Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Všude dobře, doma nejlíp

23. července 2012 v 18:11 | Neriah |  Útržky života
Dnes jsem se vrátila z týdnového výletu u babičky. Bylo to několik hodně rozporuplných dnů, kdy jsem se buďto nudila, byla jsem naštvaná nebo mě něco mrzelo... A řekla bych, že smsky, které jsem neustále psala, obsahovaly víc slov, než kolik jsem jich řekla, nepočítám-li den, kdy jsem se sešla s Verčou, to jsem nevěděla, kdy mám s mluvením přestat a klidně bych tam vydržela i do půlnoci.

Ráda poslouchám lidi v dopravních prostředcích. Ne, že by mě zajímaly cizí rozhovory, jde spíše o to, jak se vyjadřují a jací asi tak jsou. Baví mě odhadovat jejich povahu, i když je nad slunce jasné, že to se uhodnout nedá.
Někdy ale nechápu.
V pondělí k nám do vlaku nastoupilo asi dvacet dětí. Spousta lidí si nejspíš pomyslela, že tam nebude klid, protože budou řvát... Ale hlučnější byly ty čtyři dospělé slečny, které je měly na starosti. Vlastně tam vyřvávaly, že nebylo nic jiného slyšet... A děti potichu. Nejspíš se snažily pobrat ten rozhovor o tom, která se kde ožrala.
Dneska zase pro změnu do autobusu nastoupila slečna, která začala nadávat, že si není kam sednout.
"Ten autobus má zpoždění a ještě tu ani není volný místo. Je tu smrad, naprděno (opravdu to tak řekla...), no to je teda strašný."
Podotýkám, že jela asi jen dvě nebo tři zastávky. Když pak v uličce otevírala pití a její kamarádka řekla, ať dá pozor, aby někoho nepolila, s klidem odpověděla: "Nemají tu kolem mě sedět."
To si snad představovala, že někdo její velectěnosti ihned uvolní místo?
Jinak se přes týden nic moc zajímavého nedělo. Dopoledne jsem si četla a hrála jsem si s magnetickými kuličkami (už musím konečně zjistit, jak se to přesně jmenuje), což mě hrozně moc bavilo a i když jsem pořád nepřišla na to, jak se dělá krychle, alespoň jsem udělala něco jako placatý kvádr. Je to hrozně uklidňující věc a alespoň mi ten čas rychleji utekl.
Odpoledne jsme se pak šly s babičkou projít a většinou jsme skončily někde na kafi. V tu chvíli začínaly spory o to, co si má mamka dát. Vždycky chtěla turka, ale babička pořád, ať si dá něco jiného a jakmile jsme si začaly objednávat a mamka řekla zase turka, babička hned, že ne, ať jí donesou... A něco sama vybrala. Ještě, že u mě to nezkoušela.
Večer pak babička většinou měla v televizi nějakou svoji telenovelu, jmenovalo se to tuším Sultán, a to byla chvíle, kdy jsem šla s mamkou navštívit tetu. Já tam teda většinou seděla s telefonem v ruce, sem tam jsem utrousila nějaké to slovíčko a jinak nic. Teta mi vždycky vnutila nějaké to občerstvení (včera jsem se dozvěděla, že mi to dává, abych se nenudila, tak nevím, co si o tom myslet).
Jeden den jsem se sešla s Verčou, jak už jsem psala. To bylo nejlepší odpoledne, měla jsem totiž možnost něco říct. Když jsem seděla někde s babičkou, měla jsem pocit, že když něco řeknu, nikdo to nebere. Většinou moje slova přešly mlčením, takže jsem pak už ani neměla snahu komunikovat, což mi bylo vyčítáno, ale k tomu se ještě dostanu.
S Verčou jsme kecaly delší dobu, než se předpokládalo (než babička předpokládala), vždycky má totiž výhrady, jakmile se s ní mám sejít. Večer mi to samozřejmě hned bylo vyčteno.
"Tak ty přijedeš za mnou, vidíme se po roce a ty mi ani nic neřekneš."
"Ale Verču vidím taky po roce."
Argument neuznám.
"Máš mi vyprávět o tom, co je doma, jak se má brácha, co ve škole..."
"Bratra nevídám, doma je nuda a ten ústav nenávidím a těším se, až vypadnu. Stačí to takhle?"
Od té doby se k tomu nevracela.
Ale vážně nechápu, že jí vadilo, když jsem s ní jedno odpoledne nechodila po městě. Vždyť jsem beztak mlčela a nikdo si mě nevšímal.
Místy jsem prostě měla pocit, jako by mě nikdo z příbuzných nedoceňoval. Babička neustále mluvila o tom, že jsem nesamostatná, protože doma nemyju nádobí a že jsem tlustá (zajímavé, že to poslouchám jen od rodiny, ostatní si to nemyslí a podotýkám, že to není jen aby mě neurazili).
