Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Květen 2012

Tak tam se s dovolením nepřizvu.

25. května 2012 v 18:53 | Neriah |  Útržky života
...řekla jsem, jakmile mi K. povyprávěla, koho chce mít Teri na oslavě narozenin. Vyznělo to dost divně, protože já nejsem zrovna někdo, kdo by se bez pozvání někam vnucoval. Nicméně, ta hláška se okolí líbila, ani nevím proč, tak ji sem musím dát.
V poslední době pociťuju, jak to ve mně vře, ten vztek, kterej jako flegmatik umím ovládnout, ale jednou za čas vybuchnu a ve vzteku řeknu i to, co by mě nikdy nenapadlo.
Zapříčiňuje to několik zdánlivě nesouvisejících a hlavně ne zas tak hrozných věcí.
Nemám ráda, když se o mě někdo přehnaně bojí a pořád mi píše, jestli jsem v pořádku a když pět minut neodpovím (no pardon, tak jsem byla zrovna zkoušená a nebyl čas, mimochodem, dostala jsem dvojku a to jsem si to ani jednou nepřečetla), tak z toho hned šílí, že jsem div ne mrtvá nebo jakýma představama to trpí. Pak se ještě ptá, jestli mi může zavolat, ale já s ním mluvit rozhodně nechci, nestojím ani o lítost, ani o neustálý omluvy za nic a už vůbec ho nechci vidět, i když jsem mu slíbila opak a nechci ho vůbec řešit, což ovšem nejde, když mě neustále otravuje.
Spolubydlící mě deptá už svou přítomností, ale co mě teď nehorázně vytáčí, tak to, že když otevřu okno dokořán a jdu na minutku pryč, hned to okno zavře na ventilačku, aby mohla poslouchat tu svoji hudbu a dělat přitom prapodivný pohyby. Aspoň tak si to odvozuju já, protože proč by to jinak zavírala, zvlášť, když je v pokoji přímo tropický vedro, než že nechce, aby na ni bylo do toho pokoje vidět.
Trošku mě vytáčí i K. Tím, že se na ni nemůžu vždycky spolehnout. Že někam s jednou holkou jde a nechá mě stát na ulici na cizím sídlišti, kde to vůbec neznám a čekám tam pak čtvrt hodiny než se vrátí. Tím, že neumí poslat někam kluka, kterej si myslí, že si na ni může dovolit všechno a ještě mu na ty jeho kecy odpovídá a pak je akorát vydeptaná. Tím, že neustále řeší to, že Teri řeší Martínka, čímž ho vlastně taky řeší, i když tvrdí, že zmínky o něm ji štvou.
Vím, že něco si beru možná moc, ale jak se to začne všechno hromadit, vnímám to trochu přecitlivěle.
A do toho mě ještě seřve v autobuse nějakej chlap, protože jsem si sedla na jeho místo k oknu, kde on měl místenku. Já teda nevím, ale přijde mi dost divný sedat si směrem do uličky, složit tam svoje batohy a pak, když někdo přijde, všechno odklidit, aby mohl projít a totéž opakovat při jeho výstupu, protože šel dřív než já. A na omluvu a návrh, že já se s ním teda klidně prohodím, takovým naštvaným tónem řekne, že to zase nemusím. Tak co ti lidi vlastně chtějí? Já se v nich vážně nevyznám...
Na druhou stranu to zase vyvažuje pár radostí, jako třeba to, že brácha úspěšně udělal svářečský zkoušky, což mě, přiznám se, dost překvapilo, trošku jsem ho podcenila. Teď je ovšem otázkou, jestli mu to k něčemu bude a popadne příležitost jít pracovat, i když trochu dál než doposud.
Dneska mě profesorka pochválila, že se v angličtině zlepšuju. Mně to teda zrovna nepřijde, ale brát jí to nebudu. Mám spíš pocit, že si mojí maličkosti všimla teprve teď, protože mě začala nějak moc vyvolávat.
V neděli si konečně koupím novej batoh na notebook, už ho potřebuju. Ten starej se tak trochu rozpadá a nejsem si jistá, jak dlouho by ještě vydržel.
Miluju dnešní počasí. Fakt. Ani moc horko, ani zima, i když mamka mi tvrdí, že je hrozná kosa a ať si zavřu okno. Ani mě nehne!
