Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Proudy myšlenek a názorů

Talent na psaní není vše...

13. února 2012 v 19:28 | Neriah
Teď, když jsem opět dočetla Jeho temné esence, což je opravdu kniha, která má něco do sebe a osobně ji považuji za jednu ze srdcových záležitostí, zamyslela jsem se nad tím, co je to vlastně umět psát.
Protože je něco jiného mít talent na psaní a umět talent využít.

Letní dumání 3 - Čtení knih v dětství

21. července 2011 v 20:00 | Neriah

Čtení knih v dětství

Ne všichni jsme četli knihy už od dětství. Některé doma ke čtení knih třeba příliš nevedli a dostali se k němu až později. Měly by děti číst už od mala? Co myslíte, že jim to dá do budoucna? Na kterou knihu z dětství nejraději vzpomínáte? Která kniha vás donutila začít opravdu číst a bylo to už v dětství nebo až později?
Přesně si vzpomínám, jak jsem se v pěti letech začala učit psát. Se čtením to ale bylo horší. Ještě v druhé třídě jsem doma seděla celé odpoledne nad čítankou a slabikovala jsem články, které mi paní učitelka zadávala. Čtení mi přinášelo pouze utrpení a já si nedovedla představit, že někdy zvládnu přečíst celou knihu.
Mamka už začala ztrácet naději, že budu po ní a četba se zařadí mezi mé koníčky, když tu najednou, objevila jsem něco, co mě strašně moc bavilo a tím začalo mé čtenářské období trvající dodnes.
Marně vzpomínám na to, co to bylo, nakonec je to ale jedno, hlavně, že jsem dokázala překonat tu nechuť, kterou ve mně ve škole vypěstovali. A jsem moc ráda, neboť bez knih by byl můj svět o hodně ochuzen.
Od té doby jsem vždy říkávala, že čtu ráda, dokonce už jsem i přestala slabikovat, na druhou stranu nikdy jsem u knihy nevydržela dlouho, musela být hodně zajímavá,
abych to dokázala. Takhle jsem trávila hodně času třeba u Děti z Bullerbynu, při jejichž čtení jsem si moc přála prožívat všechna dobrodružství s hlavními hrdiny. Další velice čtenou knihou byla Luisa a Lotka.
Díky knihám jsem začala doopravdy poznávat svět. Jelikož se o mě rodiče vždy úzkostlivě báli a odpoledne jsem nesměla s mými vrstevníky chodit ven, tímto prostřednictvím jsem mohla ostatní děti mého věku poznávat.

Co ale spustilo nemoc zvanou čtecí mánie?

Jednoznačně Harry Potter!!!

Tehdy mi bylo jedenáct a přísahala jsem, že ho nikdy číst nebudu. Na jednom táboře nám vedoucí předčítaly první díl, na nějž jsme hráli celotáborovou hru a mě to vůbec nezaujalo. Ale ještě ten rok si kamarádka první díl půjčovala v knihovně a abych měla taky co číst, šla jsem s ní a půjčila si druhý.
Že mě příběh nadchnul je slabé slovo. Tehdy jsem poprvé četla po nocích, poprvé jsem ignorovala příkazy vychovatelek i rodičů, ať už jdu spát… Poprvé jsem poznala svět, v kterém jsem chtěla žít. A když celá série skončila, měla jsem pocit, že už nikdy nenajdu knihu, která by mě bavila. Srdce mi tehdy krvácelo a jediné, čím jsem se mohla utěšovat, bylo opakované čtení, až jsem celý děj uměla zpaměti.
Asi půl roku jsem odmítala cokoli číst. Bála jsem se, že přečtením další knihy bych zapomněla na všechny ty úžasné pocity, které jsem s Harrym prožila. Ale jednoho krásného dne jsem to rozhodně zarazila.
Proč bych nemohla najít knihu, která by se mi minimálně dobře četla?
A tak jsem začala hltat všechno možné. Dívčí románky, autobiografické knihy a taky Karla Maye.
V tu dobu už jsem věděla, že se knih vzdát nedokážu. Nabízely stále něco nového, neustále mě udivovalo, kolik rozličných příběhů může existovat.
Dokonce jsem v četbě předehnala i mamku, má spotřeba knih na měsíc byla neuvěřitelná. Věděla jsem, že bych měla brzdit, ale nešlo to. Musela jsem co nejdříve objevit všechny nové světy, žít s novými postavami.