A to si jako vážně myslí, že na intru nic nedělám? Že tam za mě myjou nádobí vychovatelky?
Na jednu stranu po mně vyžaduje samostatnost, na tu druhou se mě ptá, jestli nechci pomoct s vysvlečením trička, což mě opravdu šokovalo, možná víc, než všechno ostatní.
Babička se taky rozhodla, že si koupí notebook a najde si nějaký ten počítačový kurz pro seniory. Tak jsme šly nějaký vybrat. Hned jak jsme vešly do prodejny, vrhl se k nám přeochotný prodavač, který toho nakonec musel litovat, ačkoliv možná ne, třeba to pro něj bylo zpestření nudné pracovní doby.
Prodavač: "Na co notebook chcete? Na kancelářské práce, do domácnosti?..."
Babička: "Já ho chci na hraní."
Prodavač: "Jako počítačových her? Tak nejlepší jsou..."
Babička: "Ale ne, takhle to nemyslím. Co já bych hrála nějaké hry. Chci si s ním hrát, až se budu doma nudit, tak abych se měla čím zabavit."
Prodavač: "Máte doma internet?"
Babička: "Ne. co to je?"
Padlo tam toho víc, ale všechno si to nepamatuju. Prodavač už byl bezradný, jak co vysvětlit, ale nakonec odešla kromě notebooku i s novým vysavačem. Respektive pro vysavač si přijela druhý den na kole a prodavač na ni zíral s opravdovým údivem a možná taky zděšením.
Včera jsem s mamkou absolvovala ještě tři návštěvy - nejprve jsme zašly do hospody s mamčinou bývalou spolužačkou, což je velice zvláštní osoba, nebo spíše se mnou komunikovala zvláštně - půlku dotazů směřovala mně, půlku na mámu, a všechny se týkaly mě. Dozvěděla jsem se, že jsem šikovná a další věci, které tak často od lidí slýchávám. O obdivu a tak.
Pak jsme ještě zaskočily k tetě, která mi právě řekla to s tím občerstvením, rychle ještě na hřbitov a rychle k babičce, kam přijela další teta se strejdou. Ti mě zpovídali ohledně toho, co chci dělat po maturitě, tak jsem mluvila rozumně a jako že už vím, co dělat budu, i když to ve skutečnosti nevím jistě, ale uvěřili mi to, takže fajn. :-)
Ještě chvíli jsme mluvili o všem možném, dokonce se strhla i hádka ohledně budoucnosti krnovského koupaliště, jejíž smysl je mi doposud utajen - v jednu chvíli jsme mluvili o běžných věcech a v tu další se teta s babičkou dohadovaly jako o život.
Dost jsem taky trpěla kvůli jídlu, hlavně ten první den - babička mi udělala chleba s máslem (rozumějte Ramu) a bylo tam toho nehorázně moc prostě úplné hrudky, jenomže já to nemám ráda, je mi z toho vyloženě na zvracení a když se to dozvěděla, naprosto se podivovala, že to ona si ráda pořádně chleba namaže. Brrr.
A ještě ke všemu kupovala vody bez cukru, jenomže s hromadou umělých sladidel a to chutnalo jako nějaký jed, takže jsem pila čaj po litrech.
A odpoledne jsem si neustále v kavárně dávala karamelové latté a jednou jsem měla naprosto výbornou horkou čokoládu.
Jinak mi ale pořád něco bylo vnucováno, takže hladem jsem netrpěla - spíš mi bylo špatně z přecpání.
Nicméně netvrdím, že to celkově bylo hrozné, spíše naopak. I když jsem se vážně hodně nudila, nebylo to nejhorší, myslím, že jsem u babičky zažila i nudnější pobyty.
A hned co přijedu domů, toužím po klidu a hlavně po sprše, protože dva dny netekla teplá vody, což mě ten první den nevytrhlo - já to totiž zjistila až ve vaně a byla ještě relativně vlažná, a místo toho přijede bratr a otravuje tu s tím, jak nemůže hledat práci, protože má chudáček rýmičku a kašílek. A pak začne něco s tím, že má možná boreliózu a proto asi nešel k doktorovi. Logicky, mám-li podezření na podobnou nemoc, půjdu k doktorovi rovnou a nebudu čekat, až mě tam někdo vyloženě pošle.
A nechat se kvůli tomu z práce vyhodit? Což ale bylo vlastně proto, že zaspával a nechodil včas a to měl zaměstnání pět minut od ubytovny a hned na začátek dostal dost slušný plat s možností navýšení a to téměř za nic.
Konečně už ale odešel, takže relax začíná... nejspíš si pustím nějaký film a půjdu dřív spát, přeci jen, vstáváte-li v půl čtvrté, podepíše se to na vás a spánek v autobuse nepovažuju za plnohodnotný.
A beztak jsem toho napsala už dost, i když věřím, že jsem spoustu vynechala - nemám prostě tak dobrou paměť.
 


Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | 23. července 2012 v 18:41 | Reagovat

Musím přiznat, že u tvého článku jsem se skvěle pobavila. Hlavně ta zcéna s notebookem byla fakt hodně zábavná. Už dlouho jsem se tak dobře nezasmála :-)
Jinak mám pocit, že ty babičky jsou všechny tak nějak stejné. Mám s těmi svými často podobné zážitky jako ty.

2 Neriah Neriah | E-mail | Web | 23. července 2012 v 19:22 | Reagovat

[1]:
To mě těší :) Nestává se zase tak často, abych někoho svým článkem pobavila.
Škoda, že si toho už moc nepamatuju... Babička totiž tomu prodavači vykládala něco i o sporáku a tuším i pračce a ten z ní musel být už dost vykolejený.
Ale beztak bych babičku za nic nevyměnila a ne jen proto, že je jediná, kdo z mých prarodičů ještě žije.

3 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 23. července 2012 v 20:58 | Reagovat

Taky nemám rád nápoje light a lidi, kteří se mě ptají prostřednictvím dalších osob. Vítej zpátky a nenuď se a piš!

4 Neriah Neriah | E-mail | Web | 23. července 2012 v 21:16 | Reagovat

[3]: Takových lidí se člověk bohužel jen tak nezbaví. Psát budu, pokud neuteče inspirace.