Získala jsem zas další inspiraci na čtení.
Sapkowského kánon fantasyje rozhodně něco pro mě. Od včerejška ty knížky projíždím, dávám dohromady to sehnatelnější, nadávám na to, že většina není v knihovně a stydím se, že toho tolik neznám.
Něco z toho mě dokonce zaujalo natolik, že jsem měla chuť hned začít číst, jenomže žádná z knih za mnou na intr nepřišla.
Aspoň mám pro jednou na čas co dělat. Tuhle pro mě povinnou četbu si nechám líbit.
Zase se mi zdají dost chaotický sny. Vysvětlete mi někdo, proč ke mně vždycky ve snu mají výtahy negativní vztah? Vždycky mě buďto vyklopí za jízdy a neptejte se mě, jaký to je, nebo se někde zasekne a já tam čekám sto let. A nebo se ho prostě bojím, jako nějaký živý bytosti.
Podivuju se, že jsem vydržela tak dlouho nenapsat, zvlášť když inspirace bylo tolik. Ale většinou jenom tehdy, kdy nebyla možnost si cokoliv poznamenat. Zase mě chytá nějaká psavá nálada, takže tu budu otravovat nezdravě moc. Teď už bych ale mohla svůj blábol ukončit, jdu se totiž konečně najíst (proč říkám konečně, když nemám hlad, to netuším).

Syndrom nenechavých chapadel

23. května 2012 v 21:04 | Kanibal |  Útržky života
Zdar. Ani byste nevěřili, jak těžký pro mě je teď napsat tenhle článek. Těch nedokončených verzí mám několik, ale ani jedna z nich není ta pravá. Někde toho prozrazuju moc, někdy zase skoro nic neříkám... Nevím, jak svoje myšlenky zformulovat, abyste je pochopili. A pak si zase říkám, co na tom vlastně záleží, vždyť si sem můžu psát co chci... A je úplně jedno, jestli to někdo pochopí.
Jenomže, moje nespokojenost mi dává najevo, že mám tento článek psát tak dlouho, dokud nebude aspoň trochu normální - alespoň z mýho hlediska ano.
Teď přemýšlím, jestli se něco podobnýho o některým z mých článků dá říct, ale na tom nezáleží.
Když tohle píšu, vlastně ani nemám chuť sdělovat svoje zážitky, protože jich bylo tolik a já nevím, jak začít.
Že by nadpisem článku?
Začalo to celkem nevinně na cykloturisťáku, kde jsme se třídou a ještě jinou třídou byli. To, že byl celý pobyt děsivý, prozatím ponechám stranou. Ten první den jsme si tak nějak povídali a musím říct, že to bylo fajn. Mohla jsem tak spolužáky poznat úplně z jiný stránky, než obvykle ve škole. Od tý doby jsem už byla jenom kanibal, spolužák devítiocasá liška a další raději jmenovat nebudu. Všichni si museli (a musí stále) dávat pozor na mou speciální vražednou vidličku, která se po celou dobu těšila, až někoho probodne. Třeba ty prváky, co s náma byli. Tehdy taky vznikl název článku, ačkoliv kde se vzal, to už radši netuším. Říkali jsme toho totiž tolik... A nic z toho nedávalo smysl. Ne, že by to někomu z nás vadilo. xD
Vtipní byli prváci, kteří si koupili pivo a pak je chytila policie. Skoro mi až bylo líto, že jsem u toho nebyla, protože jejich reakce stála za to.
Další, tentokrát poněkud děsivější zážitek, se stal někdy další večer. My si takhle sedíme v jídelně, pijeme Kofolu a kecáme, vedle u stolu sedí dělníci ubytovaní ve stejným penzionu a jedna z prvaček si obleče zelenou pláštěnku a jde se v ní ukázat profesorům sedícím téže v jídelně, tvrdíc, že jsou to svatební šaty. Dělníci se dívají poněkud... Zaraženě a profesoři se div nechtějí schovat pod stůl (a nejen oni). :D
Jeden večer taky došlo na hraní flašky, nicméně jen na otázky, protože úkoly mě vždy děsily. Měla jsem problém s vymýšlením něčeho, co by mě fakt zajímalo a normálně by mi na to člověk neodpověděl. Jeden ze spolužáků to schytal nejvíc, chudák. Asi proto, že přísahal, jak bude ve všem upřímný.
