Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Psycho sny se rozhodly obtěžovat mou maličkost a tak se má maličkost rozhodla obtěžovat blog.

12. dubna 2012 v 17:35 | Neriah |  Útržky života
Sněží, sněží vzpomínky...
Ne, jenom sníh. A to včera bylo tak teplo. Ale to se mi možná jenom zdálo, protože jsem byla celou dobu doma.
Blbý počasí, blbá škola, blbá lenost =blbá já.
Radši nebudu rozebírat do detailů sny, který se mi posledních pár nocí zdají. Myslím, že pro představu stačí mrtvá osoba, ukousnutá ruka, budova základky, profesorka na děják, prášky na spaní, noční můry a tak. Bylo tam toho ještě víc, třeba ten divnej kluk, co mě odtáhl do čajovny, kam jsem se zapřísáhla, že dlouho nepůjdu, jsou prostě místa, kam kvůli vzpomínkám ještě pořád nemůžu...
A kvůli vzpomínkám toho nemůžu hodně - třeba vzpomínat ne. Včera se jedna nenápadná vzpomínka vynořila, vypadala neškodně, já se začala usmívat a najednou mi došlo, že on tam figuroval taky... Často nám pak sloužila k pobavení.
Někdy si myslím, že je to horší než předtím. Teď po čase už na něm dokážu vidět ta negativa, vzpomenout si na ten vztek, když něco dělal, to jsem ze začátku nedokázala. Ale s tím mi dochází, že to dobrý, co jsme spolu prožili, už nikdy prožívat nebudu. Že tu není. Dřív jsem to brala vklidu, aspoň když jsem byla doma. Protože doma jsem si mohla říkat: uvidím ho v Praze. Ale teď už vím, že to tak není. Než bolest je to spíš prázdnota.
A já ty sny tak moc nechci. Protože i když tam je, většinou je s tím spojený ještě něco, jako třeba ta šelma, co mi hryzala ruku a pak spousta skrytých obav, na který si ani neodvažuju pomýšlet. Jestli si to teď vybavuju dobře, ta šelma ruku nehryzala mně, ale na tom vlastně nezáleželo, protože jsem tu bolest cítila. A už se vám někdy zdála noční můra v noční můře?
A mluvili jste ve snu s člověkem, co už nežije, vy jste to věděli, ale on se choval, jako že se nic nestalo?
Po probuzení mám pak pocit, jako bych to nebyla já.
Dneska jsem se pokusila jít spát v jinou hodinu, protože předtím jsem usínala zhruba ve stejnej čas. Nevím, jestli to zabralo, nejspíš ne, ten chaos je ve mně pořád, jen si to nepamatuju. Aspoň že tak.
Vzpomněla jsem si na to, jak včera Sikar na facebooku psal, že máme při psaní využít jako inspiraci naše nejhorší noční můry. Že bych to někdy vyzkoušela?
Tak to by mohlo na úvod mých stížností stačit. Zbytek šílených snů, pocitů, myšlenek a nevím čeho ještě si radši nechám pro sebe.
Pominu i to, že jsem za ty dva týdny, co jsem doma, zase nic neudělala. Pak se nesmím divit, že si mozek vymýšlí podobný kraviny, když ho ničím nezatěžuju.
Říkám si, že by bylo nejlepší začít znova. Jestli se mi příští rok zadaří matura, odejít z Prahy jinam, kde nikoho nebudu znát. Pro mě by to byl stres, o tom žádná, ale nějakým způsobem se sebou potřebuju něco udělat. I za cenu stresových začátků. Měla jsem jen jednu možnost začít znova. To když jsem na základce odešla do Prahy. Jenomže to já nemůžu počítat.
A nechci já zas utíkat jenom sama před sebou?
Na tom vlastně nezáleží. Teď už ne.

