Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

O táboře

25. srpna 2012 v 12:41 | Neriah |  Útržky života
Doma z tábora jsem už týden, ale až teď jsem byla konečně schopná o něm napsat. Jsem hrozná, já vím. Ale hlavně, že jsem to vůbec dokončila. Kdo nerad čte dlouhý články, ať snad ani nepokračuje. Můj chaos je totiž poněkud delší.
Na začátek rozhovor s Punerank:
"to jedeš na ten autistickej tábor?"
"Ne, to je pro nevidomý děti."
Z tábora píšu...:
"V chatičce máme čtyři autisty..."
No ale řekněte, kdo to mohl tušit? :D Svoji psycho družinku, jak nám přezdívali, jsem si vybrala dobrovolně,
protože jsem věděla, že se tam nějak uplatním. Zvládnout ve dvou šest dětí, co potřebujou nějakou tu péči, by
se nejspíš jen tak nedalo, a tak jsem přibyla jako třetí do party.
Já vás hned na začátek nechtěla takhle šokovat, vážně ne. :D Když jsem říkala, že to není tábor, jaký si asi
většina z vás představuje, asi vás nenapadlo něco takovýho. Jela jsem jako praktikantka nebo instruktorka či
jak se tomu říká, vyberte si. Instruktoři bývají nevidomí a dětem předávají nějaký svoje zkušenosti a učí je to, co
by měly v životě zvládat. Kdo nevěděl, že jsem nevidomá (a já už to tu zmiňovala), těm se omlouvám za další
šok :D. A teď se přesuneme dál.

Bohužel si moc nepamatuju, co se který den dělo, na to má paměť není schopná posloužit. Nic jsem si
nepoznamenávala, taky kam, že jo (a taky kdy), bude to teda jenom chaotický proud mých dojmů, nějakých těch
zážitků a všeho, co mě napadne.
Začnu příjezdovou sobotou, i když je to zrovna ten nejnudnější den ze všech, nepočítám-li puťák, protože jsem
ještě (a mám pocit, že téměř jako jediná) netušila, jaký děti jedou a u jakých budu. Takže jsem ani večer
neměla koho ukládat do postýlek, ach jaká škoda. Na svoje společníky v chatce jsem si já osobně stěžovat
nemohla, všichni byli super. Ani se nevyplnily moje paranoidní představy o tom, jak mi všichni budou
předhazovat moje dětský já, takže stres jsem si mohla klidně odpustit. Právě naopak - ti, jejichž reakce jsem se
mírně obávala, nám ještě sami řekli, že co neumíme, nás bez problémů doučí, jen se stačí zeptat.
No, tu sobotu jsem teda vlastně ani zmiňovat nemusela, dětem se akorát ukazovaly trasy po táboře, pak bylo
nějaký to seznamování a po uložení dětiček byla porada, kde jsem si konečně svoje dětičky vybrala. Původně
jsem chtěla holky, ale ty už byly zabraný, takže mi nezbývalo nic jinýho, než si vzít nějaký kluky. Ty velký jsem
nechtěla, a vlastně jsem si tuhle družinku vybrala tak trochu kvůli Beníčkovi (kdo to je se dozvíte později).
Ostatní kluky jsem neznala a chvíli trvalo, než jsem je aspoň trošku od sebe dokázala rozeznat.
Asi se mi tak úplně nechce vám je jednotlivě představovat, na to jsem moc líná. Ale z vyprávění možná i něco
poberete a kdybyste měli jooo zájem (i když o tom pochybuju), klidně můžu něco dodatečně doplnit. :D
Takže v neděli jsem přišla do chatičky, kde se kluci teprve vyhrabávali z postelí, pozdravila jsem, což se
neshledalo s nějakým nadšením, ale co byste chtěli po ránu, že jo :D Ze začátku mi jejich hlasy přišly hrozně
podobný, nedokázala jsem je od sebe rozlišit. Neudržela jsem v paměti ani jejich jména, a to jinak mívám na
jména paměť výbornou. to se zhruba po dvou zmatených dnech nakonec uleželo a už jsem na Ondru nevolala
Šimonku apod. Největší problém byl odlišit od sebe sourozence Šimonka s Dominikem. Jejich monotónní a
identická "ano" mi rozhodně nepomáhala, takže jsem vždycky jednoho chytla a zeptala jsem se: "Ty seš
Šimonek nebo Dominik?"
Domča mě pak jednou dostal, když jsem se ho zase ptala, kdo je, a on jen s takovým povzdechem...
"Ty si mě ani nepamatuješ?"

