Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Studentský život

25. října 2013 v 23:36 | Neriah |  Útržky života
Znáte to. Spousta lidí jde na vysokou školu nejen kvůli vzdělání, ale také kvůli prodloužení bezstarostného mládí, různým pařbám, diskotékám a podobným akcím, kde je narváno milion lidí, a takový hluk, že pokud chcete někomu něco říct, musíte mu to zařvat přímo do ucha. Shlukují se ve velkých partách a užívají si života. Starosti umí hodit za hlavu a žijí jen přítomností. Jejich heslem je: jsem mladý/á, tak proč si neužívat? Nezdráhají se seznamovat s cizími lidmi, dají se do řeči absolutně s kýmkoliv, navazují povrchní vztahy postrádající hloubku, nezamýšlí se nad svým chováním... A přesně to je něco, co já neumím a nedělám.


Naivně jsem se domnívala, že jakmile změním prostředí a začnu studovat na vysoké, můj život se naprosto změní. Z introvertní, nekomunikativní a vyděšené holky se stane společenská, vtipná a veselá osoba obklopená hromadou přátel. Jak už to tak ale s většinou představ bývá, nic podobného se neudálo. Ze začátku tu byla sice jakási snaha o seznámení se s ostatními, dopadlo to ale stejně jako vždy - snaha nevedla vůbec k ničemu.
Někdy je mi to trochu líto. Že neumím být tak bezstarostná jako ostatní, neumím se ve společnosti uvolnit a neustále jen přemýšlím, co si o mně kdo myslí a co když se mi někdo bude smát za to, co řeknu. Jít někam s lidmi, které absolutně neznám, je pro mě nepřekonatelný problém. Spousta spolužáků se domluvila ještě před začátkem školy, že se sejdou a trochu se poznají. I kdybych už v té době o tom věděla (tehdy jsem ještě nemohla najít na facebooku skupinu našeho ročníku), stejně bych tam nešla. Měla bych prostě strach z toho, jak mě ostatní přijmou.
A tak, zatímco ostatní už se znali a hlásili se k sobě, já se hned ten první den cítila opravdu zoufale a obávala jsem se, jestli se se mnou vůbec někdo dá do řeči...
Hodně si o tom píšu s kamarádem. Vyprávěla jsem mu, že jsem se ze začátku pokoušela navázat nějaký ten kontakt, což v praxi vypadalo tak, že ke mně někdo přišel s otázkou, jestli s něčím nepotřebuju pomoct, a já se pak snažila zapovídat se s ním. Někdy se to podařilo, někdy ne... Většina spolužáků se se mnou ale vždy ochotně bavila, to však jen do doby, kdy jsme se rozloučili a každý si šel svou cestou. Od té doby jsem je nikdy nepotkala, a jestli jo, nevím o tom, protože se ke mně nikdo z nich nepřihlásil. Nevím, asi jim nedochází, že já je v tom davu těžko zaregistruju, když nevidím, a že by nebylo na škodu zajít mě pozdravit. Myslím si ale, že většina z nich stejně nestojí o to mou maličkostí se jakkoliv dál zabývat, takže se to snažím neřešit.
Ten kamarád mě chválil za to, že se snažím, protože ta snaha nesmí vzejít jen z té druhé strany, ale musím přiznat, že už jsem z toho unavená. Poslední dobou se o to vlastně už ani nepokouším. Víc se bavím jen se dvěma spolužačkama, ten zbytek je lepší absolutně neřešit. Nějaké super kamarády si tam už stejně nenajdu, tak proč se tím trápit? Musím ale přiznat, že jisté zklamání cítím. Prostě jsem si vysnila něco, co se nestalo a nikdy nestane.
Samozřejmě nejsem tak osamocená, jak se někdy cítím. Mimo školu mám pár přátel, které občas vídám, což mi vždy dokáže pozvednout náladu, protože jinak za celý den prohodím jen pár slov s cizími lidmi na ulici, když děkuju za nabízenou pomoc a ujišťuju ostatní, že vše zvládnu sama, nebo když se někoho ptám, jestli už můžu konečně přejít, nebo na mě čeká překvapení v podobě tiše stojící tramvaje, která se rozjede zrovna ve chvíli, kdy vkročím do silnice v domnění, že v nejbližší chvíli už nic nepojede, a hodlám se konečně přemístit na druhou stranu.
Většinu času ale trávím stejně osamoceně jako vždycky. Už si ani neumím představit, že by to bylo jinak, přestože bych si tu změnu docela přála. Nebylo by špatné pro změnu zase jednou mít kolem sebe nějaké skvělé lidi, kterým bych mohla věřit... Aspoň trochu... I když to je věc, kterou jsem nedokázala už hodně dlouho.
Moje užívání si studentského života se neprojevuje chozením na různé pařby, ale spaním a kašláním na všechny nepovinné přednášky. Čekala jsem, jak dlouho mi vydrží na všechno vzorně chodit. Jak tak zjišťuju, moc dlouho ne. V pondělí jsem šla ze semináře kolem budovy, kde mívám dvě přednášky, ale místo toho, abych ve šla dovnitř, ani jsem se nezastavila a odjela jsem na kolej... V úterý jsem přetrpěla dvě přednášky ráno a skoro do večera jsem se opět válela na koleji. Ve středu jsem přišla jen na jednu hodinu večer, protože se mi tam nechtělo dřív... A ve čtvrtek jsem se na to vykašlala úplně. Jsem neustále unavená a pořád bych jen spala. Nemám náladu se pořád tahat do školy, když nakonec přijdu na přednášku, kde nemůžu najít žádné volné místo k sezení, protože tam chodí spousta lidí.
Jsem ze všeho otrávená, na nic se nevydržím dlouho soustředit. Tenhle článek jsem se taky snažila napsat už několik dní ve chvílích, kdy jsem měla dostatek energie sednout si k počítači. Doufám, že tohle období přejde co nejdřív.
Příště snad trochu optimističtěji (vím, slibuju to pořád).
Mimochodem, začala jsem si sepisovat vzpomínky z dětství, které si matně vybavuju. Většinu bych nikam nepublikovala ani pod pohrůžkou smrti, ale možná bych mohla zveřejnit text, v němž vzpomínám na školku, ať se pobavíte. Mám ale podezření, že závidět mi ty zážitky nikdo nebude...
 


Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | 26. října 2013 v 17:39 | Reagovat

No vidím, že jsme na tom tak nějak stejně. Ve škole taky nemám nikoho, koho bych mohla považovat za kamarádku. Pár holek se se mnou sice baví trochu víc, ale pořád to považuju za jakousi zdvořilou konverzaci a pochybuju, že z nás budou kamarádky. Jsou to prostě jen takové ty školní vztahy, které se zřejmě za hranici školy neposunou.
Pomoc mi nabízí hromada spolužáků a kolikrát ji přijmu, jen abych si na chvíli s někým popovídala a někoho nového poznala. Pak se mi ten člověk ale stejně ztratí v davu a až na pár holek, který se ke mně přihlásí sami, už nevím, kdo mi to vlastně pomáhal.
Před časem jsem měla období, kdy mi to všechno bylo tak nějak líto, ale už to přešlo. Beru věci tak, jak přicházejí. Nebudu na nic tlačit a možná se někdy s někým seznámím trochu víc. Uvidíme.
Minulej školní rok jsem měla období, kdy jsem se cítila hrozně unavená. Přednášky jsem taky vynechávala, protože se mi prostě nechtělo absolvovat zase tu cestu a ani jsem neměla náladu. Teď se snažím na většinu přednášek tak nějak chodit, i když občas se taky musím hodně nutit. Hledání místa naštěstí až tak řešit nemusím, protože se vždycky najde někdo, kdo mi ho hned ukáže. Nikdy se mi tedy nestalo, že bych chodila po posluchárně a zoufale hledala místo. To by mě asi odradilo už úplně.
Naprosto ti tedy rozumím. Až se ti někdy nebude chtít na přednášku, tak zavolej. Můžeme si popovídat. Ráda tě kdykoliv uvidím. Neboj se mi tedy napsat a nebo zavolat. Já si čas vždycky udělám.

2 aleath aleath | Web | 26. října 2013 v 17:50 | Reagovat

Neriah, dost toho pesimistění! Já vím, to říká ta pravá (ségra mi říká královna všech pesimistů, to jen tak na okraj), ale vážně je vše tam pochmurné, jak to vidíš? S těmi kamarády-nekamarády mám podobné zkušenosti. Jelikož jsem na vozíku, tak jsem se často nemohla účasnit aktivit, které většinou stmelují party jako například chození po hospodách nebo prostě jen ven, takže jsem se spolužáky trávila jen školní dny. Spousta z nich se ke mně moc nehlásila a ani teď ne. Když je teď potkám tak mě sotva pozdraví. Taky mě to štve, že jsem nikdy nemohla spolužáky poznat i mimo školní prostředí, ale bohužel s tím nic nenadělám. Když jsem šla poprvé na vysokou, tak se to trošku zlepšilo, i když ze začátku to taky nebylo nic moc a já si myslela, že budu na studium sama a že mi nikdo neporadí. Když začalo zkouškové, dost se to změnilo a druhý semestr jsem si konečně našla kamarády, kteří studovali stejný obor. Možná jsem měla štěstí, ženás bylo dost málo - přesně čtyři jsme tam byli - ale já stále věřím, že si najdeš někoho k sobě a budete si navzájem radit a pomáhat při studiu. S prvním zkouškovým se to změní :-)