Jak se dá tato nemoc léčit?

Nijak. Alespoň já na žádný způsob nepřišla.
A ani se léčit nechci.
Knihy jsou mým útočištěm, mým zdrojem energie, mou celoživotní láskou.


Znám jak lidi, kteří v dětství vůbec nečetli, tak i ty podobné mně a rozdíl je docela patrný..
Jsou tři věci, kterých si u některých nečtenářů všímám: nemají žádnou fantazii, slovní zásobu a rozhled
Knihy fantazii umí rozvíjet dokonale, zvláště u malých dětí, které jsou jí přístupnější.
Někteří mohou namítat, že fantazie není důležitá, ale já myslím, že je a hodně.
Když ji ale vynechám, stále je tu ten problém se slovní zásobou, někdy i s pravopisem.
Čtením si některá slova nevědomky pamatujeme a dokážeme je pak správně využít či napsat a
podle chování postav se můžeme naučit různé způsoby, jak řešit určité situace.

Letní dumání 2 - Hodnocení knih

14. července 2011 v 20:46 | Neriah
Máme tu opět čtvrtek a s tím další téma letního dumání.

Hodnocení knih

Ohodnotit knihu je těžké. Hodnocením knih hodnotíte něčí práci. Čím vás kniha musí dostat, abyste jí dali vysoké hodnocení a doporučili ji dál? Jak se na hodnocení knih díváte vy? A měli by samotní autoři hodnotit knihy jiných spisovatelů?
Dost subjektivní téma, řekla bych.
Každému se líbí něco jiného, někdo danou knihu může považovat za úžasnou a čtivou, druhý může jenom kroutit hlavou nad tím, že autor něco podobného mohl vyplodit.
Mohla bych říct, že doporučuji knihy, které jsou originální. Ale jelikož originalita se dnes špatně hledá, zvláště u YA, stačí mi tedy, když ve mně kniha zanechá nějaký pocit - melancholii, smutek, tísnivý pocit, nadšení, fantazii a touhu ocinout se na místě, kde se příběh odehrává... Pokud jde o nějakou sérii, po přečtení musím cítit lítost, že už je po všem, že už si o tom světě nic nového nepřečtu a že s postavami neprožiju žádný další den. K takovým knihám se zpravidla vracím i zpětně, jsem schopná přečíst si je i několikrát, jen abych si znovu vrátila všechny ty pocity.
Autor, který dokáže takovou knihu napsat, je pro mě dokonalý.
Existují spousty knih, které jsou sice zajímavé, ale po přečtení si řeknu pouze: bylo to fajn čtení. Nezapomenu na ně, ale myšlenek už jim moc nevěnuju.
Ty zpravidla nedoporučuju. Mohou být pěkné, ale nejsou pro mě tolik zajímavé.
Zda by měli dílo někoho jiného hodnotit autoři, těžko říct. Je jasné, že mají trochu jiné nároky, co se týče psaní. Běžný čtenář neregistruje vše. Jakmile má kniha dobrý děj a postavy nejsou křečovité, dá se říct, že není moc co kritizovat.
Autor si k dílu ale sedne a může ihned spatřovat nedostatky, jichž si nadšený čtenář ani nepovšimne.
Je dobré slyšet názor profesionála, běžného čtenáře ale může odradit, zvláště v případě, že hodně dává na názory druhých. Může si říct: tohle je profesionál a ten se v tom vyzná, budu mu věřit a knihu si nepřečtu.
Taky to pak závisí na tom, jestli autor hodnotí subjektivně nebo objektivně.
Subjektivní názor může být dobrý, člověk si udělá obrázek o tom, jak na něj kniha může zhruba zapůsobit. Ale za sebe říkám, že od autora by mělo zaznít jen hodnocení objektivní, to subjektivní ať nechá na čtenáři.

