Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Listopad 2012

Nechte mi mou samotu

28. listopadu 2012 v 17:35 | Neriah |  Ego, ego, ego
Neustále mě ostatní tahají do společnosti, nutí mě poslouchat jejich hovory, které mi často nedávají smysl, nedovolují mi přestat se na ně soustředit a pokud nadšeně nekomunikuju, hned jsem divná, protivná, mám špatnou náladu (což nikdo neformuluje normálně, ale neodpustí si nějaké hloupé poznámky).
Nikdo z nich nerespektuje fakt, že já o nic z toho v tu chvíli tak úplně nestojím, volím si samotu zcela dobrovolně a jejich snaha je pro mě mnohdy stresující.
Čas od času společnost sama od sebe vyhledám, ale hned se musím jít zregenerovat.
Někdy si uvědomuju, že když mě kamarádi někam tahají, je to vlastně dobře. Jen v tu chvíli to úplně neumím ocenit.
Nechci vědět, jak bych dopadla, pokud bych se všech začala stranit úplně.
Bohužel mám dojem, že to tak možná dřív nebo později dopadne.
Nikdy jsem si vlastně nepřipadala sama, nepočítám-li období puberty, kdy jsem měla dojem, že společnost je něco super a neobejdu se bez ní.
Přestala jsem o ni stát v době, kdy jsem zjistila, že nikdo nestojí o mě.
Vždycky kolem mě byla spousta lidí, a to mi stačilo k tomu, abych byla v pohodě. Nebylo třeba, aby se někdo zapojoval do mých her, stačila mi jen jejich přítomnost, to vědomí, že jsou kolem mě, když budu potřebovat. Jako dítě jsem aktivně nevyhledávala snad nikoho, když mě někdo oslovil, nebyl problém, když ne, nic se nestalo, i tak jsem byla spokojená. Přítomnost někoho v místnosti mi stačila ke štěstí, zahnalo to totiž můj strach z ticha a víc nebylo třeba.
Pamatuju si na ty nekonečné dny ve školce, kdy jsem si zpočátku hrála, a pak nastala svačina - ten největší horor. Zatímco ostatním dětem pravděpodobně chutnalo jak kakao se škraloupem, tak drožďová či rybí pomazánka, já neměla ráda ani jedno. A tak jsem sama sedávala do příchodu rodičů u stolku, to asi jako za trest. Ze začátku se mi to asi moc nelíbilo, nicméně později jsem se naučila vnímat tu pohodu, kdy si mě nikdo nevšímá a přestože jsem jinak neposeděla na místě, tohle byla doba, kdy jsem to zvládala a ještě jsem byla ráda, že nic nemusím dělat. Učitelky si ale myslely, že trucuju a ze svého trestu nikdy nesvolily. Naštěstí.
Donedávna jsem se prala s pocity osamění díky chování ostatních. Když jsem začala aktivně vyhledávat lidi, zjistila jsem, že ne každý za to opravdu stojí a že ne všem se dá věřit. Nejvíc škody asi napáchala záměrná ignorace, které se mi dostávalo. Aby to tolik nebolelo, obrnila jsem se a teď se mě to nedotýká.
Stačí mi jízda autobusem či metrem, abych se necítila sama. Je totiž kolem mě spousta lidí. Neznám je, není třeba. Stačí jen to, že jsou kolem mě. Takže sama nejsem, alespoň navenek.
Nejsem si jistá, jestli tohle někdo může pochopit. Člověk je tvor společenský a i ten největší introvert občas lidi vyhledává, ani já nejsem výjimkou. Přesto jsou chvíle, kdy to dělám jen velmi nerada nebo se k tomu nedokážu donutit vůbec. Samotu jsem se naučila vnímat pozitivně. Záměrně nepopisuju ty chvíle, kdy jsem se cítila odstrčeně a osamoceně. To totiž není ta pravá samota, je to osamělost, která opravdu umí zraňovat.
Tu jsem se naučila potlačovat, alespoň v posledních měsících mi to jde zvlášť dobře. Nedávno jsem zvládla prožít dvoudenní akci, kdy se se mnou skoro nikdo nebavil, a já neměla potřebu se tím trápit. Naopak bylo moc fajn poslouchat jen neurčitý šum hlasů a užívat si chvíle klidu. Radovala jsem se už ze samotného faktu, že jsem se na tu akci odhodlala jít a z toho jsem čerpala sílu.
Důvod, proč to teď takhle vidím, je ten, že byly poslední tři měsíce poněkud rušnější, alespoň na moje poměry. Sešlo se toho nějak víc a tak je pro mě samota příjemným relaxem.
Čím víc jsem mezi lidmi, tím víc samoty potřebuju. Ale čím víc jsem sama, tím víc se mezi ně bojím vyjít.
Tohle ještě tak úplně neumím vyvážit, ale snad se mi to jednou povede.
Samozřejmě, jak je u mě obvyklé, začala jsem psát absolutně o něčem jiném, než jsem chtěla, ale nevadí.
A jak vnímáte samotu vy?