Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Duben 2012

Horečná aktivita v praxi

28. dubna 2012 v 17:19 | Neriah |  Útržky života
Ahoj. Není čas. Nebo teď už asi jo, ale nebyl. A nebude.
Konec školního roku není vůbec oddychovej, jak si každej rok naivně myslím. Naopak, zatím je to nejstresovější období vůbec. Dva dny v kuse jsem plácala dohromady seminárku, na kterou jsem měla celej školní rok. Profesorka z ní nebude mít radost, posledních pár stránek už rozhodně není psanej mýma slovama, ale něco jsem tam naházela z knížky, něco z netu, už prostě nebyl čas nic upravovat. Ani jsem neměla energii se radovat, že je to za mnou.
Ještě jsem pak musela dodělat jeden projekt, zlatý hodiny informatiky, kdy mám na všechno aspoň trochu času.
Do toho se spolubydlící rozhodla, že mi uleví od stresu a pomůže mi s mejma úkolama. Jenomže to byste ji museli znát, abyste pochopili, proč je to tak k smíchu. Pomoc mi nabízelo víc lidí, ale já odmítla. Nepopírám, že by se mi občas hodilo, aby za mě někdo něco vypracoval, ale... Pak už by to nebylo moje. Nevím, jak svoje pocity popsat. Ale rozhodně vím, že kámoška by všechno brala z netu, kde skoro nic není. A já tu práci potřebovala mít aspoň trošku na úrovni, i když to ode mě zní dost podivně.
Zatímco jsem seminárku vypracovávala, můj mozek se mě neustále snažil od práce rozptylovat. Přepadla mě jakási nezvladatelná chuť uklízet. Sice jsem vklidu seděla, ale zabývala jsem se představama, jak už začnu vozit domů všechny ty věci, který nepotřebuju, jako například rukavice, který jsem snad na sobě ani neměla - nemám je ráda.
Ale nic jsem pochopitelně neudělala.
Ve čtvrtek večer, kdy jsem měla pracovat na časopise, ale už neexistovala žádná energie, kterou bych do toho mohla vložit, psala jsem si s kámošem. Tak normálně. Stěžovala jsem si, on taky, a vlastně to bylo v pohodě. Pak ovšem spolubydlící začala po skypu volat s nějakou kamarádkou. A tak jsem se dozvěděla, že si pamatuje dobu zabíjení mamutů a mor v roce 1911 (já nejsem žádnej historik, ale tohle je dost i na mě) a pak, že má pocit, jako by si ji rodiny v porodnici vyměnily a dál... Něco si ještě pamatuju, ale už to radši nebudu rozebírat, protože větší blbost jsem v životě neslyšela.
K. mi půjčila flešku a já ji asi ztratila, haha. Zabije mě. Musela zůstat ve třídě, kde budou příští tejden maturanti, díky čemuž se tam vůbec nedostanu a fakt si ani nejsem jistá, jestli tam je. A případně kde tam je. Já si to nepamatuju. Jediný co vím je, že ji musím najít.
Se spolužákem jsme se zbláznili. U něj je to možná ještě šílenější než u mě. Domluvili jsme se, že spolu budeme chodit do posilovny. Chápete to?
Naprosto líná Neriah, která se cvičení věnuje jenom z donucení ve škole, a kluk, kterej viděl sport tak maximálně na monitoru počítače, protože od něj se nehne na krok.
Taky už jsem se po stý rozhodla, že začnu něco dělat s tí msvým stravováním. Doma se přejídám a ve škole zase jím jenom tehdy, kdy nejsem líná něco si udělat. Na jídelnu se spolehnout ale nemůžu, stačilo mi slyšet z vyprávění o čtvrteční večeři - brambory s rýží a těstovinama. Asi nějaký zbytky od oběda, nebo co.
Dneska má bratr jednadvacátý narozeniny. Vážně, nechápu, jak to mohlo tak rychle utýct. Děsí mě to. Měl původně přijet na oběd, ale nakonec napsal, že se objeví až zítra, protože dneska je zklamanej životem. WTF?
S mamkou jsme přemýšlely, co mu dát k narozkám. V poslední době se dost zajímá o astrologii, numerologii, meditace a o všechna témata, kterejma dokáže nějakým způsobem omluvit, proč je takovej, jakej je. Nedávno tu dokonce byl, aby se zeptal, podle čeho mu rodiče vybírali jméno. Prej si četl nějakou knížku o karmě a tam se dozvěděl, že jeho jméno má karmu špatnou. Další WTF?
Jako já ho nechci v takovejch blábolech podporovat, protože by si měl zkrátka uvědomit, že za jeho povahu a problémy nemůže ani jeho jméno, ani hvězdy, ani já nevím co/kdo, ale může za to jedině on sám a místo hledání výmluv by se měl zaměřit na napravování všeho, co dokázal během svýho krátkýho života zkazit. Ale jemu něco vysvětlovat, tak se jenom urazí a příště už vám nic neřekne. Tak to nechám bejt.
A klidně mu nějakou tu knížku o hvězdách, osudu a bůhví čem koupím. Jenom se v takový literatuře vůbec nevyznám, nic podobnýho nevyhledávám a ani v budoucnu to nemám v plánu, tak nevím co vybrat.
Řeknu vám, že díky tomu stresování v poslední době jsem něco zjistila, ačkoliv si nejsem tak úplně jistá, zda svůj poznatek dokážu někdy zužitkovat. Čím víc toho mám na práci, tím víc mám času. Možná to zní teď jako blbost, ale ona není. Jakmile člověk dokáže svůj den naplnit činností, která má nějakej smysl, a vůbec nezáleží, jestli ho baví nebo ne, čas začne utíkat tak nějak... Jinak. A většinou pak je ještě rád, že má chvilku volna na nudění se, protože chvilka k odpočinku je vysoce ceněná.