No, nakonec i je jsem se naučila poznat, jednak podle rukou, a taky... Šimonek nikdy nemluvil o třetích
sobotách a posledních večerkách. Ono ani není moc divu, že jsem si kluky ze začátku pletla, nebyla jsem
jediná. Někteří si dokonce mysleli, že jsou dvojčata, i když nebyli. Ale jak moc jsem si užívala, když už jsem je
od sebe dokázala rozeznat a někdo jednoho z nich oslovil špatně... :)

Ale dítě, který chci zaručeně domů, to byl Beníček. Dejte mi ho, já bych na něj byla hodná. :D Myslím, že jeho si
zamiloval každý, kdo ho jen chvilku poslouchal.
Pamatuju si ještě časy, kdy na tenhle tábor jezdila jeho starší autistická sestra. Teď už kvůli věkovýmu omezení
jezdit nemůže. Beníčka jsem chtěla poznat už dlouho, několikrát jsem ho slyšela zpívat na vystoupeních, ale až
teď jsem měla tu možnost ho vidět osobně. Je to zlatý dítě.
"Víš, Markétka, ta se asi nikdy nevdá nebo neožení nebo jak se tomu říká. Ona chce asi zůstat jenom doma. ...
A to víš, že má Markétka autismus?"

Nejednou mě překvapoval, ať už tím, co říkal, nebo tím, jak chtěl spoustu věcí umět a jak úžasně komunikativní
byl. Po necelým týdnu ale odjel, čekala ho ještě dovolená s rodiči. Místo něj nám přijel Vašík - taky zajímavá
osůbka.
Celým táborem nás provázela kniha Hobit, na jejíž děj jsme hráli hry. U toho se moc zdržovat nebudu, protože
moje paměť je lehce děravá. Jo, dokázala bych si vzpomenout na to, co jsme hráli, ale trvalo by to dlouho, víte
jak. :D A asi by vás to ani moc nezajímalo. Akorát mě mrzelo, že když bylo třeba sehrát nějakou scénku, nikdy
jsem se k tomu nedostala. Já chtěla být zlobr a taky pořádný skřet, to neplatí! :D
Dvakrát se jelo na koupaliště, kam já osobně i ostatní instruktoři nejeli. Hlídat děti ve vodě bychom beztak moc
nemohli, tak k čemu bychom tam byli platní. víte, jak úžasný to bylo, odpoledne jen tak relaxovat a zaběhnout si
do sprchy? Taky bylo víc času na to pokecat, protože v přítomnosti dětí se to moc nedalo. To jsme byli
rozptýlení všude možně.
Za zmínění pak stojí ptačka. To se jede vždycky do většího města (my byli v Brně), kde se děti rozdělí buďto do
dvojic, nebo jde dítě a instruktor a jsou i případy, kdy dítě chodí samo - záleží na míře šikovnosti (samozřejmě
za ním jde někdo z vedoucích, který dává pozor, kdyby se něco dělo). Dítě pak dostane několik úkolů a ptá se
lidí, kde je třeba nějaký obchod apod., Musí si nechat cestu popsat a daný úkol splnit. Já se přihlásila k
jednomu klukovi, jehož instruktorka s ním jít nemohla. Musím vám říct, že to byl naprosto jiný zážitek než tenkrát,
kdy jsem chodila sama já a klepala jsem se hrůzou. Probíhalo to asi takhle - já odchytla člověka a Ondra se
zeptal na to, co bylo zrovna třeba. Mile mě překvapil. Já ho moc neznala, nebyl s našima klukama, ale vždycky,
když jsem ho potkávala, pořád vzdychal (jeho "ááách joooo" bylo hodně známý), nebo se něčeho bál a brečel.
No, se mnou byl v klidu, a ačkoliv na vzdychání taky došlo (to tehdy, když mu v obchodě popadaly na zem
všechny peníze), ani jednou se nerozbrečel a nesekl se.
K těm penězům... To taky stojí za zmínku.
Měli jsme koupit papírový kapesníčky. Ptám se ho: "Kde je koupíme?"
"V papírnictví." zněla odpověď.
Překvapilo mě, jakým způsobem si takovou věc odvodil. Kapesníčky nakoupeny (i když ne v papírnictví) a
máme koupit čokoládu.
"Ondro, kde koupíme tu? Na co se budeme ptát?"
"Nooo... Tak třeba v Tescu..."
"A co když tu Tesco není? Na co se budeme ptát? Kde se prodává jídlo?"
"Tak v Albertu."
"A co když tu není ani ten? Představ si jen malý obchůdek, kde jídlo prodávají. Jak se mu říká?"
"Co by to bylo za město, kdyby tu neměli Albert?"
A tím to pro něj bylo vyřešený. :D
Nakonec jsme teda nalezli malý potraviny (nedovedu si představit, jak ho tahám po Tescu :D) a kupujeme
čokoládu.
"Jé, já chci taky jednu..."
"Tak si můžeš koupit. Peněz máš prý dost, tak proč ne."
(bylo mi řečeno, že má 200 Kč v drobných a že je umí rozpoznávat... Pravda nebyla ani jedno).
