Chcete-li mi sdělit něco, co se netýká článků (dotazy, návrhy, kritiku atp.), pište do zprávy autorovi nebo do návštěvní knihy.

Útržky života

Studentský život

25. října 2013 v 23:36 | Neriah
Znáte to. Spousta lidí jde na vysokou školu nejen kvůli vzdělání, ale také kvůli prodloužení bezstarostného mládí, různým pařbám, diskotékám a podobným akcím, kde je narváno milion lidí, a takový hluk, že pokud chcete někomu něco říct, musíte mu to zařvat přímo do ucha. Shlukují se ve velkých partách a užívají si života. Starosti umí hodit za hlavu a žijí jen přítomností. Jejich heslem je: jsem mladý/á, tak proč si neužívat? Nezdráhají se seznamovat s cizími lidmi, dají se do řeči absolutně s kýmkoliv, navazují povrchní vztahy postrádající hloubku, nezamýšlí se nad svým chováním... A přesně to je něco, co já neumím a nedělám.

Několik nepodstatných zpráviček

2. září 2012 v 0:56 | Neriah
Často se sama sebe ptám, proč si v některých věcech tak věřím, když je to v konečným důsledku k ničemu? A když jde o věc, kterou nakonec zvládnu bez problémů, stresuju se už dlouho předem. Není to pravidlem, ale většinou se s tím u sebe setkávám.
Prázdniny jsou za mnou a já můžu říct, že nic z plánů, který jsem měla, jsem neuskutečnila.
Nancy, měla jsi pravdu v tom, že někdy je lepší neplánovat, protože se může naskytnout něco nečekanýho a moc fajn.
Ale hrozně mě mrzí, že se neuskutečnil ten sraz se všema (Verča možná ví).
Prostě... Když jsem o tom začala mluvit, všichni odsouhlasili, že jo, bylo by to fajn, ale u toho to i skončilo. Nedá se nic dělat.
Do školy se mi vůbec nechce. A není to jen proto, že mě letos čeká maturita. Spíš jde o tu atmosféru na intru. Někdy mi přijde, že je tam dočista mrtvo. Letos má přijít hodně nových lidí, ale jestli budou podobní loňským prvákům, moc radosti mi to neudělá. Na jednu stranu si říkám, že už to tam ten jeden rok vydržím, na tu druhou mám ale pocit, že se tam brzo zblázním. Jsem na sebe hodně zvědavá.
Vždycky, když jsem postoupila do dalšího ročníku, připadala jsem si lehce neskutečně. Že zrovna mně se to povedlo. Ne každý zvládl projít, ale já jsem to dokázala, i když to většinou vypadalo dost nahnutě (snad ani nemusím říkat, díky jakýmu předmětu).
A najednou je tu čtvrťák. Zatím ještě nevím, z čeho budu maturovat, natož abych nějak výrazněji uvažovala o vysokých školách... No dobře, sem tam se nad tím zamyslím a alespoň jsem schopná říct, čemu se chci ve studiu vyhnout, ale jak se znám, všechno to rozhodování nechám na poslední chvíli.
Můj blog možná objevila jedna nevyžádaná osoba. Počítala jsem s tím, že dřív nebo později na mě někdo přijde. U některých mi to nevadí, u některých ale jo a hodně. Nechci, aby četla cokoliv, co tu zveřejním. Ještě nevím, jak to pořeším, ale utíkat odsud zatím nebudu. to je až poslední možnost.
Čím víc lidí z reálu tenhle blog zná, tím víc mě to nutí omezovat osobnější výlevy. Ale možná to nakonec ani taková škoda není.
Následujícím řádkům asi málokdo bude věřit, ale Neriah, která se bojí cizích lidí a vyhýbá se větší společnosti, se rozhodla jít na křest knihy Cesta k mým matkámod Edith Holé. Už teď jsem nervózní a trochu se bojím. Ale doufám, že už konečně osobně poznám některý blogery. Bude to asi hodně zvláštní komunikovat s nima jinak než písemně. A jak se znám, budu nervózní a vystresovaná a budu plácat kraviny a nebo toho naopak moc nenamluvím.
Ještě se musím mile usmát na rodiče a tuhle novinu jim sdělit. Zatím ještě netuší, že se domů plánuju vrátit až v sobotu. Jak se dostanu domů taky teprve musím pořešit. Nechce se mi vstávat moc brzo, ale když zase vyjedu někdy v jednu, doma budu kolem čtvrtý a představa, jak druhý den zase razím do Prahy... Nemám pocit, že by se mi to vyplatilo. Ale uvidím, na tyhle starosti je času dost.
Opět mě naprosto ohromil a naštval můj bratr. Většího idiota jste neviděli. Raději nebudu rozebírat, co zase udělal, ale mám z něj pocit, jako by to s ním bylo horší a horší. Jeho uvažování nad věcma mě fascinuje. Mám ale pocit, že jeho stávající život mu vyhovuje. Ačkoliv jeho výrok, když zjistil, že nebude mít za deset dní kde bydlet, mě dostal. Prý bude bydlet ve stanu. To už je na mě trochu moc. Ale ať si spí kde chce, doufám, že domů už se nevrátí.
Vím, zní to trochu sobecky, ale já si zvykla na život bez něj - až příliš lehce se mi na to zvykalo. A představa, jak zase naruší moje soukromí, můj klid, to není zrovna milá představa. Nechci, aby mě zase rozhodil. A já bych se dala rozhodit lehko.
Doufám, že po příjezdu na intr nebudu mít chuť zaškrtit vychovatelky nebo dokonce nový studenty. Ale věřím, že někdo z nich mě určitě naštve. Vlastně... Krom prváku jsem nezažila rok, kdy by mě vychovatelka nenaštvala. Protože nemám chuť se s ní hádat, doufám, že letos se jí to nepovede.
Zatím se tu mějte a nejspíš se vám ozvu z intru, pokud bude čas, což nemůžu zaručit.

Mimochodem, v srpnu jsem úplně zapomněla na to ,že můj blog oslavil druhý narozeniny. Neuvěřitelný, jak rychle to uteklo.
Takže, přeju ti vše nejlepší, blogu. A snad mi ještě nějaký ten čas vydržíš.

O táboře

25. srpna 2012 v 12:41 | Neriah
Doma z tábora jsem už týden, ale až teď jsem byla konečně schopná o něm napsat. Jsem hrozná, já vím. Ale hlavně, že jsem to vůbec dokončila. Kdo nerad čte dlouhý články, ať snad ani nepokračuje. Můj chaos je totiž poněkud delší.
Na začátek rozhovor s Punerank:
"to jedeš na ten autistickej tábor?"
"Ne, to je pro nevidomý děti."
Z tábora píšu...:
"V chatičce máme čtyři autisty..."
No ale řekněte, kdo to mohl tušit? :D Svoji psycho družinku, jak nám přezdívali, jsem si vybrala dobrovolně,
protože jsem věděla, že se tam nějak uplatním. Zvládnout ve dvou šest dětí, co potřebujou nějakou tu péči, by
se nejspíš jen tak nedalo, a tak jsem přibyla jako třetí do party.
Já vás hned na začátek nechtěla takhle šokovat, vážně ne. :D Když jsem říkala, že to není tábor, jaký si asi
většina z vás představuje, asi vás nenapadlo něco takovýho. Jela jsem jako praktikantka nebo instruktorka či
jak se tomu říká, vyberte si. Instruktoři bývají nevidomí a dětem předávají nějaký svoje zkušenosti a učí je to, co
by měly v životě zvládat. Kdo nevěděl, že jsem nevidomá (a já už to tu zmiňovala), těm se omlouvám za další
šok :D. A teď se přesuneme dál.

Na dva týdny sbohem

3. srpna 2012 v 14:28 | Neriah
Ahoj...
Nemyslela jsem si, že tento článek vůbec stihnu dopsat, na poslední chvíli totiž dělám spoustu věcí - píšu, balím si věci, čtu Pána prstenů (a nekamenujte mě za to, že ho zatím nemám dočteného)... A to není jediné, vlastně teprve sháním vše, co asi tak budu na táboře potřebovat.
Ano, čtete správně, Neriah jede na tábor. Už zítra.
Někteří z vás to nejspíš již tuší/tušili, ale píšu vlastně hlavně proto, abyste mě od zítřka čtrnáct dní nesháněli na netu, nebudu k němu mít přístup (ani nevím, jestli budu mít signál na mobilu, ale to snad jo), a taky abych se vypsala ze svých počínajících obav, protože je to přece jenom tábor, kam jsem jezdila jako účastník a někteří jedinci si mě pamatujou už jako hodně malou, a mám-li být upřímná, ne zrovna samostatnou osobu. Vlastně, většina z nich mi neustále dávala najevo, že jsem údajně rozmazlená (a to proto, že jsem nejedla spoustu jídel, ze kterých se mi dělá zle, jen co si na ně vzpomenu), že jsem nepobrala zrovna moc odvahy a ani s tou samostatností to není nejlepší. No, od těch dob uplynulo nějakých těch pár let (a tím nemyslím dva roky), ale i tak mám obavy, jak mě mezi sebou přijmou.
Už jednou jsem dětičky na táboře terorizovala, to bylo ovšem jinde a s jinýma lidma, a řekla bych, že to bylo i o dost volnější - neměla jsem zas tolik povinností a dalo se to zvládnout.
Nicméně, teď se to bere o dost vážněji a ode mě se nejspíš očekává něco jako zodpovědný přístup (o což se můžu pokusit), a taky samozřejmě snaha o nějakou aktivitu ve vymýšlení her, plánování programu atd (což bude trochu horší). dostali jsme za úkol každý vymyslet nějakou hru do nepříznivého počasí, no já zatím nemám nic, v hlavě lehce vymeteno. Ale jako omluvu berme fakt, že nevím, jaké pojedou děti (jakých schopností, věku atd), takže nevím, pro jakou skupinu zhruba vymýšlet.
Snoubí se ve mně očekávání, nadšení, že nakonec nebudu jen doma, s obavami jak to celé nakonec dopadne, jestli to tam opravdu zvládnu, mou vinou se něco nepokazí atd.
Jsem moc ráda, že nepojedu sama, že tam budu mít lidi, kteří jsou fajn a co na tom, že jsou jen dva, nebo spíš dvě. Kamarádka mě uklidňovala, že to zvládnu, že kdyby někdo něco proti mě namítal, zastane se mě (já osobně nevím, jak bych reagovala, kdyby se do mě někdo vyloženě odmítavě pustil), druhá kamarádka taky byla nadšená, že jedu...
Na čas mě to uklidnilo, nicméně teď, den před odjezdem, na mě zase chmury padají a já vůbec nevím proč.
Ještě jsem se vlastně ani nepochlubila, jak jsem se vůbec k tomu táboru dostala. Celý srpen nebyla zrovna veselá vyhlídka, spíš bych zůstávala sama a společnost bych tak trochu ignorovala, ale napsala mi jedna z kamarádek, že jet nemůže a jestli bych nechtěla místo ní, že nikoho nemůže sehnat. Já souhlasila, tehdy ještě nadšená a bez obav, záleželo ale ještě na tom, jestli mě hlavní vedoucí vezme. Za zhruba ty tři dny se mi to v hlavě trochu rozleželo, zvlášť proto, že jsem se dozvěděla, kdo ještě jede (a tím nemyslím děti, těch se zatím naivně neděsím). V pondělí mi volalo několikrát nějaké cizí číslo, ale v tu dobu jsem u sebe telefon neměla, a nepřijaté hovory od neznámých čísel ignoruju - beztak to byl určitě zas operátor s nějakou nabídkou, o kterou nestojím, myslela jsem si. Druhý den mi ale to samé číslo volalo zas, a i když mám tendenci neznámá čísla celkově ignorovat, překonala jsem se a zvedla to. A ona vedoucí, která se mi pokoušela asi pětkrát dovolat. Já očekávala mail a upřímně mě dost zneklidňovalo, že zatím ještě nic nevím a už jsem rodičům říkala, že nakonec asi nepojedu. Jak jsem se mýlila.
No, a tak tu teď sedím, trošku se bojím, ale i tak nelituju, že jsem v poslední chvíli neodmítla, což bych možná ještě mohla, ale... cítila bych se i dost blbě.
Bude to taková zkouška. Jestli to zvládnu, nebudu se pořád něčeho obávat... Myslím, že když zvládnu tohle, bude to takový menší krok dopředu a přiblížení se společnosti, a já jsem odhodlaná se o to pokusit.
Jen se cítím tak nějak... Provinile? Ačkoliv je to blbost a já to moc dobře vím. Logicky jsem se na programu podílet nemohla, když se vše plánovalo už v červenci a to já ještě vůbec nevěděla, že někam pojedu. Nejsem jediná, kdo nic neudělal, a taky nejsem jediná, kdo pořádně ani neví, co se bude dít (prý se vše dozvím na místě). A to mi taky trochu vadí - ráda bych už něco tušila předem...
Nemám ráda nečekaná překvapení, ale snad to zvládnu. Začínám se podezřele opakovat, tak je už nejspíš na čase článek pomalu ukončit.
Nic jsem tentokrát nepřednastavovala, jednak jsem nestíhala a ani bych nejspíš neměla co psát, krom knížek, samozřejmě. Ale ty nechám na konec srpna. Teď už bych to beztak nestihla, teprve určitě zjistím, kolik věcí mi chybí a děsím se toho, že bych ještě měla jít něco dokupovat.
Ještě musím promyslet, jestli pak napsat trochu oficiálnější článek, kde bych trochu nastínila, o jaký tábor se jedná, což by ovšem znamenalo zase o trochu víc odhalení mého skutečného já (ačkoliv co já si dělám za starosti - většina mých čtenářů moje pravé jméno zná a něco málo si tak může dohledat, i když toho taky není zrovna moc)... Nebo sepsat jen pár historek, útržků vzpomínek a tak. To ještě uvidím.
Tak se s vámi loučím, musím toho ještě spoustu stihnout...
Mějte se tu krásně :)

Všude dobře, doma nejlíp

23. července 2012 v 18:11 | Neriah
Dnes jsem se vrátila z týdnového výletu u babičky. Bylo to několik hodně rozporuplných dnů, kdy jsem se buďto nudila, byla jsem naštvaná nebo mě něco mrzelo... A řekla bych, že smsky, které jsem neustále psala, obsahovaly víc slov, než kolik jsem jich řekla, nepočítám-li den, kdy jsem se sešla s Verčou, to jsem nevěděla, kdy mám s mluvením přestat a klidně bych tam vydržela i do půlnoci.

Tak tam se s dovolením nepřizvu.

