by sis dát čas a nepouštět se do toho moc brzo. pamatuji si, že když umřela babička... měla jsem strach přijít k ní do bytu, protože mě děsilo, že tam nebude. a nakonec jsem musela. chce to čas, neuspěchej to.

13 Vendy Vendy | Web | 5. března 2012 v 21:44 | Reagovat

[11]: První co mě napadá, je, že by měla mít několik dní pauzu. Ať jí rodiče nebo doktorka napíšou omluvenku nebo neschopenku. Aby překlenula to nejhorší.
Neznáš někoho z okolí, kdo bere nějaké prášky? Nebo tví rodiče? Neber to jako nabádání, abys ty nebo tvá kamarádka řešily problémy práškama, ale tohle není běžný problém, tohle je hodně silná rána pro vás obě (a kdoví, pro koho ještě, ztráta toho kluka mohla zasáhnout daleko víc lidí).
K té představě - myslím, že se s tím srovná a skutečně tomu věřit nebude, pokud je nohama na zemi, a že se s tím časem smíří. Ale je to opravdu možná pomoc, jak překlenout nejbližší okamžiky...
S tou knihou opravdu počkej, až se na to budeš cítit, třeba měsíc nebo půl roku. Stejně tak s hudbou... nepouštěj si ji. Buď žádnou nebo úplně jinou, než jakou jste poslouchali...Aspoň pár dní nebo týdnů. Neuspěchávej to dřív, než se budeš cítit natolik silná, že ti to neublíží.
Budu na vás myslet a posílám vám všechnu energii, kterou ještě mám.

14 Alisa Alisa | Web | 5. března 2012 v 22:45 | Reagovat

ja už som si tým párkrát prešla . Najprv sestra, potom najlepší kamarát a dnes sú to dva týžne, čo sa moj ex predávkoval . Na pohreb som tentoraz ani nešl, už by som znovu takú komédiu neprežila . Skor ako smutná, mám takú striedavú apatiuu s hystériou . Raz fajn, žijem a dýcham, dokonca som schopná zjesť kocku čokolády denne a potom sa v noci budím s plaćom a neschopná dýchať . Už asi bolesť nevnímam alebo ešte nevnímam, pretože keď zomrel najlepší kamarát, dva mesiace som nebola schopná dobrovoľne sa postaviť .
Neexistuje nič, čo by to prekonalo . Nikdy . Pretože, keď ubehne nejaký čas, človek sa začne trápiť, že už ho to tak netrápi . Ale časom to už tak veľmi nebolí, teraz aj zlé spomienky na ex ma nútia totálne sa odrovnať, postupne ho nebudem milovať tak bolestivo . Už som to zažila, nwmusím sa utápať v žiali, ani ty ani nikto, stačí sa zdržať spomienok . Nemyslieť . Je to sakra ťažké, ale dovo si myslieť bolí viac .
Mrzí ma to .

15 Neriah Neriah | Web | 8. března 2012 v 22:49 | Reagovat

[13]:
Omluvenku má, ostatně, řešit momentálně něco podobného je nad její síly... Stejně chce individuál a nebyddet tady na intru.
Někoho takového neznám. Rodiče si vátně myslí, že je všdchno Ok. Nevím proč. Prý, že jsem měla počítat s tím, že byl nemocný... Dnes jsem se dozvěděla, že mu doktoři dávali třináct let života. Pak osmnáct. Přežil svou vlastní smrt.
Ale člověk podobné věci slyšet nechce. Nechce poslouchat, že s tím měl počítat... To nejsou lidi, co tohle říkají. Pardon, že to tak říkám.
Měla jsem jakousi trýznivou náladu, kdy jsem si tu hudbu pouštěla... A bylo to nesnesitelné... Nevím, co mě to popadlo. Jinak moc děkuju.

[14]:
Apatie se u mě zastavila taky, jen nechce odejít. Ani už nemůžu brečet. Jím jenom ve chvíli, kdy si dokážu říct, že je to třeba. Dneska jsem třeba snědla jen dva krajíce chleba a trochu nutely, co včera si ani nepamatuju...
Spát skoro ani nemůžu.
...Pretože, keď ubehne nejaký čas, človek sa začne trápiť, že už ho to tak netrápi .
Ano, to je taky problém. Bojím se toho. Mám pocit, že mě to musí trápit pořád, ale co bude, až se boelst zmírní? ...Na jednu stranu to nechci, ale na druhou jo a cítím se kvůli tomu zle.
Chtěla bych nic necítit, na nic nemyslet... Ale nejde to...

16 Lizz Lizz | Web | 10. března 2012 v 22:05 | Reagovat

Děkuju za vyplnění. :D Vážně. :D
Dotazník na zkušenosti se spánkem bohužel nevedu. :D A myslím, že ani nikdo jinej od nás ne. :D Ačkoliv těžko říct. *radši se s nima moc nebaví*
Na Challenge nechvátej, bylo by sice fajn dozvědět se, co číst, ale když to nejde, nejde to. :D A navíc tu mám teď vedle postele krááásnej komínek. :D Konečně mě totiž pustí zasei do Jihlavský knihovny. :D DOkonalej pocit. :D
Jojo, znám ty kecy, ale stejně mě nějak netrápí, protože... *vzpomíná jak byl ten obrázek* Jasně! Protože když mi nepřišel dopis z Bradavic, dodělám si školu a s maturou nebo bez ní opustím Kraj, abych se stala rytířem Jedi. :D
Věř mi, kdybys to dala na začátek, stejně bych si to přečetla, tak můj mozek funguje. Dělá věci opačně než by měl. :D
Mimochodem, gratuluju k prvnímu smajlíku. :D

17 Vendy Vendy | Web | 10. března 2012 v 22:22 | Reagovat

Všechno co šlo říct, už tady bylo řečeno.
Rodiče to berou tak, jak to je, ale měli by si uvědomit, že ten kluk pro tebe něco znamenal. Kdyby jim odešel jejich přítel, taky by to nesli hodně těžko a to i v případě, že by věděli, že je nemocný.
Teď už jenom zůstává ten čas, který prý léčí...
Ale, Neriah, až přijde čas, není dobré se trápit tím, že začneš zapomínat - ne na něho, ale na tu bolest ze ztráty. Na něho stejně nikdy nezapomeneš. Ale nepřivolávej si schválně tu bolest, až budeš mít pocit, že začínáš znovu žít a mít radost...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.