3 Neriah Neriah | 26. října 2013 v 20:01 | Reagovat

Ježiš, co jsem to tu včera psala za bláboly? :D Asi menší krize a nedostatek spánku dohromady... Příště už fakt pozitivněji, slibuju.

[1]: Zdvořilá konverzace... to je přesně ono. Nevěděla jsem, jak to pojmenovat, díky. :)
Taky tu pomoc často přijímám jen proto, abych si vůbec s někým popovídala. Jinak totiž často nemám žádnou příležitost někoho poznat.
Mně to pořád svým způsobem líto je, i když se snažím se od toho oprostit... Prostě to tak je a nemá cenu se nad tím trápit, ale to zklamání je zatím příliš velké. Vím ale, že časem se budu smát, jak jsem tohle mohla řešit. Jenom by to "časem" mohlo přijít pokud možno co nejdřív.
Já to místo už několikrát takhle hledala, naposledy mi nějaká holka poradila, že někde na konci řady je ještě volný stůl, a než jsem se k němu probojovala přes natažené nohy, pohozené tašky a další překážky, už byl obsazený... Většinou fakt všichni sedí a ani neotevřou pusu, aby mě informovali, kde je ještě volno. Nemyslím, že po nich chci moc, ale podle jejich měřítek nejspíš jo. Nemyslím si, že díky tomu, že jsem nevidomá, mám právo na to, aby mě všichni obskakovali, o to ani nestojím. Ale když je fakt zjevné, že v té posluchárně bloudím a nevím kudy k místu, nějakou tu radu bych ocenila. Ta ignorace mě štve, a nevěřím, že si mě tam třeba nikdo nevšiml, to by museli být taky slepí, aby to neviděli.
Určitě ti napíšu a domluvíme se na setkání. Já už tam nechodím skoro na nic :-)

[2]: Ta tvoje ségra to o tobě říká jen proto, že nezná mě. :D Nějak se to teď všechno nahromadilo, všechny ty negativní pocity... Ale samozřejmě to není jen tragédie, jen těch pozitivních zážitků je zatím míň.
Fakt si nejsem jistá, jestli mezi nima najdu aspoň pár dobrých kamarádů. Ta jedna holka, se kterou se bavím, je moc fajn, je hodná a já ji mám ráda, ale mimo školu je dost vytížená, takže ji nevídám. S tou druhou zase někam jdu vždy, když je příležitost, protože se bojím, že jakmile odmítnu jednou, už mě nikam nepozve. Což je jen moje paranoidní představa, ona by to nejspíš vzala v pohodě.

Fakt si připadám divně, když jsme na nějakém semináři a holky vedle mě se polohlasně dohadují, která z nich mě osloví, aby mi dala prezenčku... Přijde mi to k smíchu, ale zároveň je mi z toho trochu smutno. A zvlášť v našem oboru. Jestli takhle rozpačitě budou přistupovat k jakkoliv postiženým dětem třeba na praxi, tak teda potěš.

Věřím, že v takhle malém počtu je to seznamování o dost jednodušší, v podobném počtu jsme byli na střední a i když se z nás nestali přátelé na život a na smrt, vycházeli jsme spolu dobře.

4 verinka verinka | E-mail | 26. října 2013 v 21:38 | Reagovat

Hu! Takže- já bych prostě požádala asi na přednáškách vždy někoho, ať mi ukáže, kde je volné místo. Prvního člověka bych popadla, který by se mi připletl do cesty. Nebo poprosila vyučujícího, ať mi rezervuje úplně vepředu jedno místo, tečka. Nebudeš přece lítat po narvané učebně jak idiot. :-(
S těma holkama a prezenčkou je to vtipné, kdyby to nebylo trochu smutné. Asi se stydí prostě.

