Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Září 2012

Několik nepodstatných zpráviček

2. září 2012 v 0:56 | Neriah |  Útržky života
Často se sama sebe ptám, proč si v některých věcech tak věřím, když je to v konečným důsledku k ničemu? A když jde o věc, kterou nakonec zvládnu bez problémů, stresuju se už dlouho předem. Není to pravidlem, ale většinou se s tím u sebe setkávám.
Prázdniny jsou za mnou a já můžu říct, že nic z plánů, který jsem měla, jsem neuskutečnila.
Nancy, měla jsi pravdu v tom, že někdy je lepší neplánovat, protože se může naskytnout něco nečekanýho a moc fajn.
Ale hrozně mě mrzí, že se neuskutečnil ten sraz se všema (Verča možná ví).
Prostě... Když jsem o tom začala mluvit, všichni odsouhlasili, že jo, bylo by to fajn, ale u toho to i skončilo. Nedá se nic dělat.
Do školy se mi vůbec nechce. A není to jen proto, že mě letos čeká maturita. Spíš jde o tu atmosféru na intru. Někdy mi přijde, že je tam dočista mrtvo. Letos má přijít hodně nových lidí, ale jestli budou podobní loňským prvákům, moc radosti mi to neudělá. Na jednu stranu si říkám, že už to tam ten jeden rok vydržím, na tu druhou mám ale pocit, že se tam brzo zblázním. Jsem na sebe hodně zvědavá.
Vždycky, když jsem postoupila do dalšího ročníku, připadala jsem si lehce neskutečně. Že zrovna mně se to povedlo. Ne každý zvládl projít, ale já jsem to dokázala, i když to většinou vypadalo dost nahnutě (snad ani nemusím říkat, díky jakýmu předmětu).
A najednou je tu čtvrťák. Zatím ještě nevím, z čeho budu maturovat, natož abych nějak výrazněji uvažovala o vysokých školách... No dobře, sem tam se nad tím zamyslím a alespoň jsem schopná říct, čemu se chci ve studiu vyhnout, ale jak se znám, všechno to rozhodování nechám na poslední chvíli.
Můj blog možná objevila jedna nevyžádaná osoba. Počítala jsem s tím, že dřív nebo později na mě někdo přijde. U některých mi to nevadí, u některých ale jo a hodně. Nechci, aby četla cokoliv, co tu zveřejním. Ještě nevím, jak to pořeším, ale utíkat odsud zatím nebudu. to je až poslední možnost.
Čím víc lidí z reálu tenhle blog zná, tím víc mě to nutí omezovat osobnější výlevy. Ale možná to nakonec ani taková škoda není.
Následujícím řádkům asi málokdo bude věřit, ale Neriah, která se bojí cizích lidí a vyhýbá se větší společnosti, se rozhodla jít na křest knihy Cesta k mým matkámod Edith Holé. Už teď jsem nervózní a trochu se bojím. Ale doufám, že už konečně osobně poznám některý blogery. Bude to asi hodně zvláštní komunikovat s nima jinak než písemně. A jak se znám, budu nervózní a vystresovaná a budu plácat kraviny a nebo toho naopak moc nenamluvím.
Ještě se musím mile usmát na rodiče a tuhle novinu jim sdělit. Zatím ještě netuší, že se domů plánuju vrátit až v sobotu. Jak se dostanu domů taky teprve musím pořešit. Nechce se mi vstávat moc brzo, ale když zase vyjedu někdy v jednu, doma budu kolem čtvrtý a představa, jak druhý den zase razím do Prahy... Nemám pocit, že by se mi to vyplatilo. Ale uvidím, na tyhle starosti je času dost.
Opět mě naprosto ohromil a naštval můj bratr. Většího idiota jste neviděli. Raději nebudu rozebírat, co zase udělal, ale mám z něj pocit, jako by to s ním bylo horší a horší. Jeho uvažování nad věcma mě fascinuje. Mám ale pocit, že jeho stávající život mu vyhovuje. Ačkoliv jeho výrok, když zjistil, že nebude mít za deset dní kde bydlet, mě dostal. Prý bude bydlet ve stanu. To už je na mě trochu moc. Ale ať si spí kde chce, doufám, že domů už se nevrátí.
Vím, zní to trochu sobecky, ale já si zvykla na život bez něj - až příliš lehce se mi na to zvykalo. A představa, jak zase naruší moje soukromí, můj klid, to není zrovna milá představa. Nechci, aby mě zase rozhodil. A já bych se dala rozhodit lehko.
Doufám, že po příjezdu na intr nebudu mít chuť zaškrtit vychovatelky nebo dokonce nový studenty. Ale věřím, že někdo z nich mě určitě naštve. Vlastně... Krom prváku jsem nezažila rok, kdy by mě vychovatelka nenaštvala. Protože nemám chuť se s ní hádat, doufám, že letos se jí to nepovede.
Zatím se tu mějte a nejspíš se vám ozvu z intru, pokud bude čas, což nemůžu zaručit.

Mimochodem, v srpnu jsem úplně zapomněla na to ,že můj blog oslavil druhý narozeniny. Neuvěřitelný, jak rychle to uteklo.
Takže, přeju ti vše nejlepší, blogu. A snad mi ještě nějaký ten čas vydržíš.