Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Ego, ego, ego

Jeden můj nenápadný zájem

26. července 2013 v 23:46 | Neriah
...jména.
Toto téma mi nedalo několik měsíců (možná už i rok) spát. Neustále jsem o tom chtěla něco napsat, ale vůbec jsem netušila, jak to celé uchopit. Já totiž jména miluju. Asi jsem vám to o sobě ještě neprozradila, jména mě zajímala vždycky, ještě než jsem začala číst knihy, ráda jsem si pročítala kalendář, všech jsem se ptala, jak se jmenují pomalu všichni jejich příbuzní apod. To už teď samozřejmě nedělám, ale i tak mě potěší, když narazím na nějaký článek o jménech nebo nějaké úžasné objevím. Dělám si pak jejich seznam, který na nic sice nepoužívám, ale vždy mi udělá radost, když ho jednou za čas najdu a pročtu si ho...

Nechte mi mou samotu

28. listopadu 2012 v 17:35 | Neriah
Neustále mě ostatní tahají do společnosti, nutí mě poslouchat jejich hovory, které mi často nedávají smysl, nedovolují mi přestat se na ně soustředit a pokud nadšeně nekomunikuju, hned jsem divná, protivná, mám špatnou náladu (což nikdo neformuluje normálně, ale neodpustí si nějaké hloupé poznámky).
Nikdo z nich nerespektuje fakt, že já o nic z toho v tu chvíli tak úplně nestojím, volím si samotu zcela dobrovolně a jejich snaha je pro mě mnohdy stresující.
Čas od času společnost sama od sebe vyhledám, ale hned se musím jít zregenerovat.
Někdy si uvědomuju, že když mě kamarádi někam tahají, je to vlastně dobře. Jen v tu chvíli to úplně neumím ocenit.
Nechci vědět, jak bych dopadla, pokud bych se všech začala stranit úplně.
Bohužel mám dojem, že to tak možná dřív nebo později dopadne.
Nikdy jsem si vlastně nepřipadala sama, nepočítám-li období puberty, kdy jsem měla dojem, že společnost je něco super a neobejdu se bez ní.
Přestala jsem o ni stát v době, kdy jsem zjistila, že nikdo nestojí o mě.
Vždycky kolem mě byla spousta lidí, a to mi stačilo k tomu, abych byla v pohodě. Nebylo třeba, aby se někdo zapojoval do mých her, stačila mi jen jejich přítomnost, to vědomí, že jsou kolem mě, když budu potřebovat. Jako dítě jsem aktivně nevyhledávala snad nikoho, když mě někdo oslovil, nebyl problém, když ne, nic se nestalo, i tak jsem byla spokojená. Přítomnost někoho v místnosti mi stačila ke štěstí, zahnalo to totiž můj strach z ticha a víc nebylo třeba.
Pamatuju si na ty nekonečné dny ve školce, kdy jsem si zpočátku hrála, a pak nastala svačina - ten největší horor. Zatímco ostatním dětem pravděpodobně chutnalo jak kakao se škraloupem, tak drožďová či rybí pomazánka, já neměla ráda ani jedno. A tak jsem sama sedávala do příchodu rodičů u stolku, to asi jako za trest. Ze začátku se mi to asi moc nelíbilo, nicméně později jsem se naučila vnímat tu pohodu, kdy si mě nikdo nevšímá a přestože jsem jinak neposeděla na místě, tohle byla doba, kdy jsem to zvládala a ještě jsem byla ráda, že nic nemusím dělat. Učitelky si ale myslely, že trucuju a ze svého trestu nikdy nesvolily. Naštěstí.
Donedávna jsem se prala s pocity osamění díky chování ostatních. Když jsem začala aktivně vyhledávat lidi, zjistila jsem, že ne každý za to opravdu stojí a že ne všem se dá věřit. Nejvíc škody asi napáchala záměrná ignorace, které se mi dostávalo. Aby to tolik nebolelo, obrnila jsem se a teď se mě to nedotýká.
Stačí mi jízda autobusem či metrem, abych se necítila sama. Je totiž kolem mě spousta lidí. Neznám je, není třeba. Stačí jen to, že jsou kolem mě. Takže sama nejsem, alespoň navenek.
Nejsem si jistá, jestli tohle někdo může pochopit. Člověk je tvor společenský a i ten největší introvert občas lidi vyhledává, ani já nejsem výjimkou. Přesto jsou chvíle, kdy to dělám jen velmi nerada nebo se k tomu nedokážu donutit vůbec. Samotu jsem se naučila vnímat pozitivně. Záměrně nepopisuju ty chvíle, kdy jsem se cítila odstrčeně a osamoceně. To totiž není ta pravá samota, je to osamělost, která opravdu umí zraňovat.
Tu jsem se naučila potlačovat, alespoň v posledních měsících mi to jde zvlášť dobře. Nedávno jsem zvládla prožít dvoudenní akci, kdy se se mnou skoro nikdo nebavil, a já neměla potřebu se tím trápit. Naopak bylo moc fajn poslouchat jen neurčitý šum hlasů a užívat si chvíle klidu. Radovala jsem se už ze samotného faktu, že jsem se na tu akci odhodlala jít a z toho jsem čerpala sílu.
Důvod, proč to teď takhle vidím, je ten, že byly poslední tři měsíce poněkud rušnější, alespoň na moje poměry. Sešlo se toho nějak víc a tak je pro mě samota příjemným relaxem.
Čím víc jsem mezi lidmi, tím víc samoty potřebuju. Ale čím víc jsem sama, tím víc se mezi ně bojím vyjít.
Tohle ještě tak úplně neumím vyvážit, ale snad se mi to jednou povede.
Samozřejmě, jak je u mě obvyklé, začala jsem psát absolutně o něčem jiném, než jsem chtěla, ale nevadí.
A jak vnímáte samotu vy?