Boj začal už s jeho batohem. Neměl klasický batoh na zip, ale na šňůrku, která se musela zavazovat. Někdo
šikovný ale jeho batoh úspěšně zauzloval a nebylo možný se do něj dostat. Snažila jsem se už dost dlouho,
když ke mně přišla nějaká paní, jestli nechci pomoct. Normálně bych odmítla, ale vzhledem k tomu, že mi to fakt
nešlo, souhlasila jsem. Ani ona ale nebyla úspěšná. Tak jsme si půjčily od prodavačky nůž a hle - už to šlo.
Našla jsem mu peněženku a podala mu ji.
"Tak, Ondro, teď si napočítáš 24 korun."
Cink. A jedna na zemi.
"Jééééé... Ono to spadlo."
Minci mu podám zpátky. Cink... Spadla druhá.
"Jéééééééééé!!!..."
No, nakonec mi podal padesátikorunu s otázkou, jestli je to dvoukoruna, takže jsem pochopila, že rozlišovat
drobný asi moc neumí.
Po splnění úkolů jsme si šli sednout do restaurace. Sešlo se nás tam pak už víc, najedli jsme se a došlo na
placení. Ondra si objednal pití, polívku, řízeček... A 60 korun mu na zaplacení scházelo. Kdyby měl opravdu ty
dvě stovky, chybělo by mu asi 15 korun (ale kdo to mohl tušit - mě nenapadlo mu to počítat), takhle jsme to za
něj dopláceli. Načež od něj zazněla nevinná otázka: "A kolik mi vrátili?"
Konal se pak ještě puťák. Děti se rozdělí do skupinek asi tak po pěti či šesti, dostanou popis trasy a vyrazí
stanovat na nějaký místo mimo tábor. O tom bohužel letos nemám moc co napsat. Já s klukama zůstávala v
táboře, oni měli puťák lehce poupravený - sami by to nezvládli. Mohla bych vám vyprávět akorát historky ze
svých dřívějších puťáků, který jsem zažívala já - třeba o tom, jak se zatloukal kolík od stanu ešusem apod., ale to
třeba jindy. Tím, jak přibývá kombinovaných vad, v tomhle už to není co bývalo - málokterý dítě se naučí stavět
stan (ne že já bych to uměla - už jsem to zapomněla :D) a k vaření by se je bál člověk pustit. Problém však je i
to, že by takovou dlouhou cestu někteří neušli. A taky by byl občas problém s tím, že by si nezvládli přečíst
popis trasy.
Jinak, puťák bývá vždy dvoudenní akce, večer děti dorazí na místo, postaví si stan, pokud možno uvaří (ne jako
kdysi, když klukům došla voda a tak chroupali neuvařený nudle od čínský polívky), přespí a druhý den vyrazí
zpátky.
Jak už jsem říkala, náš puťák byl lehce poupravený. V tábořišti jsme snědli poněkud brzký oběd, nechali jsme
se odvést do blízkého městečka, kde jsme šli do cukrárny a zpáteční cestu šli kluci sami.
Když šly holky ještě něco koupit, hlídala jsem kluky venku. Představte si pět kluků, kteří si buďto prozpěvujou,
nebo se na něco neustále ptají, nebo v případě Šimonka prozkoumávají jakýsi keř. Já za jednu ruku držím
Vašíka, aby mi neutekl do silnice (neudělal by to záměrně, ale rád různě poskakoval a pobíhal, takže to takhle
bylo bezpečnější), druhou držím Dominička, kterýmu vykládám, že "ano, opravdu pojedeme v sobotu domů",
načež se Vašík přidá: "Ano, a já taky pojedu domů, já taky." A ještě do toho odpovídám Tomíkovi na nějakou
otázku, asi to byla zrovna ta, proč kuchařky neuvařily škubánky (mezi náma: ještě že tak :D).
Když tu najednou slyším...
"Oni nejsou jenom slepí, ale i hluchý."
Docela mě to zmátlo, jak k něčemu takovýmu přišli, ale všechno mi bylo objasněno poměrně brzo.
Šimonek si prohlížel ten keř a nějací chlapi z toho udělali tragédii, že ho údajně otrhával či co.
Zavolala jsem ho radši k sobě a říkám si: teď už snad dají pokoj.
Ještě jsem si vyslechla poznámku, že by byli kluci (a možná i já) dobří žebráci. Já jsem flegmatik, ale tyhle kecy
vážně poslouchat nemusím. Když už jsem se chystala něco jim říct, vyšly holky a tak jsem to nechala být. V
některých případech je totiž rozčilování naprosto zbytečný.
Cesta do tábora proběhla úspěšně. Kluci dostali lano, kterýho se drželi (držení za ruce někteří rádi neměli) a
popis jejich cesty byl: stále rovně. Nikdo ani nebrečel, nepočítám-li Vašíka, ale u toho to nebylo proto, že by se
bál nebo tak něco. Jeho pláč byl vždycky jenom chvilkový, v jednu chvíli brečel a v druhou už ne.