Letní dumání 1 - Sex v knihách pro mládež

7. července 2011 v 23:59 | Neriah
U Abyss je zase další zajímavý projekt s názvem Letní dumání. Dost mě zaujala témata, která v něm jsou, proto jsem se i přes svou nechuť zapojovat se do projektů, opět rozhodla zúčastnit.
Jestliže někdo budete mít zájem zapojit se též, podívejte se sem.

Téma první: sex v knihách pro mládež


V poslední době se téma sexu objevuje v mnohem větší míře všude. Je tedy jasné, že se dotkne i literatury. Co si myslíte o knihách pro mládež, v nichž se o sexu otevřeně mluví? Je to dobře nebo ne? Mělo by se o něčem takovém v knihách psát? A pokud ano, tak jakým způsobem, aby to nenaštvalo rodiče?
Věková hranice, kdy se mládež o sexu dozvídá, se stále snižuje. Kdy ale nastává ten pravý čas přečíst si knihu, v které se sex vyskytuje?
Samotné se mi o tom špatně píše, protože jsem už ve třinácti letech četla knihy o sexuálním zneužívání, přeskočila jsem to krásné období romantiky a prvního líbání, což je myslím škoda.
Moc dobře si uvědomuju, že v té době jsem nic takového číst neměla, připravilo mě to o některé iluze a sama jsem se hodila do kruté reality. Žádné následky to na mě ale nezanechalo, tak je to jedno.
Můj pohled na věc je teď ale asi trochu jiný než třeba většiny rodičů.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, v jakém případě sexuální scény můžou vadit a došla jsem k názoru, že záleží na tom, z jakého důvodu k nim dochází.
Jsou knihy, kde je sex naznačen pouze mírně a to mezi osobami, které k sobě chovají lásku. Nejprve překonají spoustu překážek, aby spolu vůbec mohli být a to, co k sobě cítí je čisté a hluboké. Je to dokonalá, možná mírně naivní představa každého dospívajícího člověka o lásce.
Takové příběhy v nás dokážou vyvolat emoce a touhu něco podobného si prožít. Nelze na nich vidět nic špatného, možná jen vykreslují skutečnost jinak, než jaká mnohdy doopravdy je, ale proč brát mládeži tak brzy iluze?
V tomto případě nevidím důvod, proč by měl sex vadit. Je to věc zcela přirozená a už dávno nežijeme v době, kdy se o něm nesmělo vůbec mluvit.
Pak jsou tu knihy, kde pubertální hrdinové střídají jednoho partnera za druhým. Neohlíží se přitom na city, sex je buď koníčkem nebo prostředek, jak si něco dokázat. O lásce se zde nedá mluvit už vůbec.
Takové věci se ve skutečnosti dějí, o tom žádná. kniha má ale čtenářům nabídnout něco do života (alespoň těm mladším) a tohle chování není zrovna ideální.
Když už je v knize o sexu řeč, osobně preferuju, aby v hrdinech vyvolával nějaké emoce, ať už čistou lásku nebo jen prostředek, jak na chvíli utišit samotu, zoufalství...
Když nejsou v knize sexuální scény vykresleny do detailů, nevidím důvod, proč by si je mládež nemohla přečíst.
Na druhou stranu, jsou knihy, které by mládeži správně do rukou patřit neměly, jako příklad uvedu třeba anitu Blake. Zákazy už ale v tomhle věku stejně nemají cenu.
Rodiče se mnohdy stydí se svými dětmi o sexu otevřeně mluvit a zdá se mi, že tohle je taky dobrý způsob, jak se o něm něco dozvědět.
Každý rodič to však bere jinak. Někteří by nejraději své ratolesti brali knihu, ve které se hrdinové tak akorát políbí, některým je to dočista jedno.
Moje mamka už dávno vzdala odrazování mojí maličkosti od čtení všemožných knih, nakonec přijala, že se už asi nezměním, dokonce mi minulý týden zaběhla do knihovny pro Otrokyni sadistů (to bylo ale možná proto, že už mi bylo nedávno osmnáct). . Moc dobře ale vím, že jestli budu mít nějaké děti, pokusím se postarat o to, aby ve čtení o sexu nepostupovaly tak rychle jako já a nejprve si přečetly něco pěkného o romantické lásce.