Víte, někdy je docela zajímavý pročítat si, co jsem kdy napsala. Teď nemyslím to, co je na blogu, dala jsem si zákaz to číst, jinak bych polovinu smazala. Ale jde o to, co mám v rozepsaných a smazaných článcích. Je to docela zábava. Většinou to jsou věci, který bych sem na blog ve skutečnosti dát nemohla, protože by těch pár čtenářů, který mám, určitě uteklo. A taky, nechci, aby si to mohl přečíst úplně každej, kdo můj blog najde.
Ale některý úryvky...... Musím vám sem dát aspoň tohle. Psala jsem to už pár měsíců zpátky a je jedno, k čemu se to vztahovalo. To není podstatný.
Rodiče říkaj... Vždycky si uvědom, že jsou i horší věci...
No a já si to říkám. Fakt! Jsou horší věci, tak si sakra už nestěžuj a smiř se s tím...
A nic, je to, jako bych si nic neřekla.
Takže to prostě nepomáhá.
Ale je zvláštní, že bych někdy takovou radu taky byla schopná dát. I když je úplně blbá.
Haha... Mám sama ze sebe dost. A to ještě nepočítám hlášky jako: chodím do školy pro vyšinutý blázny a název článku Odpovědi neexistujou...
U některých článků zas nevím, o čem měli původně být, takže po otevření čehosi s názvem "Těch je" jsem očekávala aspoň vysvětlení... A ono tam je jenom to, že mi není dobře.
*Udělala si v článcích trochu pořádek, i když pár blábolů si tam nechá*
Objevila jsem jednu zajímavou challenge... *už zase? Vždyť nepíšeš ani do KVMM*
Sakra. Ale vždyť mě tak zaujala. Jsou tam sice otázky na který odpověď neznám, ale jsou dobrý. A mohlo by být fajn si nad nima popřemýšlet.
Teda ono to je prý meme, jak teď čtu, ale protože nevím co to je, tak na tom vlastně ani nezáleží. :D A taky, už to začalo někdy před sto lety, ale protože já vždycky všechno objevím se zpožděním... A ono je v podstatě jedno, jestli se zapojím teď nebo za rok a jestli budu příspěvky dávat každej den (což určitě nebudu, já jsem pomalá a líná), jde o to zamyslet se (další věc, kterou neumím a kterou bych se měla naučit).
Dám vám sem odkaz, třeba se někdo z vás taky přidá a nebudu v tom sama :D *Děláš, jako by ses už definitivně rozhodla!*
Tady to je. A děste se mých odpovědí. :D
Sama se jich děsím, protože u některých ani odpověď neznám a pochybuju, že kdy znát budu. Zaujal mě ale třeba bod číslo 23 - Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda. :D Někdy to fakt tvrdím, abych nebyla za debila, a přitom vůbec nevím, o čem je řeč. Těžko říct, , proč to dělám. Vždyť by bylo mnohem jednodušší přiznat, , že to neznám a nepřetvařovat se a nadšeně nechválit něco, co by se mi třeba ani nelíbilo.
A ještě je zajímavý tohle: Kniha, která nejvíce připomíná tvůj život. Na to odpověď neznám. Můj život je tak prapodivnej, že tu knihu nejdřív budu muset napsat, abych ji mohla uvést.
*Tak co, zapojíš se?*
Dej pokoj. Teď bych se měla zabývat jinýma, a taky dost podstatnějšíma věcma.
No nic. Jak jsem předpokládala už ve chvíli, kdy jsem článek začala psát, nesdělila jsem vám nic, co by vás nějakým způsobem obohatilo nebo bavilo nebo nevím, co ještě, a tak už bych to měla useknout a zaměřit se třeba na psaní seminárky, to by bylo mnohem užitečnější.
*A nebo bys mohla začít psát ten časopis.*
ÁÁÁÁ, já už zdrhám...
Mějte se tu a zase jednou za sto let, až budu mít důvod ke stížnostem nebo článek o knihách.
 


Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 12. dubna 2012 v 20:00 | Reagovat