To co jsem napsala, nebo spíš nenapsala

13. dubna 2012 v 18:21 | Neriah |  Neorganizovaný chaos!
Po dlouhý době jsem otevřela starou složku s nedopsanýma povídkama. Nejsou tam všechny, jsou chaoticky v různých složkách, podsložkách a dalších podsložkách, takže některý z nich nacházím klidně až po roce nebo i delší době...
Hm, ale těch pár, který jsem našla...
Nevim, co si o nich myslet. Byly to tenkrát dobrý nápady, možná. Ale teď, když si to čtu, jsou to příběhy psaný někým cizím. Jako bych je já ani nepsala. Proč mám pocit, že nejsou moje?
Než začnu něco psát, vždycky už mám v hlavě nějakej nápad. I když třeba nedopracovanej k dokonalosti. Ať už je to jméno hlavního hrdiny nebo útržky světa či minulost některý z postav... Ať už cokoliv, něco to je. Ale když si čtu tyhle... Starý a nedokončený útržky, jen myšlenky, který jsem tehdy bůhví proč nedopsala, nevybaví se mi nic.
Žádná asociace. Žádná vzpomínka na to, v jakým jsem to psala rozpoložení, co jsem tím či oním myslela... A přitom to třeba fakt nebylo špatný.

Lámu si s tim marně hlavu. Je mi líto těch slov, která nikdy nespatří světlo světa, protože jsem je zapomněla dřív, než mohla vzniknout. Je mi líto těch zmařených myšlenek, tenkrát. A taky mě mrzí, že ty výtvory nemůžu smazat. Aspoň některý ne.
Prostě jenom proto, že nechci. Že si chci občas přečíst to, co jsem mohla stvořit.

Ale kvůli tomu nepíšu. Tak mě napadlo, že když už je tu ta chaotická rubrika, dám sem pár těch ukázek a k tomu nějaký poznámky. Samozřejmě nynější, protože tehdy jsem si k tomu chytře nepoznamenala vůbec nic a možná je to škoda. Chtěla bych znát svoje tehdejší myšlenkový pochody.