Myšlenky spojené s nevěrou jen minimálně

2. května 2011 v 16:57 | Neriah
Před několika lety jsem tvrdila, že nikdy nebudu pít kafe. Teď ho však v určitých obdobích hltám po litrech.
Taktéž bylo nepředstavitelné kašlat na každodenní povinnosti. Teď se na učení ani nepodívám a je mi to fuk.

NIc tam není...

20. dubna 2011 v 21:27 | Neriah
Každé dítě se určitě někdy bojí nějakého toho nic.
Ani já nebyla výjimkou.
Do teď si přesně pamatuji, jak jsem si pod praskáním nábytku, které naprosto nic neznamenalo, představovala všechno možné.
Začalo to vždy tím, že se mi zdála noční můra. Po probuzení ale začal ten pravý horor. Ve snu jsem se nebála tolik, protože jsem nejspíš v koutku mysli tušila, že to není tak úplně realita. Ale jak jsem ležela v posteli, s propoceným pyžamem a vyděšenými myšlenkami, má představivost začal pracovat a musím říct, že velice dobře.
Sny se najednou stávaly skutečností, a i když si to teď u některých přeju, tehdy jsem to nenáviděla.
Mysl mi někdy uměla předhodit vážně děsivé věci.
To jsem si takhle ležela a najednou jsem ucítila, jak se něco dotýká mého chodidla. Od té doby jsem si vždy před usnutím dávala pozor, jestli mám nohy zabalené do peřiny. Bylaj sem si tedy jistá, že už se mě nic nedotkne. Ale nic bylo velice vynalézavé.
Začalo se dotýkat jiných částí těla, které jsem nezakryla. A tak se nakonec stalo, že jsem usínala celá zabalená a málem jsem se nenechala rodiči přesvědčit, ať si nechám na vzduchu alespoň obličej.
Nikdo mi samozřejmě noční návštěvy nic nevěřil. (ach, tolik "n" v jedné větě se mi vážně líbí :D) Ale zpět k tématu.
Neustále jsem byla přesvědčována, že se mě nic nemohlo dotknout, a to zkrátka proto, že u mě nic nebylo. Já si však nedala říct a má fantazie si nic začala představovat ještě víc.
Nic už mě tedy nenavštěvovalo jen v noci, ale i ve dne. Výsledkem pak bylo, že jsem nevydržela sama v místnosti ani minutu. Neustále jsem za někým z rodiny chodila, aby na mě nic nemohlo.
Všechny to pochopitelně rozčilovalo, protože jsem neustále vyžadovala, aby na mě někdo mluvil, jelikož to nicotné ticho bylo zkrátka neúnosné.
A tak se rodiče nakonec rozhodli, že mi to všechno zatrhnou. Přestali poslouchat moje neustálé povídání o nicech, zakázali mi v noci svítit a já musela svou fantazii lehce zadupat, protože jsem se tak moc bála...
Je zvláštní, že si většinou nikdo moc nepamatuje, čeho se v dětství bál. Věřím tomu, že každé dítě s bujnou fantazií si v noci něco děsivého představuje.
Už je ale málo těch, co o tom později dokážou mluvit.
Možná je to tím, že je rodiče vždy přesvědčí o tom, že žádné nic vlastně neexistuje, že se nemají čeho bát, protože v jejich světě nic podobného neexistuje.
Já byla zvláště vnímavá na zvuky. Každé prásknutí nábytku, nebo třeba jen zvuk topení, ve mně vyvolal řadu představ, kterých se můj dětský mozek bál.
Ještě teď, když sedím pozdě do noci u notebooku, se občas nějakého toho praskotu dřeva leknu a vzpomenu si na časy dětství.
Děje se to zvláště ve chvílích, kdy čtu nějaký ten horor. To se pak lekám naprosto všeho a zároveň ničeho.
Myslím, že je škoda, když rodiče odmítají pochopit dětskou fantazii. Vždyť když oni byli dětmi, nebyli jiní. Až postupem času si začali připouštět, že se nemají čeho bát a že žádné nic nikdy neexistovalo.
Ale možná to tak má být.