25. května 2012 v 18:53 | Neriah
...řekla jsem, jakmile mi K. povyprávěla, koho chce mít Teri na oslavě narozenin. Vyznělo to dost divně, protože já nejsem zrovna někdo, kdo by se bez pozvání někam vnucoval. Nicméně, ta hláška se okolí líbila, ani nevím proč, tak ji sem musím dát.
V poslední době pociťuju, jak to ve mně vře, ten vztek, kterej jako flegmatik umím ovládnout, ale jednou za čas vybuchnu a ve vzteku řeknu i to, co by mě nikdy nenapadlo.
Zapříčiňuje to několik zdánlivě nesouvisejících a hlavně ne zas tak hrozných věcí.
Nemám ráda, když se o mě někdo přehnaně bojí a pořád mi píše, jestli jsem v pořádku a když pět minut neodpovím (no pardon, tak jsem byla zrovna zkoušená a nebyl čas, mimochodem, dostala jsem dvojku a to jsem si to ani jednou nepřečetla), tak z toho hned šílí, že jsem div ne mrtvá nebo jakýma představama to trpí. Pak se ještě ptá, jestli mi může zavolat, ale já s ním mluvit rozhodně nechci, nestojím ani o lítost, ani o neustálý omluvy za nic a už vůbec ho nechci vidět, i když jsem mu slíbila opak a nechci ho vůbec řešit, což ovšem nejde, když mě neustále otravuje.
Spolubydlící mě deptá už svou přítomností, ale co mě teď nehorázně vytáčí, tak to, že když otevřu okno dokořán a jdu na minutku pryč, hned to okno zavře na ventilačku, aby mohla poslouchat tu svoji hudbu a dělat přitom prapodivný pohyby. Aspoň tak si to odvozuju já, protože proč by to jinak zavírala, zvlášť, když je v pokoji přímo tropický vedro, než že nechce, aby na ni bylo do toho pokoje vidět.
Trošku mě vytáčí i K. Tím, že se na ni nemůžu vždycky spolehnout. Že někam s jednou holkou jde a nechá mě stát na ulici na cizím sídlišti, kde to vůbec neznám a čekám tam pak čtvrt hodiny než se vrátí. Tím, že neumí poslat někam kluka, kterej si myslí, že si na ni může dovolit všechno a ještě mu na ty jeho kecy odpovídá a pak je akorát vydeptaná. Tím, že neustále řeší to, že Teri řeší Martínka, čímž ho vlastně taky řeší, i když tvrdí, že zmínky o něm ji štvou.
Vím, že něco si beru možná moc, ale jak se to začne všechno hromadit, vnímám to trochu přecitlivěle.
A do toho mě ještě seřve v autobuse nějakej chlap, protože jsem si sedla na jeho místo k oknu, kde on měl místenku. Já teda nevím, ale přijde mi dost divný sedat si směrem do uličky, složit tam svoje batohy a pak, když někdo přijde, všechno odklidit, aby mohl projít a totéž opakovat při jeho výstupu, protože šel dřív než já. A na omluvu a návrh, že já se s ním teda klidně prohodím, takovým naštvaným tónem řekne, že to zase nemusím. Tak co ti lidi vlastně chtějí? Já se v nich vážně nevyznám...
Na druhou stranu to zase vyvažuje pár radostí, jako třeba to, že brácha úspěšně udělal svářečský zkoušky, což mě, přiznám se, dost překvapilo, trošku jsem ho podcenila. Teď je ovšem otázkou, jestli mu to k něčemu bude a popadne příležitost jít pracovat, i když trochu dál než doposud.
Dneska mě profesorka pochválila, že se v angličtině zlepšuju. Mně to teda zrovna nepřijde, ale brát jí to nebudu. Mám spíš pocit, že si mojí maličkosti všimla teprve teď, protože mě začala nějak moc vyvolávat.
V neděli si konečně koupím novej batoh na notebook, už ho potřebuju. Ten starej se tak trochu rozpadá a nejsem si jistá, jak dlouho by ještě vydržel.
Miluju dnešní počasí. Fakt. Ani moc horko, ani zima, i když mamka mi tvrdí, že je hrozná kosa a ať si zavřu okno. Ani mě nehne!
Získala jsem zas další inspiraci na čtení.
Sapkowského kánon fantasyje rozhodně něco pro mě. Od včerejška ty knížky projíždím, dávám dohromady to sehnatelnější, nadávám na to, že většina není v knihovně a stydím se, že toho tolik neznám.
Něco z toho mě dokonce zaujalo natolik, že jsem měla chuť hned začít číst, jenomže žádná z knih za mnou na intr nepřišla.
Aspoň mám pro jednou na čas co dělat. Tuhle pro mě povinnou četbu si nechám líbit.
Zase se mi zdají dost chaotický sny. Vysvětlete mi někdo, proč ke mně vždycky ve snu mají výtahy negativní vztah? Vždycky mě buďto vyklopí za jízdy a neptejte se mě, jaký to je, nebo se někde zasekne a já tam čekám sto let. A nebo se ho prostě bojím, jako nějaký živý bytosti.
Podivuju se, že jsem vydržela tak dlouho nenapsat, zvlášť když inspirace bylo tolik. Ale většinou jenom tehdy, kdy nebyla možnost si cokoliv poznamenat. Zase mě chytá nějaká psavá nálada, takže tu budu otravovat nezdravě moc. Teď už bych ale mohla svůj blábol ukončit, jdu se totiž konečně najíst (proč říkám konečně, když nemám hlad, to netuším).

Syndrom nenechavých chapadel

23. května 2012 v 21:04 | Kanibal
Zdar. Ani byste nevěřili, jak těžký pro mě je teď napsat tenhle článek. Těch nedokončených verzí mám několik, ale ani jedna z nich není ta pravá. Někde toho prozrazuju moc, někdy zase skoro nic neříkám... Nevím, jak svoje myšlenky zformulovat, abyste je pochopili. A pak si zase říkám, co na tom vlastně záleží, vždyť si sem můžu psát co chci... A je úplně jedno, jestli to někdo pochopí.
Jenomže, moje nespokojenost mi dává najevo, že mám tento článek psát tak dlouho, dokud nebude aspoň trochu normální - alespoň z mýho hlediska ano.
Teď přemýšlím, jestli se něco podobnýho o některým z mých článků dá říct, ale na tom nezáleží.
Když tohle píšu, vlastně ani nemám chuť sdělovat svoje zážitky, protože jich bylo tolik a já nevím, jak začít.
Že by nadpisem článku?
Začalo to celkem nevinně na cykloturisťáku, kde jsme se třídou a ještě jinou třídou byli. To, že byl celý pobyt děsivý, prozatím ponechám stranou. Ten první den jsme si tak nějak povídali a musím říct, že to bylo fajn. Mohla jsem tak spolužáky poznat úplně z jiný stránky, než obvykle ve škole. Od tý doby jsem už byla jenom kanibal, spolužák devítiocasá liška a další raději jmenovat nebudu. Všichni si museli (a musí stále) dávat pozor na mou speciální vražednou vidličku, která se po celou dobu těšila, až někoho probodne. Třeba ty prváky, co s náma byli. Tehdy taky vznikl název článku, ačkoliv kde se vzal, to už radši netuším. Říkali jsme toho totiž tolik... A nic z toho nedávalo smysl. Ne, že by to někomu z nás vadilo. xD
Vtipní byli prváci, kteří si koupili pivo a pak je chytila policie. Skoro mi až bylo líto, že jsem u toho nebyla, protože jejich reakce stála za to.
Další, tentokrát poněkud děsivější zážitek, se stal někdy další večer. My si takhle sedíme v jídelně, pijeme Kofolu a kecáme, vedle u stolu sedí dělníci ubytovaní ve stejným penzionu a jedna z prvaček si obleče zelenou pláštěnku a jde se v ní ukázat profesorům sedícím téže v jídelně, tvrdíc, že jsou to svatební šaty. Dělníci se dívají poněkud... Zaraženě a profesoři se div nechtějí schovat pod stůl (a nejen oni). :D
Jeden večer taky došlo na hraní flašky, nicméně jen na otázky, protože úkoly mě vždy děsily. Měla jsem problém s vymýšlením něčeho, co by mě fakt zajímalo a normálně by mi na to člověk neodpověděl. Jeden ze spolužáků to schytal nejvíc, chudák. Asi proto, že přísahal, jak bude ve všem upřímný.
Ptala jsem se ho, do jaký knižní postavy se zamiloval a chtěl ji mít ve skutečnosti. :D Asi tehdy mě začal nenávidět. xD
I přesto však, když se ho jeden kluk zeptal, kdo mu připadá z celýho pobytu nejnormálnější, řekl mě, což doteď nechápu a ještě mi to bude muset vysvětlit.
Největší změnu jsem ale registrovala u spolužačky, jediný další holky ve třídě. Normálně je dost nekomunikativní kvůli jejímu zadrhávání v řeči a některým negativním reakcím okolí, ale tady se rozmluvila. Skoro jsem ji ani nepoznávala.
Měli jste ji vidět, když si koupila v restauraci horkou čokoládu.
Skoro jsem měla podezření, že do ní přihodili nějakou drogu. Z její v tu chvíli špatný nálady se totiž najednou stala extrémně dobrá a její chválu jsme se spolužákem poslouchali po celou dobu, kdy jsme v restauraci pobývali.
"Jé, ta čokoláda je ale dobrá. A ta šlehačka. Hmmm, já si dám ještě jednu," opakovala neustále dokola myslíc si snad, že nás tím přiměje taky si ji koupit. Nejvíc mě ale beztak pobavila věta, že by nesnesla, kdyby v tu chvíli umřela a ta čokoláda by byla nedopitá. :D
Komentář si zaslouží ještě návštěva knihkupectví. Spolužák se přihrnul k regálu s fantasy, kde fantasy nebylo, alespoň ne knihy, co by za něco stály. Za to ale našel cosi s názvem Deník úúúplně obyčejnýho upíra nebo tak nějak. A začal předčítat.
Moc si z toho nepamatuju, protože větší šílenost snad už ani existovat nemůže. Ale stačilo něco ve stylu:
"Šli jsme na výlet a já po cestě upadl, což byla otrava, protože jsem si zlomil ruku a než to srostlo, trvalo to dvě minuty a to bylo trapný."
Hystericky se chechtat, brečet, probodnout autora vražednou vidličkou - co si vybrat? Doteď nevím.
Prosím, řekněte mi, že jste to nikdo nečetl. Prosím. :D
Co vám tak ještě sdělit...
V pondělí jsem se byla podívat u maturit. Heh. Sakra. Asi tak bych charakterizovala svoje dojmy. Já prostě neumím mluvit. A neumím a je mi jedno, že ostatní říkají, jak to příští rok zvládnu. Třídní říkala něco ve smyslu, že se tam máme jít podívat, abychom nasáli tu atmosféru. No, to se povedlo... A já už teď vím, že se budu učit až na poslední chvíli, kdy to bude k ničemu. A i když to vím, uvědomuju si, že s tím asi nebudu mít vůli něco udělat.
Mimochodem, poraďte... Jak se zbavit někoho, kdo už vlastně ani moc neotravuje, ale to jen proto, že nechodím na skype? Já ho nechci mazat, protože nemám chuť vysvětlovat, proč jsem to udělala, ale zároveň tam nemůžu jít, protože by hned začal... Jak se mám, že má o mě strach atakdál. Prostě samý kraviny. Někomu možná přijde fajn, když má o něj někdo starost, nicméně já mezi ty jedince nepatřím. Spíš mě to ještě obtěžuje. Ale to je asi jenom nějaká moje prapodivnost... toho si nevšímejte. xD
Jo a ehm, snad se příště ozvu dřív než skoro za měsíc. Ale když já prostě psát nemohla.
A: Mohla, ale nechtěla.
N: Buď zticha.
A: Nene, ani mě nehne. Jednou sem ze zlomyslnosti dám to, co psala...
N: Jdu to smazat.
No nic, jdu se učit biologii a přemýšlet nad tím, jak profesorku přemluvit, aby to tu s náma ten poslední rok dotáhla... Já prostě nechci jinou, nechci!
PS: Jsem šťastná. Konečně budeme mít příští rok volitelný předmět, který chci a ne nic, na co bych nadávala, ačkoliv i na literárním semináři určitě najdu nějaký to negativum...

