Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

To co jsem napsala, nebo spíš nenapsala

13. dubna 2012 v 18:21 | Neriah |  Neorganizovaný chaos!
Po dlouhý době jsem otevřela starou složku s nedopsanýma povídkama. Nejsou tam všechny, jsou chaoticky v různých složkách, podsložkách a dalších podsložkách, takže některý z nich nacházím klidně až po roce nebo i delší době...
Hm, ale těch pár, který jsem našla...
Nevim, co si o nich myslet. Byly to tenkrát dobrý nápady, možná. Ale teď, když si to čtu, jsou to příběhy psaný někým cizím. Jako bych je já ani nepsala. Proč mám pocit, že nejsou moje?
Než začnu něco psát, vždycky už mám v hlavě nějakej nápad. I když třeba nedopracovanej k dokonalosti. Ať už je to jméno hlavního hrdiny nebo útržky světa či minulost některý z postav... Ať už cokoliv, něco to je. Ale když si čtu tyhle... Starý a nedokončený útržky, jen myšlenky, který jsem tehdy bůhví proč nedopsala, nevybaví se mi nic.
Žádná asociace. Žádná vzpomínka na to, v jakým jsem to psala rozpoložení, co jsem tím či oním myslela... A přitom to třeba fakt nebylo špatný.

Lámu si s tim marně hlavu. Je mi líto těch slov, která nikdy nespatří světlo světa, protože jsem je zapomněla dřív, než mohla vzniknout. Je mi líto těch zmařených myšlenek, tenkrát. A taky mě mrzí, že ty výtvory nemůžu smazat. Aspoň některý ne.
Prostě jenom proto, že nechci. Že si chci občas přečíst to, co jsem mohla stvořit.

Ale kvůli tomu nepíšu. Tak mě napadlo, že když už je tu ta chaotická rubrika, dám sem pár těch ukázek a k tomu nějaký poznámky. Samozřejmě nynější, protože tehdy jsem si k tomu chytře nepoznamenala vůbec nic a možná je to škoda. Chtěla bych znát svoje tehdejší myšlenkový pochody.

