Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Nechte mi mou samotu

28. listopadu 2012 v 17:35 | Neriah |  Ego, ego, ego
Neustále mě ostatní tahají do společnosti, nutí mě poslouchat jejich hovory, které mi často nedávají smysl, nedovolují mi přestat se na ně soustředit a pokud nadšeně nekomunikuju, hned jsem divná, protivná, mám špatnou náladu (což nikdo neformuluje normálně, ale neodpustí si nějaké hloupé poznámky).
Nikdo z nich nerespektuje fakt, že já o nic z toho v tu chvíli tak úplně nestojím, volím si samotu zcela dobrovolně a jejich snaha je pro mě mnohdy stresující.
Čas od času společnost sama od sebe vyhledám, ale hned se musím jít zregenerovat.
Někdy si uvědomuju, že když mě kamarádi někam tahají, je to vlastně dobře. Jen v tu chvíli to úplně neumím ocenit.
Nechci vědět, jak bych dopadla, pokud bych se všech začala stranit úplně.
Bohužel mám dojem, že to tak možná dřív nebo později dopadne.
Nikdy jsem si vlastně nepřipadala sama, nepočítám-li období puberty, kdy jsem měla dojem, že společnost je něco super a neobejdu se bez ní.
Přestala jsem o ni stát v době, kdy jsem zjistila, že nikdo nestojí o mě.
Vždycky kolem mě byla spousta lidí, a to mi stačilo k tomu, abych byla v pohodě. Nebylo třeba, aby se někdo zapojoval do mých her, stačila mi jen jejich přítomnost, to vědomí, že jsou kolem mě, když budu potřebovat. Jako dítě jsem aktivně nevyhledávala snad nikoho, když mě někdo oslovil, nebyl problém, když ne, nic se nestalo, i tak jsem byla spokojená. Přítomnost někoho v místnosti mi stačila ke štěstí, zahnalo to totiž můj strach z ticha a víc nebylo třeba.
Pamatuju si na ty nekonečné dny ve školce, kdy jsem si zpočátku hrála, a pak nastala svačina - ten největší horor. Zatímco ostatním dětem pravděpodobně chutnalo jak kakao se škraloupem, tak drožďová či rybí pomazánka, já neměla ráda ani jedno. A tak jsem sama sedávala do příchodu rodičů u stolku, to asi jako za trest. Ze začátku se mi to asi moc nelíbilo, nicméně později jsem se naučila vnímat tu pohodu, kdy si mě nikdo nevšímá a přestože jsem jinak neposeděla na místě, tohle byla doba, kdy jsem to zvládala a ještě jsem byla ráda, že nic nemusím dělat. Učitelky si ale myslely, že trucuju a ze svého trestu nikdy nesvolily. Naštěstí.
Donedávna jsem se prala s pocity osamění díky chování ostatních. Když jsem začala aktivně vyhledávat lidi, zjistila jsem, že ne každý za to opravdu stojí a že ne všem se dá věřit. Nejvíc škody asi napáchala záměrná ignorace, které se mi dostávalo. Aby to tolik nebolelo, obrnila jsem se a teď se mě to nedotýká.
Stačí mi jízda autobusem či metrem, abych se necítila sama. Je totiž kolem mě spousta lidí. Neznám je, není třeba. Stačí jen to, že jsou kolem mě. Takže sama nejsem, alespoň navenek.
Nejsem si jistá, jestli tohle někdo může pochopit. Člověk je tvor společenský a i ten největší introvert občas lidi vyhledává, ani já nejsem výjimkou. Přesto jsou chvíle, kdy to dělám jen velmi nerada nebo se k tomu nedokážu donutit vůbec. Samotu jsem se naučila vnímat pozitivně. Záměrně nepopisuju ty chvíle, kdy jsem se cítila odstrčeně a osamoceně. To totiž není ta pravá samota, je to osamělost, která opravdu umí zraňovat.
Tu jsem se naučila potlačovat, alespoň v posledních měsících mi to jde zvlášť dobře. Nedávno jsem zvládla prožít dvoudenní akci, kdy se se mnou skoro nikdo nebavil, a já neměla potřebu se tím trápit. Naopak bylo moc fajn poslouchat jen neurčitý šum hlasů a užívat si chvíle klidu. Radovala jsem se už ze samotného faktu, že jsem se na tu akci odhodlala jít a z toho jsem čerpala sílu.
Důvod, proč to teď takhle vidím, je ten, že byly poslední tři měsíce poněkud rušnější, alespoň na moje poměry. Sešlo se toho nějak víc a tak je pro mě samota příjemným relaxem.
Čím víc jsem mezi lidmi, tím víc samoty potřebuju. Ale čím víc jsem sama, tím víc se mezi ně bojím vyjít.
Tohle ještě tak úplně neumím vyvážit, ale snad se mi to jednou povede.
Samozřejmě, jak je u mě obvyklé, začala jsem psát absolutně o něčem jiném, než jsem chtěla, ale nevadí.
A jak vnímáte samotu vy?
 