Horečná aktivita v praxi

28. dubna 2012 v 17:19 | Neriah
Ahoj. Není čas. Nebo teď už asi jo, ale nebyl. A nebude.
Konec školního roku není vůbec oddychovej, jak si každej rok naivně myslím. Naopak, zatím je to nejstresovější období vůbec. Dva dny v kuse jsem plácala dohromady seminárku, na kterou jsem měla celej školní rok. Profesorka z ní nebude mít radost, posledních pár stránek už rozhodně není psanej mýma slovama, ale něco jsem tam naházela z knížky, něco z netu, už prostě nebyl čas nic upravovat. Ani jsem neměla energii se radovat, že je to za mnou.
Ještě jsem pak musela dodělat jeden projekt, zlatý hodiny informatiky, kdy mám na všechno aspoň trochu času.
Do toho se spolubydlící rozhodla, že mi uleví od stresu a pomůže mi s mejma úkolama. Jenomže to byste ji museli znát, abyste pochopili, proč je to tak k smíchu. Pomoc mi nabízelo víc lidí, ale já odmítla. Nepopírám, že by se mi občas hodilo, aby za mě někdo něco vypracoval, ale... Pak už by to nebylo moje. Nevím, jak svoje pocity popsat. Ale rozhodně vím, že kámoška by všechno brala z netu, kde skoro nic není. A já tu práci potřebovala mít aspoň trošku na úrovni, i když to ode mě zní dost podivně.
Zatímco jsem seminárku vypracovávala, můj mozek se mě neustále snažil od práce rozptylovat. Přepadla mě jakási nezvladatelná chuť uklízet. Sice jsem vklidu seděla, ale zabývala jsem se představama, jak už začnu vozit domů všechny ty věci, který nepotřebuju, jako například rukavice, který jsem snad na sobě ani neměla - nemám je ráda.
Ale nic jsem pochopitelně neudělala.
Ve čtvrtek večer, kdy jsem měla pracovat na časopise, ale už neexistovala žádná energie, kterou bych do toho mohla vložit, psala jsem si s kámošem. Tak normálně. Stěžovala jsem si, on taky, a vlastně to bylo v pohodě. Pak ovšem spolubydlící začala po skypu volat s nějakou kamarádkou. A tak jsem se dozvěděla, že si pamatuje dobu zabíjení mamutů a mor v roce 1911 (já nejsem žádnej historik, ale tohle je dost i na mě) a pak, že má pocit, jako by si ji rodiny v porodnici vyměnily a dál... Něco si ještě pamatuju, ale už to radši nebudu rozebírat, protože větší blbost jsem v životě neslyšela.
K. mi půjčila flešku a já ji asi ztratila, haha. Zabije mě. Musela zůstat ve třídě, kde budou příští tejden maturanti, díky čemuž se tam vůbec nedostanu a fakt si ani nejsem jistá, jestli tam je. A případně kde tam je. Já si to nepamatuju. Jediný co vím je, že ji musím najít.
Se spolužákem jsme se zbláznili. U něj je to možná ještě šílenější než u mě. Domluvili jsme se, že spolu budeme chodit do posilovny. Chápete to?
Naprosto líná Neriah, která se cvičení věnuje jenom z donucení ve škole, a kluk, kterej viděl sport tak maximálně na monitoru počítače, protože od něj se nehne na krok.
Taky už jsem se po stý rozhodla, že začnu něco dělat s tí msvým stravováním. Doma se přejídám a ve škole zase jím jenom tehdy, kdy nejsem líná něco si udělat. Na jídelnu se spolehnout ale nemůžu, stačilo mi slyšet z vyprávění o čtvrteční večeři - brambory s rýží a těstovinama. Asi nějaký zbytky od oběda, nebo co.
Dneska má bratr jednadvacátý narozeniny. Vážně, nechápu, jak to mohlo tak rychle utýct. Děsí mě to. Měl původně přijet na oběd, ale nakonec napsal, že se objeví až zítra, protože dneska je zklamanej životem. WTF?
S mamkou jsme přemýšlely, co mu dát k narozkám. V poslední době se dost zajímá o astrologii, numerologii, meditace a o všechna témata, kterejma dokáže nějakým způsobem omluvit, proč je takovej, jakej je. Nedávno tu dokonce byl, aby se zeptal, podle čeho mu rodiče vybírali jméno. Prej si četl nějakou knížku o karmě a tam se dozvěděl, že jeho jméno má karmu špatnou. Další WTF?
Jako já ho nechci v takovejch blábolech podporovat, protože by si měl zkrátka uvědomit, že za jeho povahu a problémy nemůže ani jeho jméno, ani hvězdy, ani já nevím co/kdo, ale může za to jedině on sám a místo hledání výmluv by se měl zaměřit na napravování všeho, co dokázal během svýho krátkýho života zkazit. Ale jemu něco vysvětlovat, tak se jenom urazí a příště už vám nic neřekne. Tak to nechám bejt.
A klidně mu nějakou tu knížku o hvězdách, osudu a bůhví čem koupím. Jenom se v takový literatuře vůbec nevyznám, nic podobnýho nevyhledávám a ani v budoucnu to nemám v plánu, tak nevím co vybrat.
Řeknu vám, že díky tomu stresování v poslední době jsem něco zjistila, ačkoliv si nejsem tak úplně jistá, zda svůj poznatek dokážu někdy zužitkovat. Čím víc toho mám na práci, tím víc mám času. Možná to zní teď jako blbost, ale ona není. Jakmile člověk dokáže svůj den naplnit činností, která má nějakej smysl, a vůbec nezáleží, jestli ho baví nebo ne, čas začne utíkat tak nějak... Jinak. A většinou pak je ještě rád, že má chvilku volna na nudění se, protože chvilka k odpočinku je vysoce ceněná.

Psycho sny se rozhodly obtěžovat mou maličkost a tak se má maličkost rozhodla obtěžovat blog.

12. dubna 2012 v 17:35 | Neriah
Sněží, sněží vzpomínky...
Ne, jenom sníh. A to včera bylo tak teplo. Ale to se mi možná jenom zdálo, protože jsem byla celou dobu doma.
Blbý počasí, blbá škola, blbá lenost =blbá já.
Radši nebudu rozebírat do detailů sny, který se mi posledních pár nocí zdají. Myslím, že pro představu stačí mrtvá osoba, ukousnutá ruka, budova základky, profesorka na děják, prášky na spaní, noční můry a tak. Bylo tam toho ještě víc, třeba ten divnej kluk, co mě odtáhl do čajovny, kam jsem se zapřísáhla, že dlouho nepůjdu, jsou prostě místa, kam kvůli vzpomínkám ještě pořád nemůžu...
A kvůli vzpomínkám toho nemůžu hodně - třeba vzpomínat ne. Včera se jedna nenápadná vzpomínka vynořila, vypadala neškodně, já se začala usmívat a najednou mi došlo, že on tam figuroval taky... Často nám pak sloužila k pobavení.
Někdy si myslím, že je to horší než předtím. Teď po čase už na něm dokážu vidět ta negativa, vzpomenout si na ten vztek, když něco dělal, to jsem ze začátku nedokázala. Ale s tím mi dochází, že to dobrý, co jsme spolu prožili, už nikdy prožívat nebudu. Že tu není. Dřív jsem to brala vklidu, aspoň když jsem byla doma. Protože doma jsem si mohla říkat: uvidím ho v Praze. Ale teď už vím, že to tak není. Než bolest je to spíš prázdnota.
A já ty sny tak moc nechci. Protože i když tam je, většinou je s tím spojený ještě něco, jako třeba ta šelma, co mi hryzala ruku a pak spousta skrytých obav, na který si ani neodvažuju pomýšlet. Jestli si to teď vybavuju dobře, ta šelma ruku nehryzala mně, ale na tom vlastně nezáleželo, protože jsem tu bolest cítila. A už se vám někdy zdála noční můra v noční můře?
A mluvili jste ve snu s člověkem, co už nežije, vy jste to věděli, ale on se choval, jako že se nic nestalo?
Po probuzení mám pak pocit, jako bych to nebyla já.
Dneska jsem se pokusila jít spát v jinou hodinu, protože předtím jsem usínala zhruba ve stejnej čas. Nevím, jestli to zabralo, nejspíš ne, ten chaos je ve mně pořád, jen si to nepamatuju. Aspoň že tak.
Vzpomněla jsem si na to, jak včera Sikar na facebooku psal, že máme při psaní využít jako inspiraci naše nejhorší noční můry. Že bych to někdy vyzkoušela?
Tak to by mohlo na úvod mých stížností stačit. Zbytek šílených snů, pocitů, myšlenek a nevím čeho ještě si radši nechám pro sebe.
Pominu i to, že jsem za ty dva týdny, co jsem doma, zase nic neudělala. Pak se nesmím divit, že si mozek vymýšlí podobný kraviny, když ho ničím nezatěžuju.
Říkám si, že by bylo nejlepší začít znova. Jestli se mi příští rok zadaří matura, odejít z Prahy jinam, kde nikoho nebudu znát. Pro mě by to byl stres, o tom žádná, ale nějakým způsobem se sebou potřebuju něco udělat. I za cenu stresových začátků. Měla jsem jen jednu možnost začít znova. To když jsem na základce odešla do Prahy. Jenomže to já nemůžu počítat.
A nechci já zas utíkat jenom sama před sebou?
Na tom vlastně nezáleží. Teď už ne.

Víte, někdy je docela zajímavý pročítat si, co jsem kdy napsala. Teď nemyslím to, co je na blogu, dala jsem si zákaz to číst, jinak bych polovinu smazala. Ale jde o to, co mám v rozepsaných a smazaných článcích. Je to docela zábava. Většinou to jsou věci, který bych sem na blog ve skutečnosti dát nemohla, protože by těch pár čtenářů, který mám, určitě uteklo. A taky, nechci, aby si to mohl přečíst úplně každej, kdo můj blog najde.
Ale některý úryvky...... Musím vám sem dát aspoň tohle. Psala jsem to už pár měsíců zpátky a je jedno, k čemu se to vztahovalo. To není podstatný.
Rodiče říkaj... Vždycky si uvědom, že jsou i horší věci...
No a já si to říkám. Fakt! Jsou horší věci, tak si sakra už nestěžuj a smiř se s tím...
A nic, je to, jako bych si nic neřekla.
Takže to prostě nepomáhá.
Ale je zvláštní, že bych někdy takovou radu taky byla schopná dát. I když je úplně blbá.
Haha... Mám sama ze sebe dost. A to ještě nepočítám hlášky jako: chodím do školy pro vyšinutý blázny a název článku Odpovědi neexistujou...
U některých článků zas nevím, o čem měli původně být, takže po otevření čehosi s názvem "Těch je" jsem očekávala aspoň vysvětlení... A ono tam je jenom to, že mi není dobře.
*Udělala si v článcích trochu pořádek, i když pár blábolů si tam nechá*
Objevila jsem jednu zajímavou challenge... *už zase? Vždyť nepíšeš ani do KVMM*
Sakra. Ale vždyť mě tak zaujala. Jsou tam sice otázky na který odpověď neznám, ale jsou dobrý. A mohlo by být fajn si nad nima popřemýšlet.
Teda ono to je prý meme, jak teď čtu, ale protože nevím co to je, tak na tom vlastně ani nezáleží. :D A taky, už to začalo někdy před sto lety, ale protože já vždycky všechno objevím se zpožděním... A ono je v podstatě jedno, jestli se zapojím teď nebo za rok a jestli budu příspěvky dávat každej den (což určitě nebudu, já jsem pomalá a líná), jde o to zamyslet se (další věc, kterou neumím a kterou bych se měla naučit).
Dám vám sem odkaz, třeba se někdo z vás taky přidá a nebudu v tom sama :D *Děláš, jako by ses už definitivně rozhodla!*
Tady to je. A děste se mých odpovědí. :D
Sama se jich děsím, protože u některých ani odpověď neznám a pochybuju, že kdy znát budu. Zaujal mě ale třeba bod číslo 23 - Kniha, o které říkáš, že jsi ji četl/a, ale není to pravda. :D Někdy to fakt tvrdím, abych nebyla za debila, a přitom vůbec nevím, o čem je řeč. Těžko říct, , proč to dělám. Vždyť by bylo mnohem jednodušší přiznat, , že to neznám a nepřetvařovat se a nadšeně nechválit něco, co by se mi třeba ani nelíbilo.
A ještě je zajímavý tohle: Kniha, která nejvíce připomíná tvůj život. Na to odpověď neznám. Můj život je tak prapodivnej, že tu knihu nejdřív budu muset napsat, abych ji mohla uvést.
*Tak co, zapojíš se?*
Dej pokoj. Teď bych se měla zabývat jinýma, a taky dost podstatnějšíma věcma.
No nic. Jak jsem předpokládala už ve chvíli, kdy jsem článek začala psát, nesdělila jsem vám nic, co by vás nějakým způsobem obohatilo nebo bavilo nebo nevím, co ještě, a tak už bych to měla useknout a zaměřit se třeba na psaní seminárky, to by bylo mnohem užitečnější.
*A nebo bys mohla začít psát ten časopis.*
ÁÁÁÁ, já už zdrhám...
Mějte se tu a zase jednou za sto let, až budu mít důvod ke stížnostem nebo článek o knihách.

*Už bys sem mohla napsat taky něco jinýho, než jen kecy ze života. Koho tyhle články zajímají? Mě ne!*

26. března 2012 v 19:38 | Neriah
Sakra, to jsem zase jednou začla probírat odkazy, který jsem si vždycky někam uložila, protože jsem je nechtěla dávat do oblíbených tady na blogu. Řeknu vám, že jsem ještě pořád dost překvapená z toho, kolik blogů už není, kolik jich je, ale co se na nich změnilo, a nejvíc smutno je mi z toho, že u některých se nezměnilo nic a je to pořád tak strašně mizerný.
Nejvíc mě mrzí odchod Cady, respektive úplný zrušení jejího blogu. Měla jsem ji ráda, i když jsem u ní nezanechala ani jeden komentář. Chtěla bych, aby se měla jednou dobře, a ne tak, jak se má teď. Ale to je jedno. Nevím, jestli někdo z vás její blog znal, typla bych si ale, že ne.
Chybí mi ještě pár dalších, ke kterým jsem chodila, když mi bylo smutno, abych se rozesmutnila ještě víc, o některý mám trochu strach, protože to, co si prožívali, vůbec není sranda...
Ale to jsou ti blogeři, co když odejdou, už nikdy nedají vědět. ti, který si na netu jen tak nevygooglíte, když se rozhodnou, že nechtějí být nalezeni. Ačkoliv jeden čas jsem dokázala jednu blogerku stopovat asi po čtyřech blozích, pak už mi taky zmizela.
budu teda jenom doufat, že to u nich jednou bude lepší. Snad! I když vím, že je to naivní přání.
Dál...
Podívala jsem se na stránky základky a nestačila jsem se divit. Jednak tam přibyl další školní časopis, kterej vždy tvoří deváťáci, hm, no přibyl tam už v červnu, ale já tam strašně dlouho nebyla :D A taky, co se tam objevilo, tak nahrávky z přehrávek, kde hrajou žáci školy na hudební nástroje... Sice tam nejsou všechny, ale aspoň ta loňská. A nestačím se divit, co za děti tam přišlo, já nevěděla, že tam je filípek, ani že Nelinka hraje na flétnu, a u některých jmen jsem už nebyla ani trochu v obraze, od toho tu mám expertku, co tam ještě chodí, aby zodpovídala moje otravný dotazy ohledně toho, kdo je kdo :D Já vím, jsem už s tím asi otravná a divím se, že mě ještě neposlala někam, protože já otravná být umím, to ví každej, kdo mě trochu líp zná.
Dala bych vám odkaz na ty časopisy, ať se pobavíte, ale ne, to byste se museli smát i tomu, co jsem psala já kdysi dávno. Teď dát profesorce takovej ubohej sloh, vyhodí to z okna a dostanu pětku. :D Jak jsem tehdy mohla psát tak podivně, to doteď nechápu... Skoro žádná souvětí, krátký věty, nic neříkající popis... Ach jo. Nejradši bych to celý přepsala, kdyby to bylo možný. :D
Měla bych se asi učit, ale ne, to nechám na později, teď se ještě musím pobavit u těch časopisů, ještě jsem to všechno nepřečetla.
Vysvětlete mi někdo, proč mají všichni čas jenom ve středu. Celej tejden nemám moc co dělat, ale ve středu, to bych se musela rozčtvrtit, abych se dokázala sejít se všema, co touží po mojí přítomnosti.
Proč jedna dotyčná osoba soudí druhou dotyčnou osobu jenom podle toho, jakým způsobem učí o počítačích? Mě toho ta osoba naučila dost, a navíc, mně nejde jenom o tohle téma, dokážu se s ním bavit o čemkoliv a je to dobrej kamarád. Trochu starší, takže má na spoustu věcí už jinej pohled, dokáže mi poradit, můžu se mu svěřit... *Nepsala jsem o svěřování něco v tom předchozím článku?*
Ale tohle je zcela bezpečný. do školy se mnou nechodí a má už trochu rozumu na to, aby se choval takhle dětinsky a používal něco proti mně.
Dneska jsme byli na americký ambasádě a tam jsme poslouchali asi dvě hodiny angličtinu, který jsem skoro ani nerozumněla, takže doufám, že se ve středu nebude profesorka ptát, o čem že to bylo, já to nevím. dozvěděla jsem se akorát jednu jedinou věc - s angličtinou jsem na tom ještě hůř než hůř a měla bych s tím něco dělat!