Příběhy se tomu teda nedá říkat ani s trochou nadsázky. Někde je třeba jenom jedna věta, nějakej nápad, co ke mně přiletěl možná ve škole a já si ho rychle napsala, než zapomenu... A stejně jsem pak zapomněla.
Nevim, čím začít. Asi... Asi tímhle.
***
Znuděně zvedla hlavu od knihy. Byla podrážděná a navíc se neskutečně nudila. Měla vztek, že opět dostala za trest hlídkování u vrátnice. Copak neexistovalo něco, co by bylo v jejich očích horší a pro ni by to bylo… Přínosnější? Vždyť taková práce v archivu by ji bavila. Ale oni to věděli.
Otráveně zamžourala na příchozí. Byli to dva muži, jeden starší se zamračeným výrazem, druhý podstatně mladší s přátelským úsměvem.
"Co pro vás mohu udělat?" zeptala se formálně a měla co dělat, aby se nerozesmála. Vždy jí takové chování přišlo komické.
"Jdeme za vládcem vašeho sídla," řekl ten starší zdvořile.
Pozorně se na něj zadívala. V jeho hlase bylo slyšet podráždění, i když se to zřejmě snažil zakrýt.
"Vaše ruce, prosím," promluvila znovu a nemohla se zbavit pocitu, že je směšná. Neměla ráda cizí lidi, tak možná proto…
Oba na ni podezřívavě pohlédli, vyvedla je z míry.
"Musím zjistit, zda jste ověřená návštěva," vysvětlila netrpělivě. "Už jsme tu měli několikrát vetřelce, kteří nám chtěli znepříjemňovat život," dodala a ve tváři se jí objevil úšklebek. Vypadala docela zlomyslně, jako by byla tehdy ráda, když problémy nastaly.
Ten starší k ní nakonec obezřetně natáhl ruku, na obličeji však udržoval ten nedůvěřivý výraz. S odporem ji uchopila a zaměřila na ni svou magii. Dovedla si představit lepší způsoby, jak ji využít, ale nic jiného jí nezbývalo. Na tváři se jí hned poté objevil nevěřícný a trochu zmatený výraz, ihned se ale snažila nasadit kamennou masku. Ověřila i druhého muže a neochotně je pustila dál.
V jejím obličeji byla zase netrpělivost, ale přesto… Přesto se k ní ten mladík vrátil a se zájmem na ni pohlédl.
"Co vás tak překvapilo?" zeptal se.
"Nikdy jsem ještě neověřovala zvané hosty," pokrčila lhostejně rameny. "Asi byste měl jít, váš společník čeká."
Lhala a oba to věděli.
Vycítil však zdrženlivost a lhostejnost, proto se odvrátil a odešel.
...
Co k tomu říct? Mně se ten úryvek líbí, abych byla upřímná. Teď, když k tomu mám odstup a sváří se ve mně rozporuplný pocity, z nichž vyniká ten, že se ten soubor ke mně zatoulal asi nějakou náhodou nebo si to počítač napsal sám bez mýho vědomí, můžu se k tomu stavět objektivněji. Kdybych to napsala třeba včera, což je těžko představitelný, ale dejme tomu, že jo, asi bych na tom viděla spoustu chyb. Ale možná proto, že bych měla tušení, o čem že to sakra mělo být. Jakej vládce sídla? Vrátnice? Dejme tomu, že něco jako ověřovací magie, práce v archivech? ...Nevím proč, ale zrovna tohle mi na tom vrtá hlavou nejvíc.
Nakombinovat dohromady něco takovýho...
Na rovinu říkám, že napsat někdo takovejhle úryvek, hned budu chtít pokračování. Ale už se toho nedokážu zhostit. Protože ten nápad tu byl, a i kdybych si k tomu nějakej jinej děj domyslela, stejně by to už nebylo ono.
Už bych k tomu příběhu neměla ten vztah, jestli mi rozumíte.
***
Tvé okoralé rty prosí o víc. O víc čeho? Sám nevíš. Jsi tu dlouho. Nepočítáš to. Vlastně už to ani nedokážeš, i když ses o to ze začátku snažil. Teď už jen čekáš na vysvobození v podobě smrti. Ale nevěříš tomu, že je bůh milosrdný. Už ne. Poté, co tě tolikrát zklamal, už to nedokážeš... Dospěl jsi k závěru, že tě nemá rád. Že na tebe zanevřel. Jinak by na tebe nenaložil tolik utrpení. Jinak by tě už dávno vysvobodil.
Občas, když ses v noci budil z nočních můr, křičel jsi do prázdna. Křičel jsi i přesto, žes věděl, že tě nikdo neuslyší... A proč vlastně? Možná proto, abys v tom děsivém tichu slyšel alespoň nějaký hlas. MOžná proto, abys cítil, že ještě žiješ. Nebo k tomu byly jiné důvody?
Ať už to bylo jakkoliv, k ničemu ti to nebylo. Nikdo tě neslyšel, aby ti pomohl. Tvůj vlastní hlas tě po čase začal děsit ještě více než to ticho. A mrtvý jsi byl již dávno, i když jsi dýchal. To když jsi přestal věřit.
...
Ehm. Kde začít? Psala jsem to už hodně dávno, bude to už tak dva roky. Tehdy jsem procházela dost prapodivným obdobím a taky to podle toho vypadá.
Dlouho jsem se k týhle části vracela a snažila jsem se navázat, už to ale bohužel nešlo. Možná se mi to někdy hodí do nějaký povídky, ale spíš o tom dost pochybuju. Moje nynější psaní je jenom občasný a nevybavím si nic, do čeho by se to hodilo.
Ještě to kousek pokračuje, je tam cosi o vězení a o pošpinění nějaký rodiny, ale moc mi to nedává smysl a nelíbí se mi, jak je to napsaný, tak to sem radši nedávám. A ten styl psaní je zvláštní, nedovedu si v tomhle duchu představit delší text.
Tak si říkám, že moje psaní z tý doby je hodně depresivní. Což o to, na tom není nic špatnýho, já na humor nikdy moc nebyla, ale že je všude něco o smrti, jak si ji někdo přeje a tak... Asi bych teď ani neměla chuť to dopisovat. Teď bych mohla maximálně psát o pocitech ze smrti blízkých...
***
Viděla ve smíchu radost a v slzách smutek. To ale byla ještě malá a naivní. Od té doby se toho stalo tolik a ona už neměla sílu dále se usmívat, neboť z každého úsměvu vyšel jen škleb, který všem lecos napovídal o jejím rozpoložení. Plakat neuměla. Naposledy plakala jako malá, když si rozbila koleno. Při fyzické bolesti to dokázala. Jakmile šlo ale o bolest psychickou, měla v sobě blok. Neuměla a ani nechtěla ho odbourat. K čemu by to bylo dobré? Vždyť by zase všichni věděli, jak moc jí ubližují. Nejlépe se cítila, když si mohla někam zalézt a s nikým nekomunikovat.