Zbytek puťáku přeskočím, nebylo mi dobře a tak jsem byla v chatce. Kluci už asi taky nic moc nedělali.
Padla na mě trochu i krize. Celou dobu jsem se totiž zvládala nevyhýbat společnosti, komunikovat, zapojovat se
do hovoru... Asi toho na mě bylo už trošku moc. Celý prázdniny jsem s nikým moc nemluvila, byla jsem plná
pesimismu a ne zrovna veselých myšlenek, takže mi společnost ze začátku nevadila. Ale každý (a myslím, že i
extrovert) občas potřebuje být sám. A zvlášť, pokud jde o mě, extrémního introverta, který se lidem spíš vyhýbá,
než že by je cíleně vyhledával. Pak už jsem se ale těšila na příjezd ostatních, bylo tam až moc velký ticho a taky
se mi zdála naprosto hnusná noční můra, která mě dost rozhodila. Když všichni dojeli, krize nějak zázračně
pominula, hned jsem chtěla vědět, jak co probíhalo, nějaký puťákový perličky a tak. Jednu vám sem musím dát,
protože prostě stojí za to.
Jedna skupinka měla nějaký rozbitý stan se zlomenou tyčkou. Děti navíc poztrácely kolíky a celkově jim to moc
nešlo. Instruktorka s vedoucíma, co šly za nima, jim šla pomoct ho postavit. Takže tam přišla, stan nějakým
zázrakem stál, i když by mu to asi moc dlouho nevydrželo... A zjistila, že si tam všichni už naskládali spacáky a
karimatky. Do toho nedostavěnýho stanu. :D To nikdy nenapadlo ani mě a to jsem těch puťákových trapasů
taky několik zažila.
Konec tábora se už začal blížit, což se mi zrovna moc nezamlouvalo. Víte, na jednu stranu jste tak strašně
psychicky unavení a na tu druhou ještě konec nechcete. Věděla jsem, že mi kluci budou chybět a vyplnilo se to.
Ke konci jsem si našla vztah i k Ondrovi (zase jinýmu), kterýho jsem předtím měla občas chuť zaškrtit. Na jednu
stranu hrozně šikovný kluk, na tu druhou nehorázným způsobem vyžadoval pozornost brekem. Někdo do něj
třeba vrazil a on hned začal vyvádět, že má otřes mozku, což teda pravda ani nemohla být. Když se kluci učili
rozpoznávat bankovky, Ondra jednu vzteky roztrhl, protože mu to nešlo. Mě většinou ignoroval, vůbec mě
nebral. Když jsem mu řekla, že si může jít sednout, odpověděl, že nemůže, když o tom neví jeho vedoucí. Že já
jsem instruktorka jeho družinky buďto vůbec neregistroval, nebo nevím. Ke konci ale nějak zázračně obrátil.
Naprosto mě dostalo, když jsem vstávala, abych Tomíka odvedla a Ondra mě chytil a řekl, ať si sednu a
odpočívám, že už jsem toho udělala dost. :-)
Pravdou ale je, že mě holky moc k ničemu nepouštěly. Za celou dobu jsem nevěděla, kde mají kluci oblečení,
takže když holky byly pryč a kluci se měli oblíknout, byla jsem v koncích. Pořád mi bylo řečeno, že není vůbec
třeba s ničím pomáhat, takže jsem si někdy připadala až moc nevyužitě.
Občas byl chaos v tom, co se zrovna bude dělat. Na poradě se něco naplánovalo a najednou to bylo jinak a já
ani nevěděla, kdy se k tomu došlo. Ale na druhou stranu tohle i docela chápu. Měli jsme novou hlavní vedoucí,