5 Verča Verča | E-mail | 23. července 2012 v 22:38 | Reagovat

Jsem fakt (rozuměj fakt moc) ráda, že jsem se s tebou sešla. Latté bylo sice děsný (jsem prostě zhýčkaná a vůbec se za to nestydím:-D), ale pokec úžasnej a na něm mi hlavně záleželo. Jen nechápu to o tom, že jsme kecaly dlouho. Já myslela, že to bylo pět minut.:-D No ale ať se mi nikdo nediví - většinou slovo dlouho u pokeců neznám... ale záleží na tom s kým kecám.
Scéna s noťasem mě pobavila. S naší babčou je taky radost jít do obchodu. Ona zas nadává, že je všecko moc drahé, což jsem ti myslím říkala. No ale zvláštní na tom je to, že moc nemá o cenách přehled. Teda jako o cenách potravin jo, ale jinak... škoda mluvit. Kritizuje totiž i dost levné věci. Jo a dík za typ na zajímavý blog. Kam na to chodíš? Kdybys měla ještě další podobný blogy, písni mail. Zajímá mě to... a nejen jako možná budoucí psycholožku. No ale jinak ti chci vynadat, páč jsem kvůli jeho pročítání šla spát o půl třetí ráno.:-D
I mě baví poslouchat lidi v dopravních prostředcích. A dneska jsem si na tebe vzpomněla, to když se mě nějakej chlap (pak jsem se od holčiny co mě učí prostorovku dozvěděla, že dost sympatyckej) ptal, jestli nechci pomoct. Zrovna jsem totiž přemýšlela, jestli mám vyvenčit Ebušku, takže jsem řekla, že ne a on to pochopil nějak divně, páč se mi začal omlouvat. Řekla jsem mu, že mu nic nevytýkám. Nechci totiž někoho odrazovat od ochoty pomáhat a to i přesto, že jsem to podle mě fakt neřekla naštvaně... ale každý máme jiný myšlení a chápeme věci jinak.
Jo a i včera jsem si na tebe vzpomněla (to koukáš, co?):-D Lovila jsem Ebbince z pod postele gumový balónek s otvorem, kam jí občas dávám pamlsky, protože se psice nudila a já od ní chtěla mít pokoj.:-D No ale mamka ji do něho dala nějaký maso či co a Ebbinka to zakutálela pod postel dřív, než ho stihla vytáhnout. Asi nemusím popisovat co se s tím masem po několika týdnech stalo. Ještě teď je mi blbě, když si na to vzpomenu. To bylo stokrát horší než vynášet odpadky, páč ty většinou nejdou tak cítit. Štěstí, že jsem to zjistila včas a nenechala ji to sežrat.
A zapomněla jsi sem napsat, že se hrbíš.:-D Když to tak čtu, jako bych ten článek psala já. Taky to mám doma podobně. Ale to se dá snést, horší je ségra, když s ní mám někam jít a ona má blbou náladu, což bohužel bývá dost často. Ještě furt neumím být dost splachovací, takže pak mám blbou náladu taky. Nejvíc ji při chůzi se mnou vadí, že prý Ebbi nemaká.. ale když jdu s taťkou, nebo mám prostorovku, maká v poho. Jo, občas čmuchne, zareaguje na psa, nebo otravuje s venčením, i když nechce, ale to se škubnutím vodítka zpraví. Ona je totiž v práci skvělá. Na volno si dělá co chce, ale to je něco jiného... No, jsem zvědavá, jak to se ségrou na případným společným privátě přežiju. Mám ji ale ráda, ona je prostě fain, jenom by asi nebylo na škodu s těmi výbuchy vzteku něco dělat. Ale to je na ni...
Vnucování jídla taky znám:
"Chceš polívku?" "ne." "Jenom trošku" "Ne." "Ale já bych ti dala" Mlčím, protože vím, že nemá cenu se snažit. "Tak chceš?" "Ne.".. Někdy se to musí zopakovat, no.
Ale líbí se mi jeden názor: lidi jsou jako vítr. A je to tak. Nezměníme je, pokud sami nechtěj.
P.S Doufám, že to s tou návštěvou myslíš vážně. A schválně, jestli se tě budu chtít zbavit.:-D Mám takový tušení, že ani náhodou.
P.P.S Ještě jsem něco chtěla, ale zapomněla jsem co, tak možná příště.:-)

6 Neriah Neriah | Web | 23. července 2012 v 23:26 | Reagovat

[5]: Jé, díky za tak dlouhej koment.
Já taky měla pocit, že to bylo jen pár minut. Moje babička taky nadává, že je všechno drahé. Ale na druhou stranu nám chtěla všechno platit a nechtěla uznat, že jednou zaplatíme taky my.
A já myslela, žes na něj hned zapomněla. Zmínila jsem se o něm jen mezi řečí a tu adresu jsem neopakovala.
Sakra, z tebe vlastně bude psychološka... dávej si pozor, abys mě nezačala děsit. :-P Ale že seš to ty, něco ti ještě najdu, aby ses zase jednou nevyspala. Teď z hlavy ti ale nic neřeknu, musím probrat svoje odkazy a ty jsou po různých souborech. :-) To maso je fuj. Vzpomněla jsem si přitom na jednu holku od nás z intru. Vychovatelka u ní našla sekanou starou asi tři měsíce a ani nebyla v lednici, takže se to v misce totálně rozteklo a muselo se to vyhodit s ní - já bych to teda nemyla a chtěla bych poznat (nebo snad radši ne) toho, kdo by o to jevil zájem. :D A myslíš, že by to sežrala? Snad i pes pozná, že je to fuj a není to k jídlu, ne? :)
No jooo, já toho zapomněla. Třeba mi úplně vypadl z paměti ten tvůj výhružnej mail. to tě musím ostatním prásknout. Tys mi normálně vyhrožovala a já se tak bála knížečky, že jsem se s tebou radši sešla. :D:D:D

