Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

...Zase jednou na chvíli

12. března 2012 v 11:25 | Neriah |  Útržky života
Ahoj.
ráno jsem se vrátila od doktora s tím, že zůstávám doma. Sranda. Dostala jsem antibiotika a další odpornosti a budu se léčit. A apaticky přežívat. A možná bych se taky měla něco jako... Učit, že jo.
Ta apatie se u mě tak nějak pozdržuje. Vlastně už to ani nebolí. Teda jo, ale já na to nemyslím. Asi proto, že jsem doma. Na intru je to horší, když jsme tam spolu tolikrát byli. A ve škole taky. Ale tady? Byl tu jen jednou a není tu nic, co by mi ho připomínalo.
Možná taky dobře.
Ale jsem ráda, že ty vzpomínky tolik nepřicházejí. Pořád totiž cítím ztrátu, když si vzpomenu na to, co jsme spolu zažili. Třeba jak jsme jednou zabloudili po cestě na intr, došli jsme k nějakým schodům, tak jsme si řekli, že chceme vědět, co je nahoře a došli jsme až skoro na střechu.
Spolubydlící mě vážně štve. A tentokrát se nejedná o klasický stížnosti na zvuky, co dělá, ale spíš o to, co říká.
V neděli, když jsem přijela, přišla za mnou Teri, protože K. ten den nejela. A spolubydlící s ní chtěla mluvit. Vzala si ji teda za dveře a já už jenom slyšela jak brečí. Fajn, říkala jsem si. Zase ta její povaha, která všechno dramatizuje. Vsadila bych se, že by brečela, i kdyby umřela uklízečka, kterou viděla možná tak jednou.
Ale pak mě Teri zavolala s tím, že mi chce spolubydlící (říkejme jí třeba... No vždyť je to jedno, jmenuje se Petra) něco říct.
A tak jsem se dozvěděla, proč že to vlastně brečela.
Den před tím, co se to stalo, údajně mluvila s několika lidmi a říkala jim, ať na něj dávají pozor. Že se jí nepozdává a tak. Říkala to vychovatelce, jednomu kamarádovi a dokonce i K.
Jenomže nikdo nic nedělal...
A pak k ní přišel do snu.
Ano, čtete správně - údajně k ní do snu přišla jeho duše a řekla mu ,že musí opustit tohle tělo nebo tak něco.
Chápete to, nebo jsem jenom já úplně mimo?
Nevěděla jsem, jestli se tomu mám začít smát.
Každopádně, pak jsem mluvila s tím kamarádem a ptala jsem se ho, jestli mu říkala o tom, ať na něj dává pozor. A on říkal, že vůbec ne.
Týden předtím ještě Petra před K. začala rozebírat přesný čas úmrtí.
A začala tvrdit, že to bylo v tolik a tolik, protože volala mámě a ta to vyčetla z karet.
Opravdu vrchol taktnosti...
Mluvila jsem o tom s vychovatelkou a říkala mi, že mě přestěhuje.
Akorát si teď myslí, že se chci odstěhovat proto, že se těch jejích keců děsím. Jestli mě chce někdo opravdu vyděsit, musí se hodně snažit. A tohle mě neděsí, spíš hrozně štve.
Jak by bylo asi jí, kdyby něco podobnýho někdo vykládal po úmrtí někoho, kdo jí byl blízký?
Pořád mi to vrtá hlavou...
Že vůbec něco takovýho může říct. Ale každopádně, aspoň jsem se trochu zasmála, i když mě to štve. A to je rozhodně pozitivum.
V poslední době jsem ale taky dost protivná a vybuchnu při každý maličkosti. doma odsekávám rodičům, i když nechci. Ale ať už , proboha, neřeší, kam půjdu po maturitě. Mě to teď nezajímá!
A nezajímá mě, že jde život dál a že musím myslet i na něco jinýho. Až na to budu chtít myslet, tak začnu. Ale teď? Pardon, ale nemám zájem...
Na intru se to taky nedá vydržet. Vychovatelka se pořád ptá, jestli se učím a tak. Sakra, ať mi s tím učením dají všichni pokoj. Stačí mi, že sama vím, jak na tom ve škole jsem. Nepotřebuju, aby mi do toho ještě všichni kecali. Je to jen a jen moje věc, co se sebou dělám. A můžou být rádi, že se to u mě viditelně projevuje jen neschopností se soustředit.
Že jsem třeba úplně neztratila chuť k jídlu (i když od středy, co mě bolí v krku...) A nebo že můžu relativně normálně spát.
Ještě jsem si vyslechla, že jenom ležím a že bych se měla taky někdy zvednout a jít do školy. Ale pardon, když se mi motá hlava a ani nedokážu vstát, jak bych tam asi tak měla dojít? Nakonec jsem se naštvala a odpoledne si ustlala a lehla si zas. Vychovatelka pak přišla se slovy: "Tak konečně jsi vstala a ustlala sis?"
O co jí jako jde?
Tak jsem v pátek do školy radši šla, protože tam se ani nedá spát, jak tam pořád někdo chodí, když ležíte.
A tam jsem se dozvěděla, že když mám kašel, radši jsem měla zůstat ležet, protože je to neohleduplný vůči spolužákům.
Takže jsem tak trochu ráda, že jsem doma.
I když jsem původně chtěla jen k doktorovi pro léky a pak rovnou do Prahy.
Zmeškala jsem už spoustu hodin...
A nevím, jak to budu dohánět.
Ale možná bych se neměla překonávat a fakt se vyléčit.
Moje absence nikdy nebyla vysoká, tak jsem si to jednou taky musela vybrat. Mám na to právo. Jiní chybí mnohem víc než já a zvládají.
A když selhalo i moje standardní léčení - zajít si pro všechno možný do lékárny a doufat, že něco zabere...
Jednou taky musím odpadnout.
Já jsem teda nemocná vždycky, když vedle mě někdo zakašle, moje imunita není nijak slavná. Ale nikdy jsem nechyběla v jednom pololetí tak, jako teď. Vždycky chodím s rýmou do školy, protože kdybych měla chybět vždycky, když se nachladím, v podstatě bych tam nebyla skoro nikdy.
A to ještě nikdo ve škole neví, že týden před Velikonocema budu chybět zas... A ten další týden možná taky.
Teda nemyslete si, že si umím dopředu vyvěštit, že budu nemocná, ale čekají mě další doktoři, kam jsem objednaná už teď. Otrava. Nemám je ráda.
Ještě jsem vám nevyprávěla pořádně o Teri, abych se vrátila k předchozímu tématu.
Na jednu stranu se snaží pomáhat K., což ji zmáhá, ostatně mě taky... Ale pak začne brečet kvůli tomu, že nemůže bydlet na tomhle pokoji, protože nad ní bydlí kluk, s kterým se nedávno rozešla. A ten kluk se nahoře normálně s někým baví, hýbe se a tak. To si ale dovoluje moc.
Já vím, že to možná pro ni je hrozný, ale když bydlí na pokoji s někým, komu ten kluk umřel, mohla by se aspoň trochu mírnit... K. už tam nechce jezdit ani kvůli ní...
A Teri pak ještě žárlí na mě a další lidi, protože se s náma K. baví víc než s ní. A v úterý, když byl pohřeb, jela jsem s K. k jeho rodičům... A to taky žárlila. Že měla jet ona, ale jela jsem nakonec já.
Nechci se nějak... Nevím, povyšovat, ale já jeho rodiče narozdíl od ní aspoň znala už dřív... A jeho mamka mi pak děkovala, že jsem s nima byla a že jí to pomohlo. což mě sice dost překvapilo... Ale vypadalo to, že to myslí vážně.
Ale nejvíc žárlí na to, že K. a já máme jeho rodiče v přátelích na faceboku a ona ne. Že ji si ani jeden z nich nechtěl přidat. Chápete to? Tragédie století!
 