brr, tvoje sny zní fakt děsivě. tohlecto bejvá dycky těžký. netvrdim, že jsem kdy prožila něco až takovýho, ale jo, před dvěma lety jsem prožívala období, kdy jsem... něco ztratila a nevěděla jsem, kdy, nebo jestli vůbec to někdy znovu získám. zdávalo se mi o tom. těch několik šťastných vteřin po probuzení, kdy jsem si říkala konečně... a pak si uvědomila kde jsem a co je dnes za den. sny si s náma umí pěkně pohrávat. asi to máš teď fakt těžký, ale zní mi to, jako kdybys to nejhorší už měla za sebou. chce to jen čas a pak už si budeš pamatovat jen to dobré. jizvy zůstanou, ale nebudou bolet.
hele, do jaký ty vlastně chodíš školy? ???
no to mi povídej. zrovna nedavno sem si svoje rozepsaný články promazávala. člověk při tom ale nasměje... :-D
hele, ale fikaný nadpisy... odpovědi neexistujou... to neni úplně marný... :-?  8-)
co je to to challenge? (koukne na odkaz) aha :-D
pravda, život se většinou nedá srovnat s knížkou, protože je ve skutečnosti mnohem neskutečnější a neuvěřitelnější, než všechny fikce světa. hele, napiš, aspoň budu mít co číst :-D po pravdě, já se při psaní často inspiruju svym životem. ono je to pak autentičtější, protože člověk opravdu ví, o co jde, navíc se přitom může vykecat a srovnat si myšlenky, nebo je předat ostatním lidem, popsat, co se mu stalo, aby tím dal lidem najevo třeba: tak takhle ne, nebo na tohle bacha.
hej, kdo je ta bytost píšící do hvězdiček? ??? taky nějaký otravný druhý já? O_O 'haló, já jsem tady! a měla by ses jít učit!' ajaj, to moje druhý já právě útočí! :D

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 22:40 | Reagovat

Podle nadpisů soudím, že v životě nebudeš novinářkou. To je ale dobře, bo čeští novináři jsou povětšinou hovádka, jak pravil jeden důchodce z Vysočiny.
Poslední můj sen, co si pamatuju, tak to bylo že jsem padal do hrobu, vykopanýho vedle fotbalovýho hřiště u nás na vesnici, kde jsem vyrůstal. Často se mi zdá o padání do metra, o tunelech a tmavejch místech. Tuhle jsem zas pozoroval měsíc, jak se strašně rychle sune po obloze a hrozně přitom foukal vítr. Měl jsem pocit neodvratnýho konce světa.
Nevim, co sny tvoří, jestli něco znamenají a jakej maj vlastně smysl, ale věř, že blázen nejsi sama!

3 neriah neriah | 13. dubna 2012 v 15:15 | Reagovat

[1]:
Nejsem si jistá, jestli to nejhorší je za mnou, zatím ani nedokážu poslouchat tu hudbu a když jo, jenom při ní vzpomínám, není pro mě tím, čím předtím.
Dneska se mi zdálo, že má kámoška nějaký nadpřirozený schopnosti :D Ale už ani nevím jaký.
Nooo... Pro vyšinutý blázny? :D Je to docela výstižná definice :D Ale jinak je to gympl.
Tenhle nadpis se mi zrovna docela líbí, možná ho ještě někdy užiju... Pak tam byl jeden v latině :D
No jestli někdy napíšu... To nevím. :D No je fakt, že člověk, kterej nemá moc zkušeností, nedokáže psát věrohodně nebo jak to říct... Já bych se třeba nemohla pouštět do moc složitých charakterů, protože takový lidi ve skutečnosti ani moc neznám. Tak jasný, že ne každej, kdo o někom píše, zná i reálnou osobu k tomu, třeba kdo by chtěl znát nějakýho psychopata, že jo. Ehm, ale teď jsem se do toho slušně zamotala sama, takže to radši nechám být :D
To jsem já, Amaris, těší mě.
Ve skutečnosti ji netěší, to ona jen kecá.
Tsss, nějak moc si dovoluješ.
:D
Učit... Co to je? Vím, že bych podobnou činnost měla asi dělat taky, ale nejdřív si budu muset vzpomenout, jak se to vlastně dělá. :D

[2]:
Ještě štěstí, že novinářkou jsem nikdy být nechtěla.
Takový sny bych teda taky nechtěla. Ale jak tak nad tím přemýšlím, někdy můžou být fakt dobrou předlohou pro povídku... Asi se inspiruju tí msvým výtahem.
Nějak si ani nedovedu představit, že by to, co jsem nastínila v článku, mělo mít nějakej smysl. Možná tak to, že mám zmatek v životě.