Jo tak tvoje ségra mi prišla fajn, ale viděla jsem ji pár minut, tak se to nedá moc posoudit. Jestli tě bude moc štvát, tak se k tobě na ten privát nastěhuju já, jestli se nějakou náhodou taky do Olomouce dostanu. :D A Ebi pracuje až moc, mi přišlo. Vždyť jsi šla ty, pět metrů za tebou já a pět metrů za mnou babička. Chudák nás musela dobíhat. :D
No, doufat bys neměla. Myslím to totiž smrtelně vážně. A věřím, že si oddychneš, až vypadnu... Věř tomu taky. :D Až to tam budeš znát, ozvi se, já nasednu na bus nebo vlak a máš mě tam.
S tím nucením jídla... Babička si včera myslela, že dneska ráno (rozuměj půl čtvrtý) sním kus dortu. Takhle brzo ráno já nedokážu pozřít naprosto nic, měla jsem co dělat, abych se donutila alespoň k tý půlce chleba se šunkou, a ona mi chtěla dávat dort. Naštěstí ale brzo pochopila, že s tím u mě nepochodí.
A hezky si koukej vzpomenout, cos to ještě chtěla. Já už se odklidím spát, protože už tu odpadám u počítače. Tak dobrou... :-)

7 Verča Verča | E-mail | 24. července 2012 v 12:57 | Reagovat

[6]:Nezapomněla. Co chci si většinou pamatuju... i když... jak kdy.:-D Ale ten blog naštěstí nemá nějakej šílenej název.
Dort bych si nechala líbit.:-) Ale je fakt, že ve čtyři ráno asi ne. Sice jsem zvyklá snídat, ale většinou jenom jogurt, protože mi to přijde snadno stravitelný. Teď jsem si vzpomněla na svůj včerejší jidelníček. Měla jsem kaštany (myslím tu čokoládu - zvířátkám v lese zásoby nekradu:-D) a po chvíli kuřecí nudličky s ďábelkou (tzn. moooc česneku s troškou tatarky a kečupu:-D). Se divím, že mi z toho nebylo blbě, nebo že jsem neměla běhavku. I když tý běhavce se nedivím - moje tělo je tak líný, že si to radši odpustilo.:-D
Jo jo, hledej odkazy, hledej.:-D
Však říkám: ségra je fain, když je v klidu. Líbí se mi, co psal kámoš. Psal, že vztek, žárlivost a td jsou jak nějakej program - lidi jsou fain, dokud se nezaktivuje nějakej ten program a oni se začnou chovat, jako by je někdo ovládal, jsou jak vyměnění. Z vlastních zkušeností musím říct, že to fakt sedí. Když jsem naštvaná, nejradši bych povraždila půlku rodiny.:-D Zrovna dneska se jim podařilo mě naštvat, ale jenom trochu. Teda spíš mi se podařilo být docela v klidu. Měli totiž řečči, proč chci jet do Prahy, že tam spadnu pod metro (jsem ani nevěděla, že plánuju sebevraždu:-D) a td. No ale já tam stejně pojedu. Nechci, aby mě omezoval něčí chorobný strach.
Jo, pes by to snad poznat měl, ale u Ebbinky, která se spíš měla jmenovat otesánek, člověk nikdy neví.:-D
Já to taky myslím smrtelně vážně. To smrtelně znamená, že tě uškrtím, jestli nepřijedeš. Ehm, a ne že to je nějaký vyhrožování! Já nevyhrožuju, jen mívám takový vize, co by se třeba mohlo v budoucnu stát.:-D
Aha, takže ty ses se mnou sešla ze strachu z knížek? No, to klidně piš kam chceš, páč ti to všichni čtenáři rubriky Knihy v mých myšlenkách (kde těch knih je fakt hodně a to jsi toho určo ještě hooodně nenapsala) neuvěří.:-D
Jo a zdál se mi faktt ujetej sen. Chtěla jsem vydělat prachy (asi vzpomínka na náš rozhovor) a kámoš, nebo kdo to byl, mě poslal za nějakou mladou holčinou. No a ona mi řekla, že budu tančit v nějakým nočním klubu. Asi gogotanečnice.:-D Nevadilo mi tančit před těma lidma, ale to, že nevím jak, páč jsem to nikdy neviděla. Fakt ujetina.:-D Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam nešla a spolu s tou holkou (asi se bála, že jí šéf vynadá) jsme se někam schovaly. Stalo se tam ještě něco, ale to už nevím. Ale vydělala bych si - ta holka říkala, že jsou dobrý tržby a šéf by mi tím  pádem dobře zaplatil. Ujetina, no.:-D Většinou si sny nepamatuju, ale když jo, stojí to za to. Probuzení bylo taky zajímavý. Nevím, co jsem v tom baru dělala, ale podařilo se mi skřípnout si krční páteř což vřele nedoporučuju - bolí to jako sviňa.:-D