Psycho sny se rozhodly obtěžovat mou maličkost a tak se má maličkost rozhodla obtěžovat blog.

12. dubna 2012 v 17:35 | Neriah |  Útržky života
Sněží, sněží vzpomínky...
Ne, jenom sníh. A to včera bylo tak teplo. Ale to se mi možná jenom zdálo, protože jsem byla celou dobu doma.
Blbý počasí, blbá škola, blbá lenost =blbá já.
Radši nebudu rozebírat do detailů sny, který se mi posledních pár nocí zdají. Myslím, že pro představu stačí mrtvá osoba, ukousnutá ruka, budova základky, profesorka na děják, prášky na spaní, noční můry a tak. Bylo tam toho ještě víc, třeba ten divnej kluk, co mě odtáhl do čajovny, kam jsem se zapřísáhla, že dlouho nepůjdu, jsou prostě místa, kam kvůli vzpomínkám ještě pořád nemůžu...
A kvůli vzpomínkám toho nemůžu hodně - třeba vzpomínat ne. Včera se jedna nenápadná vzpomínka vynořila, vypadala neškodně, já se začala usmívat a najednou mi došlo, že on tam figuroval taky... Často nám pak sloužila k pobavení.
Někdy si myslím, že je to horší než předtím. Teď po čase už na něm dokážu vidět ta negativa, vzpomenout si na ten vztek, když něco dělal, to jsem ze začátku nedokázala. Ale s tím mi dochází, že to dobrý, co jsme spolu prožili, už nikdy prožívat nebudu. Že tu není. Dřív jsem to brala vklidu, aspoň když jsem byla doma. Protože doma jsem si mohla říkat: uvidím ho v Praze. Ale teď už vím, že to tak není. Než bolest je to spíš prázdnota.
A já ty sny tak moc nechci. Protože i když tam je, většinou je s tím spojený ještě něco, jako třeba ta šelma, co mi hryzala ruku a pak spousta skrytých obav, na který si ani neodvažuju pomýšlet. Jestli si to teď vybavuju dobře, ta šelma ruku nehryzala mně, ale na tom vlastně nezáleželo, protože jsem tu bolest cítila. A už se vám někdy zdála noční můra v noční můře?
A mluvili jste ve snu s člověkem, co už nežije, vy jste to věděli, ale on se choval, jako že se nic nestalo?
Po probuzení mám pak pocit, jako bych to nebyla já.
Dneska jsem se pokusila jít spát v jinou hodinu, protože předtím jsem usínala zhruba ve stejnej čas. Nevím, jestli to zabralo, nejspíš ne, ten chaos je ve mně pořád, jen si to nepamatuju. Aspoň že tak.
Vzpomněla jsem si na to, jak včera Sikar na facebooku psal, že máme při psaní využít jako inspiraci naše nejhorší noční můry. Že bych to někdy vyzkoušela?
Tak to by mohlo na úvod mých stížností stačit. Zbytek šílených snů, pocitů, myšlenek a nevím čeho ještě si radši nechám pro sebe.
Pominu i to, že jsem za ty dva týdny, co jsem doma, zase nic neudělala. Pak se nesmím divit, že si mozek vymýšlí podobný kraviny, když ho ničím nezatěžuju.
Říkám si, že by bylo nejlepší začít znova. Jestli se mi příští rok zadaří matura, odejít z Prahy jinam, kde nikoho nebudu znát. Pro mě by to byl stres, o tom žádná, ale nějakým způsobem se sebou potřebuju něco udělat. I za cenu stresových začátků. Měla jsem jen jednu možnost začít znova. To když jsem na základce odešla do Prahy. Jenomže to já nemůžu počítat.
A nechci já zas utíkat jenom sama před sebou?
Na tom vlastně nezáleží. Teď už ne.