Pořád můžu doufat, že tenhle výkec bude poslední, ale nikdy to tak není. Ach jo!

25. března 2012 v 12:50 | Neriah
Mám jaro i léto svým způsobem ráda. Když odmyslím ta horka a taky fakt, že se v tomhle období vždycky s někým rozhádám, někomu nevědomě ublížím nebo tak něco, je to vlastně období, kdy jsem schopná nejvíc komunikovat a nevadí mi bejt mezi lidma.
Možná to je důvod, proč si nevěřím a proč od sebe lidi odháním, protože já ubližuju, aniž bych vlastně chtěla. Někdy někomu řeknu to, co nechce slyšet nebo to, co nemá vědět, a hned se mnou polovina těch, se kterýma se bavím, nemluví.
Ale kdo mohl tušit, že mu ublíží, když začnu vyprávět o tom, jak jsem o něj měla zájem v jedenácti letech jenom dva dny? Jednak jsem v tu dobu byla dítě, který bylo v cizím prostředí a ke kterýmu se všichni chovali pohrdavě, v horším případě jako k batoleti, co se samo ani neobleče, a když se mě ujal, logicky jsem k němu přilnula, a taky v tu dobu jeho chování nebylo zrovna ideální na to, abych s ním mohla začít chodit nebo tak něco.
Pořád si pokládá otázku, jestli bychom spolu teď chodili, kdyby neudělal tamto a tamto... Já si myslím, že ne. Protože těch dětských vztahů jsem prožila několik a ani jeden z nich nevydržel. Nevěděla jsem, co od vztahu chci. A protože jsem neuměla říct ne...
Jenomže ono ho to tak sebralo a já to doteď nechápu. Vždyť je to sedm let a já opravdu nerada vzpomínám na to, co se tehdy dělo.
Každopádně, čtvrtek byl pro mě poučnej den. Už nikdy s ním nerisknu jít do hospody, protože po čtyřech pivech se absolutně neumí ovládat, v metru řval na cizí lidi a nadával jim do sprostejh slov, u kterejch jsem ani nevěděla, že je zná... Vyhrožoval sebevraždou, řekl mi dost hnusnejch věcí, co mu už nikdy nedokážu odpustit... Člověk někdy bejvá v opilosti mnohem upřímnější... A to co mi řekl? Ne, to nedokážu jen tak přejít, i když pak za mnou přišel se slovy: "Hele, já se fakt omlouvám."
O víkendu jsem mu nebrala telefon, neodepisovala na chaty, vždyť já kvůli němu i odešla ze skype, jenom abych nemusela číst ty kecy typu: "A ty se se mnou nebavíš?"
Dneska ho uvidím... Jsem zvědavá, co mi řekne, i když ho vlastně nechci potkat. On si mě ale najde, znám ho.
Nechápu, proč to ještě občas dokážu. Proč ještě někdy věřím. Lidem...
Po čtvrtku jsem celkově dospěla k názoru, že svěřovat se druhejm nemá cenu. Stejně to pak použijou v nějaký situaci proti vám a najednou si připadáte tak bezmocní a nenávidíte se za to, že jste kdy něco řekli.
Já jsem hroznej flegmatik, často v sobě dusím pocity, který se začnou hromadit, a jakmile dostanu nějakej podnět, hrozně vybuchnu a říkám věci, co bych nikdy neřekla. Možná že jsem ten čtvrtek jeho náladu ještě zhoršovala, i když teď moc nevím, čím vlastně.
Nedalo se s ním totiž vůbec mluvit, na všechno jen říkal: "To jsem teda dopad" a "Ach jo" a "Teď jsem já ten špatnej" a "Chceš problémy? Fajn, máš je mít", takže jak jsem ho já naštvala?
Docela by mě to zajímalo.
I když jeho pak naštvalo už to, že jsme vystoupili na Muzeu místo na Florenci a začal kecat, že pojedem třema metrama (jede se dvěma), a když jsme se teda chtěli vrátit a jet na Florenc, zase tvrdil, že pojedem o dvě minuty dýl (to je totiž hrozný zpoždění).
To byl teda sakra den. Už si ho nikdy nechci zopakovat. Ten strach, že pod to metro nebo pod kola auta skočí a obavy, že mě fyzicky napadne. Nebejt Kuby, asi bych se úplně zbláznila. Ještě že tam byl, protože nemám tušení, kdo by ho pak na ten intr odvedl. K. ani já určitě ne!
Ale abych nemluvila jen o tomhle, protože to určitě nikoho ani nezajímá a já si připadám jako blbec, když sem píšu podobný věci, mám na vás jednu otázku.
Neznáte nějakej recept na těstovinovej salát, kde nejsou, a pozor, to je důležitý: rajčata, olivy, cuketa, petržel, ředkvičky, listí a další podobný zdravý ingredience? Ze zeleniny snesu jen papriku, okurku (nejlépe kyselou), hrášek, kukuřici a možná by se ještě něco našlo, jenomže je toho prostě strašně málo a když si tak pročítám ty recepty, většinou mi z toho vychází, že bych snědla jenom ty samotný těstoviny s masem, šunkou nebo něčím podobným, co se do toho dává.
Já teda sním i ty ředkvičky, i kedlubnu, ale dávat to do salátu, to teda ne.
Venku je tak krásně, že mi je skoro až líto, že do Prahy nemůžu dojít pěšky. Protože v horku bejt zalezlá v autobuse nebo autě, to je horor. Snesu tak ještě vlak, ale i tak jsem radši venku než si užívat toho počasí jen přes otevřený okno.

Jeden zeleninový salát bez zeleniny, prosím

21. března 2012 v 11:29 | Neriah
Krátce bych se mohla zmínit... Jak a co se děje. I když krátce v mém podání je občas trochu dlouze. Právě máme počítače kvůli jakýmsi přesunům v rozvrhu, jen bych ocenila nebýt spojená s prvním ročníkem gymnázia. Spolužák mi zasedl mé krásné místo vzadu, kam si vždy ráda zalezu s noteboočkem, takže sedím taky vzadu, akorát směrem do uličky a málem jsem ani neměla síťák, abych se dostala na net. Naštěstí, i když je spolužák vlastně zmetek, našel mi aspoň delší kabel a přehodil ho s tím mým deseticentimetrovým (proč se dělají tak krátký síťáky? Vždyť je to zbytečný, aspoň pro mě v tuto chvíli).

Jinak, řeknu vám, že jsem nikdy nebyla mezi tolika lidmi jako poslední dobou. Někdy se nás v pokoji sejde i šest, a i když si s nima vlastně povětšinou nemám co říct, když se s nima baví K., tak prosím...
Dneska jedeme spolu k jeho rodičům vrátit ještě nějaké věci, konečně i ten netbook, co mi straší v pokoji. Jen si pořád nevím rady s tím, jak se k nim chovat, co tam vlastně dělat. Asi tam zůstaneme celé odpoledne, bude to možná i lepší než být na intru.
V pondělí jsem se ve škole docela zděsila, od prvního března je moje docházka jen výjimečná, vlastně jsem tam byla od té doby jen dvakrát, a tak byl pro mě docela šok se vrátit mezi studující spolužáky. Matika mě vyděsila nejvíc, hlavně ten slibovaný test, ale když mi ty hrůznosti jako směrový a normálový vektor nic neříkají, asi tam nic nenapíšu.
Zatím jsem ani nedostala žádné výpisky, když nepočítám ty čtyři soubory s dějepisem a biologií, a to jsem chtěla vše od začátku března. Budu to muset spolužákovi ještě připomenout, přeci jen, asi se mi něco z toho bude časem hodit.
Pořád kašlu, v noci skoro nespím, je mi zima i horko, občas mám bolesti hlavy a pocity prázdna, někdy mám výčitky svědomí, někdy se směju... Ten smích je zvláštní věc. V poslední době se zase smát začínám, ale jsou to tak nekontrolované výbuchy, které nejdou zadržet. Emoce prožívám tak nějak jinak, i když slzy mi od šestého už netekly... Doufám, že se ten smích nějak ustálí, protože ve škole je to občas překážkou.
Zítra píšu test z chemie, je to asi deset stránek ve wordu a já nevím, kdy se to ještě s tou biologií stihnu naučit. Asi budu mít zase pár pětek, ale známky ještě pořád moc nedokážu řešit, i když už mi taky nejsou úplně jedno jako ještě dva týdny zpět.
Nemůžu uvěřit, že už je skoro konec března, vždyť nemám ani jeden z projektů, které jsme dostali někdy v polovině září nebo října. Vždy si slíbím, jak na tom budu pracovat a teď zjišťuju, že nemám skoro nic. O Izraeli jen dvě stránky a to ještě velkým písmem, takže jich bude ještě míň. do časopisu ani slovo, se spolužákem jsem o tom nemluvila. Do toho referát na eutanazii, to udělám asi za týden, až budu zase doma... A do toho jsem se dozvěděla prozatím asi o tajném projektu, protože k nám do třídy se to ještě nedostalo, ale rozhodně se mi to do mého časového rozvrhu nehodí.
Abych se ještě vrátila k té společnosti - ani bych nevěřila, jak vyčerpávající to může někdy být. Večer jsem ráda, že si můžu vklidu lehnout a kolem mě je jen ticho. Včera měla spolubydlící chuť si povídat, a akorát mě naštvalo pár věcí. Nechápu, proč si někteří stěžují druhým, než aby to řekli člověku do očí. A je pravda, že mě vůbec nezajímá, jestli si se mnou Teri nemá co říct. Já s ní taky ne. A když ona si stěžuje na to, že je vždy ta třetí, je to jen její blbost. My ji do hovoru zapojujeme a to, že ona nepříjemně odsekává, moje vina není. A navíc, nezažívá ani z poloviny to, co já na základce.
Ani nevím, co mě to včera popadlo, že jsem začala K. vyprávět o oblíbených blozích... A zrovna o těch, kde komentuju nebo jsem tam v oblíbených odkazech. Slíbila jsem jí pár adres, ale nevím, nevím, protože mou přezdívku zná. Stoprocentně vím, že by si mě sama od sebe teď nehledala, ale jakmile by na ni narazila někde v komentáři, věděla by, kdo to je. A jestli se má dozvědět o mém blogu, musela bych smazat pár článků a taky být obezřetná ohledně toho, co sem píšu. A nebo bych to řešila dalším blogem... Sakra... Jsem zbabělec.
Ale já se prostě cítím nepohodlně, když vím, že mě čte moc těch, které znám osobně. Teď je to vlastně jen Verča a ta patří mezi výjimky, u kterých to nevadí.
Dlouho jsem se podivovala, že se mi o něm (sakra, měla bych si ho taky nějak anonymně pojmenovat...) od té doby nikdy nezdálo. Ale minulý týden se to změnilo. Byl to zatím jen jeden sen, ale dost divný. Přišel k nám na pokoj s tím, že vlastně neumřel, že byl jen nemocný a že se už vrátil. Já k němu natáhla ruku, chtěla jsem se ho dotknout, ale vůbec to nešlo. Pořád stál na místě, ale bylo to, jako by mi uhýbal. Jako bych se ho dotknout ve skutečnosti nesměla. Jako by tam nebyl...
... Právě jsem dostala přístup k internetu od kamaráda i o hodinách, takže se nebudu nudit... Aspoň že tak...
Mám ty lidi ve skutečnosti docela ráda. Jen s nima neumím žít.
A baví mě vymýšlet nadpisy, co nedávají smysl.
...Loučím se s váma. Bude mi asi za čtvrt hodiny končit informatika neimformatika a pak už jen matika, studyjka a intru dám na pár hodin pápá a vám ostatně taky, akorát na delší dobu...
Ještě jsem vám chtěla napsat jednu větu z Kupce benátského, co se mi tak líbila, ale právě jsem ji zapomněla. Tak jindy, třeba ji užiju do nadpisu, až dojde inspirace...

Chtěla jsem říct, že jestli jsem zapomněla ještě něco, tak se omlouvám, ale ono je to stejně jedno. dozvíte se to možná příště.