8 Verča Verča | E-mail | 24. července 2012 v 12:59 | Reagovat

A stou sekanou... máš štěstí, že jsem zrovna nejedla.:-D
Jo a to s tím vzpomenutím si, byl jen řečnickej obrat - když si nevzpomenu tři vteřiny po té, co něco zapomenu, nevzpomenu si už nikdy.:-D

9 Neriah Neriah | Web | 24. července 2012 v 14:11 | Reagovat

[7]:
Já třeba většinou vůbec nesnídám, jen doma, ve škole je to na mě moc brzo, takže jím až o velký přestávce - přijde mi to tak akorát a nezajímá mě, že je údajně snídaně základ, já se hodně najím až večer - a to jsou někdy kombinace. Můj žaludek stráví všechno bez problému, klidně si dám řízek a potom hned sušenku - žádný problém. :D Počkej, tatarka se míchá s kečupem? Tatarku osobně nejím, ale přijde mi to jako zvláštní kombinace...
Já když jsem naštvaná, tak se všem klidím z cesty v jejich vlastním zájmu. :D Jsem sice flegmatik, ale jakmile na mě přijde vzteklá nálada (a protože se to nestává často, je to o to horší, protože se to všecko nahromadí), najednou říkám i věci, co bych normálně neřekla a kterých později lituju, jenomže omluvy ve svým slovníku prozatím moc nemám, i když se je pomalu taky učím. :D
Tak pod tím metrem pozdravuj. :D Mně se tam spadnout ještě nepodařilo a to nechodím se psem. Ty tam budeš sama nebo s někým? Nevím, na kolik to v metru znáš... Ale věř tomu, že i kdyby ses přiblížila ke kolejišti, někdo už si toho všimne. Já jednou šla podél tý vodící čáry a hned na mě kdosi řval, že jsem blízko kolejiště, ehm. :D Moji rodiče zase trpí představou, že mě někdo přepadne během dne na frekventovaným místě. Jasně, stát se to může a díky lidský nevšímavosti by to nemuselo dopadnout zrovna dobře, ale že si hned představujou nějakýho hledanýho vraha, o kterým se zrovna v tu dobu mluví v televizi? To už je pravděpodobnější někdo naprosto neznámý.
Ale abys mě mohla uškrtit, musela bys nejdřív přijet. :-P A to není vůbec špatná vyhlídka. :D Tak fobie z knížek by u mě asi opravdu neprošla :)
No... Sakra, jak to víš? :D Pod tím "hodně" si můžeš představit *jde počítat* 14 knížek. Zatím. Čeká tu na mě ještě menší komínek z knihovny na přečtení (asi 7) plus spousta dalších... Nevím, kdy to mám stihnout. :D
Mně se taky zdál sen. Dozvěděla jsemse v něm, že budu mít sourozence. :D Ale bylo to zvláštní, protože jsem to zjistila dva dny před porodem a předtím nikdo z rodiny taky nic nevěděl. A kdyby to byl kluk, měl se jmenovat Svatoslav. :D No, v realitě to opravdu nehrozí, ale co si ten mozek nevyprodukuje...