...
K tomu asi není třeba nic dodávat. Vím, jak to mělo pokračovat, ale taky vím, že to pokračování nenapíšu.
Vlastně to ani moc není povídka, jako spíš... Nevím, jak to pojmenovat. Takových útržků čehosi mám ještě několik. Uložila jsem to všechno pod názvem "Střípky neuchopitelna", což ty bláboly vystihuje asi nejvíc.
Ty ostatní vám sem radši nedám. Nejsou o moc optimističtější a navíc v sobě mají... Je vlastně jedno, co.

...Pro dnešek to asi už bude stačit. Ani nevím, co bych mohla ještě zveřejnit, abyste zděšeně neutekli. Někde mám jednu slohovku, co jsem psala ve škole. Je to vyprávění o klukovi, kterej byl v nějakým nápravným táboře či kde a je to docela vtipný. Jestli to najdu, opravím ty hromady chyb (vážně, proč máme na psaní slohů tak málo času? Možná bych to pak po sobě stíhala i kontrolovat) a dám to sem jako povídku.
Další věc, co tu mám, je jeden rádoby horor. Původně to byl rozsáhlej projekt, alespoň v mých myšlenkách, ale ve skutečnosti toho mám jenom jednu stránku. Začíná to docela pěkně, aspoň co můžu soudit o něčem, na co jsem hrdá, ale nechci to uveřejňovat, dokud z toho ten úžasnej projekt nebude. Prozatím totiž nemám představu, jak pokračovat a je tu trošku problém s částí zápletky, takže to musím nechat dozrát a až pak začít psát.
S touhle povídkou to myslím opravdu vážně, o čemž svědčí i to, že je ten úryvek starej asi půl roku a přesto vím přesně, jaký plány jsem s tím vždycky měla.
A právě jsem našla ještě něco dalšího. Mám z toho docela záchvat smíchu.
Dovedete si představit Neriah píšící o dívce zklamaný láskou? Ehm... Mám dost. Škoda, že je to tak dobře napsaný. Něco takovýho si to rozhodně nezaslouží.
Je to ale jeden z mých nejstarších počinů, alespoň těch, co mám teď v počítači. Přesto se za to trošku stydím.
Moc srdceryvně to teda nevyznívá, spíš je to plný pomsty a tak, ale jak mě kdy mohlo napadnout psát něco podobnýho?
Ještě že už mě podobný nápady přešly.
Ještě něco jsem chtěla... Nějakou zmínku o čemsi... Ale teď si nevzpomenu. Třeba, až najdu zbytek, napíšu k článku pokračování.
Jo a držte mi palce, ať jednou dokážu něco dopsat. Tohle byly jenom části, který v tomhle stavu už zůstanou, ale ráda bych něco, co bude dlouhý, bude to mít smysluplnej děj a lidi to budou číst s nadšením.
No dobře, až tak zase ne, i když představa je to lákavá, ale už bych s tím svým nedostatkem inspirace (takže leností) měla něco udělat.
 


Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 14. dubna 2012 v 13:23 | Reagovat

ten první útržek, to o tý vrátnici a tak, mi přišel fakt zajímavej. škoda, že jsi to neodpsala, znělo to dobře a určitě by se to dalo hezky rozvinout...
všechny ty útržky mi připadaj zajímavý, škoda těch příběhů, který se nikdy nedočkaj konce. jednou jsem o tom četla povídku, o slisovateli, kterej se záhadnym způsobem dostal do centra jedný svojí nedopsaný. postavy po něm chtěli, aby jim dopsal konec, protože bylo všechno pořád stejný několik desítek let, co na ten příběh nesáhl. jenže on už toho nebyl schopnej. byl už jinej člověk. až teďkon tu povídku začínám pořádně chápat...
já takovejch útržků moc nemám... ale našli by se. a bojím se, že budou přibejvat. tenkrát když jsem jako malá snila o vlastní knížce jsem neměla tušení, kolik toho nedopíšu... ach ta naivita...

2 neriah neriah | 14. dubna 2012 v 22:58 | Reagovat

[1]:
Mně se hlavně líbila ta hlavní hrdinka. Ty její myšlenkový pochody. :D Co to bylo za povídku? Byla někde na netu nebo v knížce? Docela ráda bych si ji přečetla...
Tak já něco využívala jenom k rozepsání a pak jsem to nedokončila, mrzí mě to akorát u těch, co měli potenciál stát se něčím větším. Zveřejnila jsem jenom to relativně neškodný, mám tu ještě pár věcí, ale to jsou hrozný blbosti a stydím se, že jsem to kdy napsala. :D

3 Lizz Lizz | Web | 15. dubna 2012 v 11:49 | Reagovat

Pfm, prosím tebe. Zděšeně utíkat? To mi řeknui proč. Obzvláště tu část s utíkáním. :D Kdyby mě to náhodou chytlo, dala bych přednost vyděšenému plazení se pryč. :D Nebo tak něco :D :D
Ale o tom jsem nechtěla. Ta první ukázka zní zatraceně fajna ty ostatní vlastně taky. Škoda, že nebudou dopsaný, nebo že k nim není nic co dál. :D
Neriah píšící o dívce zklamaný láskou? Ta představa je dost zajímavá, ale jo, dokážu nebo možná ne představit, ale pochopit nebo pobrat? *pamatuje si na období, kdy Lizz psala něco podobnýho, pak se ovšem drahá Lizz dala na dráhu krvavého monstra a zvrácené yaoistky a dívky zklamané láskou šli k šípku :D *
Nicméně horror? Jéé, na ten se budu těšit a doufám, vážně doufám, že to někdy bude šance někde přečíst. :D
A ta slohovka ve škole by taky mohlo být fajn. :D
Jo, je na ně děsně málo času ,ale to by se dalo zvládnout, co mě děsí víc je fakt, že nám omezili slova. :D Vážně, jak má někdo jako já napsat slohovku na maximálně 250 slov? To je přece tak nechutně málo! :D A ještě v tom po mě chtít vypravování. :D Pfm, však to je jako double a půl drabble :D :D Tomu se ani vypravování říkat nedá. :D 250 slov... :D No nic, nerozčiluju se tu a jdu dělat něco... ok, jdu číst :D Měj se :D