...Zase jednou na chvíli

12. března 2012 v 11:25 | Neriah
Ahoj.
ráno jsem se vrátila od doktora s tím, že zůstávám doma. Sranda. Dostala jsem antibiotika a další odpornosti a budu se léčit. A apaticky přežívat. A možná bych se taky měla něco jako... Učit, že jo.
Ta apatie se u mě tak nějak pozdržuje. Vlastně už to ani nebolí. Teda jo, ale já na to nemyslím. Asi proto, že jsem doma. Na intru je to horší, když jsme tam spolu tolikrát byli. A ve škole taky. Ale tady? Byl tu jen jednou a není tu nic, co by mi ho připomínalo.
Možná taky dobře.
Ale jsem ráda, že ty vzpomínky tolik nepřicházejí. Pořád totiž cítím ztrátu, když si vzpomenu na to, co jsme spolu zažili. Třeba jak jsme jednou zabloudili po cestě na intr, došli jsme k nějakým schodům, tak jsme si řekli, že chceme vědět, co je nahoře a došli jsme až skoro na střechu.
Spolubydlící mě vážně štve. A tentokrát se nejedná o klasický stížnosti na zvuky, co dělá, ale spíš o to, co říká.
V neděli, když jsem přijela, přišla za mnou Teri, protože K. ten den nejela. A spolubydlící s ní chtěla mluvit. Vzala si ji teda za dveře a já už jenom slyšela jak brečí. Fajn, říkala jsem si. Zase ta její povaha, která všechno dramatizuje. Vsadila bych se, že by brečela, i kdyby umřela uklízečka, kterou viděla možná tak jednou.
Ale pak mě Teri zavolala s tím, že mi chce spolubydlící (říkejme jí třeba... No vždyť je to jedno, jmenuje se Petra) něco říct.
A tak jsem se dozvěděla, proč že to vlastně brečela.
Den před tím, co se to stalo, údajně mluvila s několika lidmi a říkala jim, ať na něj dávají pozor. Že se jí nepozdává a tak. Říkala to vychovatelce, jednomu kamarádovi a dokonce i K.
Jenomže nikdo nic nedělal...
A pak k ní přišel do snu.
Ano, čtete správně - údajně k ní do snu přišla jeho duše a řekla mu ,že musí opustit tohle tělo nebo tak něco.
Chápete to, nebo jsem jenom já úplně mimo?
Nevěděla jsem, jestli se tomu mám začít smát.
Každopádně, pak jsem mluvila s tím kamarádem a ptala jsem se ho, jestli mu říkala o tom, ať na něj dává pozor. A on říkal, že vůbec ne.
Týden předtím ještě Petra před K. začala rozebírat přesný čas úmrtí.
A začala tvrdit, že to bylo v tolik a tolik, protože volala mámě a ta to vyčetla z karet.
Opravdu vrchol taktnosti...
Mluvila jsem o tom s vychovatelkou a říkala mi, že mě přestěhuje.
Akorát si teď myslí, že se chci odstěhovat proto, že se těch jejích keců děsím. Jestli mě chce někdo opravdu vyděsit, musí se hodně snažit. A tohle mě neděsí, spíš hrozně štve.
Jak by bylo asi jí, kdyby něco podobnýho někdo vykládal po úmrtí někoho, kdo jí byl blízký?
Pořád mi to vrtá hlavou...
Že vůbec něco takovýho může říct. Ale každopádně, aspoň jsem se trochu zasmála, i když mě to štve. A to je rozhodně pozitivum.
V poslední době jsem ale taky dost protivná a vybuchnu při každý maličkosti. doma odsekávám rodičům, i když nechci. Ale ať už , proboha, neřeší, kam půjdu po maturitě. Mě to teď nezajímá!
A nezajímá mě, že jde život dál a že musím myslet i na něco jinýho. Až na to budu chtít myslet, tak začnu. Ale teď? Pardon, ale nemám zájem...
Na intru se to taky nedá vydržet. Vychovatelka se pořád ptá, jestli se učím a tak. Sakra, ať mi s tím učením dají všichni pokoj. Stačí mi, že sama vím, jak na tom ve škole jsem. Nepotřebuju, aby mi do toho ještě všichni kecali. Je to jen a jen moje věc, co se sebou dělám. A můžou být rádi, že se to u mě viditelně projevuje jen neschopností se soustředit.
Že jsem třeba úplně neztratila chuť k jídlu (i když od středy, co mě bolí v krku...) A nebo že můžu relativně normálně spát.
Ještě jsem si vyslechla, že jenom ležím a že bych se měla taky někdy zvednout a jít do školy. Ale pardon, když se mi motá hlava a ani nedokážu vstát, jak bych tam asi tak měla dojít? Nakonec jsem se naštvala a odpoledne si ustlala a lehla si zas. Vychovatelka pak přišla se slovy: "Tak konečně jsi vstala a ustlala sis?"
O co jí jako jde?
Tak jsem v pátek do školy radši šla, protože tam se ani nedá spát, jak tam pořád někdo chodí, když ležíte.
A tam jsem se dozvěděla, že když mám kašel, radši jsem měla zůstat ležet, protože je to neohleduplný vůči spolužákům.
Takže jsem tak trochu ráda, že jsem doma.
I když jsem původně chtěla jen k doktorovi pro léky a pak rovnou do Prahy.
Zmeškala jsem už spoustu hodin...
A nevím, jak to budu dohánět.
Ale možná bych se neměla překonávat a fakt se vyléčit.
Moje absence nikdy nebyla vysoká, tak jsem si to jednou taky musela vybrat. Mám na to právo. Jiní chybí mnohem víc než já a zvládají.
A když selhalo i moje standardní léčení - zajít si pro všechno možný do lékárny a doufat, že něco zabere...
Jednou taky musím odpadnout.
Já jsem teda nemocná vždycky, když vedle mě někdo zakašle, moje imunita není nijak slavná. Ale nikdy jsem nechyběla v jednom pololetí tak, jako teď. Vždycky chodím s rýmou do školy, protože kdybych měla chybět vždycky, když se nachladím, v podstatě bych tam nebyla skoro nikdy.
A to ještě nikdo ve škole neví, že týden před Velikonocema budu chybět zas... A ten další týden možná taky.
Teda nemyslete si, že si umím dopředu vyvěštit, že budu nemocná, ale čekají mě další doktoři, kam jsem objednaná už teď. Otrava. Nemám je ráda.
Ještě jsem vám nevyprávěla pořádně o Teri, abych se vrátila k předchozímu tématu.
Na jednu stranu se snaží pomáhat K., což ji zmáhá, ostatně mě taky... Ale pak začne brečet kvůli tomu, že nemůže bydlet na tomhle pokoji, protože nad ní bydlí kluk, s kterým se nedávno rozešla. A ten kluk se nahoře normálně s někým baví, hýbe se a tak. To si ale dovoluje moc.
Já vím, že to možná pro ni je hrozný, ale když bydlí na pokoji s někým, komu ten kluk umřel, mohla by se aspoň trochu mírnit... K. už tam nechce jezdit ani kvůli ní...
A Teri pak ještě žárlí na mě a další lidi, protože se s náma K. baví víc než s ní. A v úterý, když byl pohřeb, jela jsem s K. k jeho rodičům... A to taky žárlila. Že měla jet ona, ale jela jsem nakonec já.
Nechci se nějak... Nevím, povyšovat, ale já jeho rodiče narozdíl od ní aspoň znala už dřív... A jeho mamka mi pak děkovala, že jsem s nima byla a že jí to pomohlo. což mě sice dost překvapilo... Ale vypadalo to, že to myslí vážně.
Ale nejvíc žárlí na to, že K. a já máme jeho rodiče v přátelích na faceboku a ona ne. Že ji si ani jeden z nich nechtěl přidat. Chápete to? Tragédie století!

Já to nezvládnu!

2. března 2012 v 17:38 | Neriah
cítím se tak nějak otupěle. Skutečnost na mě doléhá, ale já každou chvíli věřím, že to byl jen sen, čekám, kdy mi napíše... Na skype teď byl online. Ais někdo z rodiny šel na jeho stolní počítač. Já to nezvládnu.
Nezvládnu ho vidět online a vědět, že tam není on. V první chvíli jsem věřila, že tu stále je a že mi napíše. Ale není to pravda.
Mluvila jsem s Klusákem, byli na základce skoro jako dvojčata.
Taky tomu stále nevěří. Bylo to tak náhlé, v úterý jsme se spolu smáli a ve středu byl pryč. Jeho smích už je jen vzpomínkou.
Pořád doufám, že se probudím do reality.
V jednu chvíli věřím v to, že tu je, poté na mě dolehne skutečnost toho že už tomu tak není...
Když jsem šla dnes do kuchyně, v rádiu hráli jednu z jeho milovaných písniček od Judas Priest. chtěla jsem odtamtud utéct, vůbec ji neslyšet.
Nemůžu si pustit nic z toho, co měl tak rád. Vlastně žádnou hudbu, kterou mám od něho.
Když někde něco slyším, hned si řeknu, že by ho to určitě zajímalo.
Lituju všeho, co už se nikdy nedozví. Chtěla bych mu to všechno hrozně říct.
Je hrozné, když rodič přežije své dítě.
A když si uvědomím, že mohl mít tříměsíční dítě, kdyby K. nešla na potrat...
Tenkrát ho to sebralo. Svůj život žil tak, jak jen mohl nejlépe. Chtěl si prožít vše a mně je tak moc líto, že nemohl poznat, jaké to je být otcem.
Jeho rodiče možná věřili, že se dožije vyššího věku a dítě bude mít až pak, s dostudovanou školou...
Měl tolik plánů. Slíbil mi pomoc s html,až ho začneme brát, měli jsme jít v červnu na koncert Black Sabbath, ve středu chtěl do kina...
Proč to nemůže být jen zlá noční můra?
Nedovedu si představit bolest nikoho druhého. Ani K., která s ním chodila a která ho našla, ani jeho rodičů. Dovedu si představit jen tu svou bolest. Ani nevím, jaký jsme měli spolu vztah.
Bylo to hlubší než přátelství, ale rozhodně mezi námi nebyla partnerská láska. Jeden z té hrstky lidí, kterým bych s důvěrou svěřila svůj život.
Nevím, jak v úterý unesu ten pohřeb. Už teď mám strach. Chci tam být, ale bojím se všech těch lidí, co nám budou přát upřímnou soustrast. Nechci tam lidi, co ho neznali. Nejspíš tam bude skoro celá škola.
A můj vztek na ty, co to dali na net, se nemírní. Prý je to i v novinách. Nechci vědět, ve kterých. Stačil mi článek o tom, že byla na intru nalezena mrtvola... Jak to jen mohou napsat tak necitelně? Vždyť ho našla K., když ho šla budit. Nešel dolů za ní, kde se scházeli, tak zašla nahoru a snažila se ho vzbudit. A oni napíšou něco takového.
Nedokážu tak o něm uvažovat. Jako o mrtvole. Vždyť je živý, chce se mi křičet.
Vždyť tu s námi byl, v úterý jsme šli nakupovat, on se posadil do vozíku jako vždycky, kupoval si brambůrky... Pak se mě ptal, jestli chci část knížky, kterou zatím napsal. Už mi ji nestihl dát.
Měl už vyhlídlé i nakladatelství, kam ji chtěl po dopsání poslat.
Mám některé jeho povídky. Sbírala jsem i slohovky, které psal loni. I to jedno svítáníčko mám. Všechno to musím jednou dát dohromady. Jen o to nesmím přijít. Je to jediná památka na něj.
K. dostala prášky na uklidnění. Stejně tak Teri, u které to moc nechápu. Prášky od bolesti neuleví, viděla jsem to u K. Záchvaty pláče se spíše zvýšily a ani prý nemohla spát. Začala na léky spoléhat. Co mám dělat, až prášky doberu, co bude pak? Na to se mě ptala už několikrát a já nevím, co jí odpovědět. Ne, neříkejte mi nikdo, že ta bolest bude časem menší, stejně vám to teď nebudu věřit.
Já si nic na uklidnění nevezmu. Vím, že by chtěl, abych byla silná. On by si je taky nevzal. Stejně to ale na intru nezvládnu. Žádala jsem vychovatelku o přestěhování. Představa, že v té posteli, kde normálně spím, občas lehával, mě ničí. A nechci tam bydlet ještě z jednoho důvodu. Spolubydlící si hraje na chudinku, kterou je třeba litovat. Přitom to byla ona, kdo na něj v úterý měl kecy. Nechci poslouchat, jak je jí líto, že se to stalo a jak na tom jsem. Ne, od ní ne. Ona nemá právo to vědět. Nemá právo se vůbec mezi nás plést. Stačil mi její histerický záchvat ve středu večer. Pak, když jsme šli za klukama do hospody, smála se, jako by se nic nestalo. Tuhle přetvářku nenávidím. Stejně jsem tam já ani K. nevydržely dlouho. Taková veselá společnost nebyla nic pro nás.
Vzpomínám na to, jak ještě v úterý za mnou přiběhl ke stolu a vesele se mě ptal, jestli nepůjdeme ven. Nakonec jsme nešli, jak on chtěl, na pivo, nebylo nám dobře. A mně je tak líto, že jsem tam pak večer nezůstala. Četla jsem si, zatímco jsem měla poslední možnost si s ním povídat.
To si nikdy neodpustím!
Kdysi dávno jsem o něm něco málo psala, i když jsem to pak nezveřejnila, jak jsem na to zapomněla.
Je strašně zvláštní vědět, že existuje někdo, koho můžu označit za kamaráda. Ne takového toho povrchního... A přitom je tu tak dlouho. Už, jestli dobře počítám, 8 let.
Jednu chvíli jsem ho milovala, podruhé nenáviděla... A teď mezi námi vzniklo pevné přátelství. Ano, minulý rok jsme spolu tři měsíce nemluvili kvůli jeho urážlivosti. Ale stejně... Když si vezmu, že čteme to samé, posloucháme to samé... Dokonce máme podobný smysl pro humor...
Dnes jsme se bavili o metalu (jak jsme se k němu vlastně dostali, jaké pocity při jeho poslechu máme,...) a opravdu se mi nechtělo věřit jeho odpovědím - tak identickým.
Je něco takového vůbec možné?
Chvilky souznění jsou krátké, vlastně se se mnou skoro vůbec nebaví, protože je se svou přítelkyní... Ale dnes jsme spolu mluvili čtyři hodiny a cítím se najednou nějak lehčí. Jakoby mi to povídání o nepodstatných věcech ulevilo. Nejsem na tomto světě tak úplně sama...
A ten pocit je povznášející. Jen mi ho připomeňte, až se zas budu cítit osaměle.
Tak to jsem o něm tenkrát napsala. Byla jsem vážně šťastná. A teď? Vím, že už to nikdy nebude stejné jako dřív. Nevím, jak mám utěšovat K., jak vůbec na intru přežiju, bez úsměvů, bez přátel... Bojím se tam v neděli jet.
Uvažuju nad tím, že z intru odejdu. Třeba se nastěhuju jinam a školu dokončím, ale nebudu už spát tam. Nejsem si jistá, jak dlouho bych to takhle zvládala.