Nejvtipnější by bylo, kdybys zrovna na talíři měla právě sekanou. :-P

10 Ells Ells | Web | 24. července 2012 v 16:54 | Reagovat

Co máš z toho. Moje kamarádka se bojí hlíny, protože si myslí, že ji ze země něco chytne za ruku. Já mám fóbii z psů a pavouků. A na Kinga si fakt netroufám. :-D Já jsem prostě hrozný strašpytlík. :-D

11 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 24. července 2012 v 18:17 | Reagovat

[9]: Neriah, je sice fajn psát, že tvůj žaludek zpracuje všechno, ale jestli jsi byla po internátech celou školní docházku, pak máš docela slušnou pravděpodobnost problémů se žlučníkem a ostatními orgány trávicího traktu tak někdy kolem čtyřicítky.
Osobně znám minimálně 5 slepců, kteří do kolejiště metra zahučeli a nikdo si toho nevšiml. Jedem tam dokonce ležel až do příjezdu soupravy, která mu zlomila ruku a poranila nos. Nechci strašit, ale jistá míra nebezpečí tu při pohybu ve stanicích metra je.
Nevidomého kamaráda přepadla krátce po poledni na Smíchově partička cikánů a obrali ho o dva docela dost! Protože jsem sám rodičem býval, rodičovskému strachu docela dobře rozumím.

12 Neriah Neriah | Web | 24. července 2012 v 19:28 | Reagovat

[11]: No, na základce ta strava kupodivu nebyla nejhorší... Momentálně tam vůbec nejím, snídaně a večeře jsem si odhlásila a oběd buď někomu věnuju nebo ho taky odhlásím, jdu tam jen když je třeba řízek, ten se i sníst dá... Můj žaludek snese různý kombinace jídel, ovšem musí to být poživatelný.
Já taky znám osobu, která tam spadla. Ale řekla bych, že se psem je to riziko o dost menší. Nevšímavost lidí je bohužel dost známá.
No, zatím rodičem nejsem a nevím jestli budu, každopádně tomu strachu taky rozumím. Ale je "strach" a "přehnaný strach". To riziko přepadení tu je vždycky, ale to i u zdravých jedinců. Přijde mi jako nesmysl sedět u televize a pak se domnívat, že na mě někde vyskočí ten vrah, co právě utekl z vězení. To už je moc velká paranoia. A rodiče mě tenkrát tímhle dost vystrašili a já se pak ještě bála, že se to fakt stane. A překonat tuhle úzkost nebylo nejlehčí. Nicméně i tak se bojím. Večer třeba odmítám sama chodit na intr, většinou se snažím sehnat někoho, kdo by pro mě došel. Musí se jít totiž přes dva podchody, kde už jednu kamarádku přepadli a z vyprávění znám další dva případy.

13 Verča Verča | E-mail | 25. července 2012 v 10:48 | Reagovat

[9]:Super koment! Jsem se zase nasmála.
Hey a nejsi moje trojče? Mám to s tím vztekem podobně. Když už se zapojím do hádky, tak ať to stojí za to.:-D Ale ne, ve skutečnosti na to vůbec hrdá nejsem. Prý se to dá trénovat tak, že když se tě začne zmocňovat vztek, stačí si nahlas říct: "Jsem naštvaná", uvědomit si to a tím pádem jsi jakoby nad tím a nenecháš se tím strhnout. Z vlastních zkušeností můžu říct, že to funguje, ale je hooodně těžký sito v tom vzteku uvědomit. No ale podle mě to jde praxí trochu zmírnit (ale nemyslím tím dusit to v sobě). Nebo prý pomáhá počítat do deseti, ale na mě by to asi nezabralo - nesnáším matiku.:-D
A to ani mamka nevěděla, že čeká dítě?:-D Teda jako ony jsou takový případy, kdy si holka myslela, že má zácpu, jela s tím do nemocnice a vrátila se s chlapečkem. Zajímavý.:-) Svatoslav? Chudáček.:-) I když každý jméno si člověk zamiluje. Mi se nikdy nelíbilo jméno soňa, ale od doby, co jsem zjistila, že se tak jmenuje kámoščina mamka, už mi nevadí. Hustý ale je jméno Věnceslav. By mě zajímalo, kterej chudák se tak jmenuje a kolik těch chudáků je.:-)
Sedm plus spousta... good počítání.:-D:-D