Rozbor mých já

14. června 2012 v 12:37 | Já a ti ostatní
Napsala jsem toho o sobě už docela dost a tak jste měli možnost nějakým způsobem mě poznat. Vlastně celá rubrika "Ego, ego, ego" je o tom, co jsem vlastně zač. A přesto to nikdo z vás neví.
Teď nemluvím o tom, kdo jsem (jaké mám jméno atd.), spíše o tom, jaká jsem uvnitř. Protože já ráda ukazuju víc tváří. Nějak si je pojmenujeme...

Chtěla bych být tím malým dítětem

9. srpna 2011 v 13:19 | Neriah
Zjišťuji u sebe jednu nemilou věc. Čím jsem starší, tím víc jsem nepřístupnější a odcizuji se okolí. Jako malá jsem neměla problém sebrat se a jít na hřiště mezi děti, oslovit je a celé odpoledne si s nimi hrát. Vzpomínám si na to, jak jsem byla u tety, kde mě to ani moc nebavilo (ostatně, které dítě baví řeči dospělých?), a tak jsem prostě odešla z bytu, došla jsem podle popisu mamky na hřiště a tam se zeptala dvou holek, zda jim nebude vadit, když si s nimi budu hrát... Bylo to moc fajn odpoledne, možná proto, že jsem se ještě tehdy nebála přijít a bezprostředně se s nimi dát do řeči, možná proto, že mě holky přijaly mezi sebe a neměly žádné řeči.

Knižní dotazník

26. května 2011 v 18:16 | Neriah
Tak vás opět zdravím.
To jsem takhle bloudíla po internetu, až jsem narazila na skvělý dotazníček.
Jsem z něj nadšená, protože je celý o knihách.
Původní pochází odsud a český překlad je u Elli Winchester.

Já a hmat

6. února 2011 v 23:06 | Neriah
Musela jsem ten článek o hmatu napsat ještě dnes. Že bych příště napsala ještě o dalších smyslech?

Zvuky a já

6. února 2011 v 20:29 | Neriah
Jelikož jsem dnes nepoužitelná k nějaké přínosné aktivitě, rozhodla jsem se prozradit o sobě zase pár věcí…

Dotazník - Harry Potter

31. ledna 2011 v 18:43 | Neriah
Na přání Barunky Charlotte la Rosejsem vyplnila tento dotazník, i když z něj někteří moudří nebudou... Některé odpovědi jsou dost neurčité, ale co už se mnou naděláte.

Jen pár myšlenek

9. prosince 2010 v 21:41 | Neriah
Znáte ten pocit, kdy v sobě máte tolik pocitů a myšlenek? Kdy se ze všeho chcete vypsat, ale je toho tolik, že to ani nejde? Kdy myšlenka střídá myšlenku v tak rychlém sledu, že je ani nestačíte uchopit? Jestli ano, tak vítejte v rodině. :-)

Jak všechno zvládám - vaše otázky, mé odpovědi

17. listopadu 2010 v 17:27 | Neriah
Tak jste se konečně dočkali (já už nic nebudu slibovat, vážně). Za přidání článku poděkujte mé rýmě a teplotě, díky nimž nejsem někde venku, což mě nehorázně vytáčí, protože jsem na to volno měla spoustu plánů, ale válení se na intru mezi ně rozhodně nepatřilo. Také teď řeším několik problémů, takže na přidávání článků není vůbec nálada ani čas. Ale to přejde. Časem!

Co o mně ještě nevíte, tedy někteří

8. listopadu 2010 v 21:20 | Neriah
AAAAAA, přijela mi spolubydlící! Kupte mi někdo, prosím, plynovou masku. :-)
Ale o tom jsem momentálně psát nechtěla, postěžuji si někdy jindy.
Teď budu psát o sobě (jak zvláštní, že)?
Takže kdo chce číst, nechť si klikne na celý článek a upozorňuji: čtete na vlastní nebezpečí! :-)

Další dotazník

13. října 2010 v 18:13 | Neriah
Strýček google mě dnes potěšil a vyjel mi několik ucházejících dotazníků, tak je zas postupně vyplním. A hned tu jeden mám.

Kdybych byla...

25. září 2010 v 13:01 | Neriah
Kdyby nebylo kdyby, nebyly by chyby. :-)

Ale i přesto jsem toto vyplnila a doufám, že vám to mou osobu zase trochu přiblíží.
Když budete vědět o dotazníku, který by byl alespoň trochu normální a zajímavý (ne ty řetězáky o deseti otázkách, navíc úplně nesmyslných), dejte klidně vědět a já se ho pokusím vyplnit.

Dotazník

16. září 2010 v 0:08 | Neriah
Ještě jsem vám o sobě nic ne
napsala, a protože tu o sobě nechci psát rozsáhlá slohová cvičení, vyplnila jsem tento dotazník.
 
 

Reklama