29. 2. 2012 - Nejhorší den v mém životě

1. března 2012 v 20:01 | Neriah
Řekněte mi, proč jsou lidi tak bezohlední? Proč, když někdo umře, hned je to na netu a lidé, kteří dotyčného neznali, jen hltají ony řádky a jsou šťastní, že jim se to neděje? Přečtou si zprávu o tom, že je někdo mrtvý, a pak si žijou své šťastné životy a zapomenou na to, že podobný článek vůbec kdy četli.
Nenávidím všechny ty, co to na internet dali, všechny ty, co to považují za senzaci.
Jé, na intru zemřel student, to je ale fascinující! Lidi, zamyslete se nad sebou trochu.
Já je tak nenávidím!
Protože oni neví, jak to bolí. Jak ta ztráta člověka ničí.
Když jsem se to dozvěděla, ani nevím, co jsem řekla. Jen vím, že šlo vše tak trochu mimo mě. Uklízečka vynášela odpadky a já si říkala, proč jde život dál, když se to stalo? Jak se ostatní dokážou chovat úplně normálně a konat každodenní povinnosti? Čas se na chvíli zastavil.
Už jsem se asi vybrečela (první pláč asi po třech letech), i když věřím, že to ještě přijde, asi ani necítím bolest. spíš je to prázdnota. Necítím vůbec nic, jen když si uvědomím, co už spolu nikdy nezažijeme, že si už nikdy nedoporučíme žádné knížky, že už si s ním nikdy nebudu povídat, mám pocit, jakoby někdo vytrhl část mě a odhodil ji daleko, tak daleko, že ji už nikdy nenajdu.
Vlastně ani nevím, co k tomu dál psát. Odešel, už se nikdy nevrátí, a i když rozum ví, že se bolest časem zmírní, zbytek říká něco jiného.
Bojím se pustit si hudbu, kterou mi dal a kterou měl rád, ve všem jsou na něj vzpomínky, v knížkách, na intru v pokoji,...
Nemám sílu dávat se dohromady.
Dnes jsem odjela domů, nebyla vůbec energie snažit se před ostatními tvářit, že se cítím nějak lépe, včera jsem zůstala jen kvůli jeho přítelkyni, která ho ráno našla. Nevěděla jsem, jak ji utěšit, co říkat, když sama jsem potřebovala, aby mě někdo uklidnil.
Jen jsem moc ráda, že při tom netrpěl, že jen usnul a už se neprobudil, že ho nic nebolelo. Opravdu chci moc věřit tomu, že teď už je mu dobře, už necítí únavu ani bolest jako předtím, a je šťastný a jen si nepřeje, abychom se tolik trápili. Byl hrozně silný a statečný a vím, že by ho určitě trápilo, kdyby se naše životy kvůli jeho odchodu naprosto zhroutily, přesto bude trvat ještě dlouho, než se dokážu trochu vschopit.
Ale nevím, jak mám zvládat slzy lidí, kteří ho ani neznali, jak mám utěšit někoho, kdo to ani nepotřebuje. Vím, že se chovám špatně, že nemám pochopení, ale proč brečí ti, kteří ho viděli jen několikrát? Proč si vynucují lítost? A když přejí upřímnou soustrast, máte chuť je poslat někam.
Nevím, jestli mi vadí, když o tom s někým mluvím nebo pravý opak.
Ale rozhodně mi vadí falešná lítost.
Vím, že výčitky jsou špatné, i tak se nějakým nedokážu ubránit. Napadají mě přitom samé nesmysly, jako třeba to, že jsem mu neřekla o všem, co jsem mu dala v pátek na disk, nebo že jsem na něj několikrát byla protivná.
Něco z toho byl přitom jen jeho vzdor proti nemoci, jeho snaha být silný, zapadnout mezi zdravé a dokazování okolí, že je v pořádku. Nechápala jsem jeho touhu vše vyzkoušet co nejdříve, teď ale vím, že bylo dobře, když si vše prožil. Když máte jen devatenáct let na to, prožít si celý život, rozhodně budete na vše spěchat. Mrzí mě, že jsem to nechápala. Nebo jsem spíše nechtěla pochopit. Je těžké připustit si, že se něco takového může stát. Věděla jsem, že je nemocný a že se nedožije vysokého věku, ale přesto jsem doufala, že to nebude ještě teď, vždyť je tak brzy.
Nikdy o své nemoci nemluvil, sám si problémy nepřipouštěl, v poslední době přestával brát léky...
Jen je mi to strašně líto.
Chtěla bych, aby mě nenapadaly samé nesmyslné věci, které už se nikdy nedozví, které mu já neřeknu nebo které si nepřečte. Mrzí mě, že spolu nepůjdeme na ten koncert, kam jsme se oba těšili, ale sama tam rozhodně nepůjdu.
Je nás dost, kterým bude chybět. Jen bych si hrozně přála, aby to věděl. Aby věděl, že jsme ho měli opravdu rádi. Že i když jsem mu tenkrát hrozně ublížila, nebylo to proto, kvůli čemu si myslel. Měla jsem k němu být upřímnější a říct vše, jak to bylo. Teď už je pozdě, vím.
Nějaký čas se tu zřejmě neukážu. Stejně se na nic dlouho nedokážu soustředit. Nevím, jak to budu zvládat ve škole. Nevím, jestli mám jít na skype a facebook. Nechci, aby mi lidi psali, že jim je to líto. Protože většině je to líto jen povrchně, oni ho neznali!
Na druhou stranu si říkám, že čím dřív tam půjdu, tím dřív tu útěchu od lidí, o kterou nestojím, budu mít za sebou.
Nevím!

Maturita se blíží... Co kecáš?

26. února 2012 v 10:16 | Neriah
Zdravím. Tak jsem tu zas, to je divný, co?
Dneska se mi zdálo o tom, že jsem maturovala a nic jsem neuměla. Asi je to trochu divný, když mě maturita čeká až za rok, ale to je asi už stres s předstihem.
Všude slýchávám, jaká je to fraška a podobně, jenomže takovou věc vám prostě řekne jenom ten, co už to má za sebou. Předtím se taky stresoval a nevěděl, co ho čeká a jestli to zvládne.
Třeba taky jednou řeknu, že to bylo primitivní. Ale rozhodně tím nikoho neuklidním.
Teď jsem si vlastně uvědomila, že jsem mohla maturovat už letos. Děsivá představa.
Fakt jsem teď za ten odklad ráda. On je stejně docela dobrej, protože představa, jak se ve čtrnácti rozhoduju, kam jít... Nevím, kde bych teď byla. Ale asi taky na tom samým gymplu, jenom o ročník vejš, kde jsou všichni hrozně inteligentní, šikovní, účastní se různých akcí a celkově si myslím, že před sebou mají úžasnou budoucnost. Stačí se pak podívat na naši třídu a je to úplnej opak. Všichni jsme tam líní, nic neděláme, neučíme se... NO nic.
Proč vlastně píšu. Jedná se o povinnou četbu, aneb jak já říkám, středoškolské čtivo.
Nemám prostě čas na to přečíst vše, co chci. Asi bych se s tím měla smířit. Kdybyste viděli můj seznam... Možná sem jednou ze srandy jeho část dám, abyste se pobavili.
A když do toho hodím ty povinný knížky, je to seznam, kterej by se ani na blog do jednoho článku nevešel.
Něco už jsem přečetla, ale moc toho není. My totiž dostali seznam, kde je něco kolem stovky knih, a z nich se příští rok vybere ten určitej počet. Jenom teď nevím, jestli si to vyberu já nebo paní profesorka. Budu si o tom muset nejdřív vyzjistit víc, protože celou tu stovku knih číst nehodlám. Něco je fajn, ale Komenského? Pardon, nemám zájem.
Nesmím pak ani zapomínat na přípravu k přijímačkám na vejšku. Jestli se teda vlastně někam chystat chci. Ale dejme tomu, že jo. Pak tam určitě taky bude nějaká literatura, tak bych to všechno ani nestihla.
Uuž bych mohla přejít k jádru věci...
Jde o to, že bych si měla udělat systém v tom, co číst musím a co číst chci.
Doteď jsem v tom měla chaos, jako je mým zvykem, ale rozhodla jsem se trochu si v tom udělat nějaký systém, což ani nevím, zda se zadaří, jelikož já a něco nechaotickýho... Ale pokusit se o to můžu, ne?
A říkám si, že snad nebude těžký přečíst jednu povinnou knížku za čtrnáct dní.
Času je na to dost a stejně, když mě to začne bavit, přečtu to mnohem dřív. Mezitím budu mít spoustu času i na ostatní knihy, takže se neznechutím už na začátku.
Abyste rozumněli, já povinnou četbu nepovažuju za horor, jako někteří, co v ruce drželi maximálně tak učebnici.
Čtení miluju a myslím si, že se i tady dají najít díla, co stojí za to. A rozhodně kvalitnější, než některý slátaniny, který si občas přečtu.
Ale je to prostě těžší čtení, člověk u toho musí přemýšlet, u něčeho si něco přečíst vícekrát, aby pochopil...
Já to mám třeba u poezie, hůř se mi chápe, má na mě někdy až moc významů a pochybuju, že je bude zajímat, jak to působilo na mě, ale spíš budou chtít to, jak se to má chápat obecně, což je stejně blbost, každej v tom může najít něco jinýho.... No nic.
Mně prostě nikdy nešlo rozebírat v hodinách básně, vždycky jsem řekla úplně něco jinýho než ostatní spolužáci.
A právě proto, že je to čtení někdy těžší, trvá mi to dýl. A není na to čas.
Ještě se k tomu připočte moje potřeba číst víc knih najednou a už nestíhám vůbec nic.
Takže si myslím, že když si dám za cíl jednu knížku za čtrnáct dní, mohla bych mít příští rok víc času na jiný a hlavně důležitější věci.
Musím si ještě postěžovat. Co to je, mít v povinný četbě Pána prstenů? Proč ho tam nemám taky? To není fér... A nebo by stačil ten Harry Potter, kterýho tam má kamarádka.
JO a taky, proč tam máme od Hemingwaye ty jeho Povídky, do kterých se prostě nedokážu začíst, ať se snažím sebevíc, a ne Starce a moře, kterýho tam mají skoro všichni?
A toho Viewegha číst taky nechci! Pomoc!
Jdu se teda na ten šílenej seznam podívat, čím začnu... A taky, co hned zavrhnu.
Ale nejdřív... víte, co nejdřív udělám? Udělám si ten úkol z angličtiny. Protože k němu potřebuju slovník a na intru možná zase nepůjde net a to já nehodlám riskovat.
A ještě něco vám povím. Asi zanevřu na všechny automaty na pití. V pátek mi jeden sežral dvacku a ani mi nevydal touženou Kofolu. To mu nikdy neodpustím.

Nechápu, jak se vám něco takového mohlo nacpat do hlavy, to už jste teda přehnala, paní profesorko.

25. února 2012 v 13:36 | Neriah
Zdravím.
Tak je tu zas jeden z mých zbytečných výkeců.
Protože se mám učit dějepis. Protože nechápu těch osm stránek chemie. Protože nechci pětku z fyziky. A tak nějak.
Ach ta moje lenost...
Jestli někdy bude vyhlášeno téma týdne lenost, určitě se k němu vyjádřím. A nebo možná z lenosti nenapíšu nic. Ale to je fuk.
První den po tom úžasném volnu byl vražedný. Všichni profesoři se zbláznili, jinak si nedovedu vysvětlit tu hromadu učiva a všemožných úkolů, co mi nacpali a ať to stihnu do druhýho dne. WTF?
Já jsem člověk, ne robot, vážení.
A tak jsem to samozřejmě nestihla... No svět se z toho nezbořil, ale teď do pondělka musím všechno stihnout. Na všechny předměty v pondělí něco.
Vůbec nechci psát třeba ten úkol z angličtiny, kdy si mám vybrat nějaký zvíře a popsat ho... A prej na úrovni, pfff...
Co to je? Na úrovni třetího ročníku se nenacházím a ta moje úroveň jí asi stačit nebude...
Ale co, bude muset. Protože já to jinak nedokážu.
Nedávno jsem dělala menší úklid v počítači a kolik jsem našla pokladů. Třeba ty nedopsaný články. A taky komentáře. Někdy rozepíšu komentář a pak musím odejít od počítače, tak si ho někam uložím a pak už ho nikdy nedopíšu, protože na to zapomenu. A jednou za čas to pak všechno najdu.
Chtěla bych toho hrozně moc stihnout, ale jak jsem teď čtrnáct dní nic nedělala, je to hrozně těžký. Ono vůbec soustředit se na něco je těžký. Těžší, než jsem myslela.
Potřebuju si nějak utřídit myšlenky, uvědomit si, co vlastně chci...
Protože takovejhle život opravdu nechci. Vždyť nic nedělám. Na intru pořád šílím ze spolubydlící - z těch jejích keců a pazvuků, který dělá... A když jdu ke kámošce, tak mě zase bolí hlava z těch jejích témat... Dvě hodiny klidně řeší jednu a tu samou věc. A nepředstavujte si nic filozofickýho, spíš něco jako že vychovatelka zakázala někomu vycházky nebo že ta další zase pořád jenom řve...
A taky nechápu, proč si vymyslela, že mám kluka. Prej kvůli mojí spolubydlící, že to bude nějaká sranda, či co. Já se teda zatím nebavím. Pořád čekám, kdy to přijde... Jestli to teda vůbec přijde...
Nechápu jako, jakej to má vlastně účel? Moje spolubydlící tomu věří a pochybuju, že to je jediný, čeho chtěla docílit. A ještě to pořád řeší. Dokonce už mi i na netu píše, kdy za ním půjdu a tak. Asi ji pomalu začnu podezřívat, že tomu věří ona sama. Já a kluka? :O) To je opravdu šílenost. Jestli je někdo, kdo o kluky nemá zájem, jsem to já. Jednak v mým okolí není nikdo normální a taky... Prostě nechci, aby mi byl někdo až tak blízký. Fakt o to teď nestojím, nejsem na to připravená. Mám problém věřit sama sobě, natož pak někomu dalšímu...
Na intru je to teda dost hrozný. A když přijedu domů, nemám tu žádnou společnost. Když nepočítám tu virtuální. Ale copak to je normální život?
Nechci se moc porovnávat s ostatníma mýho věku... Ale přesto si myslím, že ten život, co ho teď žiju, nestojí vůbec za nic.
Takhle já přece nikdy žít nechtěla. Měla jsem mít spoustu přátel, nikdy jsem neměla dovolit strachu z lidí, aby mě přemohl...
Možná mě ale trochu změnilo i blogování. Tady jsem poznala tolik různých lidí s různým pohledem na svět, že mě to muselo zákonitě nějak ovlivnit. Nebo alespoň donutit mě zamyslet se.
A taky tu je ten příchod na střední. Předtím jsem svůj čas trávila mezi lidma, jenomže pak jsem najednou přišla na školu, kde jsem nikoho kromě několika lidí neznala... A já zrovna na to seznamování moc nejsem. A tak to je teď takový, jaký to je. Přesto jsem svým způsobem ráda za to, že jsme šli každej na jinou školu. Že jsem kromě několika jedinců ostatní potkávala míň a míň... Jsem ráda i přesto, že jsem si tenkrát připadala víc živější, i když si ostatní o mně šeptali za zády a ničili tak tu naivní a důvěřivou část ve mně.
Možná právě proto jsem za to víc než ráda.
Ještě se vyjádřím k názvu článku. Týká se to jednoho mýho spolužáka. Jestli existuje fobie ze sprostých slov, on ji rozhodně má. V němčině se ale najdou témata jako lidské tělo nebo zvířata.
Když jsme mluvili o prasatech, začal šílet.
Když jsme řešili krávy, už vyskakoval ze židle.
Ale jakmile před ním řeknete slovo zadek, seřve vás tak, jako ještě nikdo :D.
Vysvětlete mi, co je na tom sprostýho? Vždyť zadek se používá naprosto normálně.
Zajímalo by mě, jestli by vyváděl třeba i při slovním spojení "zadek" auta... :D
Profesorka už z něj má dost. A my ostatně taky.
Ten nadpis článku profesorce včera při hodině řekl. Nejdřív začal řvát, že už ho s tím opravdu štve, že zrovna ona by sprostě mluvit neměla... A tak podobně. No a pak ji řekl, že nechápe, jak si podobná slova vůbec může nacpat do hlavy. Už se na něj fakt naštvala a ani se nedivím. Řekla bych, že nikdo ze žáků naší školy si nedovolí takhle na někoho z profesorů zařvat. Všechny nás zajímá, co bude dělat u maturity, jestliže dostane téma, o kterým nechce mluvit, protože on z tý němčiny maturovat chce. Třeba na tu komisi začne řvát...
Pak ho ještě vyvádí z míry Praha. Když jsme ji v němčině řešili, zacpával si uši a tvrdil, že on není pražák, tudíž o ní odmítá mluvit.
Já vím, že někteří moraváci se o Praze vyjadřují ne zrovna lichotivě, ale s ničím podobným jsem se ještě nesetkala. A stejně, proč je teda v pražský škole, když ji tak nemá rád?
Já taky nejsem z Prahy a takhle nemám potřebu vyvádět... Myslím si totiž , že na každým městě se dá najít něco pěknýho, jen je třeba to hledat...