4 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 14. dubna 2012 v 13:33 | Reagovat

[3]: hele, to se zpraví časem... chce to jen vydržet.
hezky... můj asi nejlepší sen byl někdy v pěti, podiče mi cestou z chaty dovolili celou dobu řídit auto... a sami jeli radši vlakem... :-D
aha. čtyř, šesti, či osmiletej? ale strašný je to asi všade stejně, není liž pravda?
latina vede! :-D hele, ale irština je taky dobrá, doporučuju, zvlášť na ména... :-D
tak to nevíš... já si teda taky myslim, že žádný složitý osobnosti neznám, jenže když se na to kouknu objektivně 'žádná objektivita přece neexistuje!' tak já asi na svoje okolí taky nepůsobim moc složitě. to jenom uvnitř je to jeden velkej nepřehlednej chaos...
taky mě těší! (kecá, netěší)
''mě ne! (kecá, těší)''
vidíš, to je zajímavá otázka... nevzpomínám si...

5 neriah neriah | 14. dubna 2012 v 22:54 | Reagovat

[4]:
Čtyř... Ono to bohatě stačí :D Tak jména se hodí vždycky, zrovna jsem smolila článek na téma "vymýšlení jmen při psaní" a stěžovala jsem si, že nemám dostatečnou inspiraci :D
Možná jsem to napsala špatně... Přirovnala bych to asi k dvanáctiletý holce píšící o sexu. Dokud člověk nějakou tu zkušenost nemá, scéna se může lehce stát nevěrohodnou.
A beztak jsem se neučila. :D Nějak jsem si nemohla vzpomenout... Ne, kecám, začetla jsem se do úžasný knížky a musela jsem ji zhltat a teď se za o proklínám, chci pokračování!

6 Vendy Vendy | Web | 12. května 2012 v 12:36 | Reagovat

[5]:Když čtu různá dílka, horory, thrillery nebo i beletrii a čtu o lidských povahách, říkám si - nakolik to jsou fikce, nakolik to mají spisovatelé odpozorované a nakolik vlastní zkušenosti,
Myslím, že určité zkušenosti je třeba mít, aby člověk mohl psát víc než pohádky.
Prožít si svou bolest je jiné, než o bolesti poslouchat. Ale přitom také stačí mít pořádnou dávku empatie, spoustu věcí si pak díky tomu dokážeš představit.
Nevím, jestli spisovatelé studují své postavy, jestli vycházejí z lidí kolem, nebo čtou psychologické knížky. Někteří si obstarávají informace o místě, o kterém píší (třeba Hailey musel nastudovat informace o chodu letiště, ale nejen technické, ale i ty lidské - Crichton musí mít nastudované nějaké fyzikální zákony - Frýbová se zajímala o biochemii ve vědeckém výzkumu a využití v lékařství. A ty odborné údaje pak musí všichni zabalit tak, aby je pochopil i laik.
Jasně, že ne všechno musí být odborné. Ale dnešní svět je natolik komplikovaný, že některé technické věci je třeba znát.
Na druhou stranu, lidská povaha se nemění, je stejná od dob Kaina a Ábela, nebo od dob prvního pračlověka, to je jedno, kterou verzi si vezmeš...
Četla jsem třeba knížku Intenzita od Koontze a přemýšlela nad tím, jestli autor sám není tak trochu máklej. Jistě, je to normální člověk a věřím tomu, že nikoho nevraždí, ale nezanechá tenhle způsob psaní nějakou stopu na duši?
Nebo naopak, není trochu perverzní - a nezbavuje se tímto psaním nějakých vnitřních pocitů a nutkání k vraždám? V tom případě je to skvělá terapie... :-D
Ale to jsou jen mé úvahy, spisovatele neznám osobně žádného. ;-)  :-)

7 neriah neriah | 13. května 2012 v 12:25 | Reagovat

[6]:
Jo tak při psaní člověk nějaký ty informace zjišťovat musí, třeba když jsem popisovala zranění a neznala jsem postup léčení, taky bylo třeba se pozeptat a jako že já moc takových informátorů nemám.
Tak tuhle knihu neznám. Občas si ale taky říkám, že si ten autor musí kompenzovat nějakou úchylku nebo tak něco, protože někdo normální by to nenapsal. Ale co my víme. :D S některýma autorama bych si o tom chtěla pokecat - nedosažitelný sen. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.