14 Verča Verča | E-mail | 25. července 2012 v 12:03 | Reagovat

[11]:O tom, že tě můžou okrást i přes den rozhodně nepochybuju, spíš naopak a jak vidím na tvým komentu, nejsou to jen paranoidní řeči... ale jak psala Neriah je rozdíl strah, který nás nabádá k opatrnosti a strah, kvůli kterýmu se bojíme vyjít z domu. Já se rodičům nedivím, že o mě mají strah a chápu to (pokud zrovna nejsem naštvaná, to je pak člověk mimo:-D), ale nemoct si udělat výlet, muset kvůli nim furt sedět doma, to je na blázinec.
Neriah, v metru se vůbec neorientuju, ale jedu tam s kámošem, který má v Praze bráchu, takže tam nebude poprvé. A taky si myslím, že se psem je to bezpečnější.
Jo, o tom tvém údajném pokusu o sebevraždu, jak si možná někdo myslel, jsi mi už říkala.:-) No, pod metro bych spadnout rozhodně nechtěla. Taky proto bych tam asi nešla úplně sama. Navíc bych se tam stejně dost blbě orientovala. Stejně si ale myslím, že zrakáči kolikkrát bývaj víc opatrní než vidící. Teda aspoň já ano. Tak třeba zásadně nepřecházím na červenou a to i když zrovna nic nejede, což někteří lidi dělaj a někteří i když něco jede. To není výčitka, jestli má někdo tu odvahu, tak ať, ale já rozhodně ne.:-)

15 Neriah Neriah | Web | 25. července 2012 v 18:51 | Reagovat

[13]:
Tak co ty víš, třeba jsem. :D No, problém je v tom, že si to můžu klidně nahlas říkat, ale k ničemu to nepomůže... Protože jakmile naštvaná jsem, moc to nechci měnit. Potřebuju ten vztek ze sebe dostat a když mě někdo rozčílí, proč ne na něm? Vím, že to je špatný přístup, ale to bych to nesměla být já...
No jako já to tak pochopila, že to nevěděla, což je zvláštní... Po dvou porodech by to snad poznat měla. :D Ale ten sen probíhal celkově divně, takže se už ničemu nedivím.
Obávám se, že každý jméno bych si asi nezamilovala. Třeba vůbec se mi nelíbí jméno Gizela a žádnou ani neznám, abych si ho mohla oblíbit... Myslím, že existuje stránka, kde jsou tyhle statistiky jmen, tam by o něm mohla být zmínka. :D Ale osobně žádnýho neznám, to je fakt.
Já počítat neumím, no co. :D Tu čtyřku z matiky mám zkrátka zaslouženě.

To mě taky štve - nemoct jet někam na výlet. Jasně, teď už je to lepší (rodiče si zvykají), hlavně já jim řekla, že s nima nebudu žít pořád a potřebuju si zvykat na samostatnější život... Jestli se dostanu na vejšku, taky domů nebudu jezdit každý víkend - to by se mi ani nevyplatilo. Ale tím je zatím děsit nebudu. :D
No tak jestli jedeš s kamarádem, v čem vidí rodiče problém? To si myslí, že by tě tam nechal spadnout?

16 Verča Verča | E-mail | 26. července 2012 v 1:11 | Reagovat

[15]:A nejen v čem, já ani nechápu, jak můžou nějakej problém vidět... a pak, kdo blbě vidí.:-D
Taky nejspíš nebudu jezdit domů každý víkend. To by si člověk ten studentskej život vůbec neužil.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.