Víte, co mi na intru chybí nejvíc? Jídlo.
MOje stravovací návyky bych asi taky měla změnit.
V pondělí jím ještě normálně, protože si něco dovezu z domova. V úterý to ještě taky není nejhorší, to dojídám zbytky. Ale ve středu a čtvrtek? Někdy si doběhnu pro párek v rohlíku k obědu, kterej zajím koblihou, někdy si zaskočím na pizzu (ale jen za předpokladu, že mají nějakou bez rajčat), někdy si koupím párky, někdy šunku... A to je moje celková strava.
A vůbec nesnídám. Já ráno žádný jídlo nesnesu a nikdo to nechce pochopit. Nejdřív se najím až o velký přestávce, protože dřív mi je prostě špatně. Jo, doma se najím už v půl devátý, ale dřív prostě ne.
Jsem ráda, že už nemusím chodit na ty odporný snídaně v jídelně. Když mi byly nuceny párky v půl osmý, myslela jsem, že umřu. to ale nebylo nic proti dvěma chlebům - jedním s marmeládou a druhým se sýrem a vše přiklopené na sobě... Specialita, někdy doporučuju si to udělat :D.
NO nic, zase skáču od jednoho tématu k druhýmu, radši jdu teda dělat něco užitečnějšího, než je psaní článků, ať zítra vše nedělám na poslední chvíli... A zas je tu bratr, tak se budu rozčilovat.
Mějte se teda krásně a užívejte chvil, kdy nic nepíšu :D.
Těžko říct, kdy se zase ozvu, kdo ví, zda to bude vůbec ještě v tomto měsíci.
Když si projdu únor minulýho roku a tenhle, je to dost velkej rozdíl... Lenivím čím dál víc... Ale co, stane se. Jdu se pokusit vymyslet to milostný vyznání, který máme mít do slohu :D. Nevím, co tam napsat, protože rozhodně nejsem romantická duše...
Teď se teda už doopravdy loučím. :-)

Smiřte se s tím, že na nadpisy nemám fantazii

12. února 2012 v 11:46 | Neriah
Jo, já vím, že to tu v poslední době dost flákám, ale prostě je hodně nepsavý období.
Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že jsem za celý jarní prázdniny nic neudělala, alespoň nic, co by se týkalo učení, vlastně jsem ani skoro nic nepřečetla (nepočítám-li opětovné čtení série Jeho temné esence - Pullman je geniální), což je opravdu u někoho, jako jsem já, zvláštní, nebyla jsem za celou dobu venku a prostě jsem pro sebe neudělala nic přínosnýho.

Asi jsem potřebovala vypnout. Protože co jinýho jsem mohla dělat, než odpočívat?

Je teda fakt, že jsem zase měla rýmu, v pondělí mi bylo všelijak, byla jsem vděčná za stůl u topení a přemýšlela jsem nad tím, že půjdu do postele, což jsem ale nakonec zavrhla, v úterý jsem asi taky seděla u topení, ale pak už mi začalo být líp, tak nevím, proč jsem lenošila dál...

Štve mě, že jsem nic nezvládla. Naplánovala jsem si totiž, že se podívám na tu seminárku o Izraeli a něco do ní vypracuju. Mám totiž jenom asi tři stránky a máme jich mít... Teď nevím, jestli dvacet pět nebo jen dvacet, paní profesorka totiž nejdřív řekla, že víc, ale pak se podivovala, že určitě říkala dvacet... No já ji rozhodně nehodlám přesvědčovat, že jich mělo být víc, budu mít tak alespoň míň práce.

Taky jsem přemýšlela nad tím, že bych mohla něco vypracovat do toho časopisu, který máme mít na češtinu.
Nakonec, i když jsem tomu nejdřív nevěřila, jsem se domluvila s jedním spolužákem, že ho budeme dělat spolu.
Ulevilo se nám oběma - já si nebudu muset dělat starosti s grafickou úpravou a on nebude muset sám psát přes deset článků...
Stihli jsme se i domluvit nad tím, že to bude o literatuře, konkrétně o fantasy.
To bylo asi tak vše...
Češtinářka chtěla, abychom ehm... Prezentovali, co zatím máme, a jelikož on chyběl, zůstalo to na mně. Musela jsem proto vymyslet, co že tam vlastně všechno bude, vysvětlit, proč zrovna o tom...
Mým plánem je ukázat fantasy jako hodnotnou literaturu, vyzdvihnout ty opravdu kvalitní autory... On u toho ale nebyl a vlastně jsem s ním o tom dál ani nemluvila a tak nevím, co měl nebo ještě má v plánu on.
Máme čas do dubna, takže prozatím času dost. Snad se nějak vzájemně dohodneme. Sice si říkám, že bych to klidně napsala sama, ale jak už jsem říkala, tu grafickou úpravu bych nezvládla a necchce se mi moc otravovat další lidi, znám svoji schopnost žádat o pomoc.

Zítra mě čeká návštěva stomatochirurgie a už mě jímá hrůza. Jednou bych chtěla porozumět tomu, proč mám takovou hrůzu ze všech doktorů.
Nebo spíše z těch vyšetření a tak...
Jestli je to strach z toho, že nevím, co mě čeká? Ale většinou se bojím chodit i s bolestí v krku a to vím, co to obnáší. Je ale teda fakt, že když mám horečky, k doktorovi nechodím. Většinou se tak nějak léčím sama, někdy s malou výpomocí Paralenu, a jen když teplota neklesá ani po třech dnech, k doktorovi se donutím jít...
Nikdy ale žádného ráda mít nebudu. Na to jsou moc děsiví.

Zase se mi začínají zdát divný sny. Já sny teda rozlišuju na divný a ty, co si je nepamatuju, ale radši jsem, když fakt hned zapomenu, co se mi zdálo. Někdy mě matou.
Nejhorší jsou ty, kde něco hledám a nemůžu to najít, což je pravý opak toho, co se mi zdálo, když jsem byla malá. Možná tenkrát byly o to krutější, protože když jsem ve skutečnosti něco ztratila, ve snu se mi zdálo, že jsem tu věc našla a po probuzení jsem pak byla šťastná, samozřejmě jen do tý doby, než jsem si uvědomila pravdu.
Nevím ale, proč se mi do snů míchají různí blogeři. Většinou se chovají úplně divně a nepřirozeně a já od nich utíkám. A ještě to jsou ti, co je pořádně ani neznám a čtu je fakt málokdy.
Někdy se zas někomu z blogerů něco stane a já toho dotyčnýho chci zachránit, ale vím, že to nejde. To se mi stává u těch, co se dlouho neozvali. Lidi, fakt mi tohle nedělejte...
Zvláštní, jak mi může přirůst k srdci někdo, koho ani ve skutečnosti neznám.

Jdu se teda nějak psychicky připravit na zítřek, i když to teď ani nejde.
Jestli zůstanu tenhle týden ještě doma, pokusím se podívat se na angličtinu, fakt se ji potřebuju nějakým způsobem naučit...
Když si vezmu, že se ji učím asi osmým rokem a ani bych se nebyla schopná domluvit, je to trošku smutný.
Rodiče mě úplně fascinujou s tím, že bych mohla jít po maturitě na jazykovku... Proboha, co já bych tam dělala?
Jestli je ve mně nějaký skrytý talent, který já ještě neobjevila, rozhodně není na jazyky. A ani na matiku, fyziku a chemii.

Aby se neřeklo...

4. února 2012 v 14:32 | Neriah
Zdravím.
Jelikož lze na různých blozích nalézt informace o vysvědčení, rozhodla jsem se, že bych sem nějakou tu zmínku o něm dát taky mohla.
Ani ne tak kvůli vám čtenářům, protože si myslím, že vám to může být docela i jedno a ten, kdo můj blog čte pravidelněji ví, že učení zrovna moc nedávám, ale jen tak, abych si za rok mohla počíst, jak neúspěšná jsem byla.

Vánoce, kde jste?

8. ledna 2012 v 12:28 | Neriah
Některé věci mi vždy docházely pomaleji. Už na základce, kdy moji spolužáci pohlceni pubertou trousili narážky, kterým se následně dostatečně dlouho chichotali, jsem byla trochu pozadu. Ne proto, že bych jim nerozuměla nebo tak. Ale než mi došlo, co kdo vlastně řekl (rozumějte, než jsem začala vnímat okolí), tak už bylo nemístné se smát. A když jsem se nezasmála, tak jsem byla za tu, co je blbá a nechápe. Člověk si prostě nemohl vybrat.
Ale proč se o tom zmiňuju.
Vánoce mi proklouzly mezi prsty - než jsem je stačila uchopit, byly pryč. A tak je to se vším.

Prevence psychopatologických jevů

13. prosince 2011 v 16:20 | Neriah
Ahoj...
Dneska je zvláštní den, vážně.
Ne že by se nějak extra lišil.

Název si domyslete sami, prosím

1. prosince 2011 v 17:54 | Neriah
Zdravím.

V poslední době vůbec neregistruju čas. Když jsem včera dostala nový stravenky na prosinec, dost jsem se podivovala, že to tak letí. Podobný údiv ve mně dnes vyvolala spolužačka dožadující se stokoruny za prosinec, kterou spoříme na maturitní ples.
Asi bych se měla vzpamatovat. Ale když já jsem tak pohodlná...

Dneska jsem nešla na odpoledku (konverzace v aj). Ne proto, že by mi bylo špatně, nebyl k tomu důvod... Nevím teda, proč jsem se na to vykašlala. Normálně tohle totiž nemám v povaze, jsem až nechutně vzorná a tak.
A prostě nemám dobrej pocit z toho, když něco zmeškám.
Nemyslím si, že jsem nešla proto, že jsem nenapsala Curriculum vitae, ostatně mohla jsem se omluvit... Ani to nebylo proto, že jsem neuměla to, co jsme se měli učit, k takový situaci se postavit umím, protože skoro nic se nikdy neučím. Opravdu tomu nerozumím. A ještě ve 14:00 jsem říkala, že půjdu... A pak o pět minut později jsem se chtěla zvednout a jít... Byla jsem fakt přesvědčená, že půjdu a najednou bylo 14:30 a já si řekla, že už to nemá cenu.
Štve mě to... Zítra angličtinářku máme zas, to jsem zvědavá, co jí budu vykládat. V poslední době jsem totiž na odpoledce s ní chyběla až nechutně často. Ale když ty odpoledky jsou tak otravný a navíc, když potřebuju odjet o den dřív, rozhodně nechci čekat až do čtyř, abych mohla vyrazit.
doufám, že se tomu příště vyvaruju... Něco jinýho je, když mi není dobře. Je fakt, že zhruba říjen a listopad byly tak trochu měsíce utrpení, co se bolestí všeho možného týče... ale já to vždycky nějak v sobě přemohla a vydržela jsem. A dnes, kdy mi je vlastně docela skvěle až na ten stres, do školy nejdu...
Ale snad bych na to měla přestat myslet, stalo se a nemá cenu dál to řešit - omluvenku si seženu, profesorce něco už řeknu a na příští hodinu už půjdu, pokud ovšem zrovna nebudu muset odjet na stomatochirurgii.

Tam se taky bojím jít. A nebýt rodičů, tak se tam neobjednám. Jsou věci, který prostě sama nezvládnu. Ne proto, že by se to nedalo... Ale tak, vy byste si snad nechali trhat moudrák, kterej zatím nebolí? Já vím, že když narostl špatně, je vysoká pravděpodobnost, že s ním budou problémy už brzy... Ale když teď nic nedělá, tak to neřeším. Taky se dozvím, co mám s tím druhým zubem, kvůli kterýmu jsem musela na rentgen... to bude taky sranda... Jen ať to není nic horšího než moudrák!
Chci to mít všechno opravený ještě před Vánocema, tak nějak se těším totiž na cukroví... Teda ne, že by se u nás doma už začalo píct, právě naopak, nic nenasvědčuje tomu, že by se něcotakovýho mělo vůbec dít. Ale tak je to pokaždý.

Vánoční dárky
Kapitola sama pro sebe. Nevím, co koupit, nevím, komu kupovat... To je nejhlavnější, pak můžu rozmýšlet, co. Nevím ale, jestli s náma bude trávit Vánoce i bratr a tedy jestli i jemu mám něco shánět... Ale asi možná jo, přeci jen, loni mi dal bonboniéru a na to já nezapomněla... Byl to od něj zvláštní čin. A i tak... Hm, připadala bych si divně, kdybych mu nedala vůbec nic. A to i tehdy, kdy by on nic nedal mně. Protože i k dyž mě samozřejmě dárky těší, nepovažuju je za nejdůležitější.

V poslední době mám nutkání navštívit levné knihy. To poté, co naše češtinářka vyprávěla o pokladech, jaký tam našla. Tak snad se tamtaky někdy dostanu. Ale ach ta lenost...
Známe se.

Ehm... Den ode dne ve mně vzrůstá pocit, že je moje spolubydlící dost nepochopitelná osoba...
To, že při poslouchání hudby hýbe celým tělem a funí, jako by běžela maraton, nemá cenu komentovat. ale... Dneska ráno jsem otevřela jednu ventilačku. Nechala jsem větrat po celou dobu, co jsem byla ve škole... A teď sem přijdu a ventilačky jsou otevřený dvě, topení vypnutý a oproti chodbě rozdíl tak 5 stupňů...
To jí jako není zima? Jo, mně zima moc často nebývá, ale když sedím u notebooku u okna a prakticky vůbec se nehýbu, tak je zima i mně. Tak vážně nevím...
Jsem divná já nebo ona?

Dlouho jsme neměli zsv a já tak nevím, co se na zítřek učit, pamatovat si, co jsme brali, když si nepíšu výpisky (mám je od ní), se fakt nedá.
Nemluvím pak už vůbec o němčině, která mi jednak nejde a taky jsem ve třídě nechala papíry s textem, z kterýho budem zítra zkoušený. A já si to nemám kde oskenovat... A už vidím ochotu někoho, kdo by mi to četl. A stejně je to jedno, když to tu nemám, že jo.

Říkám si, že tolik myšlenek jsem napsala a nezveřejnila. Tolik rádoby pocitů jsem do některých zoufalých článků vložila a na poslední chvíli jsem řekla, že to ani nedopíšu, natož abych to zveřejňovala. Vlastně v tuto chvíli ani nemám potuchy, jestli zveřejním i tenhle text. Ale jo, musím!
Když už si s něčím dám práci, měla bych to taky zveřejnit, protože jinak je to zbytečný. A nejvíc to štve mě, protože jsem do toho vložila čas, ve kterým jsem mohla... Já nevím, třeba si číst.

Mám hlad... Sice jsem dnes výjimečně šla na oběd, ale i tak. Jedný holce to nechutnalo, tak do špaget hodila pudink a zalila to šťávou... Chápete proč? Kdyby mi ten pudink aspoň donesla, ten byl vynikající.
Uvažuju nad tím, jestli si půjdu dát škvarky nebo se pokusím vyškrábat ten ubohý zbyteček nutely, co se přede mnou pořád schovává.