5 Neriah Neriah | 26. října 2013 v 23:21 | Reagovat

[4]: Jenomže na to, abych se jen tak někoho chytla, nejsem zrovna moc průbojná. Udělala jsem to jednou, když jsem vylezla z tramvaje přímo do silnice (nebyl tam ostrůvek) a jezdila tam hromada aut... Na někoho jsem se tam pověsila, ať mě převede, ale to jsem se fakt bála toho, že mě něco zajede, takže jsem neřešila, jak to asi musí působit na druhé :)
A asi úplně není v silách vyučujících to řešit... Většinou tam studenti chodí dřív než oni. A krom jedné vyučující podle mě ostatní ani neví, že mají nějakou nevidomou studentku.
Kamarádka mi vyprávěla, jak jednou musela vstoupit do výkladu, jen aby požádala, aby jí někdo upozornil, kde je místo Prostě tam přišla, chvíli postávala u dveří, a když si jí nikdo nevšiml, nahlas zavolala, že se omlouvá za přerušení, ale chtěla by poprosit, jestli by jí někdo neřekl, kde je ještě volno. Já bych na to neměla dostatek kuráže - raději bych nenápadně vycouvala pryč.

6 verinka verinka | E-mail | 26. října 2013 v 23:45 | Reagovat

[5]:Tak já myslím, že učitelé a zvlášť ti na speciální pedagogice, by měli mít sílu toto lehce a efektivně vyřešit, třeba tím, že na začátku semestru řeknou něco jako: "Máme tady jednu nevidomou kolegyni, prosím vás, abyste jí nechávali vždycky jedno místo v první řadě volné, ať tu zbytečně nebloudí." Nepřipadá mi to zas tak obtížné pro ně. :-( Tohle přece musí být pro tebe hrozně ubíjející, furt to dokola řešit..já bych asi zašla do toho centra pro podporu integrovaných studentů nebo jak se to jmenuje, ať seznámí jednotlivé vyučující se situací a ať tam prostě to místo pro tebe je! Jak to máš asi poznat, kde je volno, ještě v tom hluku a zmatku a taškách na zemi a spoustě židlí? :-(

7 Neriah Neriah | 27. října 2013 v 1:16 | Reagovat

[6]: Už není začátek semestru :)
Zase takovým způsobem nechci na sebe moc upozorňovat. Je ale pravda, že někdy mě to vážně štve a na jednu přednášku nechodím právě proto, že tam je moc plno na to, než a by bylo kam si sednout. Tam jsme ale zase nakombinovaní z různých oborů, takže oznámení speckařům by nemělo moc smysl, protože by to zasedl někdo, kdo o tom neví.

8 verinka verinka | E-mail | 27. října 2013 v 10:03 | Reagovat

[7]:Neriah, nezlob mě! :-D Nevadí, že není začátek semestru, ten vyučující to může říct na začátku kterékoli hodiny s tím, že propříště už to bude platit! A tak to uslyší všichni studenti v té učebně a mezi ten zbytek se to roznese..:) Snad toho po nich nechceš tak přespříliš!! :-(
Neměla bys ten pocit, že jsi závislá na tom, jestli tě někdo dovede k místu a taky bys v té první řadě mohla dobře využívat třeba diktafon! :)Jestli v ničem jiném, tak v tomhle byla olomoucká specka prostě dobrá, snad proto, že tam byla jedna nevidomá vyučující a jedna vyučující na vozíčku, že studenti tak nějak přirozeně chápali, že jsou na specce a neměli takové zvláštní úzkosti..přemýšlej o tom ;))

9 Lucka Lucka | E-mail | 27. října 2013 v 13:48 | Reagovat

Domnívám se, že když do určitého ročníku nastoupí někdo s jakýmkoliv handicapem, měla by se pro ten ročník udělat krátká přednáška, na které by se studenti dozvěděli něco o zrakovém či jiném postižení a jak takovému člověku pomoct a jak s ním komunikovat. Mnozí lidi totiž nevědí, že se zrakově postiženými se komunikuje úplně normálně a to v nich vyvolává obavy a strach se k takovému člověku vůbec přiblížit. To proces integrace dost narušuje.
Jistě si mnozí myslí, že na vysoké se už toto nemusí řešit, ale ale já si myslím opak. I na vysoké chce člověk potkávat nové lidi a včleňovat se do kolektivu. Pokud studenti žádnou takovou informaci nemají, je to mnohem složitější.
Ani já nechci, aby na mě někdo nějak upozorňoval, ale takové nenásilné seznámení s problematikou jakéhokoliv postižení na začátku semestru by jistě nebylo od věci.
Už jsem dělala pár přednášek a vím, že hodně takových situací vychází právě z toho, že lidi nevědí, jak se chovat a jak pomoci.