Víte, někdy je docela zajímavý pročítat si, co jsem kdy napsala. Teď nemyslím to, co je na blogu, dala jsem si zákaz to číst, jinak bych polovinu smazala. Ale jde o to, co mám v rozepsaných a smazaných článcích. Je to docela zábava. Většinou to jsou věci, který bych sem na blog ve skutečnosti dát nemohla, protože by těch pár čtenářů, který mám, určitě uteklo. A taky, nechci, aby si to mohl přečíst úplně každej, kdo můj blog najde.
Ale některý úryvky...... Musím vám sem dát aspoň tohle. Psala jsem to už pár měsíců zpátky a je jedno, k čemu se to vztahovalo. To není podstatný.
Rodiče říkaj... Vždycky si uvědom, že jsou i horší věci...
No a já si to říkám. Fakt! Jsou horší věci, tak si sakra už nestěžuj a smiř se s tím...
A nic, je to, jako bych si nic neřekla.
Takže to prostě nepomáhá.
Ale je zvláštní, že bych někdy takovou radu taky byla schopná dát. I když je úplně blbá.
Haha... Mám sama ze sebe dost. A to ještě nepočítám hlášky jako: chodím do školy pro vyšinutý blázny a název článku Odpovědi neexistujou...
U některých článků zas nevím, o čem měli původně být, takže po otevření čehosi s názvem "Těch je" jsem očekávala aspoň vysvětlení... A ono tam je jenom to, že mi není dobře.
*Udělala si v článcích trochu pořádek, i když pár blábolů si tam nechá*
Objevila jsem jednu zajímavou challenge... *už zase? Vždyť nepíšeš ani do KVMM*
Sakra. Ale vždyť mě tak zaujala. Jsou tam sice otázky na který odpověď neznám, ale jsou dobrý. A mohlo by být fajn si nad nima popřemýšlet.
Teda ono to je prý meme, jak teď čtu, ale protože nevím co to je, tak na tom vlastně ani nezáleží. :D A taky, už to začalo někdy před sto lety, ale protože já vždycky všechno objevím se zpožděním... A ono je v podstatě jedno, jestli se zapojím teď nebo za rok a jestli budu příspěvky dávat každej den (což určitě nebudu, já jsem pomalá a líná), jde o to zamyslet se (další věc, kterou neumím a kterou bych se měla naučit).
Dám vám sem odkaz, třeba se někdo z vás taky přidá a nebudu v tom sama :D *Děláš, jako by ses už definitivně rozhodla!*
Tady to je. A děste se mých odpovědí. :D
Sama se jich děsím, protože u některých ani odpověď neznám a pochybuju, že kdy znát budu. Zaujal mě ale třeba bod číslo 23 - Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda. :D Někdy to fakt tvrdím, abych nebyla za debila, a přitom vůbec nevím, o čem je řeč. Těžko říct, , proč to dělám. Vždyť by bylo mnohem jednodušší přiznat, , že to neznám a nepřetvařovat se a nadšeně nechválit něco, co by se mi třeba ani nelíbilo.
A ještě je zajímavý tohle: Kniha, která nejvíce připomíná tvůj život. Na to odpověď neznám. Můj život je tak prapodivnej, že tu knihu nejdřív budu muset napsat, abych ji mohla uvést.
*Tak co, zapojíš se?*
Dej pokoj. Teď bych se měla zabývat jinýma, a taky dost podstatnějšíma věcma.
No nic. Jak jsem předpokládala už ve chvíli, kdy jsem článek začala psát, nesdělila jsem vám nic, co by vás nějakým způsobem obohatilo nebo bavilo nebo nevím, co ještě, a tak už bych to měla useknout a zaměřit se třeba na psaní seminárky, to by bylo mnohem užitečnější.
*A nebo bys mohla začít psát ten časopis.*
ÁÁÁÁ, já už zdrhám...
Mějte se tu a zase jednou za sto let, až budu mít důvod ke stížnostem nebo článek o knihách.

Rob Thurman - Kal a Niko 1: V temnotě

7. dubna 2012 v 19:29 | Neriah |  Knihy v mých myšlenkách
Jestli už máte dost upírů, romantických blábolů a YA, sáhněte po této knize.