Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Povídky

Ignorace

21. května 2011 v 23:29 | Neriah
Když nemám žádné nápady na to, co psát, ale přitom psát chci, nebo mám prostě pocit, že bych měla, otevřu si word a ťukám do klávesnice vše, co mě právě napadne.
Proto to berte s rezervou.
Já jsem s tím ale poměrně spokojená.
A že píšu o zimě - to asi proto, že jsou ta úděsná horka, která už začínám pomalu ale jistě nenávidět.

Jen okamžik

28. dubna 2011 v 13:16 | Neriah
Právě jsem si vzpomněla, že dnes, přesně před dvaceti lety, přišel na svět můj drahý bratříček.
A tak jsem mu k narozeninám sesmolila jakýsi paskvil, který si on stejně nikdy nepřečte, leda že bychom se někdy viděli a on byl v lepším rozpoložení.
Pravý důvod, proč toto píšu, je ale trochu jiný. Tak nějak cítím, že si tím odlehčuju skutečnost, že pro něj nic nemám, stejně jako pro něj nemá z naší rodiny nikdo nic.
Ale já jsem vážně bezradná, pokud jde o nakupování dárků skoro feťákům a alkoholikům, navíc když si připočítám to, že momentálně nemám peníze skoro ani na jídlo.
Chjo...
Zas u nás byl a neustálé výčitky mě vážně vyčerpávají.
Ale teď to sem tahat nebudu.
Ani bych tohle nenazvala povídkou, ale...
Ten název mi dal zabrat asi nejvíc a to je naprosto jednoduchý, jinak je to psáno během deseti minut v hodině informatiky.
Počet slov: pouhých 273

Zničující přátelství

6. listopadu 2010 v 17:48 | Neriah
Po jisté události na povrch vypluly některé vzpomínky, které bych nejraději pohřbila někam hluboko, ale když už vypluly, tak se s nimi navždy vypořádám. To období mi připomělo mé chabé pokusy o literární tvorbu a tak dlouho jsem hledala, až jsem vyhrabala některé povídky. Člověk by nevěřil, co se dá v počítači najít, já už myslela, že jsem to všechno smazala.
Přiznám se, že se za to, co jsem psala, stydím. Ale... Schválně vám sem dám ukázku. Vlastně to ani není dokončené, ale já už pak nevěděla, jak pokračovat, tak jsem to nechala být. A ten konec je ze všeho nejhorší...
A moc se neděste, psala jsem to zhruba před třemi lety. Uvědomuji si, že je to dost neuspořádané a chaotické, ale co už. Nechávám to v původní verzi.
A chce se mi brečet, protože ať je to sebevíc hrozně napsané, je to tak trošku autobiografické. A jsem moc ráda, že už mám tohle období za sebou. I když přišlo podobné...
***
 
 

Reklama