Ptala jsem se ho, do jaký knižní postavy se zamiloval a chtěl ji mít ve skutečnosti. :D Asi tehdy mě začal nenávidět. xD
I přesto však, když se ho jeden kluk zeptal, kdo mu připadá z celýho pobytu nejnormálnější, řekl mě, což doteď nechápu a ještě mi to bude muset vysvětlit.
Největší změnu jsem ale registrovala u spolužačky, jediný další holky ve třídě. Normálně je dost nekomunikativní kvůli jejímu zadrhávání v řeči a některým negativním reakcím okolí, ale tady se rozmluvila. Skoro jsem ji ani nepoznávala.
Měli jste ji vidět, když si koupila v restauraci horkou čokoládu.
Skoro jsem měla podezření, že do ní přihodili nějakou drogu. Z její v tu chvíli špatný nálady se totiž najednou stala extrémně dobrá a její chválu jsme se spolužákem poslouchali po celou dobu, kdy jsme v restauraci pobývali.
"Jé, ta čokoláda je ale dobrá. A ta šlehačka. Hmmm, já si dám ještě jednu," opakovala neustále dokola myslíc si snad, že nás tím přiměje taky si ji koupit. Nejvíc mě ale beztak pobavila věta, že by nesnesla, kdyby v tu chvíli umřela a ta čokoláda by byla nedopitá. :D
Komentář si zaslouží ještě návštěva knihkupectví. Spolužák se přihrnul k regálu s fantasy, kde fantasy nebylo, alespoň ne knihy, co by za něco stály. Za to ale našel cosi s názvem Deník úúúplně obyčejnýho upíra nebo tak nějak. A začal předčítat.
Moc si z toho nepamatuju, protože větší šílenost snad už ani existovat nemůže. Ale stačilo něco ve stylu:
"Šli jsme na výlet a já po cestě upadl, což byla otrava, protože jsem si zlomil ruku a než to srostlo, trvalo to dvě minuty a to bylo trapný."
Hystericky se chechtat, brečet, probodnout autora vražednou vidličkou - co si vybrat? Doteď nevím.
Prosím, řekněte mi, že jste to nikdo nečetl. Prosím. :D
Co vám tak ještě sdělit...
V pondělí jsem se byla podívat u maturit. Heh. Sakra. Asi tak bych charakterizovala svoje dojmy. Já prostě neumím mluvit. A neumím a je mi jedno, že ostatní říkají, jak to příští rok zvládnu. Třídní říkala něco ve smyslu, že se tam máme jít podívat, abychom nasáli tu atmosféru. No, to se povedlo... A já už teď vím, že se budu učit až na poslední chvíli, kdy to bude k ničemu. A i když to vím, uvědomuju si, že s tím asi nebudu mít vůli něco udělat.
Mimochodem, poraďte... Jak se zbavit někoho, kdo už vlastně ani moc neotravuje, ale to jen proto, že nechodím na skype? Já ho nechci mazat, protože nemám chuť vysvětlovat, proč jsem to udělala, ale zároveň tam nemůžu jít, protože by hned začal... Jak se mám, že má o mě strach atakdál. Prostě samý kraviny. Někomu možná přijde fajn, když má o něj někdo starost, nicméně já mezi ty jedince nepatřím. Spíš mě to ještě obtěžuje. Ale to je asi jenom nějaká moje prapodivnost... toho si nevšímejte. xD
Jo a ehm, snad se příště ozvu dřív než skoro za měsíc. Ale když já prostě psát nemohla.
A: Mohla, ale nechtěla.
N: Buď zticha.
A: Nene, ani mě nehne. Jednou sem ze zlomyslnosti dám to, co psala...
N: Jdu to smazat.
No nic, jdu se učit biologii a přemýšlet nad tím, jak profesorku přemluvit, aby to tu s náma ten poslední rok dotáhla... Já prostě nechci jinou, nechci!
PS: Jsem šťastná. Konečně budeme mít příští rok volitelný předmět, který chci a ne nic, na co bych nadávala, ačkoliv i na literárním semináři určitě najdu nějaký to negativum...