která se do všeho taky teprve dostávala a tak se dalo s nějakýma drobnýma přešlapama a zmatkama počítat.
V pátek začalo balení, což u kluků byla docela sranda, sebe jsem pak stihla zabalit během pěti minut.
Večer byl táborák, kde se konečně taky pořádně zpívalo, ačkoliv jestli ještě někdy uslyším Tři kříže, nejspíš se
zblázním. Děti je chtěly pořád. Pokaždý, když se zpívalo, chtěly tuhle písničku.
Jakmile jsme dětičky uložily, všichni jsme se hezky sešli a začalo hodnocení tábora z našeho hlediska. No,
zase jsem se vyjádřila ehm inteligentně a to, co jsem zmínit chtěla, jsem neřekla. to jsem celá já. Ale někteří mi
dali zajímavý náměty na přemýšlení, o tom se však veřejně šířit nebudu, dost se to týká případných plánů
ohledně dalších táborů.
Někteří už pak šli spát, někteří zůstali... Nějak se stalo, že jsme tam tři vydržely asi do pěti nebo tak nějak... Ale
pak ráno to vstávání po dvou hodinkách, to bylo zlo. :-)
A pak jsme všechny dětičky předali rodičům, a tak zazvonil zvonec a tábora byl konec...
Jak bych hodnotila svoje výkony?
Byla jsem aktivní, aktivnější než bych kdy od sebe čekala. Pořád bych něco dělala - pomáhala klukům a tak, ale
moc mi to nebylo umožněno. Ráda bych se víc uplatňovala. co se týče her, moc jsem se do jejich vymýšlení
nezapojovala. Tak trochu jsem byla pozorovatel a taky jsem zjistila, že během pěti minut nějakou smysluplnou a
hratelnou hru vážně nevymyslím. Jakmile se vymyslel nějaký program a bylo třeba, aby si lidi vzali na starost
určitý jeho části a byli pak na těch stanovištích, moc jsem se taky nehlásila. To mě trošku děsilo, že bych měla
sama něco vymyslet, zrealizovat atd. No, o sportovním dnu jsem jedno stanoviště měla a nebylo to špatný, na
druhou stranu jsem tam u toho nebyla sama.
Jestli by mi bylo umožněno jet i příští rok, ráda bych se na programu podílela více. Kdybych jela, počítám s tím,
že bych se účastnila i těch předtáborových setkání a měla bych tak víc času se zorientovat a něco připravit.
Takhle to moc možný nebylo.
Osobně doufám, že jsem nebyla nejhorší a že jsem občas i něco udělala dobře. Dost se na táboře pomlouvalo. Třeba o jednom instruktorovi se říkalo, že ještě nebyl vyzrálý a měl ještě rok počkat... Ať už to je nebo není pravda, nepřijde mi fér, že mu to neřekli přímo, ale jen se o tom vykládalo, takže se to pak od někoho dozvěděl.
Takový chování člověka hrozně zamrzí a já snad ani nechci vědět, jestli se o mně taky něco říkalo. Konstruktivní kritiku beru, vždyť od toho přece existuje - bez ní se prostě zlepšit nemůžu. dokud mi ale lidi neřeknou, co přesně dělám špatně, je logický, že tu chybu budu dělat i nadále. Ale rozčilovat se nebudu, nemá to cenu.
Nevím, co bych k tomu ještě napsala. Myslím, že jsem už řekla vše, co jsem říct chtěla, takže se s váma rozloučím a jdu to rychle zveřejnit, nebo celý text zase přepíšu jako se to už několikrát stalo.
 