Zatracené nic

19. dubna 2011 v 8:51 | Neriah
Takové nic prožívám každý den, když jsem nucena o činnost, která se nazývá přemýšlení. Ani byste nevěřili, jak dá něco takového práci, zvláště pak ve chvílích, kdy jsem týrána písemkami z chemie nebo matematiky.
V těchto chvílích si můj mozek zpravidla rozhodne, že ho to nebaví, nebo že je to zbytečný stres a vypne. To je pro mě ovšem poměrně velký problém. Ani byste nevěřili, jak moc těžké je mozek přinutit alespoň k nějaké nevelké spolupráci. Občas se mi dokonce i zadaří, mozek nastartuje jako velmi prastaré auto, chvíli je mrzutý, že ho otravuju, ale i přesto mě nenechá na holičkách, dokud mu neřeknu, že si zase může klidně odpočinout.
Už se ale i párkrát stalo, že jsem neuspěla a mozek se toulál v dálavách, kam smrtelníci nemají přístup.
Pak ho zavolat nemohu. A pociťuji při tom jedno velké, obrovské nic.
Nic je moje oblíbené slovo, hned po ne a nevím. Většinou odpovídám negativně, nebo lhostejně.
Když mi není dobře, všem říkám, že se nic neděje.
Když něco dělám, ostatním stejně řeknu, že nedělám nic. Je to totiž mnohem jednodušší, než říct, že čtu a poté odpovídat na zvědavé otázky ohledně zmíněné knihy.
Některých rušivých emocí se zbavuji také pomocí nic. Prostě je nic obalí, takže mě chrání.
Tohle slovíčko je na jednu stranu hrozně uklidňující.
Když jsem zkoušená, vím, že spolužáci nic z toho nevnímají, takže se nemusím stresovat, že mě poslouchá hodně lidí.
Ve spánku taky nic necítím, pokud se mi zrovna nezdá nějaká nicotná zbytečnost.
Může být ale i hodně negativní.
Nic neumím. Skoro nic mě nebaví. Nedělám nic, protože se mi nechce.
Občas je ze mě nicotný uzlíček nervů.
A pak jsou tu zákazy: nic dělat nebudeš, ničeho se nedotýkej...
A taky podceňování: nic se nenaučíš, nic z toho nezvládneš, protože jsi jedno malé, bezvýznamné nic.
I přesto však mám nic ráda.
Je zajímavé. Nepředstavitelné, neuchopitelné, ale přesto zvláštně fascinující.
A já se zamilovala do tohoto tématu týdne. Je tak trochu inspirativní. A já už se těším, až si přečtu články ostatních blogerů. Nerada jsem ovlivňována články někoho jiného, proto jsem ještě nic nepřečetla.
MOžná ještě něco napíšu. Ale možná taky nenapíšu nic...
Uvidím, na kolik budou mé nicotné nápady realizovatelné.
Loučí se s vámi mozek obalený nicotou nicotných myšlenek, jelikož bude mučen nicotným testem z chemie.

