Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Srpen 2012

O táboře

25. srpna 2012 v 12:41 | Neriah |  Útržky života
Doma z tábora jsem už týden, ale až teď jsem byla konečně schopná o něm napsat. Jsem hrozná, já vím. Ale hlavně, že jsem to vůbec dokončila. Kdo nerad čte dlouhý články, ať snad ani nepokračuje. Můj chaos je totiž poněkud delší.
Na začátek rozhovor s Punerank:
"to jedeš na ten autistickej tábor?"
"Ne, to je pro nevidomý děti."
Z tábora píšu...:
"V chatičce máme čtyři autisty..."
No ale řekněte, kdo to mohl tušit? :D Svoji psycho družinku, jak nám přezdívali, jsem si vybrala dobrovolně,
protože jsem věděla, že se tam nějak uplatním. Zvládnout ve dvou šest dětí, co potřebujou nějakou tu péči, by
se nejspíš jen tak nedalo, a tak jsem přibyla jako třetí do party.
Já vás hned na začátek nechtěla takhle šokovat, vážně ne. :D Když jsem říkala, že to není tábor, jaký si asi
většina z vás představuje, asi vás nenapadlo něco takovýho. Jela jsem jako praktikantka nebo instruktorka či
jak se tomu říká, vyberte si. Instruktoři bývají nevidomí a dětem předávají nějaký svoje zkušenosti a učí je to, co
by měly v životě zvládat. Kdo nevěděl, že jsem nevidomá (a já už to tu zmiňovala), těm se omlouvám za další
šok :D. A teď se přesuneme dál.