Komentáře

1 Verunka T. Verunka T. | Web | 25. srpna 2012 v 14:36 | Reagovat

Páni, to byl román. Ale přelouskala jsem ho celý. Upřímně musím říct, že tě obdivuju. Ani si nedovedu představit, že bych byla nevidomá a ještě k tomu se starat a děti. No nechápu, jak to mužeš zvládat.
Pobavila mě ta příhoda s Ondrou, jak se měl ptát na cestu, s tím Albertem a těmi penězi. Muselo to být ale těžký pro vás oba. Nechápu, jak se můžete naučit rozpoznávat peníze...mince ještě jo, podleokrajů, ale bankovky? Jak se to pozná?
Vůbec si nedovedu představit, jak těžké musí být naučit se dělat běžné věci, když na ně nevidíte. Můžu mít takovou intimní otázku? Jsi slepá od narození nebo až od později?
Ale obdivuju tě a vlastně všechny, co nevidí a přesto normálně žijí. Tábor musel být skvělý a tys byla určitě skvělá instruktorka ;-)

2 Neriah Neriah | Web | 25. srpna 2012 v 16:25 | Reagovat

[1]: S Ondrou to těžký bylo, ale ne díky tomuhle. spíš byl občas problém v tom, že mě začal kamsi tahat (většinou kamsi k nějakým stromům, kde nic nebylo) a nedal si říct, že jdeme špatně. Nebo když se rozhodl mlátit bílou holí do parkujících aut. :D Jinak na bankovky existuje taková speciální šablonka, do který danou bankovku zasuneš a přehneš ji. Pak tam máš takový čárky a podle toho, ke který čárce dosahuje, určuješ hodnotu. Ježiš, takhle vysvětlený to vypadá divně... :)
Jinak, nevidím od narození. A pořád je spousta věcí, který neumím. Ale doufám, že se toho ještě hodně doučím :-)

3 Ells Ells | Web | 26. srpna 2012 v 0:14 | Reagovat

Stydím se za to, že ne... Jsou tam i nějaké rady? Pár by se mi jich hodilo, když doma vládne "teror". :-D Já toho brontosaura tak nesnáším... Hmpf, alespoň v tomhle jsme jako normální sourozenci. :-D

4 Katie Katie | Web | 26. srpna 2012 v 10:30 | Reagovat

Byla jsem taky na táboře, ale ten můj byl normální. Ten tvůj zajímavý. Nevidomá, vážně?  :D "Ty si mě ani nepamatuješ?" :D Jo ty děcka jsou skvělý. Já měla problém snad týden zapamatovat si jména. Pro ty malý děti jsme tam byli něco jako starší sourozenci. Pořád za náma lezli. Jména jsou fakt zbytečný zmatky. :D Ten můj zlatý klouček se jmenoval Vojta. To byl takovej ďábel, ale on když se usmál, tak bys mu dovolila všechno na světě. Takový andílek.. No nebudu se rozplývat. :D Ondra je skvělý. :D Všichni ti kluci byli úžasní, co jsem tak pochopila. :) Já jsem podle naší třídy komunikativní hodně, ale já v poslední době jsem raději sama. Přesto ta samota přijde ve chvíli, kdy ji nechci a společnost, když ji nechci. Prostě úplně naopak.

Já si říkala, že tvůj blog znám. :) Co to je to challenge? Asi mám mezery ve vzdělání. :D Jinak Shay je zvláštní, chvilku je skvělá a pak zase... Každopádně jako Speciálku ju nenávidím. A na druhý díl Dokonalého páru jsem taky zvědavá. Příště na recenze moc dávat nebudu, ne každá je pro mě. :D

5 mengano mengano | Web | 26. srpna 2012 v 11:25 | Reagovat

Při čtení tvých článků se dostávám do jiného světa, který jsem zatím neznala. Jsi moc šikovná holka. Díky ;-)

6 Neriah Neriah | Web | 26. srpna 2012 v 12:30 | Reagovat

[5]: Šikovná? To nevím, ale díky :)

7 opemag opemag | Web | 26. srpna 2012 v 19:48 | Reagovat

Dalo mi to zabrat, než jsem tento článek přečetla, ale nelituji. Píšeš tak, no čtivě, že i zdálky dlouhý článek máš spolknutý za dvě minuty. Vsadím se, že chceš být spisovatelkou a já si myslím, že na to určitě máš, a ačkoli to o sobě netvrdíš, jsi šikovná :-)

8 Robka Robka | Web | 27. srpna 2012 v 17:55 | Reagovat

Krásně píšeš, úplně jsem si představovala, jak to na tom vašem táboře vypadalo. Šokoval mě ten úryvek o chlapech, kteří si z vás dělali hloupou legraci. Lidi jsou někdy děsně neomalení a zlí.
Ale tábor jste si asi hezky užili a je bezva, že jste se vzájemně mohli doplňovat a pomáhat si tak.

9 Neriah Neriah | Web | 27. srpna 2012 v 20:35 | Reagovat

[7]: No, musím tě zklamat, na dráhu spisovatelky se nechystám. Zatím nevím, co bych mohla chtít lidem sdělit, ale třeba to přijde časem, až naberu víc zkušeností, zážitků a až se v psaní ještě zlepším - tohle totiž nepovažuju za nic světobornýho. Ale díky. :-)

[8]:
No, nevím, jestli to brali jako legraci, vypadalo to, že mluví vážně. Když takhle někdo mluví o mně, je mi to fuk... Ale když šlo o ty malý kluky, vřelo to ve mně a trvat to ještě chvíli, opravdu už se ozvu.