Komentáře

1 punerank punerank | Web | 14. března 2012 v 15:30 | Reagovat

Ach - některé školní mmalichernosti mi vůbec nechybí!
Je jedno, co si vychovatelka myslí, jen, když tě přestěhuje. ale vzhledem k tvému talentu na spolubydlící nevím, bude-li to výhra!
Já už snědla poctivě krabičku antibiotik, ale okolo pořád všichni padají, tak snad se to nevrátí!
a ta tPetra bude pěkně přizpůsobivá pózérka, fakt dobrý!
Radši si koukej odpočinout!
A...... škoda mladého života, blízkého člověka k tomu! Pocit ztráty nezmizí, jen se zmírní bolest!
U nás ve škole se dva kluci pokoušeli podnikat a někdo je zabil! Pamatuju si na tu plejádu reakcí dost živě! Jen ti, které to zasáhlo nejvíc, byli tiše...

2 Lucka Lucka | E-mail | 14. března 2012 v 20:02 | Reagovat

Jsem ráda, že tě tu zase vidím. Myslela jsem na tebe.
U nás na intru jedna holka spáchala sebevraždu skokem z okna. Taky si na to živě vzpomínám a mnohé reakce byly podobné těm, co zažíváš ty.
Jinak jsem i já nemocná. Byla jsem nemocná před měsícem, ale zase se mi to vrátilo. Taky nemám moc dobrou imunitu a hned všechno chytnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.