4 neriah neriah | 15. dubna 2012 v 12:29 | Reagovat

[3]: Ahoooj :D Ani nevím, jak mě to s tím utíkáním napadlo, já bych dala asi taky přednost plazení nebo protiútoku xD Ale je mi jasný, že tebe jen tak něco nevyděsí, zvlášť moje tvorba ne. :D
Tak třeba mě inspirace popadne... Zrovna ten první úryvek se mi strašně líbí a pořád nad ním teď musím přemýšlet, ta bezejmenná hrdinka je mi sympatická :D Ale nevím, jestli s tím dokážu něco udělat.
což zajímavý, ale děsivý. :D Někdo, kdo romantiku v knihách trpí jen proto, že by pak nebylo skoro co číst, a píše něco takovýho? Ale je fakt, že mě v náhledu na romantiku změnil až Kulhánek a jiní. :D A já na psaní takových keců ani nemám talent, jde to vidět na těch milostných vyznáních na češtinu a podobně :D Napsala jsem totiž ještě jednu, bylo to plný keců o lásce, ale profesorce se to nelíbilo, tak tady to vidíš :D
Jo, tak tos udělala jenom dobře. :D Jestli to bude k přečtení netuším, uvidí se, jakou to bude mít kvalitu a jestli to bude stát za dávání na blog. Ale když budeš hodná, třeba ti to i pošlu...
Jo, tu slohovku hledám a našla jsem jednu spolužákovu :D Loni jsem si vzala ze školního serveru (a co, že jsem asi neměla) všechny výtvory spolužáků a ten jeden fakt stojí za to :D Smáli jsme se u toho všichni.
Jo, tak to taky děsí. Já jsem buď bez inspirace a nenapíšu ani slovo, a nebo se rozepíšu minimálně na tři stránky ve wordu, což přesahuje určitě tisícovku slov :D Nic mezi tím prostě není.
250 slov je šíleně málo, to se většinou ještě ani nic pořádnýho neděje.
Co jdeš číst? *zase zvědavá a hodně :D*

5 Verča Verča | E-mail | 15. dubna 2012 v 20:21 | Reagovat

Taky mám nějaký nedopsaný věci a prozatím nemám potřebu je mazat, i když to nevypadá, že bych ty rádoby povídky a knihy někdy dopsala (u většiny si už taky nepamatuju jak to mělo pokračovat a když jo, tak jenom část). Nevýhoda psavců sklerotiků.:-D
Jo, u toho prvního úryvku bych taky chtěla pokráčko. Vypadá to dobře. Tak snad tě napadne něco v podobným duchu k čemu budeš mít vztah a bude tě to bavit a to nejhlavnější - budu to moct číst.:-D
Držím palečky - jsem na tom stejně. Taky bych ráda něco dopsala, ale...

6 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 16. dubna 2012 v 22:54 | Reagovat

Když ono to psaní chce nějakou sebekázeň a tu my asi nemáme, co? První ukázka by mě opravdu zajímala dál. Ona i ta druhá. Naštvaní na Boha býváme občas všichni.
Neriah píšící o lásce? No, proč ne? Dovedu si to představit docela dobře.
Myslím, že bys neměla nic mazat. Ono ti to třeba nic moc neřekne teď, ale někdy se to může hodit a nebo posloužit co by inspirace.

7 neriah neriah | 17. dubna 2012 v 8:51 | Reagovat

[5]:
Jé, Verčo, a nechceš mi něco z toho poslat? Ráda bych si početla. :D Já mám bohužel jenom nápady, který jsou jeden den úžasný a když se nedostanu k tomu je zpracovat, začínám zapomínat. Minimálně s podobnou hrdinkou určitě. I když si ji vezmu do jinýho příběhu...
Zrovna je krize, kdy nestíhám, takže nápadů je dost, jen ten čas na psaní schází. Já věděla, že se do tý školy nemám vracet, teď abych se roztrhala.

[6]:
Jo, něco z toho už mě inspiruje, jen fakt není čas a zrovna teď by se hodil. Většinou mám ale nejlepší nápady v časový tísni... Jinak, mě by taky zajímalo, jak ty příběhy pokračují. :-) Teď mě to nutí pořád nad tím přemýšlet.

8 Verča Verča | E-mail | 17. dubna 2012 v 23:33 | Reagovat

[7]:Klidně - aspoň se nasměješ.:-) Moje nejdelší dílo byla nějaká rádoby knížka o podnikatelce. Psala jsem to asi ve dvanácti a byla to fakt ujetina.:-D

9 Colette Colette | 23. dubna 2012 v 22:32 | Reagovat

To s tím umíráním, to je taková dokonalost, že mi to vzalo slova na dalších pár dní dopředu, tak se zdržuji komentování ostatních úryvků.... 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.