10 Neriah Neriah | 27. října 2013 v 14:22 | Reagovat

[8]: Tak si říkám, proč mi byla nadělena zrovna introvertní povaha, stydlivost a neprůbojnost? Jakožto extrovert a cholerik bych si ten pořádek zjednala sama a ani bych si nepřipadala pitomě. :-) Myslím, že v Olomouci to je lepší i v tom, že tam je míň studentů, nepřijímají  jich tolik. Já prostě považuju za nesmysl na takový obor vzít skoro dvě stovky lidí. Pak je polovina těch, kteří k oboru nemají žádný vztah.

[9]: Ta přednáška by nebyla na škodu, možná že by pomohla. Ale u nás by byla svým způsobem zbytečná, protože nás, pokud si to dobře pamatuju, už zanedlouho čeká probírání právě takových věcí ohledně zrakového postižení v oftalmopedii. Dám pak vědět, jestli se něco změnilo. Sama jsem na to zvědavá.

11 Lucka Lucka | E-mail | 27. října 2013 v 19:29 | Reagovat

[10]:Jo pak dej určitě vědět. Obávám se ale, že ta přednáška bude zaměřena hlavně teoreticky. Možná si tam něco vyzkoušíte, ale pořád to nebude taková ta přímá zkušenost, která je dle mého názoru potřeba. Nejefektivnější podle mě je, aby takovou přednášku vedl a nebo byl na ni přítomen člověk zrakově postižený. Aby ti studenti měli přímou zkušenost. Mohli se toho člověka na různé věci zeptat a měli možnost pochopit, že žije podobně jako oni. No každopádně budu zvědavá, jak moc detailně bude vaše výuka zaměřená a zda to nějak pomůže.

12 verinka verinka | E-mail | 27. října 2013 v 19:42 | Reagovat

[11]:Přesně, toho se taky obávám.. :-(

13 Fantaghira Fantaghira | Web | 31. října 2013 v 20:04 | Reagovat

Vím naprosto přesně, jak se cítíš. Taky jsem si před vysokou říkala, jak se tam všechno změní, ale nic se nestalo. Loni jsem měla asi tři dobré kamarádky, jenže dvě z nich ze školy vyhodili, protože neměly kredity, a jedna přestoupila na jiný obor, takže ji sice občas vidím, ale to je asi tak všechno. Rázem jsem se letos ocitla ve třídě lidí, které skoro ani neznám a začínám zase na nule, jenže oni se už dávno znají.
A taky jsem měla dřív období, kdy jsem nechtěla vůbec nic. A i když se to tak nezdá, tak to přejde. Jenom to chvíli trvá. S lidmi už to bohužel asi lepší nebude :-?

14 Lyra Lyra | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 12:59 | Reagovat

Jsem na tom dosti podobně jako ty. Tento rok jsem nastoupila na vysokou a zatím jsem si nenašla žádné kamarády. Je to hlavně tím, že neumím pořádně navazovat kontakty s lidmi - jakmile se již začnu s někým bavit, jde to snáz, ale navázat ten úplně počáteční kontakt, to mi příliš nejde. Říkám si ale, že se to třeba časem zlepší, až nás na oboru bude méně... a nebo ne a prostě nebudu mít žádné kamarády, to ještě nikoho nezabilo a já vždy byla spíše samotář :-) Co studuješ, jestli se můžu zeptat?

15 Neriah Neriah | 2. listopadu 2013 v 13:44 | Reagovat

[11]: [12]: Asi to tak bude... Takové ty praktické věci se víc probírají asi až v té specializaci.
Ale snad si aspoň uvědomí, že nejsem nějaký mimozemšťan, kterého se musí bát. :-)

[13]: Zapojit se mezi partu lidí, která už se dobře zná, je těžké. Někdy se to zadaří (pokud ti lidi mají zájem), ale v těch skupinkách už málokdy někoho přibírají. Je to škoda.
Snad máš pravdu a taky mě to přejde - zatím ten pocit ale nemám.

16 Neriah Neriah | 2. listopadu 2013 v 13:49 | Reagovat

[14]: Studuju speciální pedagogiku. Taky mě napadlo, že až nás bude míň, bude to třeba lepší. Teď v těch dvou stovkách není téměř žádná možnost někoho poznat. Ale příští rok si volíme specializace, na které se budeme podrobněji zaměřovat, a tam už nás tolik nebude. Ale nebudu si dělat dopředu nějaké zvláštní naděje - zase bych mohla být zklamaná.
Taky jsem spíš samotář, ale v té škole bych ráda měla někoho, s kým se dá bavit, zajít třeba někam o přestávkách mezi přednáškama nebo i mimo školu a mít nějaké společné téma.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.