A nebyla bych to já, abych se nezmínila o knihách... Udělala jsem si přibližný seznam toho, co jsem četla a nenapsala o tom, jestli se k tomu do Vánoc dostanu, to je jiná.

Napadlo mě, že bych mohla napsat taky něco o hudbě, kterou poslouchám. Není to zdaleka jen metal, i když převažuje. Ale takovej žebříček toho, co v poslední době poslouchám nejvíc. Abych třeba za rok mohla říct, jestli se to nějak změnilo či nikoliv. Jsem si totiž jistá, že loni touhle dobou jsem upřednostňovala zas něco jinýho... A třeba byste taky měly znát moje srdcovky, na který nedám dopustit.
Jdu dojíst tu nutelu... :-)
Mějte se skvěle a snad zas někdy za sto let
*rychle jde dát zveřejnit, než si to rozmyslí*

Magické datum? Jistě že...

11. listopadu 2011 v 21:01 | Neriah
...Rozhodla jsem se totiž ozvat :-) A to je magické už samo o sobě :-)
Nebo to spíš bude tím, že se mi zdálo o Verče, která mi poslala mail ve znění:
Já vím, že je na tvém blogu mrtvo...
A dál si to nepamatuju, stejně to asi byla nejdůležitější věta, když mi utkvěla v paměti.
Chci použít moje oblíbené prohlášení: stalo se toho tolik a zároveň nic.
Ale použiju jiné: stalo se toho tolik, ale už si to nepamatuju.
Většinou. A nebo si pamatuju, ale nechci o tom psát...
Nechci říct, že mě blogování nebaví nebo tak, ale v poslední době prostě není co psát a nebo nechci psát, protože na to nejsou slova.
Nakonec v tom ale není nic jiného, než má lenost. Takže předchozích řádků si nevšímejte. :-)
Divím se, že někteří spolužáci (konkrétně jedna osoba) je tak hodná. Až moc, já bych taková být nedokázala.
I když asi záleží na tom, koho a proč by se to týkalo.
Několik nás psalo opravnou písemku z matiky a ona místo toho, aby mi řekla: poraď si s tím, jak chceš, pomohla mi to zpočítat...
Proč?
*vsuvka* právě bylo 11. 11. 2011, 11:11 :D
A nic se nestalo... Jo, akorát kolem projeli hasiči.
Mám ráda jedenáctky a třináctky. A sedmičky ne. :D
Neptejte se proč.
No ale zpět k tématu...
Docela se začínám děsit toho, kolik peněz dokážu utratit za kafe nebo bagety v automatu. V poslední době dost se spolužáky chodím dolů "sázet do automatu", jak tomu říkáme :D A stojí to fakt docela dost... Dostali jsme nový automat na kafe, které se i dá docela pít, takže je tam pokaždé nával a někdy se dá i dobře pokecat.
Příští týden mám dva dny volníčko a ten přespříští taky jeden den, takže ideální prostě...
Akorát možná ještě víc zlenivím :D.
V prosinci mám jet s rodinou na oslavu mojí tety, kde si myslím já i ona, že se budu nudit... Nechci tam. A ne proto, že nejdřív řekla rodičům, že mě nemají brát, protože bych se nudila, s čímž naprosto souhlasím.
Prostě jenom proto, že má pravdu. A nevydržím s bratrem pět hodin v autě a pak s ním v jednom pokoji, ne a ne a ne!
Ať klidně jede, ostatně já tak trochu chci, aby jel kvůli babičce, kterou neviděl už? Deset let?
Tolik rozepsaných článků tu mám. A ani jeden z nich jsem nedokázala dopsat. Tenhle ale musím.
Minulý týden jsem vyhrála první místo při soutěži v psaní na klávesnici s 325 úhozy. Musím si to napsat, jelikož je to mé první prvenství vůbec a tak pro mě vždy bude znamenat trochu víc.
A přitom jsem se do soutěže hlásila jen proto, abych nemusela do vyučování (což jsem nakonec stejně musela).
Loni jsem měla úhozů 288 a najednou takový skok? A rozhodně nejsem člověk, který by si jen tak sedl a trénoval psaní, prostě je to činnost, kterou dělám tak nějak pořád, jak ve škole, tak při chatování či psaní nezveřejněných povídek...
Ale ty se moc počítat nedají, protože napíšu klidně i jen jednu větu denně nebo nad úryvkem uvažuju hodiny a pak píšu opravdu pomalu.

Dočetla jsem Beznaděj od Kinga, někdy se tu o ní možná objeví článek... Ale kdy, tonetuším...
Možná tu bude až ve chvíli, kdy už zapomenu hlavní dojmy a věřte, že pak mi trvá mnohem dýl něco napsat.
Do pondělka mám napsat slohovou práci na téma Já a elektřina. Nevím, jestli mám radši témata, kdy mám téměř volnou ruku nebo ta, kde vím zhruba, zda to má být úvaha, vyprávění nebo něco jiného. Lámu si hlavu, jak by se to dalo originálně pojmout a nenapadá mě zhola nic.
Přemýšlím, na co si ještě postěžovat. Na spolubydlící, která paří na Maxim Turbulenc a rap podivného charakteru, přičemž asi nikdy neslyšela o sluchátkách, nebo na spolužačku, kterou mám dost ráda a najednou ji rok neuvidím...
Hm, asi se rozloučím a budu si užívat pohody u teplého topení s teplým čajem a nějakou tou knížkou nebo hudbou a budu si gratulovat, že se mi tento článek podařilo dokončit a nesmazat přitom to, co jsem psala ve škole :D. Většinou totiž na nedopsané články neumím navázat.

Směješ se jako když jede vlak pokolejích...

2. října 2011 v 13:13 | Neriah
... NO napadlo by vás takové přirovnání? Mě ne.
I když já mám co říkat - moje přirovnávání jedoucích aut k Christině od Kinga... NO raději bez komentáře :D

V poslední době si připadám zvláště neschopně a líně. Místo toho, abych si užívala posledních chvil hezkého počasí, jsem už za tři měsíce po čtvrté nemocná, je mi ještě skoro pořád na umření, to mi však nebrání v tom, abych jela na intr...
Na zítřek mám spoustu učení, o kterém jsem se dozvěděla hodně pozdě vzhledem k tomu, že v pátek jsem ve škole nebyla (ostatně to ani moji dva další spolužáci) a ten, co mi měl učivo poslat už v pátek (alespoň tak jsem to já myslela, když jsem ho o něj žádala) mi ho poslal někdy teď v noci a to jsem spala... Mám radost.
Asi mi bude hodně moc špatně a do školy nepůjdu. I když to ne... Jsem zvědavá na našeho nového spolužáka, zda zvládl rozdílovky z chemie a nastoupí.
Můj metalový bráška se rozhodl, že jestli chemii zvládne, nebude ho mít rád :D Ale tak to je vcelku logické, když on z ní nezvládl reparát.
Hodilo by se mi, abyste za mě zítra napsali písemku z publicistického stylu, do úterka za mě napsali sloh (novinový článek o škole - ach jo, prostě nevím, co si ze všech podtémat vlastně vybrat k napsání) a když se k tomu ještě necháte vyzkoušet z dějepisu a vyberete za mě text písně na češtinu, opravdu vás budu mít ráda...
Ve čtvrtek jsem byla ve škole nejaktivnější za poslední měsíc a to mi bylo strašně blbě - přeložila jsem skoro celý článek v němčině a v dějepise jsem věděla, proč se lidé stěhovali na Aljašku *připadá si jako nejinteligentnější žák naší třídy* :D a tak celkově... Prostě mi to nějak výjimečně šlo a nebyla jsem o hodinách na netu.
Čím víc času na nějakou věc mám, tím je to těžší... Kamarád chtěl přeložit nějakou písničku a já to dokázala (no dobře, měla jsem při ruce slovník a taky jsem si pak text ověřovala podle překladu na netu), ale dopadlo to líp, než jsem sama čekala... Potřeboval to hodně rychle a tak jsem to měla během dvaceti minut hotové... Čtrnáct dní zpátky jsme psali sloh, na který jsme měli čas asi necelé dvě hodinky, já ho stihla v pohodě a ještě jsem byla chválená za minimum pravopisných chyb... Teď mám na sloh tři dny a už se vidím, jak to budu psát na poslední chvíli, prostě nepřichází žádný nápad, jak vše zpracovat.
Nejraději bych teď šla spát, ovšem musím jet do Prahy (ach jo), to dojíždění už mě taky začíná dosti rozčilovat, kdyby aspoň někdy nechávali otevřený intr přes víkend, takhle mě to nebaví...
Jsem ostuda, za září jsem dohromady přečetla asi 5 knížek: konečně dočtené hlídky, nějakého toho Kinga a podruhé Spalovače mrtvol... To je docela zhoršení oproti prázdninám :D
A ještě větší ostuda je, že jsem o žádné z nich nenapsala, v poslední době ale není čas... A když už je, raději dělám méně přínosné věci.
Stejně tak zanedbávám celý blog, s tím ale nic nenadělám, na psaní teď prostě inspirace není, i tenhle článek píšu tak nějak napůl neochotně a slova se mi hledají jen velmi těžko.
Ale nejsem na tom takhle jediná, všímám si, že hodně těch, které ráda navštěvuju, skoro nic nepíšou... Teď už ale pro ně mám pochopení. Ještě před rokem jsem nadávala na každého, kdo nepřidával alespoň pětkrát týdně nějakou kapitolu k povídce a teď sama vím, jaké to je a tak už nadávat nemůžu :D
Představte si, že za mnou byl v pátek brácha a chtěl po mně hudbu... :D To mě prostě dostalo - poslední rok jsme se jen zdravili a najednou vznikla asi dvouminutová konverzace o hudbě *zázrak*
Ne, že by se na našich vztazích něco změnilo... Je to pořád stejné.
A pořád mu nemůžu odpustit (on ví co, i když si to nechce pamatovat) a taky mu neodpustím to, jak se k naší rodině chová.
Včera jsem si pročítala některé svoje starší články a nevěděla jsem, zda se mám sama sobě smát nebo je všechny vyházet :D Nakonec zvítězila první možnost, ale jak to dopadne příště?

Alergie na jistou část puberťáků a jiné

25. září 2011 v 12:32 | Neriah
Už mě unavuje neustále někde číst od patnáctiletých dětiček, jak moc se chtějí zabít a jak moc je ten svět zlej a jak nic nemá cenu, když je nechal/a jejich milý/milovaná...
dávat si takový kecy do statusů a následně se urážet za komentáře ostatních... Tak ať si to tam nedávají, když něchtějí slyšet můj názor.
Kdyby to alespoň mysleli vážně... Teď samozřejmě nechci říct, že je dobře, když se chce někdo zabít. Ale aby si tohle někdo někam napsal a byl to jen momentální nápad, kterej hned pomine?
Je velkej rozdíl mezi depresí a tzv. depkou. Ať už mi kdy bylo sebehůř, ať jsem se cítila zbytečně, odkopnutě, vystresovaně... Nikdy jsem ani nepomyslela na to se zabít. A v takových chvílích ani nemám energii, abych si psala sebelítostné statusy.
A jestli si to někdy někam napíšu a vy to uvidíte, něčím mě prašťte a zavolejte na mě psychiatra... Protože v tu chvíli nebudu opravdu ani trochu normální.
Abych se ale vrátila k původnímu smyslu článku: proč mají lidi (nebo spíše děti) potřebu dávat na odiv svou sebelítost? To jsem opravdu divná jenom já, když to nějvětší zlo, co se mi kdy stalo, zůstává jen v mém nitru a rozhodně se nepovaluje někde na netu, v nejhorším případě na facebooku?
Proč se otevírat celému světu a strkat druhým pod nos problémy, které vlastně ani problémy nejsou?
Někde na blogu jsem četla moc pěknou myšlenku... Totiž že každý může mít pro druhýho naprosot zbytečný problém, ale záleží na osobnosti, která se s ním má potýkat... ano, to je pravda. Je samozřejmý, že někdo nezvládá rozchod s první láskou nebo se hroutí při špatné známce ve škole. Ale aby si někdo vynucoval lítost od druhých, to mi přijde už trochu moc.
Každej má právo na to, aby mohl mluvit o svých problémech. A koneckonců, i na tu sebelítost má právo. Už ale nemá právo otravovat druhý s tím, že nemá řasenku a s tím, že si musí najít jinýho přítele, protože ten nynější má zrovna zlomenou nohu a v případě, že není dotyčný okamžitě politován a uklidněn, vpálit mu, že vůbec není empatický.

V poslední době se u mě začíná projevovat alergie na osoby ve věku od čtrnácti do nevím kolika let.
Samozřejmě ne na všechny... Jsou i výjimky a ty vychvaluju, jen co to jde a mám je ráda, vážím si jich a tak.
Možná ta alergie vznikla nástupem letošních prváků.
MOje kamarádka má na intru spolubydlící, který je 16, což by tolik nevadilo, kdyby se nechovala tak, jak se chová...
Vzhledem k tomu, že v noci k ní chodí její přítel, díky čemuž se kamarádka ani nevyspí (což je ale i její blbost, když nic neřekne), chce po ní, aby jí sehnala drogy...
Když tam občas přijdu, přijde mi, že jsem mezi mateřskou školkou. Co oni občas řeší, to je na mě trochu moc. Tento týden zrovna začali rozebírat milostný život jedné jejich spolužačky a to do detailů, který prostě nemohli znát. Pak se na mě ještě obraceli se slovy: a že je to nechutný? Že jo?
Jaký bylo jejich překvapení, když jsem jim řekla, že mě to vůbec nezajímá.
A řekla bych, že by mi to bylo stejně ukradený i tři roky zpátky.
Nejhorší je, že kamarádka se s T. baví, i s jejím přítelem a ještě jedním podobným pakem. Nechápu to...
Sice si na ně stěžuje, jak si s nima nemá co říct, na druhou stranu ale řeší podobné blbosti.
Když všechny potkávám na chodbách naší školy a slyším jejich falešnej smích, pubertální narážky atd., jen si říkám: opravdu jsem byla stejná?
Ano, jistě, v určitých oheldech jsem se taky chovala hrozně a spoustě lidem jsem lezla na nervy. Ale až takhle?
Buď mám mizernou paměť nebo jsem ten šťastlivec, co neměl potřebu takhle vyvádět.
Docela se už děsím, co přijde za prváky příští rok. Zdá se mi, že čím mladší jsou, tím horší chování mají.
Rozhodně si ale nemyslím, že jsou takoví všichni... Znám spoustu výjimek, sice si s nima nerozumím, ale vím o nich, že něco jako rozum vlastní a taky ho umí používat, že ví, co je to kniha a že řešit sexuální život jiných na veřejnosti není žádná zábava...
Kéž jich je co nejvíc.
I když to je dost naivní přání...
 
 

Reklama