Na dva týdny sbohem

3. srpna 2012 v 14:28 | Neriah |  Útržky života
Ahoj...
Nemyslela jsem si, že tento článek vůbec stihnu dopsat, na poslední chvíli totiž dělám spoustu věcí - píšu, balím si věci, čtu Pána prstenů (a nekamenujte mě za to, že ho zatím nemám dočteného)... A to není jediné, vlastně teprve sháním vše, co asi tak budu na táboře potřebovat.
Ano, čtete správně, Neriah jede na tábor. Už zítra.
Někteří z vás to nejspíš již tuší/tušili, ale píšu vlastně hlavně proto, abyste mě od zítřka čtrnáct dní nesháněli na netu, nebudu k němu mít přístup (ani nevím, jestli budu mít signál na mobilu, ale to snad jo), a taky abych se vypsala ze svých počínajících obav, protože je to přece jenom tábor, kam jsem jezdila jako účastník a někteří jedinci si mě pamatujou už jako hodně malou, a mám-li být upřímná, ne zrovna samostatnou osobu. Vlastně, většina z nich mi neustále dávala najevo, že jsem údajně rozmazlená (a to proto, že jsem nejedla spoustu jídel, ze kterých se mi dělá zle, jen co si na ně vzpomenu), že jsem nepobrala zrovna moc odvahy a ani s tou samostatností to není nejlepší. No, od těch dob uplynulo nějakých těch pár let (a tím nemyslím dva roky), ale i tak mám obavy, jak mě mezi sebou přijmou.
Už jednou jsem dětičky na táboře terorizovala, to bylo ovšem jinde a s jinýma lidma, a řekla bych, že to bylo i o dost volnější - neměla jsem zas tolik povinností a dalo se to zvládnout.
Nicméně, teď se to bere o dost vážněji a ode mě se nejspíš očekává něco jako zodpovědný přístup (o což se můžu pokusit), a taky samozřejmě snaha o nějakou aktivitu ve vymýšlení her, plánování programu atd (což bude trochu horší). dostali jsme za úkol každý vymyslet nějakou hru do nepříznivého počasí, no já zatím nemám nic, v hlavě lehce vymeteno. Ale jako omluvu berme fakt, že nevím, jaké pojedou děti (jakých schopností, věku atd), takže nevím, pro jakou skupinu zhruba vymýšlet.
Snoubí se ve mně očekávání, nadšení, že nakonec nebudu jen doma, s obavami jak to celé nakonec dopadne, jestli to tam opravdu zvládnu, mou vinou se něco nepokazí atd.
Jsem moc ráda, že nepojedu sama, že tam budu mít lidi, kteří jsou fajn a co na tom, že jsou jen dva, nebo spíš dvě. Kamarádka mě uklidňovala, že to zvládnu, že kdyby někdo něco proti mě namítal, zastane se mě (já osobně nevím, jak bych reagovala, kdyby se do mě někdo vyloženě odmítavě pustil), druhá kamarádka taky byla nadšená, že jedu...
Na čas mě to uklidnilo, nicméně teď, den před odjezdem, na mě zase chmury padají a já vůbec nevím proč.
Ještě jsem se vlastně ani nepochlubila, jak jsem se vůbec k tomu táboru dostala. Celý srpen nebyla zrovna veselá vyhlídka, spíš bych zůstávala sama a společnost bych tak trochu ignorovala, ale napsala mi jedna z kamarádek, že jet nemůže a jestli bych nechtěla místo ní, že nikoho nemůže sehnat. Já souhlasila, tehdy ještě nadšená a bez obav, záleželo ale ještě na tom, jestli mě hlavní vedoucí vezme. Za zhruba ty tři dny se mi to v hlavě trochu rozleželo, zvlášť proto, že jsem se dozvěděla, kdo ještě jede (a tím nemyslím děti, těch se zatím naivně neděsím). V pondělí mi volalo několikrát nějaké cizí číslo, ale v tu dobu jsem u sebe telefon neměla, a nepřijaté hovory od neznámých čísel ignoruju - beztak to byl určitě zas operátor s nějakou nabídkou, o kterou nestojím, myslela jsem si. Druhý den mi ale to samé číslo volalo zas, a i když mám tendenci neznámá čísla celkově ignorovat, překonala jsem se a zvedla to. A ona vedoucí, která se mi pokoušela asi pětkrát dovolat. Já očekávala mail a upřímně mě dost zneklidňovalo, že zatím ještě nic nevím a už jsem rodičům říkala, že nakonec asi nepojedu. Jak jsem se mýlila.
No, a tak tu teď sedím, trošku se bojím, ale i tak nelituju, že jsem v poslední chvíli neodmítla, což bych možná ještě mohla, ale... cítila bych se i dost blbě.
Bude to taková zkouška. Jestli to zvládnu, nebudu se pořád něčeho obávat... Myslím, že když zvládnu tohle, bude to takový menší krok dopředu a přiblížení se společnosti, a já jsem odhodlaná se o to pokusit.
Jen se cítím tak nějak... Provinile? Ačkoliv je to blbost a já to moc dobře vím. Logicky jsem se na programu podílet nemohla, když se vše plánovalo už v červenci a to já ještě vůbec nevěděla, že někam pojedu. Nejsem jediná, kdo nic neudělal, a taky nejsem jediná, kdo pořádně ani neví, co se bude dít (prý se vše dozvím na místě). A to mi taky trochu vadí - ráda bych už něco tušila předem...
Nemám ráda nečekaná překvapení, ale snad to zvládnu. Začínám se podezřele opakovat, tak je už nejspíš na čase článek pomalu ukončit.
Nic jsem tentokrát nepřednastavovala, jednak jsem nestíhala a ani bych nejspíš neměla co psát, krom knížek, samozřejmě. Ale ty nechám na konec srpna. Teď už bych to beztak nestihla, teprve určitě zjistím, kolik věcí mi chybí a děsím se toho, že bych ještě měla jít něco dokupovat.
Ještě musím promyslet, jestli pak napsat trochu oficiálnější článek, kde bych trochu nastínila, o jaký tábor se jedná, což by ovšem znamenalo zase o trochu víc odhalení mého skutečného já (ačkoliv co já si dělám za starosti - většina mých čtenářů moje pravé jméno zná a něco málo si tak může dohledat, i když toho taky není zrovna moc)... Nebo sepsat jen pár historek, útržků vzpomínek a tak. To ještě uvidím.
Tak se s vámi loučím, musím toho ještě spoustu stihnout...
Mějte se tu krásně :)