Komentáře

1 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 28. listopadu 2012 v 18:57 | Reagovat

Jestli je vůbec možné někoho chápat, tak tě docela chápu. Mám a vždycky jsem měl podobné pocity. Ale není už sám fakt, že o tom píšeš, určitým potvrzením toho, že tu samotu vnímáš jako problém? Třeba ne problém pro tebe, ale problém ve vztahu k okolí. Navíc si myslím, že pocit, že tě ostatní nepřijímají, může vést k problematickému přijetí sebe samotné.
Já mám problém s tím, do jaké církve patřit. Katolíci si mě nevšímají vůbec a protestanti zase mají v oblibě spolčovat se až příliš. Mám to ale o něco lehčí, než ty. Já totiž vím, že Bůh mě přijímá takového, jaký jsem a to zcela bezvýhradně.

Nezdáš se mi ani příliš samotářská, ani nějak nepřijatelná. Máš asi jen tu smůlu, že jsi duševně trošku někde jinde, než většina tvých vrstevníků. Časem se to možná trochu srovná, ale ty budeš vždycky jiná, než většina. Neřekl bych, že je to neštěstí, nebo důvod ke smutku. Pro spokojený život potřebuješ jen pár dobrých přátel a ty mít budeš.

2 nel-ly nel-ly | Web | 29. listopadu 2012 v 19:39 | Reagovat

Čas od času, raději zůstanu doma... budu si číst, vyperu si, uvařim něco k jídlu, pustim si hudbu a prostě si nechám svůj klid pro sebe, i když jsem o víkendu sama doba a i když mě třeba ostatní tahají ven.
Dokážu se zabavit a proto mi samota nevadila v děství a nevadí mi ani teď, nakonec jako jedináček s pracující mamkou a kdysi i babičkou jsem si musela zvyknout... někdy to není dobře, protože mám pak sklony k jístý asocialitě, ale každý by měl být schopný čas od času vydržet jen sám se sebou a užít si to.
Myslím, žes to řekla dobře ;-)

3 Neriah Neriah | Web | 1. prosince 2012 v 14:20 | Reagovat

[1]: Myslím, že se ti podařilo vystihnout vše, co jsem nenapsala přímo.
Jen... Samotářská opravdu jsem, akorát to asi není moc poznat... Někdy se totiž snažím překonávat, je to nutnost.
Docela mě teď přepadají obavy z budoucnosti. Po matuře, pokud budu úspěšná, mě totiž pravděpodobně čeká další studium a to v kolektivu cizích lidí. Hrozně se bojím, že to nezvládnu. Ale možná se bojím zbytečně.

[2]: Sklony k asocialitě - to je dobrý název. To se mi líbí. :-) Já vůbec lidi, kteří neustále někoho vyhledávají, moc nechápu. Nedovedu si představit být pořád s někým a nemít ani chvíli klid. Jedna kamarádka naopak nechápe moji potřebu samoty, takže za mnou neustále leze, pořád o něčem mluví a to je dost vyčerpávající...

4 Verča Verča | E-mail | 4. prosince 2012 v 20:37 | Reagovat

člověk je tvor společenský, který by měl umět být sám.:-)
Já jsem ráda mezi lidmi, ale uvědomuju si, že to občas dělám z obavy, abych zas nezůstala sama, ta šedá myška, jako na základce a střední. Chci se bavit, to jo, ale z potěšení z přátel, ne ze strachu.
Tenhle článek mi připomněl, jak jsme každý odlišný a jak není dobrý někoho do něčeho dokopávat, pokud mu to není blízké. Je v pořádku být neustále s kupou lidí, je v pořádku volit zlatou střední cestu a je v pořádku být často sám, pokud to tak cítím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.