10 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 23:42 | Reagovat

Já už si dlouho myslím, že jsi mnohem společenštější a otevřenější člověk, než za jakého se sama považuješ. Máš asi strach z nepochopení a nepřijetí ostatními, ale ten máme do jisté míry všichni. Tábor pro tebe musel být dost zajímavou zkušeností. A že se nechystáš na dráhu spisovatelky? Já si myslím, že jednou něco napíšeš.

11 punerank punerank | E-mail | Web | 28. srpna 2012 v 0:58 | Reagovat

Koukám, že se ty tábory tak nějak pořád podobají! Škoda, že jsem na ně už stará a taky často dezorientovaná, jinak by mě to bavilo! Je zajímavý, jak často člověk za sebe nebojuje a za ty druhé bez rozmyslu!
Neměla jsem ráda puťák přesně kvůli trasám a zmatku v nich! Jinak zas bylo fajn, jak si nás lidi všímali a chtěli pomáhat, někam nás vozit a tak!
Byla jsem tenkrát na táboře podle Malého prince a byl dojemný!
Vůbec jsem se tam necítila hlídaná a peskovaná jako na intru!
Příhoda s albertem a čokoládou je prima! Jinak na spoustu věcí jdu po svým, takže bankovky přiměřuju a když dostanu jen jednu a mám hádat, jsem v háji! jsem ale úchylná na kovový padesátky, všude je slyším a hned to hlásím. Každej máme nějakej ten autistickej rys:)
Těšila jsem se na ten článek a čtu asi jako poslední. Ale díky za něj:) Seš statečnej introvert!

12 Verča Verča | E-mail | 28. srpna 2012 v 18:26 | Reagovat

Ahoj zlato:-),
dík za parádní článek. Příhoda s prachama mě fakt pobavila.:-) Hele jako já si moc neumím představit, že bych se tam starala o děti. Navíc se svou orienttací (myslím tras, kdyby to někdo špatně pochopil:-D). Ale za chvilku nastupuju na výšku (ode dneška jsem oficiálním studentem), tak budu mít dost příležitostí se víc osamostatnit. To kecání do pěti a následný vstávání po dvou hodinách mi dokonale připomíná sobotní ráno. Kecala jsem do pěti s D a vlastně jsme vůbec nechtěly jít spát, ale když nebylo kam si zalézt, abychom nebudily ostatní, šly jsme spát. No a protože jsem měla problém s hlasákem na mobilu, D mi půjčila svůj, abych se nějak probudila. Byl to zmatek, protože mi nějakou tu dobu trvalo si uvědomit, že je to "můj" budík a že už mám vstávat. A jak mi po tom bylo... no hrůza.:-D
Celkově jsem si ale taky užívala a s tou využitelnosti mé osoby souhlasím. Teda jako za pomoc koukačů jsem byla fakt vděčná, ale rovněž bylo fain, když jsme měli všichni klapky a já se mohla v pomáhání taky uplatnit. Kurz byl moc fain a hodně mi dal. Jestli se příští rok poštěstí a dostanu se tam znovu, běda ti, jestli tam nepojedeš se mnou!:-D
P.S Dneska jsme byly se ségrou obhlídnout nějaký byty a už se těším, až splníš slib a přijedeš mi o nějakým tom víkendu lézt na nervy.:-D

13 Neriah Neriah | Web | 28. srpna 2012 v 20:54 | Reagovat

[10]: Já nevím, mě samotnou vždycky překvapí, když nějakou společnost zvládám... Ono je to ale jak kdy. Jakmile jsem mezi fajn lidma, problém nemám a dokážu se uvolnit. Ale když se dostanu do cizího prostředí, kde neznám nikoho, zaseknu se a sama od sebe nikoho neoslovím. Vydržím někde sedět a mlčet. Když jsem třeba přešla v jedenácti letech do Prahy, bylo mlčení náplní téměř celýho dne, pokud se mnou zrovna nebyla moje kamarádka, která, jak jsem po čase zjistila, mě tahala ještě víc dolů.
No, možnost, že bych jednou mohla něco napsat, nezavrhuju, ale určitě to nebude brzo. Nedozrál na to ještě čas.