Trochu netolerantní názor jednoho pasivního kuřáka

14. března 2011 v 13:50 | Neriah
Je mi jasný, že se při tomhle tématu blogeři zase rozdělí do několika skupin - jedni budou říkat, jak je kouření hnusný, druzí budou tvrdit, že není větší slasti než si jednu zapálit a třetím to bude jedno.
Nehodlám tu někoho poučovat, jak je kouření zdraví škodlivé, stejně tím nikoho neodradím.
Když vám budu vyprávět, jak děda umřel na selhání plic, protože kouřil 60 cigaret denně, a že druhý umřel na něco podobnýho, navíc se pořád dusil, bude se vám to zdát neuvěřitelné, nebo si z toho nebudete nic dělat a rovnou si jednu zapálíte.
Takže tyhle kecy si odpustím (však oni se najdou blogeři, kteří vám o tom napíšou, klidně i s pomocí tetičky wiky). Najde se tam vůbec něco takového? :)

Diskriminovaní blogeři

1. března 2011 v 9:51 | Neriah
"Diskriminace!!!!" Křičí rozlícení blogeři berouc do rukou myši, klávesnice a kabely, aby si vybojovali právo psát články na téma týdne.

Jsem zrůda. A co vy?

16. ledna 2011 v 1:00 | Neriah
Tak vás po nekonečně dlouhé době zdravím.
Vůbec jsem netušila, že napíšu až po tak dlouhé době, navíc takový nedůležitý blábol, ale třeba tím překonám ten zásek a zase začnu něco psát.
Vážně jsem se nechtěla k tomuto vyjadřovat, ale… Nemůžu spát (haha, to jsem taky četla, že bych měla spát, abych byla přitažlivější, tak já půjdu dělat reklamu na krásu)… A krom toho se taky docela nudím.
Ale abych se dostala k tématu…

Lidičky, buďme originální!

7. prosince 2010 v 17:18 | Neriah
Asi jsem zvláštní, ale já nikdy neměla žádný vzor a rozhodně to nehodlám měnit. Cítím se svobodněji. Přijde mi naprosto zbytečné kopírovat nějakou osobu, když jsme každý originál a můžeme se zachovat podle svého uvážení.

A proč hledat tu nejoblíbenější?

7. prosince 2010 v 9:35 | Neriah
Nedokážu vybrat knihu, kterou bych mohla zařadit mezi ty nejlepší a nejoblíbenější. Měla bych pak pocit, že ostatním křivdím. Samozřejmě je pár knih, které jsem schopná označit za oblíbené, když na to přijde. Ale dělám to nerada.

Máme skype, icq, facebook, email. Opravdu máme k sobě blíž?

16. října 2010 v 16:58 | Neriah
Zamyšlení, které jsme psali ve škole. Paní profesorka nám dala jedno z témat, které bylo u zkušebních státních maturit. Moc dobře se mi o tom psalo, je to dost blízké téma nám všem. Je to nedokončené, protože jsme na to měli necelou vyučovací hodinu. Nijak jsem to neupravovala, nechávám to v původní verzi, abych se měla za pár let nad čím smát.
JInak teď nemám vůbec náladu na psaní, rozečetla jsem další knihu (jak jinak, než autobiografickou), a je to síla tentokrát i na mě. Tak jestli ji dočtu, zas sem o ní něco hodím.
A teď už se pobavte nad zamyšlením, které jsem po sobě ani nestihla přečíst. Snažila jsem se vychytat jen pravopisné chyby.

Proč nemám ráda pohřby

11. října 2010 v 14:50 | Neriah
Někde v komentářích jsem tu psala
, že nemám ráda pohřby, tak teď napíšu proč...
Určitě v tom hraje roli to, že na veřejnosti nerada brečím, své emoce jsem zvyklá pečlivě skrývat. Když kolem mě ale všichni brečí, neudržím se a začnu taky.
To ale není ten hlavní důvod, s tímhle se ještě dokážu vypořádat.

Sen o ztrátě blízkého člověka

19. září 2010 v 17:48 | Neriah
Když mi kamarádka vyprávěla svoje sny, říkala jsem si, že jsem ráda, když se mi žádné nezdají. A to jsem si asi neměla myslet, protože se mi zas po dlouhé době sen zdál. A příjemný zrovna nebyl.
 
 

Reklama