[11]:
Myslím, že se moc měnit ani nebudou. Alespoň ne náplň tábora. Letos jsme to právě řešili, o čemž se moc šířit nechci, ale mimo jiné jsme se dostali i k tomu, že ty děti už od toho něco očekávají (jako že ptačka bude v pátek), ale kdybys to najednou přehodila třeba na čtvrtek, hned by z toho někteří byli rozhození.
Já hlavně bojuju za ty, co se sami neumí bránit. Vím, že kluci to neregistrovali, ale i tak...
Puťáky jsem měla ráda jen někdy. Záleželo na tom, s jakou skupinkou jsem šla. Někdy jsem si připadala hrozně zbytečně, někdy po mně zase ostatní z družinky chtěli věci, který jsem nezvládala... Ale zrovna to hledání cest a tak mě bavilo, s tím jsem problém neměla, horší to bylo s vařením, protože jsem se bála a stavění stanu byl horor, protože mě od toho buďto odháněli nebo po mně chtěli něco, co jsem absolutně nechápala.
Na tuhle knížku by tábor mohl být hooodně zajímavý.
No, Beníček zase na rozlišování bankovek vymyslel nějaký svůj způsob, nebo nevím. Vždycky bankovku do šablonky zastrčil úplně špatně, ale pokaždý řekl správnou hodnotu. :D
Já kovový padesátky od ostatních drobných sluchově nerozeznám. Jak to děláš? Autistických rysů jsem jako dítě měla víc, lidem okolo jsem se ale jevila asi vcelku normálně a rodiče to neřešili už vůbec - oproti bráchově hyperaktivitě já byla asi naprosto zlatá... Pokud jsem se ovšem k bráchovi se zlobením nepřidala - to museli šílet. :D

[12]:
Ahoooj :D Jsem ráda, že jsem článek stihla dopsat, jinak bys mě určitě už uháněla. :D
No, já bych řekla, že když se ty trasy naučilo i několik osmiletých dětí, zvládla bys je taky. :D Ačkoliv je pravda, že třeba cestu na záchod jsem se já byla schopná naučit až v deseti letech (dřív jsem byla schopná zajít si i 200 metrů do lesa a ne, nepřišlo mi divný, že už jsem nějak daleko od tábora a že tam záchod už opravdu nebude...), ale teď zpětně nechápu, jak jsem tam vůbec mohla bloudit.
Tak tě zdravím, slečno studentko. :-)
Jo, to vyprávěla, jak jste kecaly. Shodou okolností zrovna ona byla vzhůru i ten poslední den u nás. Nebyla ten první den nějak polomrtvá? :D
Příští rok pojedu! Nesmí mi to teda zasahovat do tábora, pokud by mě vzali, ale jinak počítám s tím, že tam budu a že ty a několik dalších taky. :D
Na to už se taky těším. Nebudeš teda na koleji?

Sakra, posledních pár dní mi vrtá hlavou další článek o táboře... Protože o svých zkušenostech s dětma jsem zase tolik nemluvila... :)

14 Verča Verča | E-mail | 31. srpna 2012 v 13:38 | Reagovat

No přijela pozdě, protože musela vyprat, nebo tak něco a taky říkala, že na chvilku vytuhla.:-D
Ne, na koleji nebudu. Budem se ségrou v bytě 2 +1, takže paráda.:-)
No, doufám, že se na ten kurz dostanu i příští rok a taky doufám, že se tam dostanou i lidi z letoška. Je blbí, že tam nechcou furt ty stejný lidi. Jako chápu, že to chcou umožnit všem, ale když už se vytvoří nějaká parta, je škoda ji trhat. Tak snad se tam sejdem. Byla bych moc ráda.

15 Verča Verča | 31. srpna 2012 v 13:39 | Reagovat

Jo a článek napiš, zajímá mě to.

16 Neriah Neriah | Web | 31. srpna 2012 v 16:01 | Reagovat

[14]: Jo, tak ona to měla hodně natěsno. A že vytuhla, tomu se ani nedivím. :D Hele, to ti závidím. Já nejspíš na kolej nakonec půjdu, nic jinýho mi asi nezbyde... A na jakej obor teda nakonec tvoje ségra jde?

S tímhle je to těžký. Na jednu stranu tomu rozumím, a věřím, že ani pro ně nebylo lehký některý odmítnout, ale i tak je škoda, že ne vždycky máš šanci se tam dostat. Já bych hlavně asi nechtěla, abych se tam přihlásila, a nikoho z vás už nevzali. To by mě teda naštvalo.

Hmmm... A co konkrétně tě zajímá? Vůbec nevím, od čeho začít... Je hezký chtít něco napsat, ale zrealizovat to je věc trochu jiná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.